Důvody ohrožení africké savany

Africký kontinent je význačným regionem díky specifickému přírodnímu dědictví fauny a flóry. Na Africkém kontinentě žije přes 50 000 dnes popsaných rostlinných druhů, 1 000 druhů savců a 1 500 druhů ptáků. V Africe najdeme světově největší koncentraci velkých savců. Místí obyvatelstvo je s těmito původními druhy pevně propojeno.

Vlivem působení člověka na Africkou přírodu za posledních sto let přichází snahy toto jedinečné přírodní prostředí chránit a zachovat následujícím generacím. Mnoho druhů je již člověkem vyhubeno (4 druhy antilop, pakůň hřivnatý ), mnoho druhů žije na hranici vyhynutí (23 % druhů savců v Mauretánii, 22 % rostlinných druhů v Eritrei ). Mezi nejohroženější a nejbohatší ekosystémy světa patří vodní a bažinné plochy (delta Nigeru, Konga, Okavanga, Nilu…), které jsou považovány za problematické a pro člověka nevyužitelné.

Mnoho oblastí je poškozeno v důsledku znečištění lidskou činností (pesticidy, průmysl zejm. na pobřeží ). Introdukce nepůvodních druhů narušuje a ničí křehkou rovnováhu přírody. Po dlouhou dobu převažoval názor o harmonii původních obyvatel se všemi druhy jako ráji na Zemi. Poslední výzkumy toto tvrzení nepotvrdily. I v předkoloniálním období byla příroda napadána, zneužívána a kontrolována člověkem. Působení člověka bylo ovlivněno potřebou obživy a rituálními náboženskými obřady. Dále bylo zjištěni, že adaptibilita místních obyvatel na původní prostředí byla malá a neúspěšná, řemeslná a zemědělská výroba byla značně neproduktivní.

Vývoj ochrany přírody v Africe

Vývoj ochrany přírody v Africe úzce souvisí historickým vývojem poznání Afrického kontinentu. Po dlouhá staletí byl Africký kontinent pro Evropu známý i neznámý. Oblasti Severní Afriky byly pro Evropany od starověku blízkým sousedem, partnerem i rivalem což se samozřejmě projevilo i v oblasti životního prostředí. Vliv člověka na tamní přírodu je patrný dodnes. Destruktivnímu působení člověka po dlouhá staletí rostoucí se projevilo i na současné rozloze chráněných území, proto je podíl chráněných území na rozloze států nejmenší v celé Africe.

Se vzdáleností od břehů Středozemního moře se Afrika stávala pro Evropany čím dál více neznámou. Hlavním příčinou relativního nezájmu a nevyužití území rozpínavou evropskou kulturou byly přírodní dispozice Afrického kontinentu. Ze severu to byla těžce prostupná Sahara. Hlavní vliv na kolonizaci Afriky mělo málo členité pobřeží bez zálivů a poloostrovů a také vertikální členitost pobřežních oblastí prudce vystupující nad hladinu moře. Poslední možná alternativa jak kolonizovat kontinent představovaly řeky, ale ani ty díky své problematické splavnosti v horních částech toků nedovolovaly snadný přístup do vnitrozemí. Další vliv vyplývající z přírodních podmínek a neznalostí bylo obavy a ohromné množství zkreslených představ, nepřátelství neznámých kmenů , nepříznivé a místy až vražedné klima či široká škála nemocí.

Čtěte také: Problémy zemědělské půdy

Jen překonání těchto překážek dovolilo kolonizovat Afriku. Následující působení příchozí kultury se zapsalo na místní životní prostředí vysokou mírou. Napadení či vpád evropských kolonizátorů, koloniální správy a nové společnosti na africký kontinent totálně změnil jeho původní podobu. Na základě posledních výzkumů je dokázáno, že vliv kolonizace nebyl jediný. Od poloviny 18. století byla Afrika pravidelně oslabována. Neštovice, dobytčí mor a spavá nemoc znamenaly existenční problém pro domorodé pastevce.( Např. v roce 1888 vyhladil dobytčí mor 90 % populace skotu v oblasti Etiopské vysočiny). Častá období sucha, malá úroda, škůdci a nemoci hovězího dobytka a lidí ( tyfus, neštovice, cholera, chřipka ), hladomory a epidemie v 80. a 90. letech zničily socioekonomickou strukturu kontinentu.

Působení nové kultury na Africkém kontinentě mělo i pozitivní vliv. V 18. století sem spolu s kolonisty pronikly i myšlenky týkající se ochrany přírody. Samotná idea chráněných parků vznikla v souvislosti s érou romantismu a díky rozvoji vědy. Důvodem zřizování prvních rezervací bylo vědecké zjištění a pochopení souvislostí mezi deštnými lesy a nepostradatelnými srážkami. Člověk tak docenil významnost pralesních porostů a s pomocí vědy zastavil postupující devastaci. Model podobný rezervacím jinde ve světě byl adoptován v Kapsku.

Vývoj od poloviny 19. století

Dnes praktikovaný způsob organizace a systém ochrany přírody byl poprvé uplatněn v Severní Americe. Vůbec první národní park světa - Yellowstone byl založen 1. března 1872 prezidentem Grantem v USA. Zakládání chráněných přírodních území pokračovalo rychlým tempem ( Kanada, Austrálie). V Africe byly snahy zachování přírodního prostředí realizovány v podobě vzniku reservací zaměřených pouze na ochranu divoké zvěře. První takovou oblastí byla rezervace Sabie Game Reserve v Transvaalu založená roku 1872 ( od roku 1926 Kruger National Park o rozloze 2 mil. ha), další rezervací se roku 1899 stala oblast v dnešní Keni, základ budoucího národního parku Amboseli. Původně rezervací zvěře byly i současné národní parky Etosha a Namib- Naukluft založené roku 1907.

Důvody zakládání reservací pouze na ochranu divoké zvěře pramenily ze strachu z vyhynutí „ pozoruhodné velké africké zvěře“. Původně myšlenku ochrany podporovali Evropané později také afričtí obyvatelé. Největší hrozbou pro divokou zvěř již nebyly tradiční lovy domorodců, ale náruživost lovců celého světa. Komerční lov byl v devatenáctém století původně orientován na obchod se slonovinou a kůží, ale se zvětšováním koloniálního impéria se lov rozšířil na vybíjení kopytníků na maso pro vojáky a dělníky při stavbách železnic. Postupem času nahradil lov komerční lov sportovní. Sportovní lov, bájná lovecká mytologie, trofeje a soutěže patřily k ideálům tehdejších Anglických chlapců.

V důsledku obav se začaly rezervace zvěře rozšiřovat a transformovat na oblasti zaměřené na celkovou ochranu životního prostředí. S rostoucím uvědoměním odpovědnosti k přírodnímu dědictví vzrůstal i zájem regulovat či omezit lov. Od roku 1900 vzrůstají pokusy zakázat v rezervacích lov, příkladem byl výnos zakazující lov zvěře v Keni. Problémem zde bylo postavení domorodých obyvatel, kteří se tak podle nařízení stali pytláky. Snahy o ochranu přírody se zanedlouho přenesly na mezinárodní úroveň. Příkladem může být smlouva tehdejších koloniálních velmocí - Velké Británie, Francie, Německa, Portugalska, Itálie, Španělska a Belgického Konga.

Čtěte také: Čínské ovzduší

Ačkoli tato Konvence na ochranu savců, ptáků a ryb nebyla nikdy realizována naznačovala změnu myšlení. Od roku 1940 pokračuje zvyšování počtu národních parků. Rok 1960 pro Afriku neznamenal jen politickou nezávislost. Během následujících let zahájily mezinárodní organizace boj za záchranu druhové diverzity v Africe s podporou velké části světa, prostřednictvím zvláštních programů IUCN a FAO. Výsledkem se stala Africká konvence ochrany přírody a přírodních zdrojů, kterou se zavázalo respektovat 17 afrických zemí. Ochrana přírody byla z počátku zaměřena pouze na přežití velkých savců, ale s pronikáním vědeckých poznatků na kontinent prostřednictvím mezinárodních organizací, zejm IUCN je kladen důraz na pochopení vazeb mezi konkrétními druhy a územím na kterém žijí.

Období osamostatnění mnoha afrických států také přinesl problém jak propojit dva navzájem se vylučující celky - ochranu přírody a rozvoj ekonomik jednotlivých zemí třetího světa. Od šedesátých let do současnosti se diskutuje o možnostech propojení územního rozvoje země s ochranou přírody. Z počátku převažovaly představy absolutní nedotknutelnosti území, která však zamezovala jakémukoli vývoji území Afriky. V posledních letech, ale převažují názory podporující propojení ochrany životního prostředí s rozvojovými strategiemi zemí. Z těchto důvodů jsou chráněná území Afriky přísně rozdělena do několika kategorií podle stupně ochrany území. Během let 1984- 1994 se počet a kritéria kategorií měnil. Dnes jsou chráněná území rozdělena do osmi skupin (Votýpka, J., Ochrana africké přírody, in: Lidé a Země 1, 2000, s. 1. Vědecké rezervace - nejvyšší stupeň ochrany zaměřený na přírodní společenstva nebo jednotlivé druhy. 3. 4. 5. 6. 7. 8. Všestranně využívaná území - rekreační a turistické oblasti s tradičním využíváním přírodních zdrojů.

Celková rozloha asi 3 000 chráněných oblastí v Africe je cca 2,4 mil. ha která tvoří v Subsaharské Africe 10 % území z něhož je polovina zařazena v kategoriích I. - IV. Největší plochu území státu zabírají chráněná území v Tanzanii - 365 000 km2 ( 38,5 % území státu, 14 % kategorie I - IV, 25 % VI- VIII) a Zambii -295 802 km2 ( 39,3 %). Pět afrických států chrání na svém území přes 20 % rozlohy. Senegal, Středoafrická republika, Namibie a Botswana. Naopak celý region Severní Afriky s výjimkou Alžírska patří ke státům s nejmenší rozlohou chráněných území Afriky (okolo 2 %). Celá tato oblast je díky historickému vývoji výjimkou, proto region způsobem ochrany přírody spadá pod oblast Středozemního moře a Blízkého východu.

Tento působivý systém však má řadu mezer. Je to např. zastoupení jednotlivých ekosystémů v rámci chráněných území jako jsou deštné pralesy, pouště Sahelu, močály, sladkovodní jezera a velice zranitelné pobřežní ekosystémy. Dalším problémem je zjištění, že chráněná území málo vyhovují migračním druhům ( paleoarktičtí migrační ptáci nebo býložravci ). Problematickou oblastí je také otázka vlivu klimatických změn současnosti. Posledním problémem je samotný systém a organizace. Administrativa a legislativa jsou nepřehledné a obsahují mnoho slabých míst, kompetence místní správy a orgánů na státní úrovni jsou vzájemně oddělené a navzájem jen minimálně spolupracují, samotné místní zajištění organizace správy bojuje s nedostatečnými znalostmi místních úředníků, kteří jsou navíc nedostatečně ohodnoceni finančně.

Tyto nedostatky se snaží řešit mezinárodní organizace podílející se na odstraňování problémů a zavádění inovací prostřednictvím nejrůznějších seminářů a programů. Nejproblematičtější oblastí je však již výše zmiňovaný vztah mezi ochranou přírody a společností. Je zřejmé, že v minulosti praktikovaný severoamerický model národních parků ( nespotřební využití ploch bez přítomnosti trvalého osídlení) byl pro Afriku značně nevyhovující z důvodů venkovského osídlení domorodým obyvatelstvem, závislým na přírodních zdrojích, žijícího specifickým způsobem života. Tento model přinášel řadu sporů mezi institucí zřizující rezervaci a místním obyvatelstvem pevně vázaným na místo kulturními vlivy, klimatem.

Čtěte také: Zánik Mezopotámie: Role životního prostředí

Z důvodů řešení tohoto problému, který postihoval nejen Afriku byla roku 1982 svolána konference na Bali. Cílem konference bylo najít možnosti spolupráce a propojení soužití místního obyvatelstva v blízkosti chráněných území tzn. jak zajistit kulturní a ekonomické potřeby v souladu s ochranou přírody. V budoucnosti se mělo předcházet možným konfliktům s domorodci. Příkladem z minulosti byly snahy přesídlit namibijské bušmeny, či konflikt s kmeny Maasajů po roce 1960. Limity vyplývající ze vzniku národního parku v roce 1975 byly kompenzovány prostředky Světové banky a vládní podporou. Kompenzace spočívaly v dodávkách vody, vybudování škol, dodávek léků a správou místní organizace cestovního ruchu ( kempy a safari). Program Amboseli se stal zpočátku příkladem úspěchu soužití a nespotřebního využití přírodního prostředí.

V posledních letech však dochází k odlivu financí do státní pokladny, s odstupem času se zjistilo, že přínos pro Masaje byl malý. C, Třetí cesta nevyčleňuje místní obyvatelstvo z území, které se stává jeho ochráncem. Výsledky snah soužití mezi člověkem a chráněným přírodním prostředím jsou na mnoha místech v různých podmínkách odlišné. S realizací projektů souvisí celá řada problémů a potíží. Problémem je finanční zabezpečení projektů. Nejde jen o vstupní kapitál, ale také o rozdělení výnosů z cestovního ruchu či jiné ekonomické činnosti mezi danou lokalitou a státem, které průběžně zajišťují realizaci rozvojových programů. V mnoha případech dochází k neúspěchu projektů v důsledku neúspěšné aplikace programu na místní podmínky.

Využití chráněného území je úspěšně využíváno v rámci cestovního ruchu ( výnosy z cestovního ruchu tvoří vysoké procento státních prříjmů např. v Keňi), ale ne všechny rezervace upoutají tak jako savany a pralesní ekosystémy. Alternativou se jeví i možnost regulovaného komerčního lovu v nárazníkových zónách parků ( NP Luangva ). Problém organizace a soužití člověka v blízkosti chráněných území tvoří jeden z hlavních problémů ochrany přírody v Africe. V důsledku problematického stavu v oblasti finančního zajištění a neuspokojivého rozdělování finančních prostředků se v Nairobi konal 12. -14. června 2 000 kongres UNEP *. Tato organizace OSN zorganizovala první setkání agentury IATC zajišťující finanční zabezpečení enviromentálních projektů.

Výsledkem byl dohody o formě a způsobech financování programů, schválení rozpočtu 6 mil. USD pro následující pololetí. Závažným výsledkem byly také dohody s mezinárodními institucemi jako African Development Bank, UNESCO, World Bank o způsobech a možnostech mezinárodní pomoci při financování projektů a aktivitách těchto institucí v oblas... V řece zvuků africké savany změnil výzkum pohled na to, kdo skutečně vládne strachu mezi savci. Zvířata africké savany, i ta největší a nejstatnější, jako sloni, nosorožci, žirafy nebo hyeny, mají podle nové studie mnohem větší důvod se bát hlasu člověka než hrozivého řevu lva. To nám říká, že lidská role v přírodních systémech je komplexnější - jsme nejen lovci a tvůrci krajin, ale i hrozba samotná, která mění chování druhů i dynamiku celých ekosystémů.

Zjednodušeně: lidé nejsou jen „další dravci“ - pomocí technologií, organizace a kulturních postupů loví nebo ovlivňují zvířata v masivních číslech. Navíc zvířata slyší lidské hlasy, rozlišují je a vnímají je jako signál nebezpečí - i když daný člověk nemá u sebe zbraň ani žádnou přímou hrozbu. To naznačuje, že evolučně či behaviorálně mají savanová zvířata v paměti lidskou hrozbu jako kategorii „od níž raději uteču“. Za prvé: pokud zvířata kvůli přítomnosti lidí (nejen lovců, ale i turistů, správců rezervací či jiných lidských aktivit) značně mění chování, pak to ovlivňuje, kde se zdržují, kdy pijí, jak loví či pást se. Tyto změny pak mohou mít kaskádové důsledky na vegetaci, predátory, potravní řetězce a celý ekosystém.

Za druhé: Ochrana zvířat v rezervacích není jen o pasivním vyhlášení oblasti chráněnou. Musíme také zvážit, jak lidská přítomnost zasahuje do jejich života - i když jen hlasem nebo přítomností. Studie upozorňuje, že tzv. neinvazivní aktivity (např. Za třetí: Praktická aplikace - výzkumníci již zvažují, zda by se lidské hlasové nahrávky mohly cíleně používat jako „odstrašující prostředek“ pro zvířata v oblastech zvýšeného rizika (např. Zjištění mají určitě varovný tón: Pokud zvířata žijí v neustálém pocitu hrozby kvůli lidské přítomnosti, může to snižovat jejich schopnost efektivně získávat potravu, pít, rozmnožovat se - což dlouhodobě oslabuje populace.

To navíc znamená, že naše role v ekosystémech je větší, než si často myslíme - nejde jen o ničení nebo přímý lov, ale i o to, že svou přítomností měníme chování. Na druhé straně: Naše znalosti nám dávají i nové možnosti - pokud umíme vyvolat či využít strach či reakci zvířat na hlas člověka, můžeme to obrátit ve prospěch ochrany (např. odstrašování pachatelů v ochranářské praxi). Další velká otázka: Pokud „strach z člověka“ je tak silný, jak ovlivňuje rozmnožování, pohyb a distribuci druhů - a tím i rostoucí změny klimatu, invaze druhů či úbytek stanovišť? Odpovědi na tyto otázky mohou zásadně ovlivnit, jak přistupujeme k ochraně biodiverzity v 21. století.

Když se malého dítěte zeptáte, které zvíře je nejvyšší na světě, většinou správně odpoví: „Žirafa“. Přesto ale jen málo lidí, včetně dávno dospělých, o nich ví něco víc, než že mají dlouhý krk a nohy a skvrnitou srst. Neustálé zabírání půdy pro zemědělské účely ovšem způsobilo rozdrobení původních teritorií na malé oblasti, ve kterých žijí už jen zbytky populace těchto nádherných zvířat. Žirafám a ostatním býložravcům se v médiích bohužel nedostává takového prostoru jako například gorilám, nosorožcům nebo jiným ohroženým zvířatům. Podle posledních odhadů žije v Africe kolem 110 000 žiraf. Jenže například v Masai Mara, jedné z nejznámějších keňských rezervací, jejich stav během posledních zhruba 20 let poklesl až o 95 %!

V některých zemích jsou na vině vojenské konflikty. Jinde je to expanze lidských obydlí, která se stále více objevují i v blízkosti přírodních parků, což divoká zvířata značně omezuje. Spolu s tím přichází ve zvýšené míře také pytláctví a ani farmáři nezůstávají pozadu a zabíjejí divoká zvířata třeba proto, že jim ničí úrodu. Afrika už dávno není nepoznaným světadílem, kde usínáte za ohromujícího lvího řevu nebo strašidelného hyeního chechotu a široko daleko kolem vás je jen divočina.

Rozrůstání křovin a stromů je ze savany vytlačuje, a řetězec vazeb původních ekologických souvislostí se tím dále nabourává. Ve stínu neokusovaných a nelámaných stromů se tolik nedaří savanovým travinám, dochází k prvotnímu útlumu požárů, a to jen stimuluje další růst dřevin a další expanzi polo-lesních porostů do savany. To, že se koncentrace oxid uhličitého zvýšila z 280 ppm, v časech před Průmyslovou revolucí, na nynějších cca 400 ppm.V následující tabulce jsou shrnuty státy s největší plochou chráněných území v Africe:

tags: #důvody #ohrožení #africké #savany

Oblíbené příspěvky:

• Učebnice ekologie – Jedinci, populace a společenstva
• Odpady v České republice - osobní názor
• Co je Neonový Odpadkový Koš?
• Recepty na zimní čaje
• Tipy na tvoření s dětmi na podzim