Ekologický význam obojživelníků

Obojživelníci hrají v přírodě důležitou roli, a to jak jako potrava pro jiné živočichy, tak jako konzumenti drobných živočichů, zejména hmyzu. Nejsou v potravním řetězci postaveni příliš vysoko.

Obojživelníci jako potrava

Obojživelníci slouží za potravu mnoha živočichům. Dospělé obojživelníky požírají savci (vydra, norek, kuny, divoká prasata a další), ptáci (čápi, volavky, dravci, kachny aj.) a ryby (dravé druhy). Larvy obojživelníků kromě všech již zmíněných požírají také všežravé druhy ryb, velké larvy i dospělci dravého hmyzu, zejména vodní brouci a vážky. Larvy některého vodního hmyzu jsou schopné ulovit i menší jedince dospělých obojživelníků nebo juvenilní či subadultní jedince.

Pro juvenilní jedince platí, že mohou sloužit za potravu mnoha živočichům, vzhledem ke své miniaturní velikosti. Pro nedospělé (subadultní) jedince platí to, co již bylo zmíněno v počátku u dospělých jedinců. Vajíčka obojživelníků konzumují různí živočichové, kteří však vždy ponechávají bez povšimnutí rosolovité obaly vajíček. Pulci padají často za oběť larvám potápníků.

V případě predace dospělých samic žab savčími či ptačími predátory tak dochází k vyvrhování vejcovodů s rosolem a někdy i včetně vlastních vajíček z těla samice. Potom v přírodě nacházíme rosolovité kupky (hromádky). Obojživelníci se také často požírají "navzájem". Vajíčka slouží často za potravu čolkům, larvy pak různým dospělcům obojživelníků. Malí metamorfovaní jedinci obojživelníků slouží za potravu některým dospělým obojživelníků, zejména pak žábám.

Žáby jsou oblíbenou potravou různých vodních živočichů. Užovky obojkové jsou hodně závislé na žábách, které tvoří jejich významný podíl v potravě.

Čtěte také: Život s úsměvem a ohledem na přírodu

Predace domácími zvířaty

V souvislosti s přirozenou predací je nutné zmínit i predaci domácími zířaty. Tato uměle způsobená predace je mnohde velmi významná a může dokonce populace některých obojživelníků velmi negativně ovlivnit. Zejména pak jde o domácí kočky a to zvláště na vesnicích. Ve vesnicích a jejich okolí se na mnoha místech pohybuje velké množství koček a skoro všechny s oblibou loví různé obojživelníky, zejména pak žáby. Často nejde o lov kvůli potravě, ale spíše jen zálibu, při které dojde k usmrcení obojživelníka, ale ne k jeho konzumaci.

Podobný problém představují někteří psi, kteří téměř nikdy obojživelníky nežerou, ale pouze si s nimi "hrají", zraňují a usmrcují je. K predaci mladých i dospělých jedinců obojživelníků dochází při nadměrně početném chovu např. i slepic a kachen. Nadměrně početné kachny představují problém na téměř veškerých vodních plochách. Ať už jde o menší zahradní jezírka či rybníčky, nebo třeba o rybníky v krajině, kde se vypouštějí tzv. polodivoké (myslivecké) kachny. Kachny jsou velmi žravé a dokáží zbavit rybník veškerých vodních bezobratlých živočichů, a také snůšek a larev obojživelníků. Takto se zatím žáby predátorům ani lidem bránit nedokážou.

Potrava obojživelníků

A co všechno obojživelníci konzumují? Kromě již zmíněného kanibalismu v rámci obojživelníků jsou hlavní potravou drobní vodní i suchozemští bezobratlí živočichové - např. perloočky, buchanky, nitěnky, larvy komárů, pakomárů, larvy vážek, larvy brouků i dospělí brouci, žížaly, slimáci a ploštice. Větší jedinci některých našich obojživelníků žerou i drobné hlodavce, včetně "škodlivých" druhů (myši, hraboši aj.), případně i jiné drobné obratlovce.

Některé větší druhy žab požírají i hlodavce. Ohledně potravy obojživelníků jsou důležité dvě věci:

• Dospělí obojživelníci (včetně nedospělých a juvenilních jedinců) jsou výluční predátoři a loví jen pohybující se kořist.
• Larvy našich obojživelníků jsou dravé jen v případě čolků a mloka, pulci (larvy žab) jsou všežraví a žerou tedy jakoukoli dostupnou kořist, včetně té, co se vůbec nepohybuje.

Význam obojživelníků pro člověka

Obojživelníci a hlavně žáby jsou významní i pro člověka. A to zejména jako likvidátoři různého hmyzu a dalších bezobratlých živočichů, kteří jsou škůdci v zahradách. Množství různých menších pro člověka škodlivých živočichů, co (zejména) žáby zkonzumují během roku je velké. Chránit bychom obojživelníky měli z více důvodů, to že jsou to naši pomocníci v zahradách je jen jeden z nich.

Čtěte také: Eko prací prášky: Jak vybrat ten správný?

Důležitý význam obojživelníků ve vztahu k lidem je ten, že pomáhají v boji proti komárům. Tam kde je dostatek obojživelníků (což téměř nikde není), nemůže docházet tak často k přemnožování komárů v přirozených vodních plochách. Komáři jsou totiž pro ně velmi kvalitní pochoutka a pokud v určité tůni obojživelníci žijí, komáři tam vskoro ani nemají šanci. Samozřejmě nelze předpokládat, že obojživelníci zlikvidují komáry všude. Velkým zdrojem komárů jsou různé umělé nádrže - sudy, vany apod. - do kterých se obojživelníci většinou nemají žádnou šanci dostat, přežívat zde ani se zde rozmnožovat.

Obojživelníci jsou významnými konzumenty larev komárů, které se vyvíjejí v téměř všech typech vodních ploch. Největší podíl komárů v potravě je prokázán u kuňky ohnivé a žlutobřiché a z tohoto pohledu bychom měli dbát na to, aby oba tyto druhy byly v krajině co nejvíce rozšířeny. Pokud by v krajině obojživelníků bylo hodně (což není), nemusely by třeba ani problémy s hmyzími škůdci na polích tak výrazné, protože obojživelníci by část škůdců likvidovali.

Obojživelníci jsou také významnými ukazateli kvality přírody a životního prostředí. Platí přibližně to, že čím víc druhů v některé oblasti žije, tím lepší je zde životní prostředí. Obojživelníci totiž tím, že obývají různé biotopy (voda, mokro, souš), odrážejí kvalitu všech těchto biotopů.

Některé větší druhy obojživelníka mají i přímý význam pro člověka - jako jídlo. K tomuto účelu se chovají zejména původem američtí skokani volští, případně i jiné druhy. S chovem je však spojeno velké riziko úniku jedinců do přírody.

Ocasatí obojživelníci, a to i naši čolci a mlok, mají neskutečnou schopnost regenerace tělních struktur. Stále nedoceněný je význam obojživelníků v medicíně. Zejména pak ve využití jedovatých sekretů (vylučovaných některými druhy) k léčbě, nebo v neuvěřitelné schopnosti regenerace tělních struktur. Například pokud čolek ztratí končetinu, poměrně rychle mu celá kompletně doroste, a to pravděpodobně i opakovaně. Regenerace se týká nejen vnějších, ale i vnitřních orgánů.

Čtěte také: Citrusová kůra jako zdroj ekologického plastu

Pokud by se podařilo tyto schopnosti obojživelníků rozluštit a aplikovat na lidi, šlo by o obrovský pokrok v léčbě řady úrazů a nemocí.

V neposlední řadě mají obojživelníci význam pro člověka i jako "objekty" zájmového chovu. V teraristice se chová řada druhů obojživelníků, mezi nejznámější patří jistě drápatka, pipa americká, žebrovník, pralesnička či kuňka východní.

Mezi velká rizika zájmových chovů patří devastace původních populací obojživelníků ať už přímo sběrem v místě původního výskytu, tak i nepřímo zavlečením druhů tam, kam do přírody nepatří (zvířata uprchnou nebo jsou schválně vypuštěny). Následky mohou být mnohdy likvidační - nově introdukovaný druh konkurenčně, predací nebo zavlečením nějaké nemoci vytlačí původní druh. Příkladem může být známé přemnožení ropuch obrovských v Austrálii, kde byly vysazeny kvůli likvidaci škůdců. Původně dobře míněné ale nepromyšlené opatření se změnilo v noční můru - ropuchy hmyzí škůdce v podstatě nežerou, ale žerou vše možné jiné, likvidují původní populace živočichů a způsobují problémy i lidem. V australské krajině nemají přirozené nepřátele a množí se tak do neskutečných počtů.

Ohrožení obojživelníků

Obojživelníci (Amphibia) obývají Zemi již od svrchního devonu, tedy několik stovek milionů let, ale jejich současná situace naznačuje, že je nečeká šťastná budoucnost. Přestože dochází každoročně k objevu a popisu až několika desítek nových druhů obojživelníků, zůstává jejich současná situa­ce kritická. Během posledních desetiletí se výrazně snížila početnost u 2 500 druhů z 5 915 popsaných (40 %) a vyhynulo jich nebo bylo vyhubeno až 168, přičemž u 34 druhů je to jisté. V celosvětovém měřítku je ohrožených navíc dalších asi 1 900 druhů.

Zřejmě nejhorší situace je z tohoto pohledu ve Střední Americe a v karibské oblasti. Nejvíce ohrožených druhů, přibližně 200, žije v Kolumbii, Mexiku a Ekvádoru, ale ještě hůře jsou na tom karibské ostrovy Hispaniola, Kuba a Jamajka, kde je ohroženo více než 80 % tamější batrachofauny. Problematické jsou však také jihovýchodní Čína a Austrálie.

Trochu jiná je situace z pohledu vyhynulých druhů, kde výrazně převažují žáby (32) nad ocasatými obojživelníky (2) a červory. Z posledně jmenované skupiny nevymizel žádný druh, ale o ní máme k dispozici nejméně informací. V Jižní a Střední Americe vymizelo sedm druhů: v Kostarice žila svítivě žlutě zbarvená ropucha zlatá (Bufo periglenes), v Ekvádoru a ve Venezuele několik velmi pestrých ropuch rodu Atelopusa v Hondurasu bezblanky rodu Eleutherodactylus. Nejvíce druhů však vyhynulo na Srí Lance - celých 19. Většina z nich, konkrétně 17 druhů, přitom patřila k jedinému rodu létavkovitých žab Philautus.

Naproti tomu v obrovské Číně vyhynul prokazatelně jen jediný druh, čolek Cynops wolterstorffi. Obojživelníci však nevymírají jen v rozvojových zemích, ale i v hospodářsky vyspělých státech - v USA vyhynuli skokan Rana fisheri a mločík Plethodon ainsworthi, v Austrálii pak paropucha Taudactylus diurnusa dva druhy unikátních tlamorodek rodu Rheobatrachus. Vyhynutí dvojice australských tlamorodek je přitom obzvlášť velkou ztrátou, protože znamená, že zároveň vyhynula celá čeleď, a to velmi jedinečná. Tyto drobné žabky žijící v bystřinách deštného pralesa v jihovýchodním Queenslandu, totiž odchovávaly své pulce v žaludku. Samice dokázaly na dobu 6-7 týdnů zcela zastavit trávicí procesy, a jejich žaludek tak fungoval jako bezpečný inkubátor. Vymřely přitom v první polovině 80. let 20. století, jen několik málo let od jejich objevu, a to i přesto, že se zdály být na některých místech velmi hojné.

Vymizením těchto druhů však neutrpěla pouze příroda, ale ztratilo i lidstvo. Schopnost tlamorodek kompletně „vypnout“ trávicí funkce žaludku mohla být využita v lékařství. U dalších druhů sice o podobně unikátních vlastnostech nevíme, ale to neznamená, že je neměly, a nepřišli jsme tak o možnost je využít nebo se jimi inspirovat.

Přehled počtu druhů zařazených do jednotlivých kategorií Červeného seznamu IUCN

Příčiny úbytku obojživelníků

Celosvětový úbytek obojživelníků není přirozeným jevem ani dílem náhody, ale má hned celou řadu konkrétních příčin. Jednotliví ohrožující činitelé se navíc vzájemně doplňují a umocňují, takže výsledný účinek bývá velmi výrazný. Odolnost jednotlivých druhů obojživelníků vůči těmto faktorům je různá, přesto se podařilo určit dominantní charakteristiky ohrožených a ubývajících druhů zmiňovaných obratlovců. Pro obě takto vymezené skupiny hraje zcela zásadní roli velikost areálu rozšíření. Je-li malá, pak je také větší pravděpodobnost, že budou patřit mezi ohrožené a ubývající. Jestliže je naopak velká, bývá jejich stav z hlediska ochrany lepší. Další významnou charakteristiku, která rozhoduje o tom, jde-li o druh ohrožený či ubývající, představuje velikost těla. Ukázalo se, že s růstem velikosti úměrně klesá ohroženost, nicméně velké druhy bývají na druhou stranu náchylnější k poklesu početnosti.

Vnějšími faktory, které obojživelníky ohrožují, se nedávno zevrubně zabývali Stuart et al. Zjistili, že skutečně dominantním faktorem, ovlivňujícím negativně obojživelníky, je ztráta vhodného prostředí. Poté následuje znečištění prostředí cizorodými látkami, požáry, nemoci, invazní nepůvodní druhy, přírodní katastrofy, lov pro konzumaci lidmi a pro další využití a nakonec náhodná mortalita. Řada druhů ale vyhynula nebo se výrazně snížila jejich početnost z důvodů, které zůstávají záhadou a nedají se jednoduše vysvětlit žádným ze zmiňovaných negativních vlivů, což platí třeba pro výše uvedené tlamorodky.

Hlavní činitelé ohrožující obojživelníky v celosvětovém měřítku

Úbytek biotopů

Úbytek vhodného prostředí je problémem, který ohrožuje dvě třetiny všech druhů obojživelníků. Začíná narušováním původního biotopu a přes rozpad na menší celky (fragmentaci) vede až k úplnému zániku daného biotopu. Narušování, kterým může být například rozdupání tůní sloužících k rozmnožování skotem, zpravidla nebývá trvalé a jeho negativní dopad je možné do jisté míry zvrátit. Pokud je však intenzita narušování příliš vysoká nebo pokud trvá delší dobu, stávají se změny nevratnými. Častější a horší je však přímé ničení biotopů např. zástavbou volné krajiny, vysušováním mokřadů nebo holosečnými těžbami lesů, ale i necitlivým odbahňováním rybníků nebo zaváděním intenzivního chovu ryb.

Situaci ještě zhoršuje moderní technika, která všechny uvedené procesy značně urychlila, takže jedinci ze zasažených oblastí nemají čas na ně reagovat např. migrací na vhodnější stanoviště, a často hromadně hynou. Velkým problémem se stává fragmentace biotopů, protože menší izolované plošky nejsou schopny uživit nejen původní počet jedinců, ale ani druhů. Původní populace se přitom rozpadá na mikropopulace, které jsou náchylnější k vyhynutí v důsledku náhodných katastrof (např. extrémní zima, sucho). Nové překážky (komunikace, polnosti, průseky) navíc živočichům brání v migraci či rozptylování v krajině. Na řadě zdánlivě vhodných míst nenajdeme obojživelníky prostě proto, že je již nedokážou znovu osídlit.

K zániku biotopů nebo zhoršování jejich kvality však nezřídka dochází také v důsledku nedomyšlené ochrany přírody. Příkladem je zavádění citlivějších přístupů při těžbě dřeva, zákazy vjezdu motorových vozidel do volné krajiny nebo změny v armádě. Firmy těžící a dopravující dřevo jsou nuceny upravovat rozježděné cesty a pozemky tak, že na nich nezůstávají hluboké výmoly. Omezí se tak sice eroze, ubudou však také tůně vhodné pro rozmnožování např. kuňky žlutobřiché nebo čolků. Podobný dopad vedoucí k úbytku tůní vhodných k rozmnožování nebo k zarůstání otevřených biotopů, v podmínkách ČR upřednostňovaných např. ubývající ropuchou krátkonohou, má omezení výcviku vojsk v terénu, ale také např. proměna polních kultur.

Problematické jsou pak i mnohé revitalizace lomů a výsypek, které nahrazují v současné době vzácné biotopy narušených a ranně sukcesních stádií uniformními lesními porosty.

Různé druhy jsou samozřejmě jinak citlivé k narušování a ničení jimi osídlených biotopů. Větší a pohyblivější druhy mírného pásma s větší ekologickou valencí jsou odolnější, a snáze tak najdou náhradní bio­top nebo se přesunou na jinou vhodnou lokalitu. Naopak drobné druhy tropického pásma, řada ocasatých obojživelníků nebo ostrovní endemité, jak je vidět na příkladu srílanských létavek, bývají na svůj biotop vázáni silněji a každé narušení pro ně může mít fatální důsledky. Takto načrtnuté rozdělení je sice značně schematické, ale vystihuje podstatu věci. V ČR žijící ropucha obecná má větší šanci na dlouhodobé přežití než většina novoguinejských lesněnek a papuánek.

Nešťastné vysazování nebo zavlékání nových druhů

O negativním dopadu záměrně vysazených nebo neúmyslně zavlečených organismů na původní společenstva se není nutné příliš rozepisovat. Tohoto osudu nejsou ušetřeni ani obojživelníci. Bezprostřední vliv na jejich populace mají zejména predátoři dospělců a jejich vývojových stadií, konkurenti, ale také druhy, které šíří nemoci a parazity. Z tohoto důvodu jsou problematické hlavně ryby, drobné šelmy, ale i některé druhy obojživelníků.

Vhodný příkladem zůstává záměrné vysazování rybích druhů do míst, kde předtím nežily. Různé druhy pstruhů tak byly vysazeny na mnoha místech Severní Ameriky nebo Austrálie. Další druhy ryb se na tato místa dostaly náhodou, např. slunečnice, okounek černý nebo v ČR rozšířený karas stříbřitý. Ten je přitom schopen přežívat i v nádržích velmi chudých na kyslík, kde se jiné druhy ryb vyskytovat nemohou. Jiným případem je záměrné vysazení živorodky komáří v tropických oblastech, aby tam požírala komáří larvy a pomáhala tak v boji s malárií. Všechny tyto druhy však začaly požírat pulce a larvy místních druhů obojživelníků, čímž značně snížily jejich reprodukční úspěšnost a následně i početnost populací. Podobný dopad má ale i vysazování nebo zvyšování stavů původních druhů ryb v místech, kam nepatří. Např. pstruh potoční v horních úsecích našich toků významně snížil početnost mloka skvrnitého a skokana hnědého.

Požírány predátory však nejsou pouze vývojová stadia obojživelníků, ale i jejich dospělci. V evropských podmínkách se jako problematický ukazuje norek americký, v západní Evropě pak želva nádherná, která se do volné přírody dostává vypuštěním z terárií. Významným predátorem dalších druhů však mohou být i některé žáby - původně severoamerický skokan volský nebo jihoamerická ropucha obrovská. Skokan volský se do volné přírody dostal únikem z chovných farem, ropucha obrovská byla vysazována záměrně jako prostředek biologického boje proti škůdcům na třtinových plantážích. Oba druhy dorůstají i přes 20 cm, takže nemají problém ulovit mnohé ze svých drobnějších příbuzných, kterým jsou navíc v mladším věku zdatnými konkurenty. Kromě toho působí jako přenašeči šířící nemoci a parazity na další druhy. Obě žáby se rozšířily do mnoha oblastí Evropy, Asie, Austrálie nebo na oceánské ostrovy, kde nyní představují značnou hrozbu nejen pro původní batrachofaunu. Jedovatá ropucha obrovská navíc vyvolává v místech, kde předtím jedovaté žáby nežily, jako je Austrálie nebo Nová Guinea, rozvrat celých potravních řetězců.

Skákající večeře

Třetím významným obecným faktorem, který přispívá k úbytku obojživelníků, je nadměrný lov a odchyt, nezřídka vyvolaný jejich oblibou mezi strávníky v různých koutech světa, zvláště v jihozápadní Evropě, Severní Americe a v jihovýchodní Asii. Tento faktor sice nepůsobí úplně plošně a nepostihuje všechny druhy, ale i jeho spíše lokální dopady mají na populace některých druhů výrazně negativní vliv. Přestože se zdá, že ve srovnání s výše uvedenými činiteli jde o méně významnou hrozbu, působí její číselné vyjádření hrozivě. V 90. letech 20. století se do Evropy ročně dováželo asi 6 000 tun žabího masa, do Spojených států o desetiletí dříve přibližně polovina tohoto množství. Převedeme-li uvedená čísla na živé žáby, představují 25 milionů jedinců. V Asii je spotřeba o něco nižší, ale i tak bylo během jediného roku do Hongkongu importováno 6 milionů jedinců z Thajska. I když některé z těchto žab byly odchovány v lidské péči, značná část jich stále pochází z přírody.

Jen z bývalé Jugoslávie bylo ve druhé polovině 20. století vyvezeno 6 700 tun žabího masa, což představuje 112 milionů zelených skokanů, vesměs odchycených ve volné přírodě. Tato čísla jsou o to horší, že takto získané maso již dlouho neuspokojuje základní potřebu zahnání hladu v odlehlých, neúrodných nebo zaostalých oblastech, ale spíše sytí zbytnělé chuťové pohárky nenasytných gurmánů. Záliba v žabích stehýnkách, která tvoří zhruba třetinu hmotnosti jedince, tak sice neznamená závažnou hrozbu pro všechny druhy, ale jiné ovlivňuje velmi výrazně. V Evropě i v Severní Americe je ohrožena hlavně skupina tzv. zelených skokanů rodu Rana, mající vhodnou velikost a na příhodných lokalitách relativně vysokou populační hustotu. Kromě žabích stehýnek se však v Asii pojídá také maso z mnohem ohroženějších velemloků r. Andrias, kteří žijí v menších vodních tocích v Číně a v Japonsku.

S ohledem na pokles početnosti populací cílových druhů (např. Rana draytonii v USA) se začíná stále více uplatňovat jejich ochrana. Na jedné straně se jedná o přechod k farmovému chovu skokana volského, na straně druhé pak o nejrůznější zákazy a omezení týkající se odlovu skokanů z přírody. Lov žab na jídlo zakázal v roce 2006 i indický svazový stát Goa, kde si uvědomili, že jejich nadměrný lov vede k hmyzím kalamitám, stejně jako se o to snaží v Kambodži. V ČR jsou až na skokana hnědého chráněni zákonem č. 114/1992, o ochraně přírody a krajiny, v platném znění.

tags: #ekologický #význam #obojživelníků

Oblíbené příspěvky:

• Budoucnost odpadového hospodářství
• Obnovitelná Energie v ČR
• Moderní podlahy pro interiéry a exteriéry
• Záchrana přírody: Citáty
• Tipy pro ekologicky šetrný život