Romantický obdiv k přírodě v dílech německých filozofů

Romantický obdiv k přírodě, jehož kořeny bychom našli v 18. století, má velkou zásluhu na tom, že dnes žasneme nad krásou velehor, skal nebo pralesů.

Pokud by nás naše evropská kultura nenaučila, že jde vlastně o esteticky cenná místa, nejspíš bychom nad nimi dodnes ohrnovali nos.

Nový vztah romantiků k přírodě měl řadu důsledků nejen v umění a v nové emotivní reakci na některé přírodní objekty a jevy, které nyní vzbuzovaly silný estetický zájem (hory, divočina, bouře atd.).

Měl za následek, nebo svoji paralelu, i v tehdejším pojetí vědy.

Na tento aspekt romantismu se často zapomíná, dokonce se toto hnutí někdy prezentuje jako programově se vymezující proti tzv. racionalistické vědě.

Čtěte také: Duch a příroda v myšlení Humboldta

Romantismus byl sice ve své většině hnutím uměleckým, které mělo pochopitelně i rozsáhlejší působnost např. v politice, ale věda měla v úvahách romantiků vždy důležité, ba výsadní postavení (C. D. Friedrich se svým odmítáním věd byl spíše výjimka).

A přitom právě tehdejší, zejména německá přírodověda, naturfilosofie, nám může nabídnout nový pohled na přírodu i dnes.

Podívat se podrobněji na vědecké myšlení tehdejší doby má smysl už z jednoho prostého důvodu - pro estetizaci přírody hraje totiž v té době věda stále významnější roli.

To ona se stává religiem 19. a 20. století, kdy přebírá řadu funkcí, ale i sílu podnětů, které mělo dříve náboženství a filosofie.

A charakteristické je, že v období „romantické vědy“ hraje i krása přírody důležitou roli v rámci vědeckých pojednání.

Čtěte také: Více o ekologii a lidském duchu

Naturfilosofie, česky někdy „přírodní filosofie“ (to je ale poněkud širší termín, přesnější je německý termín Naturphilosophie označující jen určité období), vystupovala proti mechanistickému osvícenskému pojetí přírody a zdůrazňovala její živost.

Příroda byla podle tehdejšího názoru živá a nepřevoditelná beze zbytku na procesy fyzikální či chemické.

Setkáváme se zde tedy s vitalismem, s přesvědčením, že živé se od neživého odlišuje zcela zásadně, např. přítomností životní síly (např. élan vitale).

Pro naturfilosofii bylo také typické zaměření na vývoj živého, na schopnost vnímat jeho proměny, takže se zde objevovaly různé „protoevoluční“ úvahy.

Snad nejvýznamnější naturfilosof Lorenz Oken (1779-1851), zakladatel časopisu Isis (1817-1848), uvažoval např. o vzniku všeho organického postupnými změnami, metamorfózami z jakési protoplazmy, praslizu za působení světla a galvanizmu.

Čtěte také: Více o duchu přírody

Naturfilosofie byla také poněkud skeptická k „samospasitelnosti“ přírodovědy založené pouze na matematizaci přírody.

Stejně jako Rousseau se skepticky dívali na „umrtvování“ přírody.

Básník Novalis (jinak hornický inženýr) prý na toto téma uvádí pěkný příklad.

Vzpomíná, jak se dříve lidská těla určená pro první veřejné pitvy získávala z odsouzenců k smrti, které kat „šetrně“ utopil.

Jednou se ale při takové pitvě stalo, že odsouzenec nebyl utopen dostatečně a probudil se na pitevním stole během produkce.

Mezi diváky vypuklo všeobecné zděšení.

Tato hrůzná scéna je Novalisovi obrazem našeho zacházení s přírodou: „My pitváme nejen odsouzence, ale téměř vše na světě.

Pitváme svět, který jsme utopili tak šetrně, aby si toho nikdo nevšiml.

Jaká hrůza, až se ten špatně utopený svět probudí, co budeme číst z jeho tváře?

Pro tehdejší přírodovědu je také charakteristická těsná souvislost a návaznost na filosofické systémy (Kanta, Herdera, Schellinga), což jí na jednu stranu dávalo patřičnou hloubku i schopnost dívat se na problémy v celistvosti, někdy ovšem až přílišnou spekulativnost.

Důležité pro tehdejší vědu bylo chápání přírody jako vtělení duchovního principu, což bylo chápání blízké všem romantikům.

Zde se navazovalo především na filosofii Friedricha Schellinga (1775-1854).

Ten ve svých dílech zdůrazňoval, že přírodě můžeme porozumět pouze tehdy, pokud ji nepokládáme za něco mrtvého, mechanického, za prosté nakupení atomů, nýbrž vidíme-li ji jako jednotný živoucí celek.

V tomto jednotném celku, absolutnu, lze pak rozlišovat dvě řady, mody - jednu, v níž převažuje objektivno, reálno, hmota, a druhou, v níž převládá duch, subjektivno, ideálno.

V jevech převažuje jedna či druhá stránka, nikdy však zcela - nedá se od sebe nikde oddělit „duch“ a „hmota“ (resp. příroda).

Jsou to jen póly jednoho kontinua, příroda a duch jsou totožní.

V přírodě tak vždy vidí i ducha, příroda je pro něj sebeuvědomováním tohoto ducha (nejvíce pochopitelně ve filosofii a umění).

Pro dnešní přírodovědu, kde stále, zejména v biologii, převládá představa živých bytostí jako „chemických strojů“ (J.

Pro naturfilosofii byla přímo typická poetická či umělecká nálada.

Není náhodou, že řada naturfilosofů se zabývala uměním a naopak řada umělců té doby vědou.

Vzpomeňme na Goetha (byť on sám by se za naturfilosofa neoznačil), F. Schillera, C. G. Caruse (biolog i malíř), Erasma Darwina (básnící lékař), u nás J. E. Purkyně či L. Čelakovského.

Jak píše Emanuel Rádl, „nadbytek citu, poetický názor na přírodu, záliba v metaforách, touha po geniálním zachycení přírody odtud braly svůj pramen“, což vedlo až k tomu, že „málokdo dbal o hranice mezi mystikou, básní a exaktní vědou“.

Umění a věda byly, nebo alespoň měly být, jednotou, krása a poezie přírody tvořily celek s jejím poznáváním.

Wordsworth doufá, že až bude věda „bytostí z masa a kostí“, jednoho dne se „i ty nejmenší objevy v chemii, botanice a mineralogii“ stanou námětem pro básníka.

Není náhodou, že pro estetizaci přírody měl tento přístup obrovský význam a přinesl celou řadou podnětů a motivů.

Touha a snaha spojit vědecký diskurs s estetikou a uměním byla něčím z dnešního hlediska výjimečným, z tehdejšího hlediska přitom naprosto nezbytným.

Dnes již pouze postmoderně „přepínáme“ mezi různými diskursy.

Podívejme se nyní alespoň trochu na dva přírodovědce tohoto období, z nichž každý přinesl k estetizaci přírody něco významného.

Prvním z nich byl samozřejmě nejen přírodovědec, ale i (dle dnešních kritérií především) básník Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832).

Génia jeho formátu lze těžko vtěsnat pouze do jednoho směru - v jeho básnickém díle sice převažují romantizující momenty, jeho umělecký vkus a kritiky jsou naopak spíše klasicizující, jeho dílo přírodovědecké (zabýval se geologií, optikou, botanikou i zoologií) spadá do naturfilosofie, i když on sám by se tomu bránil.

Jeho význam pro vývoj estetického postoje k přírodě je zcela nesporný.

Alfred Biese ho dokonce považuje za „ohnisko jednotlivých paprsků“, ve kterém se sbíhá předchozí vývoj.

V jeho díle prý vrcholí nejen německá lyrika, ale i německý cit pro přírodu (Naturgefühl).

Goethe prý v sobě spojuje Homérovu naivitu s Rousseauovým blouzněním i ossianovskou melancholií.

Rousseauovo pojetí krajiny vedlo podle Bieseho k protikladu kultury a přírody (s deistickými konotacemi), na jehož pozadí se pak odehrávají osudy lidí.

Goethův význam pro estetiku přírody však není omezen na jeho geniální literární tvorbu nebo podnětné postřehy z vlastních zážitků s krajinou (Italská cesta).

tags: #duch #prirody #báseň #rozbor

Oblíbené příspěvky:

• Hnízdění ptactva Broumovsko
• Koše do koupelny - Moebelix recenze
• Osvěžující recepty
• Průvodce klasifikací a sazbami
• Problém světelného znečištění