Ekologické Problémy Zemětřesení

Není divu, že zmínky o přírodních katastrofách, ať již v ústním, či psaném podání, patří mezi informace, jež jsou „od počátku věků“ přítomny v povědomí všech národů, neboť po naprostou většinu délky trvání lidského rodu představovaly přírodní živly, tu nejmocnější a případně nejděsivější sílu, již bylo možno spatřit a jíž nebylo možno čelit. Omezíme-li se na náš civilizační okruh, pak údajná biblická potopa či zkáza Atlantidy, pro něž mimochodem moderní věda nalézá stále více důkazů, nebo přesvědčivě zdokumentovaná devastace Pompejí, patří k nejznámějším pohromám, jejichž zpracování odráží přirozený respekt, který lidský druh vůči přírodě cítí.

Až do 19. století byla (ničivá) síla přírodních živlů o tolik mocnější než cokoli, co člověk dokázal sám uvést do pohybu, že se nelze divit, že se všude na světě setkáváme se snahou živly si naklonit a v případě, že se „rozzlobí“, je uklidnit. Představa o jejich možném spoutání, či dokonce zkrocení byla zcela nesmyslná, avšak nesmírný vědecký, technický a technologický pokrok závěru 19. a první poloviny 20. století vedl ve vyspělém světě k realizaci mnoha smělých projektů, jejichž konečným cílem nebylo nic menšího než snaha „poručit větru, dešti“.

Pokrok, jehož bylo dosaženo při mapování mechanismu vzniku, predikci a prevenci přírodních jevů, založených na dlouhodobém sledování a předpovědi počasí či vulkanických erupcí, výstavba přehrad na řekách, či protilavinových zábran v horách vedl k přesvědčení, že schopnost přírody „prosadit svou“ je natolik efektivně minimalizována, že velké přírodní katastrofy budou pro příště možné pouze v nerozvinutých částech světa...S nesmírným vzrušením, a v řadě případů jistě i s nemalými a opravdovými sympatiemi pro postižené, pak publikum ve vyspělých zemích sledovalo ničivé pohromy v Africe, Asii či Latinské Americe, aby nakonec byla obětem poskytnuta morální útěcha, materiální a finanční pomoc.

Ne, že by se ve vyspělém světě nic nedělo, ale události jako letní požáry v Kalifornii, Austrálii nebo na jihu Evropy, povodně na velkých řekách Evropy či Severní Ameriky nebo mrazy a sněhové bouře nikdy nezasáhly tak velkou část vyspělých společností, aby vedly k pocitu reálného celospolečenského ohrožení. Problémy, jež příroda nadělila nám, byly prostorově i rozsahem škod v zásadě omezené, a velké katastrofy byly natolik vzdálené, že s výjimkou mediální ozvěny neměly jiný globální dopad.

Hurikán Katrina, jenž v roce 2005 zdevastoval část pobřeží USA, či nedávné zemětřesení a tsunami, jež postihly Japonsko, však přesvědčivě ukázaly, že i nejvyspělejší země světa mohou být značně „pocuchány“. Podstatné je, že neutrpí pouze jejich globální image _ kolik z nás bylo šokováno neschopností federální vlády poskytnout účinnou pomoc New Orleansu a nasazením jednotek mexické armády na území USA, ale například výpadek produkce japonských automobilek se zakrátko projevil i v Evropě a ve Spojených státech.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Bez ohledu na to, co se v posledních letech stalo, se zdá být jisté, že naše senzitivita vůči událostem na různých místech bude i nadále ovlivněna a podmíněna celou řadou subjektivních i objektivních faktorů. Dva z nich, jež mají geografickou dimenzi, si na následujících řádcích pokusíme přiblížit. Prvním z nich je jedna z nejdůležitějších geografických kategorií: vzdálenost. Pro naše účely je třeba chápat ji nejenom jako pouhou fyzickou vzdálenost, ale jako komplexní působení tří zvláštních typů vzdálenosti: gravitační, topologické a symbolické. Druhý z nich pak má co do činění se subjektivním vnímáním prostoru, neboť o různých částech světa máme své pevně zakořeněné, přičemž velmi často zcela nesmyslné, představy, jejichž mentální stabilita má zásadní vliv na percepci toho, co se kde děje.

Gravitační síla je sice nejslabší fyzikální silou, ale zároveň jedinou, která ovlivňuje všechny fyzikální pochody na Zemi. V našem případě je typickým projevem tzv. gravitační vzdálenosti známý fakt, že s rostoucí fyzickou vzdáleností se problémy stávají, či spíše jeví, méně podstatné. Tento dojem může být ovlivněn velikostí a „hmotností“ státu/oblasti, kde k něčemu dochází, takže ať již se stane cokoli v USA, Rusku nebo Číně, je to automaticky důležitější, než kdyby se to samé stalo v Mexiku nebo Kazachstánu, byť se geograficky jedná o stejný prostor. Pro topologickou vzdálenost je rozhodující momentální podoba politické mapy: například po rozpadu Československa, Sovětského svazu a Jugoslávie na začátku devadesátých let minulého století se řada zemí ocitla „někde jinde“, než ležely předchozích čtyřicet let. Pokud jde o symbolickou vzdálenost, pak země, jež nám jsou kulturně, etnicky, politicky či jakkoli jinak blízké, jsou důležitější než státy ostatní.

Zastavíme-li se u fenoménu percepce, pak u přírodních katastrof platí totéž jako například v případě teroristických útoků a 11. září. Ostatně například filmaři velmi dobře vědí, proč v katastrofických filmech běsnící živly devastují nesrovnatelně častěji New York, Tokio, Londýn či Paříž, a nikoli (pokud k tomu vůbec kdy ve filmu došlo) Kinshasu, Lagos, Teherán nebo Dháku, neboť bez ohledu na to, že v nich žije podobné množství lidí, je vizuální efekt zcela rozdílný...

Na Co Se Reaguje Nejvíce

Z percepčního hlediska jsme nejvíce fascinováni tím, jak velká zkáza je. Rozsah škody však jen velmi zřídka koresponduje se skutečnou, tj. fyzikálně či jinak exaktně měřitelnou silou, která v daném místě udeří. V souvislosti s velikostí pohromy nejvíce a „nejlépe“ reagujeme na tři dimenze, které se s takovýmito událostmi spojují: velikost ztrát na lidských životech, finanční/pojistné ztráty a v poslední době se přidalo i hledisko environmentální.

Jako ideální příklad pro demonstraci rozdílného odrazu přírodní katastrofy je možno použít dvě velká zemětřesení, provázená ničivými vlnami tsunami, jež roku 2004 a letos na jaře postihla Asii. V prvním případě zemětřesení o síle 9,1_9,3 Richterovy škály zdevastovalo pobřeží řady států ležících na pobřeží Indického oceánu a zahynulo asi 230 000 lidí. Letos v Japonsku způsobilo zemětřesení o síle 9,0 9,1 Richterovy škály smrt 13 000 lidí, přičemž dalších 10_12 tisíc je ještě stále pohřešováno. I když v japonském případě byla zasažena nesrovnatelně menší plocha a zahynulo výrazně menší množství lidí, jedná se o katastrofu výrazně větší.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Zaprvé v rovině finanční _ pokud jde o pojistné částky, jež budou vyplaceny, jedná se prý o světový rekord, zadruhé se ukázalo, že ani supermoderní Japonsko není schopno něčemu takovému odolat, a zatřetí došlo k havárii na jaderné elektrárně. Je otázkou, zda by například německá vláda reagovala stejně rychle (hystericky?), kdyby tsunami z roku 2004 poškodilo jaderné zařízení stojící, dejme tomu, na pobřeží technicky a technologicky tak nerozvinuté země, jako třeba Barma/Myanmar. To, že je naše senzitivita vůči událostem ve vyspělých zemích světa vyšší je díky symbolické vzdálenosti asi pochopitelné.

Právě v souvislosti s Japonskem a událostmi z roku 2004 však dle mého názoru zapadl jeden velmi podstatný gravitační a topografický fenomén. Obě živelní katastrofy se odehrály v hustě obydlených pobřežních oblastech a, jak již bylo řečeno, vyžádaly si zcela jiné množství obětí. Kvůli hysterii provázející havárii ve Fukušimě média věnovala zcela nedostatečnou pozornost faktu, že se japonským úřadům podařilo ve velmi krátké době evakuovat desítky tisíc lidí, kteří by jinak nepochybně našli smrt v rozbouřeném moři.

Blízkost vody, ať již slané, nebo sladké, má při podobných událostech vždy zásadní dopad na počet obětí. Při pohledu na seznam největších katastrof lehce zjistíme, že nejrychleji a nejvíce životů bere voda. Tato skutečnost je logickým důsledkem toho, že nejhustěji obydlené oblasti světa jsou ty, kde je vody dostatek. Historicky platí, že při mořském pobřeží, respektive podél toku velikých řek, vytvořila příroda nejlepší podmínky pro obživu. Protože slaná i sladká voda sloužily (a je tomu tak dodnes!) jako přirozené komunikace pro dálkový obchod, vznikala na jejich březích veliká města, jež se v průběhu času změnila na moderní průmyslové metropole (ostatně průmysl rovněž spotřebovává obrovské množství vody).

Je přirozené, že z vnitrozemské středoevropské perspektivy tyto skutečnosti nejsou jednoduše zřetelné, ale v našem světě platí, že rozhodující množství populace, zhruba 70 procent žije v blízkosti (do 200 km) nejbližšího moře, zatímco v hlubokém vnitrozemí (více než 1000 km od moře) či v oblastech s nadmořskou výškou vyšší než 1000 metrů nad mořem žijí celkem necelá dvě procenta obyvatel planety.

Kdyby stejně silné zemětřesení jako ta, jimž jsme se věnovali, proběhla ve stepních oblastech Asie (někde v Mongolsku či Kazachstánu) nebo ve vnitrozemí Austrálie, nejenže by nedošlo ke tsunami, ale díky nesrovnatelně menšímu počtu lidí a podstatně méně husté, či zcela neexistující infrastruktuře by škody byly výrazně menší. Takovou událostí ostatně byla jedna z největších zaznamenaných a prokázaných přírodních katastrof _ pád tzv. tunguzského meteoritu na Sibiři roku 1908.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

I když se vědci dosud přou o to, jak velké množství energie meteorit uvolnil, soudí se, že síla výbuchu byla pravděpodobně tisíckrát větší než bomba svržená na japonskou Hirošimu. Exploze sice zdevastovala více než dva miliony čtverečních kilometrů území, kde bylo pokáceno několik desítek milionů stromů, a nepochybně zahynula i spousta zvěře a pravděpodobně i domorodí obyvatelé, ale z globálního pohledu se, s výjimkou vědecké senzace, nestalo vůbec nic.

Zemětřesení

Přírodní katastrofa je přírodním procesem, který je rychlý a zanechal po sobě lidské oběti a materiální škody. Slovo „rychlý“ v této definici má geologický význam. To znamená, že katastrofický proces může trvat vteřiny, dny i týdny, jeho následky však bývají dlouhodobé.

Přírodní katastrofy jsou zcela normálními geologickými pochody, které se odehrávaly od samotného začátku geologické historie Země. Ve střetu s lidskou populací se ovšem na ně díváme zcela jinak, z hlediska obětí, škod, jejich předpovědi a ochraně před nimi. Klasifikujeme je podle prostředí jejich vzniku. Mnohdy na sebe jednotlivé katastrofy navazují a většinou jsou jejich druhotné účinky tragické.

Je to nejhrozivější přírodní katastrofa, neboť celá polovina lidstva žije v zemětřesných oblastech. Říkáme jim seismicky aktivní oblasti. Zemětřesení vzniká nahromaděním napětí v zemské kůře a jeho náhlým uvolněním. Místo, kde zemětřesení vzniká, je ohnisko (někdy se mu říká hypocentrum). Epicentrum je místo na zemském povrchu nejbližší ohnisku.

Epicentra jsou na zemském povrchu rozložena nerovnoměrně, v hlavně v pásech podél hranic tektonických desek. Desky se totiž nepohybují souvisle, ale episodicky a většina náhlých rychlých pohybů je doprovázena otřesy. Velikost, čili magnitudo zemětřesení se označuje podle Richterovy škály písmenem M a číslem. Čísla nad 6 už značí zemětřesení velké. Při magnitudu 8,6 se uvolňuje třímilionkrát větší energie, než měl výbuch první atomové bomby. Ničivé zemětřesení v Indonésii v roce 2004 mělo magnitudo až 9.

S magnitudem se nepleťte intenzitu, to je posouzení jeho účinků podle subjektivního pozorování. Intenzitu značíme písmenem I a škála je od 1 do 10. Od stupně 4 může dojít k větším škodám a nad 8, to už je opravdová zkáza. Na internetu najdeme seznam velkých zemětřesení od antiky po současnost, u starých je odhad magnituda a intensity, u nových je magnituda změřena.

Objevují se již optimistické náhledy na možnost přesné předpovědi zemětřesení, používá se přitom měření rostoucího napětí. Úspěšné předpovědi jsou však výjimkou. Předpovědi dlouhodobější se daří, sleduje se zmíněné napětí, pohyb ohnisek, zrychlování pohybů zemského povrchu, změny rychlosti druhů zemětřesných vln, změny magnetického pole a elektrické vodivosti hornin, plyny unikající ze země a nepodceňuje se ani pozorování podivného chování zvířat.

Příklady zemětřesení

• Zemětřesení v Haiyuanu (Čína, 1920): M = 8,5, problematický byl sesuv půdy - druhotný faktor -, následnou škodou došlo až k 32 000 úmrtí. Odhady obětí dosahují podle autorů 200 000 a více osob a jsou pravděpodobně nadhodnocené.
• Zemětřesení v Byzantské říši (526 n. l.): Jednalo se o opakovaný jev - zemětřesení (pravděpodobně 7 stupňů Richterovy škály). Během jediné vteřiny přišlo o život 13 750 lidí. Na stejném místě došlo k dalším zemětřesením v roce 528 a 588 s velkými škodami na majetku a životech.
• Zemětřesení v Tchang-šanu (Čína): Zemětřesení v průmyslovém a hustě osídleném městě Tchang-šanu s hloubkou ohniska 15 kilometrů, M = 7,8 s epcientrální intenzitou XI (nová čínská stupnice seismické intenzity), způsobilo vážné škody - město bylo de facto srovnáno se zemí (85 % budov - škoda 10 mld. jüanů) a ztráty na životech podle oficiálních zpráv dosahují počtu 240 000 osob. Podle USGS (1979) však oběti dosáhly počtu až 700 000, počty se diametrálně liší.
• Zemětřesení na Haiti: Četné otřesy v malé hloubce ložiska 10 km o síle M = 7, komplikované tropickou bouří Grace a následnými zemětřeseními, způsobilo v hustě obydlené oblasti rozsáhlé škody. IADB (2021) odhadla rozsah škod na 260 mld. Kč, a i navzdory rozsáhlé humanitární pomoci bylo deset let po katastrofě bohatství lidí o 30 % nižší než před katastrofou.

Vulkanismus

Vulkanismus ohrožuje na světě přibližně desetkrát méně lidí než zemětřesení. Asi 200 milionů jich žije v nebezpečné blízkosti sopek. O každé sopce, která v historické době vybuchla, musíme předpokládat, že vybuchne znovu. Obvykle se předpokládá, že to jsou výlevy láv. Takové proudy jsou nebezpečné, když se valí k lidským sídlům. Škody nadělaly lávy Vesuvu i Etny. Lávy Etny zničily v roce 1669 část města Catanie.

Větším nebezpečím než lávy jsou vývrhy sopečného popelu s pumami. Stovky kilometrů krychlových částic dokáží zastínit slunce a ochladit atmosféru na řadu let. Popel z islandské sopky způsobil několikatýdenní kalamitu letecké dopravě na severní polokouli. Příkladů je samozřejmě víc. Nejnebezpečnější jsou však smrtonosné pyroklastické proudy, čili pyroklastické vlny. To jsou žhavá sopečná mračna, směs sopečného materiálu s plyny, přes 100 stupňů Celsia horká a valící se ze svahů sopky a spalující vše v cestě.

Příklady sopečných erupcí

Erupce sopky Vesuv (79 n. l.): Explozi Vesuvu předcházely otřesy půdy, první fáze erupce je provázena explozí, při níž se vytvořil a oblak sopečného prachu a kamenů, který okruh 10 km pokryl vrstvou silnou 2−4 m a zničil domy a vše, co mu stálo v cestě. Následoval pyroklastický proud tekuté lávy o teplotě 398 C, šířící se 100 km rychlostí, který definitivně zničil Pompeje. Celková vrstva zatvrdlého sopečného popelu činila 20 m. Až do současnosti k erupci Vesuvu došlo s různou intenzitou ještě 500krát a sopka je dodnes velkým ohrožením pro město Neapol s více než 1 mil. Je také známo, že díky přítomnosti sopečného popelu se v okolí Vesuvu nachází úrodná půda, která vždy zabezpečovala živobytí pro tamější obyvatele.

Svahové Pohyby

K takové katastrofě dochází, když příroda či člověk poruší stabilitu svahu. Síly, držící pohromadě půdu či horninu, jsou najednou slabší než gravitace. Svahové pohyby jsou v naší republice spolu s povodněmi nejnebezpečnějšími přírodními katastrofami. K lidským obětem bohudíky většinou nedochází, ale hospodářské škody bývají veliké. Sesuvy ničí obydlí, ohrožují sídliště, poškozují zemědělské pozemky, přerušují komunikace, potrubí, telefonní a elektrická vedení. Zablokují vodní toky a způsobí zátopy. V mořích mohou způsobit mohutná tsunami.

Povodně

Povodně jsou u nás velmi známé, podrobně prostudované a popsané v odborné i jiné literatuře. Každý porozumí tomu, že na vznik a velikost povodní má úhrn dešťových srážek za určitou dobu a dopadající na určitou plochu. Navíc, vliv má i tvar povodí rozvodněné řeky, nadmořská výška, sklonitost svahů, členitost povrchu a hustota vegetace. Mnoho znamená výraz retence krajiny. V tomto pojmu jsou skryty geologické faktory jako infiltrační schopnosti půdy a podkladu, velikost a charakter říční nivy i reliéf. Stoupne-li odtok srážkové vody na úkor jejího vsakování, voda odtéká a níže na nivě může dojít k zátopám. Mnoho pozornosti se u nás věnuje snížení rizika povodní a následkům. Důležitý je návrat k přirozenému rázu koryt vodních toků.

Příklady povodní

Povodně na Žluté řece (Čína): Proces, při kterém došlo ke katastrofální povodni na Žluté řece, je vázán jak na množství bahna, tak na výšku hrází. Po většinu své historie nebyla Žlutá řeka prohlubována, takže vždy docházelo k pomalému nárůstu hladiny řeky ve srovnání s okolní pevninou. Kinetická energie vody, která opouštěla řeku, umožnila odplavit velké úseky vybudovaných hrází. V roce 1887 byly srážky vydatné a došlo nečekaně k velkému propadu hrází a voda se začala rozlévat po celé zemi na obou stranách.

Tropické Cyklony

Bangladéš je území, které po celou svou historii čelí následkům extrémního počasí. Tropické cyklony jsou periodické, vyskytují se v jarním období a podílejí se téměř 5 % na všech cyklonech. Jedná se o rovinatou oblast, otevřenou Bengálskému zálivu s velkým množstvím masivních vodních toků. V roce 1970 dosáhl cyklon rychlosti 200 km/hod. a byl provázen přívalovými dešti. Cyklon z moře hnal vlnu o výšce 7 m. Při tzv. coringském cyklonu zahynulo více než 300 000 lidí. Ničivý cyklon přinesl bouřkovou vlnu o výšce 12 m, zničil přístav a cca 20 000 plavidel. Cyklon si již v roce 1789 vyžádal asi 20 000 mrtvých.

Bouře v Bengálském zálivu mají na svědomí sedm z deseti nejsmrtelnějších hurikánů, tajfunů a cyklonů v zaznamenané historii. Jedná se o jev cyklický, který se v oblasti objevuje pravidelně v různé intenzitě.

Antropogenní Katastrofy

Avšak i člověk svou činností se může neblaze na vzniku přírodních katastrof účastnit.

• Černobylská havárie: První reaktor v Černobylu byl spuštěn v roce 1977. Chybou nedostatečně proškoleného personálu došlo při zkouškách bezpečnostních systémů k přehřátí reaktoru a přetlaků páry. Jednalo se jednoznačně o událost způsobenou člověkem. Perforací víka reaktoru došlo k úniku radioaktivních částic, které se následně šířily po Evropě.
• Útok na WTC (11. září 2001): V roce 1993 byl podniknut první atentát islamistickými teroristy, byla odpálena téměř 700kg nálož. O osm let později, 11. září 2001, zaútočila dvě letadla s plnými nádržemi do věží WTC. Obrovský požár způsobil zhroucení obou věží (vysoká teplota tavila ocelové konstrukce) a zdemoloval nebo narušil budovy v okolí.

Ekologické Katastrofy na Moři

• Ztroskotání nákladní lodě Rena (Nový Zéland, 2011): Ztroskotání nákladní lodě Rena je největší ekologickou katastrofou na moři v historii Nového Zélandu, navíc hrozí, že se trup rozlomí a do vody vyteče další mazut. Do Zálivu hojnosti (Bay of Plenty), který je cenný bohatým mořským životem, již vyteklo až 350 tun paliva.
• Havárie tankeru Exxon Valdez (USA, 1989): Z havarovaného tankeru Exxon Valdez vyteklo do průlivu prince Williama na jihu Aljašky 38 tisíc tun ropy, jež zamořila 1300 kilometrů pobřeží.
• Válka v Zálivu (Perský záliv, 1991): Až milion tun ropy se vylil do moře během války v Zálivu, kdy 34 zemí v čele se Spojenými státy vojensky odpovědělo na invazi Iráku pod vedením Saddáma Husajna do Kuvajtu. Irácká armáda na ústupu zapálila kuvajtská ropná pole.
• Havárie plošiny Deepwater Horizon (USA, 2010): Nejhorší mořskou ekologickou katastrofu v dějinách Spojených států způsobila exploze plošiny Deepwater Horizon. Zahynulo při tom 11 dělníků a plošina se o dva dny později potopila.

Frakování a Jeho Dopady

Hydraulické štěpení, běžně nazývané frakování, představuje techniku těžby fosilních paliv - především metanu, hlavní složky zemního plynu - z hlubinných horninových vrstev. Zemní plyn nachází uplatnění nejen při vytápění domácností, ale také při výrobě průmyslové páry a pokrývá 25 procent americké produkce elektřiny. Metan se ukrývá v drobných kapsách uvnitř břidlicových vrstev, které vznikly z dávných mořských sedimentů. Jeho dosažení vyžaduje vyhloubení vrtu do přibližně 1,6 kilometru.

Po dokončení vrtných prací inženýři zpevní šachtu (nazývanou také vrtná sonda) ocelovou výstelkou a pomocí „perforační pistole" vytvoří v její stěně miniaturní otvory. Následně vstřikují do vrtu pod extrémním tlakem směs vody a písku, která proráží těmito perforacemi. Voda rozevírá pukliny v hornině, zatímco písek je udržuje otevřené. Přirozený tlak břidlice pak vytlačuje zachycené zásoby ropy a plynu zpět k povrchu.

Především enormní spotřeba vody - jediný vrt může vyžadovat mezi 5,7 až 60,6 miliony litrů vody. Navíc směs vody a písku vstřikovaná do vrtu obsahuje také chemikálie zabraňující korozi vrtného zařízení a snižující tření. Kontaminovaná voda s chemikáliemi proudí zpět nahoru vrtem; následně je buď upravena a vypuštěna do vodních toků, znovu použita při dalším štěpení, nebo je načerpána do hlubokých likvidačních vrtů.

Jedním z největších environmentálních dopadů této technologie je množství metanu, které uvolňuje. Metan představuje výrazně silnější skleníkový plyn než oxid uhličitý. Studie Cornellovy univerzity z roku 2019 spojila hydraulické štěpení s rychlým nárůstem koncentrace metanu v atmosféře. Hydraulické štěpení může kontaminovat pitnou vodu v okolních oblastech. Proces může způsobit únik chemických kapalin do podzemních vod a vést ke znečištění vodních zdrojů.

Těžební operace mohou dokonce vyvolávat zemětřesení. Hlavní příčinou není samotné štěpení hornin, ale likvidace použitých kapalin, které jsou vstřikovány hluboko pod zem pod vysokým tlakem. Vědecké analýzy spojily nárůst seismické aktivity v západním Texasu s ukládáním odpadních vod z břidlicové těžby.

Podle Americké geologické služby je hydraulické štěpení zodpovědné za 2 procenta zemětřesení v Oklahomě a největší známé zemětřesení vyvolané touto metodou dosáhlo magnitudy 4,0 v Texasu v roce 2018.

tags: #ekologické #problémy #zemětřesení

Oblíbené příspěvky:

• Neokonfucianismus a lidská přirozenost
• Průvodce světem hub
• Zajímavosti o květnu
• Jak se chovat v případě úniku radioaktivity
• Tipy pro ubytování v Brdech