Ekologické hledisko regulace vodních toků v České republice

Technická opatření k odvodnění zemědělských pozemků povrchovou nebo podpovrchovou drenáží byla v minulosti realizována za účelem podpory a rozvoje zemědělství. Tradice jejich budování na území České republiky sahají až do konce 19. století, nejintenzivněji však byly realizovány v období let 1935-1940 a 1965-1990.

Tyto aktivity však měly za následek poměrně vysokou míru regulace drobných vodních toků (zejména napřímení) a plošně významný rozsah staveb drenážního odvodnění, což obojí významně ovlivnilo vodní režim, zvláště pak odtokové podmínky v krajině.

Požadavky evropských i národních předpisů na ochranu vod z hlediska množství, jakosti i celkového ekologického stavu, požadavky protipovodňové ochrany i řešení problémů sucha včetně využití krajiny v současnosti mění dřívější pohledy na způsoby intenzifikace zemědělského hospodaření a vyžadují komplexní přehodnocení problematiky vodního režimu zemědělských pozemků, resp. zemědělské krajiny.

Historický kontext a dopady technických úprav

Zásadní vodohospodářský problém naší krajiny představuje poškození schopnosti ploch, půd a zemin v povodích zadržovat vodu, související hlavně se zastavováním území a zemědělstvím. Technické úpravy koryt a niv vodních toků, především rovněž zemědělsky motivované, které u nás průmyslovými metodami probíhaly zhruba po celé jedno století, na nepříznivé dění v plochách povodí navazují.

Úpravy toků měly říčnímu prostoru odebrat co nejvíce plochy ve prospěch orby, omezit zamokření a častější zatápění ploch v nivách menšími povodněmi a umožnit fungování odvodňovacích zařízení. Z těchto cílů vycházelo základní pojetí úprav. Půdorysně rozkladitá, přirozeně málo kapacitní, mělká, členitá a do jisté míry proměnlivá přírodní koryta byla nahrazována geometrizovanými kanály co nejjednodušších tvarů, jejichž velká průtočná kapacita je zajišťována hlavně nepřirozeně velkou hloubkou a hydraulickou hladkostí.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Provádění úprav toků bylo vždycky schopno překračovat meze věcné užitkovosti. V socialistickém období se proti tomuto hledisku prosazovalo plnění do jisté míry politicky motivovaných plánů a potřebnost živit mohutné agro-meliorační odvětví. V dobách nesocialistických, počínaje Rakouskem - Uherskem, mohly být úpravy toků motivovány potřebou vytvářet zajímavé stavební zakázky, vždycky pokud možno na úkor veřejných financí.

Každopádně dosáhly technické úpravy toků v naší krajině obrovského rozsahu. Postihují desetitisíce kilometrů toků všech velikostí, což představuje desítky procent jejich celkové délky. Zkrátily naše toky orientačně o třetinu délky. Kvantitativně proměnily v kanály a trubní tratě vlásečnicové toky v plochách povodí, kde se rozhoduje o doplňování zásob podzemní vody i o vzniku povodní. Zlikvidovaly obrovský rozsah přírodních potočních a říčních pásů.

Nepřirozeně kapacitní, hluboká a málo členitá koryta vedou nepřirozeně rychle odtok ze srážek. Z povodí, zasažených srážkami, pak dokážou upravená koryta koncentrovat povodňové odtoky do podstatně větších kuliminačních úrovní, než koryta přírodní. Z hlediska sucha je závažné hlavně nepřirozené zahloubení upravených koryt proti okolnímu terénu. Někdy jsou až několikanásobně hlubší než srovnatelná koryta přirozená a podstatně více odvodňují zeminové vrstvy okolní nivy.

Významně oslabují dynamickou akumulační schopnost nivního prostředí, především zbytečně odvádějí vodu z vodnějšího zimního a jarního období, která by měla být „napumpována“ v zeminách nivy pro suché léto. Z ekologického hlediska byly úpravy vodních toků vyslovenou katastrofou.

Revitalizace a renaturace jako řešení

Jak to dnes vnímáme, rozsah technických úprav vodních toků významně přesahuje skutečné odůvodněné potřeby efektivně založeného hospodaření v krajině a působí velké problémy vodohospodářské a ekologické. Zjišťujeme to v době, kdy se dál zhoršují vodohospodářské vlastnosti povodí a projevují se klimatické změny. V této situaci není pochyb, že s úpravami vodních toků se to hodně přehnalo a je potřeba jít zpět k přírodnímu stavu potoků, řek a jejich niv. V kulturní krajině, v níž se chceme uživit, není reálný úplný návrat.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Radikální formou zpřírodnění vodního toku je revitalizace - stavebně-investiční přebudování technicky upraveného koryta na přírodě blízké. Pojmem samovolná renaturace se pak označuje soubor přirozených procesů, degradujících technickou úpravu a navracejících vodní tok přírodě. Revitalizace a ponechání vodního toku samovolné renaturaci nejsou nějaké protikladné alternativy. Jsou to dvě cesty k podobným cílům, mezi nimiž leží široké pole možností vodohospodářských opatření přechodného a kombinovaného charakteru a různé intenzity.

Obnova přírodě blízkého stavu vodního toku chce řešit konkrétní problémy a sleduje racionální cíle:

• přirozená vertikální stabilita (nedochází k zahlubování souvislých úseků koryta)
• členitost koryta, jejímž základem je sled dnových tůní a mělčích a proudnějších kamenitých úseků dna
• velká detailní členitost koryta, vytvářející bohatou nabídku stanovišť a úkrytů pro vodní biotu; je dána zejména přirozenou materiálovou skladbou koryta, štěrkovými splaveninami
• schopnost koryta dál se samovolně vyvíjet v rámcích příslušného hydromorfologického vzoru a v modelu tzv. dynamické rovnováhy.

Důležitým aspektem revitalizací je obnova přirozeného říčního prostoru, což znamená nároky na pozemky. Velmi dobrou cestou k revitalizaci tak jsou vhodně pojaté komplexní pozemkové úpravy, které pro tento účel podél vodních toků vymezí dostatečně široké pásy území. Na šířky těchto pásů není žádný předpis, obecně jde o umění možného.

V kulturní krajině se revitalizace utkávají s četnými omezeními, která často neumožní plně rozvinout morfologicky a přírodně autentická řešení. Vedle držby pozemků a podmínek jejich využívání jde o nutnost respektování funkčnosti některých odvodňovacích staveb, některé navazující pozemky nebude možné plně vystavit přirozenému zamokření a přirozeně četnému zaplavování i menšími povodněmi. Revitalizační řešení pak budou částečná, kompromisní.

Hlavní přínos morfologické rehabilitace vodních toků ve vztahu k suchu je dán hlavně změlčováním koryt, která pak v menší míře než koryta technicky upravená odvodňují navazující zeminové prostředí niv. Přínos ve vztahu k povodním je dán zmenšováním a hydraulickým zdrsňováním koryt a obnovou prostoru pro přirozené tlumivé rozlivy povodní.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

Cennou vlastností revitalizací i renaturací je to, že pomáhají omezovat dopady jak povodní, tak sucha, a zároveň jsou důležitým příspěvkem k biologicko-ekologické rehabilitaci krajiny. Co vlastně mohou revitalizace ve vztahu k suchu a povodním dokázat? Jistě nelze tvrdit, že samy o sobě vyřeší vše. Nejsou totální alternativou technických opatření, jako je výstavba nádrží nebo ochranné hrázování zastavěných území. Nemohou nahrazovat plošná opatření ke zlepšení neutěšeného stavu povrchů a zemin v plochách povodí.

Jednou z prvních poměrně věrohodných akcí svého druhu u nás byla revitalizace horních zhruba tří kilometrů podhorského potoka Borová na Českokrumlovsku. Kolem roku 2000 bylo technické koryto, přímé, hluboké a opevněné betonovými tvarovkami a polovegetačními tvárnicemi, nahrazeno málo kapacitním přírodě blízkým korytem, výrazně zvlněným.

V létě roku 2001 spadl na povodí Borové extrémní místní příval, vyvolávající, jak bylo následně spočítáno, odtoky na úrovni Q80 až Q100. Událost zdokumentoval a odborně vyhodnotil hydraulik z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka v Praze, Ing. Václav Matoušek, Dr.Sc.. Dospěl k závěru, že kulminační odtok z revitalizovaných horních tří kilometrů potoka byl zhruba o 20 % menší, než jaký by byl kulminační odtok v době před revitalizací. To není málo.

Problémy a výzvy revitalizace

Správci vodních toků, kteří jsou nejpřirozenějšími investory revitalizačních staveb, uvádějí jako hlavní důvod skromného rozsahu akcí zejména obtížnost získávání potřebných pozemků. Autor tohoto článku se ale za dvacet let působení v oboru dobral názoru, že hlavní problém státních správců vodních toků, tedy podniků Povodí a Lesů ČR, je v tom, že zlepšování morfologického stavu vodních toků jim zatím stále nepostavil jako dostatečně významný úkol jejich zřizovatel, tedy Ministerstvo zemědělství.

Významným problémem je kvalita navrhování revitalizačních staveb. Projektování jakýchkoliv vodních staveb se potýká s otázkami efektivnosti - projektanti jsou někdy až zbytečně opatrní a nejsou imunní vůči tendencím v zájmu vlastních honorářů navrhovat nepřiměřeně drahá řešení.

Specifické problémy projektování revitalizací pak souvisejí s tím, že školy vodohospodářských směrů v této oblasti svoje absolventy stále dobře nepřipravují a obecně vodohospodářská sféra se pomalu zbavuje předsudků minulosti, jako je starost o tzv. dobré průtokové poměry ve smyslu co největší kapacity koryt, obava z nejasného rozmezí vody a souše, obava ze zamokření terénu nivy.

Renaturace a její potenciál

Technicky upravení koryta se zanášejí, zarůstají nebo jsou naopak vymílána, opevnění se rozpadá. Běžně probíhají tyto procesy pozvolna, za povodní skokově. Poměrně rychlým činitelem renaturace může být bobr jako stavitel hrází.

Renaturační procesy byly v tradičném pojetí správy toků vnímány výhradně nepříznivě, neboť působily znehodnocování majetku, představovaného technickými úpravami. V rámci oprav, rekonstrukcí nebo tak zvaného odstraňování povodňových škod byla značná část sil a prostředků správy vodních toků věnována právě boji s těmito procesy. Nakolik dnes zjišťujeme, že problém představují ony technické úpravy, nutně se mění přístup k renaturačním procesům. V těch lze shledávat největší potenciál opětovného zpřírodnění vodních toků v naší krajině.

Hlavně v úsecích toků ve volné krajině mohou renaturační změny významně zlepšovat ekologické i vodohospodářské vlastnosti toků. Správci vodních toků mají na jednu stranu pečovat o svěřený majetek, k němuž patří technické úpravy koryt, a udržovat parametry a funkce vodních děl. V těchto pohledech by měli renaturace potlačovat, jak i dosud převážně činili. Na druhou stranu by měli pečovat o dobrý ekologický stav vodních toků, o vodu v přírodě a v krajině a o vodu pro lidi. V tomto pohledu se jeví další udržování velké části technických úprav koryt jako protismyslné a nežádoucí.

Tento názor již nabývá formální podobu, zatím nikoliv dokonalou, ale postupně dopracovávanou, v dokumentech vodohospodářského plánování. Tam je významná část technicky upravených vodních toků již dnes zahrnována do kategorie toků v nepříznivém ekologickém stavu, jejichž stav má být zlepšen buď revitalizací, nebo renaturací.

Rámcová směrnice o vodách a hydromorfologie

Vstupem do Evropské unie se ČR zavázala k implementaci Rámcové směrnice o vodách (RSV) do svého právního řádu. Cílem RSV je zabránit dalšímu zhoršování stavu, ochránit a prostřednictvím opatření zlepšit stav vodních ekosystémů. Stav povrchových vod je podle ní určen ekologickým nebo chemickým stavem, v závislosti na tom, který je horší. Podstatou je stanovení současného stavu vodních toků a v případě nedobrého stavu návrh a realizace opatření k nápravě. Zároveň se v každém vodním útvaru stanovují působící vlivy a dávají se do souvislosti s hodnocením jeho stavu.

Ekologický stav je určen na základě stavu biologických složek, hydromorfologických a chemických a fyzikálně-chemických složek. Účelem hodnocení stavu hydromorfologických složek je získání informace, zda hydromorfologické podmínky umožňují dosažení požadované kvality biologických složek a požadovaného ekologického stavu.

Požadavek RSV na kvalitu hydromorfologických složek zdaleka nebyl v tomto ohledu prvním impulzem. V západní Evropě i Severní Americe byly již několik desetiletí před přijetím RSV vytvářeny metody pro hodnocení hydromorfologické kvality řek a studie definující cílový stav revitalizačních opatření. Od zavedení RSV se v evropských státech snahy o vytvoření hodnoticích metod a úsilí v revitalizacích zvyšují.

Role hydromorfologických složek v rámci ekologického stavu je podle RSV sice „pouze“ vytváření podmínek pro biotu, právě to se ale ukazuje jako problematická věc. Navíc máme na území ČR poměrně velkou variabilitu fyzicko-geografických podmínek, a tedy i typů vodních toků. A nezbytným předpokladem posouzení hydromorfologických podmínek je stanovit pro jednotlivé typy vodních toků referenční podmínky.

Jako východisko pro návrh opatření je třeba posoudit, které vlivy jsou natolik významné, že způsobují změny hydromorfologických podmínek, a tím brání dosažení dobrého stavu biologických složek. Podle datového modelu, založeného na evropském směrném dokumentu pro reporting plánů povodí, jsou typy vlivů na hydrologický režim a morfologii rozděleny do čtyřech oblastí: odběry nebo převody vody, podélné úpravy vodních toků, přehrady, překážky a plavební komory a hydrologické změny.

Ke zdání komplikovanosti je ale třeba uvést, že i bez evropského rámce je nutné revitalizace a renaturace vodních toků navrhovat a realizovat systematicky, na základě monitoringu, prostřednictvím péče a správy o vodní toky a na řádově větším množství vodních toků. Realizace opatření by zároveň měla být podpořena změnou legislativy. Stěžejní pro podporu renaturací ve větším rozsahu je např. umožnění zániku nepotřebných vodních děl (zejména podélných technických úprav koryt, ale také jezů).

Data a monitoring

Na území ČR dlouhodobě monitorujeme fyzikálně-chemické parametry a probíhá monitoring biologických složek. Hydromorfologické složky se na území ČR v prvním ani druhém cyklu plánování systematicky nemonitorovaly. Pro třetí plány povodí státní podniky Povodí aplikovaly postup určení významných vlivů na morfologii a hydrologický režim. Jednalo se o posouzení páteřních toků (vodních útvarů), nikoli o hledání vlivů v povodí vodního útvaru.

Hydromorfologické vlivy tedy byly do jisté míry identifikovány, nicméně vlastní monitoring hydromorfologických parametrů nebyl proveden v dostatečném rozsahu ani pro hodnocení do třetích plánů povodí. Důvodem je především velká časová náročnost terénního mapování podle oficiálně schválené metodiky HEM a zároveň stále podceňovaná znalost stavu hydromorfologických parametrů.

Protože byla absence stavu hydromorfologických složek již ČR ze strany Evropské komise vytýkána, bylo výše uvedené posouzení významnosti vlivů převedeno na stupnici hodnocení stavu hydromorfologických složek. Takové hodnocení hydromorfologického stavu však nemusí vždy odpovídat reálné situaci, což nám může v budoucnu způsobit problémy.

Současný stav a podpora renaturací

V prosinci 2018 ČR reportovala Evropské komisi, že téměř 20 % z opatření navržených v 2. plánech povodí je zaměřeno na hydromorfologické vlivy, tedy převážně na revitalizace nebo renaturace. Z toho je 7 % dokončeno a 41 % probíhá. Zdá se tedy, že vše je v pořádku nebo minimálně na dobré cestě.

Přestože se téma zlepšování morfologického stavu vodních toků stalo od 90. let postupně běžnou součástí strategických dokumentů a koncepcí, velká část z navržených opatření zůstává na papíře. Přes disponibilní prostředky v OP ŽP a krajinotvorných programech MŽP se v celé ČR ročně zrevitalizují jednotky maximálně první desítky km vodních toků. Jako důvod se obvykle uvádí náročnost opatření na přípravu a projednání, zejména z hlediska majetkoprávních poměrů.

Revitalizačními stavbami však vzhledem k jejich náročnosti nelze v dohledné době „napravit“ zásadní část vodních toků. Potenciál těchto přírodních procesů je v kombinaci s ekologicky orientovanou správou a údržbou koryt vodních toků značný, neboť renaturační procesy probíhají pozvolna, ale neustále v celém rozsahu říční sítě a nejsou podmíněny administrativním zahájením. Proto by identifikace úseků toků vhodných k renaturacím měla být prioritou mezi opatřeními na zlepšení morfologického stavu vodních toků pro 3. plánovací období.

Uvádí se, že upravenost vodních toků v ČR v 90. letech představovala 28,4 % z celkové délky, řádově tedy desítky tisíc kilometrů říční sítě. Aktuální optimistické cíle ČR jsou podle Strategie ochrany biologické rozmanitosti min. 300 km zrevitalizovaných nebo renaturovaných vodních toků za období 2016-2025. Stav vodních toků a jejich niv se tedy v morfologických ohledech od 90. let výrazněji nezlepšil.

Sledování a zlepšování morfologického stavu vodních toků má v porovnání s biologickými a fyzikálně-chemickými složkami v ČR dlouhodobě méně významnou pozici. Jeho zlepšení má však kromě „estetického“ hlediska také nezpochybnitelný význam z hlediska zadržení vody v krajině, protipovodňové ochrany a řešení problémů sucha.

tags: #ekologické #hledisko #regulace #vodních #toků

Oblíbené příspěvky:

• Recyklace a sportovní móda
• Podrobný návod: Připojení umyvadla
• Měření emisí
• Dotace na odpad v ČR
• Definice a vztahy: Ekologie, krajina, práce