Ekologie Kumulace Látek v Potravním Řetězci

Ekologie je biologický obor, který zkoumá vztahy mezi organismy a jejich prostředím. Nejnižší jednotkou, kterou ekologie zkoumá, je jedinec a jeho vazby na okolní prostředí i na ostatní organismy. O ekologii se také v širších souvislostech hovoří jako o předmětu, který se zabývá vztahy člověka k prostředí a k ostatním organismům v tomto prostředí žijícím.

Tento směr si většinou všímá více nepříznivých vlivů činností člověka na přírodu, a to nejen na živé organismy, ale i na ovzduší, vodu, půdu, ale i vlivů na zdraví samotného člověka. I když tento obor vychází vždy ze základů ekologie, jedná se o nauku o životním prostředí.

Vzájemné postavení ekologie a nauky o životním prostředí lze přirovnat ke vztahu mezi původně biologickými disciplínami - anatomií a fyziologií na jedné straně a medicínou (lékařskou vědou) na straně druhé. Zatímco anatoma zkoumá stavbu normálního, zdravého organismu, lékaře zajímá organismus nemocný, tj. stavu změn navozených nějakým zevním nežádoucím vlivem (infekcí, zraněním, otravou).

Také nauka o životním prostředí zkoumá přírodu - organismy a prostředí včetně člověka, v okamžiku nějaké nežádoucí změny. Nezabývá se ledy výskytem ryb a jejich způsobem života, ale např. vlivem znečištění vody na úhyn ryb, stejně jako předmětem zájmu ekologie není pěstováni a růst lesa, ale odumírání stromů následkem kyselých srážek apod.

Podobně jako lékařská věda není jednotným oborem, ale oborem skládajícím se z mnoha specializaci (vnitřní lékařství, chirurgie, dermatologie atd.), platí totéž o nauce o životnim prostředí. Oba obory jsou především nástrojem k řešení konkrétních problémů. Nauka o životním prostředí odhaluje nejen podstatu nových dějů (proč lesy odumírají), ale bledá k nim praktická řešeni jejich nápravy (vysazování určitých druhů odolných dřevin v postižených oblastech).

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Bez základů ekologie není možné pochopit většinu složitých vztahů a jevů, které probíhají v prostředí kolem nás. Složitost těchto jevů vzrůstá s velikostí studovaného prostoru a s množstvím vazeb mezi složkami prostředí a organismy v něm žijících. Je zřejmé, že snáze pochopitelné jsou vztahy na úrovni jednoduchého celku, např.

O globálních vztazích toho ještě mnoho nevíme, ale naše poznatky jsou dostatečné, abychom byli schopni odhadnout připadne následky lidské činnosti na celoplanetární systém. Máme mnoho důkazů o vlivu freonů na ozónovou vrstvu ve stratosféře a víme, že skleníkové plyny, především oxid uhličitý, přispívají ke globálnímu oteplováni.

Vztahy v přírodě byly známé už dávným lovcům a sběračům, stejně jako prvním zemědělcům před mnoha tisíci lety. Podle písemných záznamů se však i> první zobecnění pokoušejí až stáři Řekové. Zkoumáni přírody, organismů a vztahů mezi nimi se věnují filozofové a lékaři Hippokralcs (460-370 př. Kr.) ;i Kmpedoklés (493-433 př. Kr.), později i velký myslitel, filozof a zakladatel lady vědeckých disciplín Aristoteles (384-322 př.

Podrobnějším studiem potravních řetězců a populací se začiná v 17. a 18. století zabývat Holanďan Antoni van Leeuwenhoek (čti Lévnhúk), průkopník využíváni světelného mikroskopu. Vztah organismů k prostředí a jejich vývoj .nidiije v 19. století i britský biolog Charles Darwin, jehož teorie evoluce přírodním výběrem je uznávána do dnešní doby. Základy ekologie položil a poprvé v r. 1866 tohoto terminu použil německý biolog Ernst Haeckel, který v mnohém vycházel z Darwinova díla.

Ekologie je definována jako zvláštní odvětví biologie na mezinárodním botanickém kongresu v r. 1910 v Bruselu a k bouřlivému rozvoji ekologie dochází zejména v 50. ,i 60. letech 20. Hovořímc-li o určitém organismu, máme na mysli obvykle charakteristického zástupce některého druhu rostliny, živočicha, houby nebo bakterie. Podle způsobu získávání látek a energie dělíme organismy na dvě hlavní skupiny, a to na autotrofní (sám se živící, samostatně si vytvářející výživu) a heterotrofní (živici se jinými organismy).

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Autolrofní organismy. Mezi autotrofní řadíme především zelené rostliny. Heterotrofní organismy. Naši planetu obývá velké množství nejriiznčjších druhů organismů, jejíchž počet jen těžko odhadneme. Biologové dosud popsali nebo pojmenovali pouze část z nich. Organismy se od sebe liší nejen velikostí, tvarem těla a barvou, ale také způsobem života, tj. vazbou na okolní prostředí.

Rozličné rostliny rostou na různých půdách, jiní živočichové žijí v mořské vodě, jiní na souši nebo v bažinách či jeskyních. Hovoříme o tom, že některé podmínky jsou pro organismy vhodné a jiné nevhodné. Tím způsobem jsou organismy svému okolí přizpůsobeny, neboli jsou na podminky v okolí adaptovány. Obrázek 1 ukazuje životaschopnost určitého druhu v závislosti na vybraném faktoru prostředí (teplota) a rozpětí jeho adaptace.

V rozmezí, na něž je druh přizpůsoben, dochází nejen k potřebnému růstu, ale i k rozmnožování. Mimo hranice přizpůsobení druh buď hyne, nebo přežívá pouze v podobě semen, spor, popř. Adaptace je tedy každé přizpůsobení umožňující organismu existovat za podmínek daných v minulosti v jeho stanovišti tak, že má co největší užitek z živin u energie, které jsou tam dosažitelné.

V dlouhé historii vývoje organismů sc podmínky měnily postupně nebo náhle. Organismy, které nebyly schopny se přizpůsobit, vyhynuly. Naopak ty, které změnu podmínek snášely, dále rostly a množily se. Stálý tlak prostředí, za něhož vývoj organismů probíhal a probíhá, je nazýván přírodním výběrem.

Všechny organismy, které dnes na Zemi žijí, se nevyvíjely pouze pod vlivem a tlakem přírodních faktorů. Do přirozeného vývoje a výběru zasáhl před více než deseti tisíci lety i člověk. Od okamžiku, kdy začal chovat domácí zvířata a pěstovat kulturní plodiny, vybíral vhodné druhy k rozmnožování a měnil záměrně podminky jejich života.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Zpočátku se snažil pouze vyloučit některé nepříznivé vlivy prostředí. Za sucha rostliny zavlažoval, půdu hnojil a vytrhával konkurenční rostliny - plevel. V dobé nedostatku prikrmoval ochočená zvířata uskladněnou potravou, vybudoval stáje pro případ nepřižne počasí a zabíjel šelmy, které jeho stáda ohrožovaly. Schopnost ovlivnit vývoj je patrná např. na množství plemen psů.

Několik druhů divokých psů, mezi něž patří i vlk a šakal, bylo během asi deseti tisíc let vyšlechtěno v několik desítek a možná stovek plemen, které by sc v přírodě bez zásahu člověka nikdy nevyvinuly a patrně mnoho z nich by nikdy přirozené podmínky nepřežilo. Totéž piati i ... Přítomnost vody je nutnou podmínkou existence života. Voda je nezbytnou složkou rostlinných a živočišných organismů i prostředí, ve kterém probíhají důležité procesy a děje.

Pro člověka je nenahraditelná, jelikož tělo obsahuje této látka 65%, a pro obnovování funkcí je třeba dodávat každý den další 2-4 litry. Dále tvoří voda nezbytnou surovinu v zemědělství a průmyslu. Rozvojem a nárůstem obyvatel se zvyšuje potřeba vody. Současně dochází ke znečišťování jednak použitými(odpadními) vodami, jednak nežádoucím únikem látek znehodnocujících vodu, či různými antropogenními vlivy.

Voda náleží k nevyčerpatelným zdrojům pouze v globálním měřítku. V regionálních a lokálních dimenzích se naopak vyskytuje v omezeném a časově nerovnoměrně rozloženém množství. Účelné využívání vodních zdrojů a jejich ochrana před vyčerpáním a znečišťováním má proto mimořádný praktický význam. Problém vodstva se stává součástí globálních problémů lidstva, resp.

Světová zdravotnická organizace přijala tuto definici znečištění vod: Voda je znečištěna, je-li její složení změněno v důsledku přímé nebo nepřímé činnosti člověka tak, že je méně vhodná pro některé nebo všechna účely, pro které je voda vhodná v přirozeném stavu. Změny způsobují: organické a anorganické nečistoty, inertní látky, látky toxické, látky a organismy, které způsobují organoleptické znehodnocování vody, mikroorganismy způsobující vodou sdílené choroby a paraziti, látky mutagenní a karcinogenní, teplo sdílené oteplenými odpadními vodami a radionuklidy.

Pokud vnikají znečišťující látky do vodních zdrojů odpadními vodami, pak jsou ve většině případů známy metody, jak v čistírnách odpadních vod eliminovat jejich nepříznivý dopad na čistotu.. Nutný prvek však přitom představují finance spojené vůlí a ochotou zajistit čištění odpadů. V závislosti na tom vznikají značné rozdíly ve stupni čištění mezi jednotlivými regiony světa.

Vážné problémy všude ve světě způsobují látky, které se dostávají do vod jinými cestami něž odpady, a to zejména: v důsledku havárií v zařízeních tyto látky zpracovávajících, skladujících nebo dopravujících; v důsledku vymývání nebo jiných úniků ze skládek tuhých i ostatních odpadů; atmosférickými srážkami ze znečištěného ovzduší; vodní erozí.

Problémy spočívají především v prevenci proti vnikání těchto látek do vody, v kontrole a identifikaci jejich přítomnosti ve vodě, stanovení jejich množství a jejich škodlivého působení. Tyto potíže se ještě znásobují u látek, které mají vysokou schopnost akumulace u jednotlivých fází přírodního koloběhu, zejména v potravním řetězci a u látek silně rezistentních, těžce nebo vůbec neodbouratelných. Jejich škodlivé působení trvá dlouho a přesahuje hranice států, regionů i kontinentů. Týká se to především ropných látek, chlorovaných a aromatických uhlovodíků, těžkých kovů, radionuklidů.

Zvlášť nebezpečné je znečištění přímo surovou ropou. Vyskytuje se v ní totiž vysoký obsah aromatických uhlovodíků(30%), které se pokládají za biologicky nejškodlivější. Ve všech těchto organismech se však hromadí složky polycyklických aromatických trakcí. K závažným únikům ropy do moří, povrchových i podzemních vod dochází z tankerů plujících po mořích, z vrtů naftových polí, pobřežních šelfů a z ropovodů.

Další skupinou vodám škodlivých látek tvoří chlorované uhlovodíky(DDT, PCB). Dostávají se do vod nejen v důsledku havárií provozních zařízení a dopravních prostředků, ale i odpadními vodami, splachem z půdy, strháváním z atmosféry ve srážkách. Dopady jejich přítomnosti ve vodách mají mnohdy rovněž katastrofální charakter a projevují se jak poškozením zdravotního stavu vodních organismů a narušením jejich normálních životních projevů, ale také jejich úhynem nebo úplným vymizením. V případě, že se tyto organismy řadí ke zdrojům potravy člověka, je důsledkem i nepříznivý vliv na lidské zdraví.

Těžba používání těžkých kovů(rtuť, zinek, olovo, měď, chrom, kadmium, nikl)přináší v odpadních, důlních i dešťových vodách, do povrchových a podzemních vod další skupinu toxických látek. Už rozsah znečištění těmito látkami přesahuje lokální úroveň, znečištění postihuje širší regiony a zasahuje rovněž do moří. Kromě okamžitého toxického účinku na vodní organismy při vyšších koncentracích, zpravidla již od 0,5 mg/l, mají i těžké kovy schopnost kumulace ve vodních organismech a tím ohrožují jakost lidské potravy.

Potenciální nebezpečí znečištění vod zdraví nebezpečnými radionuklidy, zejména těmi, které mají dlouhý poločas rozpadu, představuje odstraňování radioaktivních odpadů. Zejména jejich ukládání ve speciálních sudech do mořských hlubin, přeprava radionuklidů po mořích a likvidace atomových zbraní. Možnou cestu vniknutí radioaktivních látek do vod představují atmosférické srážky při haváriích atomových elektráren.

Se znečišťováním vod souvisí dva jevy-eutrofizace a vodní eroze. Eutrofizace je proces zvyšování produkce nové živé organické hmoty, vytvořené fotosyntetickou činností rostlinných organismů v povrchové vodě, především v důsledku organických živin(dusíku a fosforu). Taková a větší míra eutrofizace znesnadňuje využití vody pro hygienickou očistu a koupání.

Přemnožení řas v povrchových, zejména stojatých, vodách v důsledku eutrofizace, má nezřídka v letních měsících za následek i likvidaci ryb. Stává se tak v důsledku úhynu velkého množství řas v nočních hodinách, kdy neprobíhá fotosyntéza dodávající vodě kyslík, a naopak rychle probíhající rozklad odumřelé organické hmoty kyslík vodě ubírá. Dusík a fosfor pronikají v nežádoucím množství do povrchových vod v odpadních vodách městských i průmyslových, ale také přímo ze zemědělské živočišné výroby nebo splachem půdy s obsahem hnojiv.

V důsledku hospodaření na velkých lánech, nadměrného používání hnojiv, existence rozsáhlých monokultur plodin s malou schopností zadržet vodu vzrůstá vodní eroze, způsobující nežádoucí splach a odnos úrodných vrstev půdy do řek a následně do moří. Voda je tak znečišťována nejen množstvím nerozpuštěných látek, ale spolu s nimi i nežádoucími a vodám škodlivými látkami užívanými v zemědělství a lesnictví pro hnojení a ochranu rostlin.

Půda odplavená z polí zaplňuje nádrže, snižuje efektivnost využívání zde napuštěné vody a usazuje se v ústí řek, kde brání plavbě. Mluvíme-li o znečištění povrchových vod, rozlišujeme dva typy znečištění:

1. Znečištění havarijní, jednorázové s mnohdy katastrofálními okamžitými dopady, spojenými s masovým úhynem vodních organismů i jinými škodami. Zpravidla toto znečištění relativně brzy odezní a vytvoří se podmínky pro obnovení života ve vodě a dalších funkcí vodního ekosystému.
2. Znečištění dlouhodobé, projevující se trvalejším, zejména organickým znečišťováním. Celkově negativně ovlivňuje vodní prostředí a skladbu potravní nabídky, takže některé druhy ryb v postižených úsecích řek vymizí, případně se značně sníží jejich reprodukční schopnost.

Světový oceán pokrývá 71% zemského povrchu, a má proto významnou úlohu v globálních procesech Země(oběh vody, utváření klimatu, ..). Obrovský prostor světového oceánu, 1338 mil. km3 vody, tj. 96,5% všech zásob vody na Zemi, je současně lákavým prostorem pro ukládání vedlejších produktů lidské civilizace-odpadů. Odpadní a znečišťující látky přicházejí do světového oceánu vyústěním řek, splaveninami z pobřeží, provozem lodní dopravy, haváriemi, těžbou surovin, atmosférickým spadem i záměrným ukládáním.

Značná část znečištění produkovaného na pevninách končí v mořích a oceánech. Velmi nepříznivá situace bývá u vnitřních moří, které mají omezenou výměnu vody s oceánem. Znečištění moří a oceánů se projevuje složitými vazbami v oceánské biosféře. Současný stav znečištění moří, jeho tendence a ekologické důsledky vyvolávají vážné znepokojení.

Světová komise pro životní prostředí při OSN konstatuje: zdroje pomořského života jsou dnes ohroženy nejenom přílišným čerpáním, ale i znečišťováním a dalšími důsledky rozvoje na souši; účinky znečištění se nejzávažněji projevují v pobřežních vodách a vnitřních mořích; i na volném oceánu se začíná vyskytovat ekologický stres; naplaveniny přinášené do oceánů velkými řekami lze sledovat až do vzdálenosti 2000 km od jejich ústí; těžké kovy, chlorované a aromatické uhlovodíky se dostávají do oceánů nejenom řekami, ale i atmosférou; množství rozlité ropy z tankerů dosahuje nyní 1,5 mil. t ročně; životní prostředí oceánů vystavené radiaci z minulých zkoušek jaderných zbraní přijímá nyní další záření z ukládaných radioaktivních odpadů s nízkou úrovní radiace; na povrchu oceánů se našly vysoké koncentrace některých chemických látek.

Mluvíme-li o nástrojích pro ochranu vod, máme na mysli zejména: právo; státní správu; ekonomické nástroje; úroveň techniky; úroveň vodního hospodářství; sledování kvality vody; mezinárodní spolupráci.

K ochraně vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti vod zavádí zákon z roku 1973: zvláštní ochranu vodohospodářských oblastí, které pro své přirozené podmínky tvoří území přirozené akumulace vod; ochranná pásma vodních zdrojů; vodárenské toky, jimiž jsou úseky vodních toků zvlášť určeny k hromadnému zásobování obyvatel pitnou vodou; povinnost těch, kdo vypouštějí odpadní vody, dbát, aby jakost vod nebyla ohrožena( k tomu slouží zneškodňování vypouštěných vod způsobem odpovídajícím současnému stavu techniky); ochranu vod před znečišťováním jinými látkami než odpadními vodami; přednostní určení podzemní vody pro zásobování obyvatel pitnou vodou a pro účely jejího použití, předepsaného zvláštním předpisem; povinnost tyto vody evidovat, bilančně vyhodnocovat a zajistit jejich nejúčelnější využití; obecnou povinnost každého občana hlásit havarijní zhoršení jakosti vody příslušným orgánům státní správy; sankce za porušování povinností stanovených zákonem na ochranu vod.

Zákon pohlíží na problematiku ochrany vod komplexně, zabývá se prevencí, ukládá povinnosti nejen uživatelům vody, ale i orgánům státní správy, které toto užívání povolují a řeší i otázky represe. Nezastupitelnou roli v ochraně vod hraje státní správa tím, že: povoluje užívání vody pro různé účely a zároveň stanovuje podmínky tohoto užívání tak, aby byla zachována čistota vod v požadované úrovni; vykonává dozor nad dodržováním vodního zákona včetně ustanovení a ochraně vod; má pravomoc pokutovat porušování zákonných ustanovení na ochranu vod.

Vhodně navrženými ekonomickými nástroji se vyvíjí tlak na hospodárnost ve spotřebě vody i na žádoucí péči o její čistotu. Stav poznání a vyspělost společnosti v technické oblasti se přímo promítá do úrovně techniky v čištění odpadních vod a ochrany vod obecně. Je nesporné, že všechny činnosti vodního hospodářství mají vztah na čistotu vod. Vhodně koncipovaný systém sledování kvality vody poskytuje potřebné znalosti o stavu znečištění vod a jeho vývoji, které tvoří důležitý podklad při rozhodování a opatřeních v ochraně vod.

Součástí systému je hodnocení jakosti. Sleduje se celkem 52 ukazatelů kvality vody, rozdělených do šesti skupin(ukazatelé kyslíkového režimu, základní chemické a fyzikální ukazatele, doplňující chemické ukazatele, obsah těžkých kovů, ukazatele biologické a mikrobiologické, ukazatele radioaktivity). Pro každou z těchto skupin je určena pětitřídní stupnice jakosti(tabulka 6). Globální charakter řešení problémů spojených se znečištěním vod si vynucuje mezinárodní spolupráci.

Z iniciativy OSN se uskutečnila konference k zákonu o mořích. Výsledná úmluva představuje významný krok k jednotnému integrovanému obhospodařování oceánů. Nejširší platformu pro vícestrannou spolupráci v ochraně životního prostředí představují zasedání Starších vládních poradců EHK OSN pro životní prostředí a vodní hospodářství, kde se sdružují všechny státy Evropy, Kanada a USA. Specializovaným poradním orgánem je Pracovní skupina pro vodní hospodářství. Byly schváleny 3 zásadní dokumenty:

1. Úmluva o hodnocení vlivu činností na životním prostředí přesahujícího státní hranice;
2. Úmluva o účincích průmyslových havárií přesahujících hranice států;
3. Úmluva o ochraně a využívání hraničních vodních toků a mezinárodních jezer.

tags: #ekologie #kumulace #látek #v #potravním #řetězci

Oblíbené příspěvky:

• Typy odpadkových košů do kuchyně
• Novela zákona o ochraně ovzduší
• Cíle a strategie EU bez emisí
• Principy lineárních transektů
• Drtiče kuchyňského odpadu: Recenze