Historie a ekologické dopady plastů: Od zázraku k celosvětové výzvě

Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou v současnosti námětem mnoha populárních i populárně-naučných článků v tištěných i elektronických médiích. Z technického a ekonomického problému se tak postupně stává politikum, na kterém si brousí svůj ostrovtip jak žurnalisté, tak i mnozí politici a političtí aspiranti z řad nejrůznějších občanských a jiných sdružení. Charakteristickou nectností většiny publikací na toto téma je vedle pomíjení skutečného stavu věcí i libovolné nakládání s terminologií, které mate čtenáře.

Počátky plastové éry

Ještě nedávno nebyly na planetě Zemi žádné plasty. Ale pak, v roce 1907 způsobil belgický chemik Leo Hendrik Baekeland obrat. Vynalezl bakelit, první zcela syntetickou hmotu. Počátky moderní výroby polymerů sahají do 30. let 20. století díky usilovné práci amerického chemika a vědce Wallace Carotherse ve firmě DuPont. Vynalezl totiž neopren a nylon. Ke komerčnímu úspěchu nylonu přispěl během 2. světové války nedostatek hedvábí, z něhož se dřív vyráběly dámské punčochy. Syntetické polymery ale nahradily výpadky i v jiných oblastech.

PET lahve: Fenomén a problém

Další revolucí "plastové doby" jsou výrobky z polyethylentereftalátu, známého pod zkratkou PET, ze kterého se vyrábějí třeba jednorázové láhve na nápoje či kosmetiku, fólie nebo textilní vlákna. Výroba tohoto materiálu byla patentována v roce 1941, patent na výrobu lahve, tzv. PET je termoplast ze skupiny polyesterů, který nepropouští plyny a páry, je poměrně pevný a odolný vůči nárazům. Wyeth vyvinul jeho variantu, která odolává tlaku sycených kapalin. Toho se chopil hlavně nápojářský průmysl, který tak získal recyklovatelný materiál umožňující nahradit tradiční sklo - je totiž mnohem lehčí a také v podstatě nerozbitelný.

Patent na výrobu takzvané PET lahve získal americký vynálezce, hlavní inženýr společnosti DuPont Nathaniel Wyeth před 50 lety, 15. května 1973. Od té doby zaplavily celý svět a mimo jiné jsou i velkým ekologickým problémem.

PET lahve se na trhu masivně objevily v roce 1978, využívat je začaly například společnosti Coca-Cola a Pepsi. Začaly se vyrábět v miliardách kusů a zaplavily svět. A to doslova, kromě regálů v obchodech a skladech či u spotřebitelů také plavou v mořích a řekách, povalují se ve městech i v lesích. Přitom jde o plně recyklovatelný materiál. Proto již řadu let sílí tlak na jejich třídění v rámci odpadu. V EU i dalších zemích jsou dnes již běžné speciální kontejnery na PET lahve (či plasty obecně), další „petky“ putují na recyklaci z třídíren odpadu. Roste i počet zemí, kde jsou PET lahve zálohované, což vede spotřebitele k jejich vrácení prodejci.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Recyklace PET lahví

Materiál vhodný k recyklaci se zpracovává do vloček, které pak slouží opět k výrobě lahví nebo textilních vláken pro oděvy a čalounění či na výrobu obalových materiálů. Podle internetových stránek jednoho z největších zpracovatelů těchto použitých obalů, lotyšské společnosti PET Baltija, je životnost PET lahví velmi dlouhá: „Nejprve se dostanou ke spotřebitelům, poté k odpadovým společnostem a při správném třídění se regenerují k novému životu v druhotných recyklačních firmách a vše začíná od začátku“. Z druhotně recyklovaných PET lahví lze podle firmy vyrábět všechny druhy výrobků, například svetr je možné vyrobit z 27 recyklovaných PET lahví.

Vliv plastů na životní prostředí

Plasty sice měly obrovský ekonomický přínos, na druhou stranu však také způsobují ekologickou katastrofu. Podle publikace Miroslava Šuty Chemické látky v životním prostředí a zdraví, kterou vydal Ekologický institut Veronica, v takzvané plastové pyramidě, kde se plasty hodnotí podle zdravotních a ekologických dopadů celého jejich životního cyklu, patří PET k těm „přátelštějším“ k životnímu prostředí. Nicméně i polyethylentereftalát je zmiňován mezi mikroplasty, které vědci v posledních letech objevili v tělech různých živočichů včetně lidí. Vědci tvrdí, že znečištění mikroplasty je v současnosti všudypřítomné, takže se mu lidé nemohou vyhnout. Po době kamenné, bronzové a ledové tu máme nyní na Zemi i dobu plastovou.

Svět zaplavují plasty. Plasty najdeme všude: ve vodě, ve vzduchu, v půdě a i v nás samotných. Jsou motorem globalizace a pro některé také symbolem úspěšného volného trhu. Jenže platí o nich to, co o ohni: jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Začínaly jako převratný vynález a výdobytek vědy, dnes ale zahlcují planetu.

Výroba polyolefinů je relativně levná a jsou snadno dostupné. Ovšem co je dobré pro obchod, nemusí být dobré pro životní prostředí. Polyolefiny se velmi dlouho rozkládají. V přírodě přežijí desetiletí až staletí. Podle vědeckých studií v roce 2050 objem plastového odpadu v oceánech převýší objem ryb, které tam žijí.

Recyklace plastů: Cesta k udržitelnosti

Zcela obecně platí, že ekologický i ekonomický smysl recyklace jakéhokoliv odpadu tkví ve využití jeho materiálového a energetického obsahu. Nejefektivnější je tedy recyklace materiálů vyrobených energeticky náročným procesem z obtížně dostupných surovin. Nutnou podmínkou je dostatečně vysoký rozdíl mezi energetickým vkladem do primární výroby a do recyklace. V tomto ohledu jednoznačně vede hliník následovaný ostatními kovy. V případě polymerních materiálů jsou předpoklady k úspěšné recyklaci podstatně horší. Energetický vklad do výroby polymerů není výrazně vyšší než energetická náročnost jejich recyklace, a proto musí být případ od případu pečlivě váženo, jakým postupem odpadní plasty zhodnotit, aby výsledek ekonomické a ekologické bilance procesu skončil pozitivně. Naštěstí se všechny polymerní materiály vyznačují vysokým energetickým obsahem daným jejich chemickým složením, a tak vždy zbývá jako poslední možnost jejich zhodnocení energetické.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Přes uvedené nepříznivé okolnosti byla do průmyslové praxe úspěšně zavedena řada recyklačních postupů a polymerní materiály jsou recyklovány již desítky let. Málo známá je skutečnost, že průkopníkem recyklace polymerních odpadů byl Henry Ford. Oblíbeným omylem tradovaným v komunitě „zelených“ aktivistů je, že recyklovat se dá všechno. Realita je však taková, že recyklovat lze jen některé druhy plastového odpadu, pro které jsou splněny základní technické a ekonomické podmínky.

Druhy recyklace

• Primární recyklace: Technologický odpad se recykluje ve zpracovatelských závodech již od počátků výroby a zpracování polymerů, tedy již od čtyřicátých let. Technologické odpady jsou buď přidávány přímo k primárnímu materiálu, nebo se z nich vyrábějí stejné výrobky, avšak v nižší kvalitativní třídě.
• Chemická recyklace (Chemolýza): Chemický rozklad polykondenzátů účinkem vybraných nízkomolekulárních látek je souhrnně označován jako chemolýza. Tímto způsobem je možné recyklovat materiály na bázi polyamidů (PA), polyuretanů (PUR) a zvláště pak lineárních polyesterů, např. polyetylentereftalátu (PET) a polybutylentereftalátu (PBT). Podstatou chemolytického rozkladu je obrácení vratné polykondenzační reakce směrem k odbourávání monomerních jednotek z řetězců polymeru.
• Fyzikální recyklace: Obecně je fyzikální (materiálová) recyklace založena na dodání tepelné a mechanické energie a aditiv (stabilizátorů, barviv, případně i plniv), nutných pro přetvoření odpadní suroviny na nový materiál s mechanickými i estetickými vlastnostmi blízkými panenskému polymeru. Může-li recyklát v dané oblasti nahradit v aplikační oblasti hodnotný panenský plast, tedy má-li požadovanou jakost, je ekonomická bilance této recyklace příznivá.

Problémy recyklace

Hlavní překážkou ekonomicky schůdné recyklace uživatelského plastového odpadu je skutečnost, že je to směs plastů, nadto znečištěná. Proto svoz komunálního sběru nejdříve směřuje do třídicích závodů, kde jsou z této směsi jako první vytříděny snadno recyklovatelné složky.

Recyklace polymerních směsí prostým míšením jejich taveniny nevede k požadovaným užitným vlastnostem výsledného materiálu. Termodynamicky podmíněná nemísitelnost naprosté většiny polymerů se projevuje separační tendencí polymerních složek směsi, což vede k hrubé fázové struktuře a nedobré adhezi mezi jednotlivými fázovými útvary. Výsledkem je pak špatná soudržnost materiálu, a tedy i nevyhovující mechanické vlastnosti. Degradativní změny polymerů navíc negativně ovlivňujívlastnosti výsledného recyklátu.

Legislativa a překážky v recyklaci

Největší překážkou výstavby a provozu nových technologických zařízení pro recyklaci plastů je však příslušná legislativa jak na úrovni České republiky, tak na úrovni Evropské unie. Smrtící je pro realizaci nových postupů recyklace plastů kombinace platných zákonných omezení a povinností a pověstného „výkonu“ české státní správy. Splnění všech povinností nezbytných pro povolení výstavby technologické jednotky zabere celá léta a výjimkou není ani desetiletý proces, který nadto často končí zamítnutím.

Recyklační provoz je dále stíhán kontrolami ze strany státní správy, které se zaměřují na dodržování všech možných předpisů stran odpadů, dodržování emisních limitů, hygienických a bezpečnostních předpisů. Zvláště aktivně si pak při likvidaci podniků zaměřených na recyklaci plastů počínají „zelená“ občanská sdružení, která zásobují orgány státní správy hojnými stížnostmi. Žádnou podporu nenachází podnikání v recyklaci ani u místní samosprávy, které je naopak takový závod v katastru obce trnem v oku.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

Thomas Midgley Jr.: Génius a kontroverze

Thomas Midgley Jr. (18. května 1889 - 2. listopadu 1944) byl za rozvoj motorismu, letectví i zajištění „klidného spánku rodin neohrožovaných jedovatými plyny z ledniček“ zvolen prezidentem Americké chemické společnosti. Na tiskových konferencích se neváhal polít a inhalovat prudce jedovaté olovnaté přísady do benzínu, alarmisty umlčoval také demonstrativním vdechováním freonu. Gigantickou kontaminaci přírody, kterou jeho výdobytky způsobily, řešíme dodnes.

Patent na TEL byl General Motors přiznán v roce 1921. Midgleyho nadřízený Kettering dostal výborný nápad, totiž důsledně používat obchodní označení „Ethyl“ a vyhnout se jakékoliv zmínce o olovu. V roce 1924 založila rockefellerovská Standard Oil of New Jersey spolu s General Motors obří podnik Ethyl Gasoline Corporation, míchající benzín s TEL, dodávaným dalším vlivným koncernem - DuPont.

V dobách, kdy se obrovské objemy potravin na cestě od zemědělců ke spotřebitelům zkazily, kdy lidé žili ve strachu z otravy klobásovým jedem a z kdejakého sousta seškrabávali plísně, byly chladírenské boxy, vagóny a vozidla považovány za mimořádný příspěvek k ochraně národního zdraví.

Tetraethylolovo, chrlené milióny motorů do ovzduší a ukládající se v lidských organismech stejně jako v půdě, si zatím vybíralo čím dál větší daň. Poškozuje totiž embrya, u dětí bylo prokázáno zhoršení studijních výsledků, pro negativní vliv na psychiku se mu také přičítá podíl na nárůstu kriminality v průmyslových zemích. Mnozí proto Midgleyho posmrtně pasovali na hlavního viníka, přestože se olovo ve velké míře uvolňuje také při spalování uhlí nebo tabáku, ze starších olovnatých nátěrů, vodovodních trubek a podobně.

tags: #dupont #ekologické #znečištění #historie

Oblíbené příspěvky:

• Lak pro dřevěné vany
• Obiloviny z ekologického zemědělství
• Javor klen: Stanoviště
• Odpad v provozovně
• Aktuální předpisy pro likvidaci tuků