Ekologická katastrofa v Jizerských horách: Protržení přehrady na Bílé Desné

V podmínkách střední Evropy jsou povodně bezpochyby živelní pohromou způsobující největší škody. Jaké však jsou příčiny vzniku takových nebezpečných situací? V těchto dnech je to sto let, co se protrhla a během půl hodiny zabila 65 lidí a další zřejmě zahynuli v nemocnici. Voda také zničila 33 domů a přes tři sta lidí připravila o přístřeší. Událost představuje nejhorší přehradní katastrofu v dějinách českých zemí.

Přehrada na malé říčce Bílá Desná v Jizerských horách měla chránit před velkou vodou Železný Brod či Tanvald, přinesla ale smrt. Svému účelu sloužila přehrada deset měsíců do 18. září 1916. Proud, který před sebou hrnul dřevo a trosky, smetl desítky domů a následky havárie zasáhly i Železný Brod (vzdálený asi 25 kilometrů). V nedalekém Tanvaldu voda zaplavila sklepy a přízemí domů.

Po asi půl hodině, během níž každou vteřinou z přehrady do údolí vytékalo 150 krychlových metrů vody, byla přehrada prázdná. Rozsah škod byl ojedinělý v celém Rakousku-Uhersku: 65 mrtvých, 29 domů a 11 brusičských dílen voda smetla, 1020 lidí přišlo o práci, 380 o střechu nad hlavou. Materiální škody šly do milionů.

Dlouho se uváděl jako počet obětí katastrofy šedesát dva, desenská kronikářka Dana Nývltová, která letos o události napsala knihu „Protržená přehrada na Bílé Desné 1916-2016“, ale objevila, že jich bylo 65. „Již podle tehdejšího soudního spisu bylo obětí 65. Zjistila jsem také, že další dva lidé podlehli svým těžkým zraněním v tanvaldské nemocnici 20. září a 24. října 1916,“ řekla k tomu nedávno v tisku.

V knize kronikářky Nývltové je i vzpomínka desenského vikáře Eduarda Gnendigera: „Strašná zvěst o protržení přehrady otřásla poklidným ovzduším desenského údolí okolo 16. hodiny… Nikoho ani nenapadlo, že se v následujících 20 minutách promění krásné desenské údolí v písečnou a bahnitou spoušť pokrytou hromadami sutin… Nikdo však netušil, jaké nebezpečí z protržené hráze hrozí. Obyvatelé Desné zažili v uplynulých letech řadu povodní. Znali hukot rozbouřených vod v korytě říčky… Do značné míry uklidnění, vyměňovali si názory na stávající situaci, když v tom okamžiku to přišlo. Strašné, ohromující, zničující…“

Čtěte také: Co nabízí Ekologická poradna Dr. Landy?

Příčiny katastrofy

Důvodem ke stavbě přehrady byly ničivé povodně, které sužovaly západní Krkonoše a Jizerské hory. Výstavba přehrady na Bílé Desné začala v říjnu 1912, po vypuknutí první světové války si stavba vynutila úsporná opatření, která se následně promítla do kvality budované přehrady.

Příčina tragédie zřejmě spočívala v erozi. V roce 1996 zpracovala společnost „Stavební geologie-Geotechnika“ studii, v níž stanovila příčinu havárie přehrady. Vyloučila v ní jako příčinu protržení dříve uváděné nedostatečné zhutňování příliš propustného materiálu použitého při budování tělesa hráze. Naopak za příčinu označila erozi v podloží hráze či na kontaktu hráze s podložím a také erozi vlastní hráze a výpustní štoly.

Paradox je v tom, že katastrofu snad zavinilo právě to, že přehrada byla postavena až příliš důkladně. Před dvěma sty lety neměly Jizerské hory žádné větší vodní dílo. Protože se však jedná o srážkově nejbohatší oblast v Čechách, každý déle trvající déšť znamenal rozvodnění potoků a řek, často s neblahými následky. V kronikách se dočteme nejméně o devíti zničujících povodních. (1846, 1850, 1858, 1860, 1875, 1888, 1890, 1897). Poslední ze zmiňovaných povodní, která nastala 30. července 1897, způsobila škody za 5 miliónů Rakousko-uherských zlatých (některé prameny uvádějí dokonce 9,5 mil.), na české straně Nisy zahynulo více než 120 lidí. Nebylo divu, na Nové Louce byl zaznamenáno 345 mm srážek za 24 hodin a mokrá řašeliniště ve výše položených místech nebyla schopná tento objem pojmout.

V září roku 1899 pozval Liberecký výbor podnikatelů vodohospodářského špičkového odborníka profesora doktora inženýra Otto Intzeho z Cách, aby jim udělal přednášku o údolních přehradách a poradil, jaké by bylo v jejich případě vhodné řešení. Přednáška všechny přítomné velmi zaujala a už 25.září bylo ustanoveno Vodní družstvo pro regulaci toků a výstavbu přehrad. 15.prosince 1902 se i v Dolním Polubém ustanovilo Vodní družstvo. Pro toto družstvo, kterému předsedal velkoprůmyslník Wilhelm Riedel, rozpracovala stavební firma (která předtím stavěla železniční trať Tanvald - Kořenov) plány pro přehradu na Černé Desné. Jenže Zemská komise, která měla dát stavbě „požehnání“ žádala, aby projekt posoudil nebo raději celý vypracoval profesor Otto Intze. Ten však byl tou dobou zaneprázdněný. Avšak 30.září r.1904 profesor Intze Vodní družstvo v Dolním Polubném navštívil, projekty si prolistoval a druhý den si prohlédl i zmiňované lokality na Souši, Bílé Desné a Kamenici. Při prohlídce v povodí Kamenice profesora nečekaně stihla náhlá nevolnost. Byl ihned převezen do tanvaldské nemocnice, avšak přes veškerou péči 27.prosince 1904 zemřel. Situace Vodního družstva v Dolním Polubném se tím značně zkomplikovala. Nakonec se rozhodlo, že zpracování projektu všech tří přehrad bude svěřeno stavebnímu radovi inženýru Wilhelmu Plenknerovi z Prahy. Který plány roku 1907 dokončil. Pak jej bylo nutno na jedenácti místech schválit. Vše proběhlo hladce, až na obstrukce majitelů tří panství, kterým pozemky v náhorních oblastech Jizerských hor patřily. Ještě ten rok však došlo k další povodni, které jednání o nezbytnosti výstavby přehrad urychlila, námitky majitelů panství byly jednou pro vždy smeteny ze stolu a na stavbu byly poskytnuty dotace.

Přehrady Bílá Desná a Souš spolu neoddělitelně souvisely. Relativně úzké a poměrně rychle rychle klesající údolí Bílé Desné neumožnovalo postavit přehradu o takové kapacitě, která by přívalové deště dokázala pojmout (viz. č.4). Zatím co kapacita přehrady Souš, díky příznivějším terénním podmínkám, ano. Soustava byla proto vyprojektována tak, že jakmile by došlo k naplnění přehrady Bílá Desná, začala by přebytečná voda přepadat přelivem na východním konci hráze (viz. č.3) do dlouhé štoly proražené napříč kopcem a plnit přehradu Souš v sousedním údolí. Pro případ, že by bylo vody enormní množství a štola by nestačila, měla přehrada Bílá Desná na západním konci hráze kaskádový přeliv (viz. č.2) o 40cm vyšší než první, přes který by se voda vrátila do původního řečiště Bílé Desné. Uprostřed hráze byla věž základnové výpustě se šoupátkovým uzávěrem (viz. č.1), kterým se reguloval stálý výtok z přehrady.

Čtěte také: Postupy likvidace nebezpečného odpadu

Při průzkumu podloží se ukázalo, že nelze postavit gravitační hráz (dnes označovanou podle svého tvůrce jako typ. Intze), protože skalní podloží bylo příliš hluboko. Proto byla 172,8 m dlouhá hráz přehrady Bílá Desná projektována jako zemní sypaná. Nebylo to žádné školácké experimentování. Technologie byla zvládnutá. Výška hráze byla 14,6 m. V koruně měla šířku 5,2 m, zatím co u paty měřila 54 m. Její těsnost měla zajišťovt silná jílová vrstva z návodní strany, chráněná navíc dlažbou z kamenů. Od nejbližší železniční trati byla po krátkých úsecích kolejí přivezena lokomotiva s vagóny pro přepravu těženého materiálu a parní válec. 17.řijna 1912 stavba začla. Měla ji na starosti firma Schön a synové z Prahy, stavbu řídil E. Gebauer, dozor prováděli A. Klammt a Karel Podhajský. Jedinou starost dělala základová výpusť. Protože byla vedená hrází, ale nebylo možno ji zakotvit do pevného podkladu, byla pod ní zřízena zpevňující betonová žebra sahající až do hloubky 3,5 metru pod původní terén. Rošt ze žeber měl jednak zabránit pronikání vody pod stavbou, jednak zcela zabránit sesedání výpustě. Současně byla celá výpusť obalená půlmetrovou vrstvou jílu, aby se beton dobře a vodotěsně spojil s horninou samotné hráze. Vnitřkem výpustě procházelo ocelové potrubí o průměru 800mm na obou koncích opatřené šoupátky. Uzávěr na návodní straně byl za běžného provozu trvale otevřený, zatím co výtok z přehrady do řečiště Bílé Desné se reguloval šoupátkem pod hrází. Po velkých deštích trvajících od 18. do 20.července r.1913 došlo k velkému poškození rozestavěného díla. Po opravě se stavba nezastavila ani po vypuknutí první světové války. Inflace v tomto období však přinutila Vodní družstvo k úsporným opatřením a zrychlení prací. 30.června 1915 byla samotná přehrada dokončena, šoupátka byla uzavřena a začala se plnit. Práce se soustředily na dokončování přelivů a úpravy okolí, které proběhly v září téhož roku. 18.listopadu - přes počasí, „že by psa nevyhnal“, sešla se komise vedená inženýrem Karlem Podhajským, přehradu prohlédla, zkolaudovala a uznala ji tím provozuschopnou.

Osudný den

Celkové náklady na stavbu činily 1,45mil. rakouských korun. Po naplnění začala přehrada plnit svůj účel. Základovou výpustí přitékal do původního řečiště stálý průtok vody a majitelé vodních děl v údolí pod přehradou si libovali nad stabilním výkonem svých turbín a vodních kol. Vypadalo to, že tento projekt skutečně jednou provždy vyřešil jejich potíže. V létě suchá období s nedostatkem hnací síly střídaná povodněmi, které téměř pravidelně ničily jezy a často také samotné dílny a domy, se stala minulostí. Dílo přestálo zimu i následné jarní tání, letní bouřky a s blížícím se podzimem válečného roku 1916 měla nádrž už jen poloviční zásobu vody (260000 kubíků). Bohužel kdesi v hloubce, uvnitř hráze, se právě začal odehrávat nepatrný a v prvních chvílích sotva zaznamenatelný proces, který odstartoval nedozírné následky. Na boku podél povrchu základnové výpusti, snad někde mezi hlínou hráze a jílovou výplní, začala pomaličku prosakovat voda.

Bylo pondělí 18. září 1916, tři hodiny odpoledne - docela běžného pracovního dne. Ve mlýně hučí mlecí a vysévací stroje, v brusírnách zvoní broušené sklo, jen na panské pile nikdo neřeže, protože má právě stroje v opravě. Kdo není zaměstnán v dílnách, suší otavu na loukách okolo řeky, češe jablka nebo se stará o chod hospodářství. Prostě práce až nad hlavu, ale narozdíl od dneška relativně bez shonu, cíleně a klidně. Totéž se týkalo hrázného.

O půl čtvrté - dobře si ten čas zapamatujme - procházejí podél úpatí hráze dva lesní dělníci, kteří s údivem hledí na tenký, jako prst silný pramínek vody, tryskající z hliněné hráze poblíž vstupu do spodní šoupátkové komory. I když to je bezvýznamný pramínek, nelíbí se jim jak silou tryská, snad metr daleko, z uhlazeného povrchu. A tak hned běží po hrázi nahoru, informovat nic netušícího hrázného. Toho zpráva velmi překvapila, protože dole už byl a žádný prosak, ani jeho náznak nepozoroval. Schází tedy ke zmíněnému místu a pokouší se otvor provizorně ucpat. Je to však marná snaha, tlak je příliš velký. Hrázný proto spěchá do boudy na levém břehu přehrady k telefonu a volá správci přehrady inženýru Gebauerovi do Riedlových skláren v Dolním Polubném a ptá se co s tím má dělat. Gebauer je zprávou velmi zneklidněn. Nařizuje okamžitě naplno otevřít uzávěr, vyhlašuje varování obyvatelům Desné a sám hned vyráží na cestu k přehradě. Hrázný spolu s dělníky spěchá do spodní šoupátkové komory na úpatí hráze otevřít naplno provozní uzávěr. Jde to pomalu. Nestihne to! Šoupátko se jako napotvoru čímsi zablokovalo... Otvor, který je kousek od místa, kde pracují se začíná zvětšovat. Hodiny ukazují 15 hodin 55 minut a hrázný s dělníky utíkají z těsné šoupátkové komory pryč i když je uzávěr otevřený jen ze tří čtvrtin, protože to začíná být pod hrází mimořádně nebezpečné. Navíc musejí prchat nad poškozeným místem hráze a dlažba se jim pod nohama už začíná propadat. Situace se vymkla z rukou. Tryskající voda má už obrovskou sílu. V 16 hodin a 15 minut se propadává do vymletého otvoru kamenná dlažba na návodní straně hráze a vzniká hluboký trychtýř polykající kameny. Stovky kubíků vody tryskají z druhé strany hráze ven. Trhají další a další balvany i uválcovanou horninu z nitra hráze a metají ji do údolí. Otvor se před očima rychle rozšiřuje v gigantické rozměry. Do obce je teprve teď doručena zpráva: „Alarmujte hasiče, hráz se protrhla!“, ale dům od domu postupuje zpráva pomalu, navíc vlastně paradoxně proti proudu. Hodiny na kostelní věži v Desné ukazují 16 hodin 40 minut a v obci je relativní klid. Někteří, co po první poplašné zprávě narychlo vyrazili z domů do stráně, hledí do hloubi údolí, kde se zdánlivě nic neděje a tak se vracejí domů pobrat alespoň nejcenější věci. Mezitím se dlažba hráze propadá až na dno. Z koruny hráze tak vzniká jakýsi bizardní most, který se vzápětí řítí do rozbouřeného živlu. Vodu ženoucí se z přehrady už nic nebrzdí. Čtvrt milionu tun vody se vyhrnulo do údolí.

Nikdo už nesleduje čas, protože běží poslední minuty. Z lesa se ozývá pekelné dunění a hrozivý praskot. Nad vrcholky stromů se vznáší oblak prachu, stromy se třesou. Čelo přívalové vlny obsahuje víc dřeva a kamenů než vody, jeho drtivá síla je strašlivá. Kousek pod přehradou stojí Walderodeho hraběcí pila a kolem ní vysychají úhledně srovnané hromady řeziva. Ještě štěstí, že mimo dvanáctileté děvče byli všichni v lese na houbách. Vlna pilu i dřevo rozmetá a bere i vedle ní stojící hospodářskou budovu s dobytkem. Myslivna mizí pod hladinou a už se nikdy nepodaří identifikovat, kde přesně stála. Tříposchoďový dům firmy Eduard Dressler se bortí jako by byl z karet, většina jeho obyvatel zahyne. Z brusírny skla firmy Johann Umann vybíhá dělník Šimek. Nikdo další to už živý nestihne. Voda údolím žene trosky domů Josefa Schnettla, Josefa Riedela, brusírně Emanuela Simma trhá strojovnu. Stát zůstane jen půl budovy ze které visí transmise a holá rozbitá spirální turbína v řečišti. Nelze snad ani vyjmenovat všechno, co se během několika nekonečných minut událo. Někteří měli štěstí v neštěstí, že stihli doběhnout dostatečně vysoko do stráně. Většina dřeva ze zachytila o pilíře železničního mostu, který se chvěje v základech, ale nakonec vydrží. V Tanvaldu už nemá voda takovou sílu aby bořila. Odnáší však dřevěné kůlny, zaplavuje sklepy, ničí stroje v továrnách. Rozlévá se do polí až k Železnému Brodu. I v Mladé Boleslavi zaznamenávají vzestup o 20 centimetrů. Během půl hodiny je po všem.

Čtěte také: Strojírenství a ekologické předpisy

Následky katastrofy

40 objektů zcela zničeno, 55 pobořeno, 62 mrtvých (z nich 42 neidentifikovatelně zmasakrovaných), 370 osob bez přístřeší a 1020 osob bez práce. Přichází večer, nejhorší ze všech. Mezi troskami chodí celou noc s lucernami ti co přežili a hledají své blízké. Není však pomoci. Druhý den přijíždí do obce zdravotnický oddíl a odklízí oběti. Je ustanoven Výbor pro pomoc postiženým a následující den je do obce povolán dvěstěčlenný oddíl ženistů maďarského regimentu, aby pomohl při odklízení trosek a vystavěl provizorní mosty. 21. září přijíždí do obce hrabě Coudenhove a slibuje finanční pomoc. 23. se odpoledne koná hromadný pohřeb obětí a následující den se do obce sjíždějí tisíce lidí z okolí na smuteční mši. Karel Podhajský, který přehradu kolaudoval, neunesl tíhu zodpovědnosti a zastřelil se hned po katastrofě. Další zodpovědní (W. Riedel, E. Gebauer a A. Klammt) jsou obžalováni a stanou před soudem. 28. března 1923 jsou rozsudkem krajského soudu v Liberci zproštěni viny. Státní zastupitelství nesouhlasí a odvolává se. Novým rozsudkem z 24. ledna 1925 je A. Klammt a E. Gebauer uznán vinným a odsouzen k podmíněnému trestu. Oba včetně W. Riedela podávají odvolání. Poukazují na fakt, že průběhu stavby byly v podložní zemině byly nepředpokládatelné kanálovité prostory a tudy údajně voda pronikala. Odvolání je zamítnuto. 1929 Wilhelm Riedel umírá. Zbývající dva se po průtazích dostávají v roce 1931 před nejvyšší soud v Brně, který nařizuje zrušení rozsudků a obnovu řízení. I po mnoha expertýzách nelze však jednoznačně prokázat něčí vinu.

Podle zákona však měl příslušný stavební úřad požadovat řádně přezkoumat únosnost podloží, než stavbu povolil, což neučinil. A tak po patnácti letech trvání soudního sporu je nakonec obžaloba zrušena. A případ uzavřen s tím, že hráz neměla stavebních nedostatků, ale že na vině byly právě kanálovité prostory ve zvětralé žule podloží. Podíváte-li se však na dobové fotografie, zjistíte, že hráz je v průrvě odplavena přesně na úroveň původná zeminy, kde ještě zůstaly zachovány původní pařezy po vykácení lesa. Níže není patrné žádné poškození ani vymílání.

Nejdříve je potřeba připomenout, že se přehrada protrhla při polovičním naplnění, ač předtím plné naplnění zdárně a bez jakýchkoliv známek prosaků vydržela. Navíc se to odehrálo v období slunečného a klidného počasí, kdy se spíš zvolna vyprazdňovala než plnila. Síly namáhající hráz se tedy v žádném případě před katastrofou nezvyšovaly. A k havárii došlo pouhých deset měsíců od naplnění.

Také je potřeba zmínit, že ač projekt předpokládat silnou těsnící jílovou vrstvu z návodní strany, nebyla udělána. Protože k prvnímu vývěru došlo v bezprostřední blízkosti základnové výpusti, bude nutno hledat chybu právě zde. Samotná výpusť řešená přímo uprostřed hráze byla odvážným projektem a projektant se pojistil velmi důkladnými základy. Takže její pohyb či sesedání můžeme už napočátku zamítnout. Přesto to byla právě tato výpusť a její stabilní základy, co bylo příčinou havárie. Během roku se hráz postupně sesedala. Přispěly k tomu tepelné změny. Zejména tepelné rozdíly mezi letním a zimním období. Sesedání činilo podle pozdějších měření okolo 20 cm. Hráz se mohla sesedat všude, jen v okolí věže základové výpusti ne, protože pevný a stabilní základ to v tomto místě nedovolil. Zjednodušeně by se dalo říci, že se levá a pravá sesedající část hráze o nehybnou výpustnou štolu vlastně „rozlomila“.

Současnost

Z původně 200 metrů dlouhé a 14 metrů široké vodní nádrže zbyly jen hromady kamenů, trosky hráze, přepadová kaskáda a kilometr dlouhá štola spojující přehradu s nedalekou Souší. Tato katastrofa na dlouhou dobu zastavila stavbu sypaných hrází ve světě. Protržená přehrada na Bílé Desné byla v roce 1996 prohlášena za kulturní památku. Stalo se tak k 80. Okolo nádrže vede naučná stezka Protržená přehrada o délce 1 km, která vás na 6 zastaveních podrobně seznámí s touto historickou událostí. Na informačních tabulích nechybí ani historické fotografie. K Protržené přehradě vás dovede žlutě značená cesta ze silnice vedoucí kolem Souše. Nádherné výhledy na kaskády Bílé Desné umožňuje nová turistická vyhlídka.

V témže roce byl areál protržené přehrady prohlášen za kulturní památku a v roce 2013 začala jeho revitalizace odstraňováním náletových dřevin. Podařilo se při tom najít i kráter na místě někdejší hráze, kde kopal v roce 1927 profesor vídeňské univerzity, když zjišťoval příčinu tragédie.

Dosud nejhorší neštěstí způsobené protrženou přehradou zažila Čína, kde v srpnu 1975 při protržení dvou přehradních hrází utonulo nebo zemřelo na epidemie a následný hladomor na 230 tisíc lidí.

Z nádrže zbyly jen hromady kamenů, trosky hráze, přepadová kaskáda a kilometr dlouhá štola spojující přehradu s nedalekou nádrží Souš. Nejzachovalejší památkou je šoupátková věž.

tags: #ekologická #katastrofa #Jizerské #hory #příčiny #následky

Oblíbené příspěvky:

• Znečištění ovzduší a zdraví
• Nakládání s nemocničním odpadem
• Kompost a plíseň
• Udržitelnost v automobilovém průmyslu
• Kontrola emisí pomocí SOD