Ekologické zemědělství je přesně definovaná forma hospodaření, založená na produkci potravin optimální kvality a množství, používající praktiky trvale udržitelného rozvoje, s cílem vyhnout se používání agrochemických vstupů a minimalizovat poškození životního prostředí. V ekologickém zemědělství jsou využívány přirozené metody ochrany před škůdci, plevely a nemocemi. Kvalitní půda pomáhá rostlinám vytvářet přirozenou odolnost proti napadení.
Na ekologických farmách jsou vítanými pomocníky přirození predátoři, jako ptáci, netopýři, brouci a slunéčka sedmitečná, živící se škodlivým hmyzem. Používají se odolné odrůdy nebo preventivní opatření. Ekologické zemědělství, v němž je striktně zakázáno použití umělých chemických látek, nabízí řešení, jak omezit množství nebezpečných látek v potravinách na minimum.
Ekologické zemědělství odpovídá principům trvale udržitelného rozvoje zemědělství, které již neplní pouze produkční funkci, ale především funkci mimoprodukční. Je vnímáno také jako alternativa pro řešení problémů vylidňování venkova, odlivu pracovníků ze zemědělské prvovýroby a částečně i pro řešení nerovnoměrnosti regionálního rozvoje.
V České republice ekologické zemědělství upravuje zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství. (KEZ - kontrola ekologického zemědělství je nevládní nezisková organizace, která zajišťuje odbornou nezávislou kontrolu a certifikaci v systému ekologického zemědělství.
Dodržování stanovených pravidel je v systému ekologického zemědělství přísně kontrolováno na všech úrovních, od vstupů do zemědělské výroby přes zpracování bioproduktů až po prodej konečnému spotřebiteli. Ekologické zemědělství v České republice i v celé Evropské unii je regulováno jasnými pravidly, která zahrnují pravidelné kontroly a proces certifikace. Tyto přísné směrnice jsou zde pro zajištění, že zemědělské produkty označené jako „ekologické“ skutečně splňují vysoké standardy udržitelnosti a životního prostředí.
Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství
Na základě výsledků kontrol se provádí certifikace bioproduktů a biopotravin vydáním tzv. Je možné vnímat bioprodukt a biopotravinu jako odlišné pojmy. Zatímco bioprodukt je surovina (nebo přímá poživatina), která může být rostlinného nebo živočišného původu, vzešlá z ekologického zemědělství, biopotravina je většinou zpracovaným bioproduktem. Při jejich produkci nesmí být užito chemických hnojiv, ošetřovacích prostředků a jiných látek, které narušují životní prostředí nebo se v něm přirozeně nevyskytují.
Producent bioproduktů musí mít uzavřenou řádnou smlouvu o kontrole biokvality s úředně uznávanou kontrolní organizací, která u celého procesu výroby bioproduktu (provozovny, sklady, balírny, přeprava) kontroluje dodržování zákonem stanovených směrnic pro ekologické zemědělství.
Ekologické a regenerativní zemědělství jsou dva přístupy, jejichž cílem je zlepšovat zdraví půdy a zajišťovat udržitelnost zemědělských systémů. I když se tyto koncepty mohou zdát na první pohled odlišné, v jádru mají mnoho společného. Moderní ekologické zemědělství dokáže být regenerativním, ale s tím rozdílem, že nepoužívá herbicidy.
Regenerativní zemědělství sice sdílí některé postupy s ekologickým zemědělstvím, ale nevylučuje používání syntetických pesticidů. Ačkoli jeho principy upřednostňují zdraví půdy a odolnost ekosystému, syntetické pesticidy, tedy včetně herbicidů, mohou být stále používány, pokud je to nezbytné.
Naproti tomu regenerativní zemědělství, přestože má své výhody a cíle pro obnovu půdy a zlepšení biodiverzity, není v současné době podobně regulováno nebo standardizováno. V posledních letech nabývá na významu uhlíkové zemědělství.
Čtěte také: Českém středohoří a ekologické zemědělství
S ním souvisí termín “Carbon tunnel vision” (uhlíkové tunelové vidění), který označuje fenomén, kdy se regenerativní zemědělství zaměřuje převážně na uhlíkové kredity a certifikaci, často na úkor jiných klíčových aspektů udržitelného zemědělství.
Do nedávna bylo jednou z hlavních výzev ekologického zemědělství omezení intenzivního zpracování půdy za účelem omezení tlaku plevelů. To v praxi představuje zejména hlubokou podzimní orbu bez následného setí ozimé plodiny a časté zpracování půdy, což může mít negativní dopad na půdní život, strukturu půdy a být zdrojem emisí skleníkových plynů díky zvýšené mineralizaci organické hmoty v půdě.
Redukované zpracování půdy, které znamená minimalizaci zásahů do půdy ve formě omezování orby a snižování počtu následných operací umožňuje řešení těchto problémů. Redukované zpracování půdy musí být přizpůsobeno konkrétnímu stanovišti. Při přechodu na tuto technologii je cílem méně hluboko a méně často zpracovávat půdu, tím zvyšovat mikrobiální aktivitu v půdě a utvářet lepší půdní strukturu.
Neméně důležité je zohlednit sociální a ekonomické aspekty přechodu na redukované zpracování půdy a bezorebné obdělávání. Aby bylo v ekologickém zemědělství možné úspěšně přejít od hluboké orby k redukovanému zpracování půdy, je nezbytné modernizovat zemědělské nářadí a nástroje i rozvíjet znalosti pěstitelů.
Proto je zapotřebí cílit investiční podpory a vzdělávání na tyto nové technologie a praktiky tak, aby byli ekologičtí zemědělci schopni udržet si konkurenceschopnost, zlepšit udržitelnost svého hospodaření a naplňovat podmínky standardů dobrého zemědělského a environmentálního stavu.
Čtěte také: Ekologické zemědělství a IFOAM
tags: #ekologicke #zemedelstvi #kez #postupy