Ekologie: Pojem, odborníci a jeho význam

Častou chybou, související s inflací pojmu ekologie, je záměna ekologie a environmentalistiky. Abychom lépe pochopili rozdíl mezi těmito dvěma pojmy, je důležité si je definovat a zasadit do kontextu.

Ekologie: Věda o Vztazích v Přírodě

Pojem ekologie definoval Ernest Haeckel v roce 1869 jako soubornou vědu o vztazích organismů k okolnímu světu a k sobě navzájem, kam můžeme počítat všechny existenční podmínky. Pojem pochází z řečtiny ze slov oikos (domov) a logos (věda). Podle definice Krebse z roku 1972 ekologie vědecky studuje interakce, které ovlivňují výskyt a hojnost organismů.

Pro účely předmětu Ekologie a životní prostředí lze pak říci, že ekologie studuje vztahy organismů k okolí a k sobě navzájem. Je to hledání a tušení souvislostí, ekologické procesy je velice obtížné modelovat a většinu ekologických poznatků získáváme až po výskytu nějakého problému.

Rovněž je třeba rozlišovat mezi ekologem, zkoumajícím vztahy organismů k okolí a k sobě navzájem, a enviromentalistou (či ekologickým aktivistou), který se podle svého přesvědčení snaží zabránit devastaci životního prostředí. Ekologie není ani přes podobný název etologie, která se zabývá vztahy vyšších živočichů s okolím a navzájem.

Environmentalistika: Nauka o Životním Prostředí

Environmentalistika je naukou o životním prostředí, zabývající se mimo jiné i ochranou životního prostředí. Souvisí s ní i „neekologická“ témata, jako například utváření legislativy, utváření pracovního či jiného prostředí, etické, estetické, výchovné a jiné otázky atp. V současné době je ekologie chápána také v širším smyslu slova jako ochrana životního prostředí, čili světonázor, v jehož popředí stojí starost o přírodu a její poklidné soužití s člověkem (resp. naopak). Ekologii lze podle Jaceka Lejmana z Filozofické fakulty Brněnské univerzity rozebírat na třech úrovních: jako hnutí, postoj a vědu.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Historie Ekologie

Již od pravěku probíhá spontánní poznávání přírody, které bylo tehdy nutné pro přežití člověka. Nárůst ekologického poznání roste pak především od neolitu, což souvisí s počátkem usedlého života člověka, pěstováním plodin a chováním dobytka. V roce 1758 pokládá švédský botanik K. Linné základy botanické a zoologické systematiky, která funguje až do dnešních dnů (na základě rozmnožovacích orgánů). Až v poslední době je zpochybňována novými poznatky genetiky, změny v systému však byly pro zachování pořádku prozatím odmítnuty (co bylo do teď druhem, bude jím i nadále).

Dále v 18. století jako první vědecky popisují L. Buffon a J. B. Lamarck poznatky o závislosti organismů na vnějším prostředí. Na přelomu 18. a 19. století pak A. v. Humboldt velmi komplexně popisuje zákonitosti rozšíření druhů a vlivu vnějších podmínek na ně, které zjistil na svých cestách. Vytváří podobný koncept, jako dnes známé vegetační stupně, všímá si pak i jiné stupňovitosti vegetace na závětrných stranách hor. V roce 1869 pak E. Haeckel definuje pojem ekologie a K. Möbius v roce 1877 používá pojem biocenóza pro soubory různých druhů. V roce 1908 F. Dahl definuje pojem biotop. Tehdejší náhled na biotop, jakožto stanoviště druhu a zapojení druhu v přírodě živé, se v nedávné době hlavně díky EU a programu NATURA 2000 posunul spíše k pohledu na biotop, jakožto společenstvo druhů i se vztahem na prostředí.

Osamostatnění Ekologie ve 20. Století

Ekologie byla vnímána jako součást biologie, ve 20. století kolem 1. světové války však dochází k jejímu postupnému osamostatnění jakožto samostatné vědní disciplíny. Od 30. let se objevují snahy o komplexní studium celých společenstev. V souvislosti s tím v roce 1935 anglický ekolog A. G. Tansley používá pojem ekosystém a v roce 1942 sovětský ekolog A. N. Sukačev obsahově blízký termín biogeocenóza, v němž je již dle jména zdůrazněna role biotické (bio) i abiotické (geo) složky. Československý ekolog Zlatník, který se více věnoval abiotickým podmínkám a který byl tehdy pověřen děláním lesní klasifikace na Podkarpatské Rusi, upravil pojem biogeocenóza na geobiocenózu. Jeho nový systém byl lesníky v Československu používán do 70. let, kdy byla zavedena nová typologie (lesní typy).

V 60. letech dochází k velkému rozvoji ekologie, mezi hlavní témata patří produkce ekosystémů, koloběh látek a praktické problémy životního prostředí (znečištění, okyselování prostředí). V souvislosti s problémem hladomoru v Africe byl vyhlášen roku 1965 program Man and the Biosphere (Mezinárodní biologický program). Zabýval se popisem ekosystémů ve světě a jejich „výtěžností“. Součástí byl výzkum produkce ekosystémů a koloběhu látek, rovněž byla v rámci programu řešena devastace ekosystémů.

Program trval 10 let a končí tudíž v roce 1975. Jeho výsledkem byla mimo jiné zelená revoluce, díky níž bylo možné ekosystémy intenzivněji využívat a došlo tak víceméně k ukončení hladomorů v Africe.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Ekologie Dnes

V ČR zažívá ekologie explozi až po revoluci, a to mimo jiné i díky přísunu informací a studií. Pojem ekolog je odvozen z názvu akademické vědní disciplíny ekologie. Jedná se o název profese, její příslušník se zabývá ekologií ať již teoretickou či aplikovanou. Většinou jím je erudovaný odborník, který má svá oficiální stanoviska podpořena vědeckým poznáním. Pojem environmentalista je naproti tomu vyvozen z názvu environmentalismus, což je aktivistické hnutí, jehož přívrženci se snaží prosadit ta opatření, která budou - podle jejich názorů - zabraňovat devastaci životního prostředí (nebo ji alespoň sníží). Environmentalisté nemusí mít ekologické vzdělání a ani jejich názory nemusí být ve shodě s těmi vědeckými. Jedná se o emočně silně zabarvené hnutí, které se kromě ochrany životního prostředí, zabývá také často otázkami sociální spravedlnosti a může inklinovat k radikalismu.

Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku Ecology na anglické Wikipedii.

Klíčové druhy v ekosystémech

V roce 1974 popsal další ekolog James Estes podobný příběh. Vydry mořské, jako vrcholový predátor, strukturovaly rozmanitost života v podmořských chaluhových lesích kalifornského pobřeží. Klíčový druh je totiž charakterizován tím, že jeho dopad na společenstvo nebo ekosystém je mnohem větší, než by se dalo očekávat na základě jeho početnosti.

Některé druhy se do ní zapsaly jako krajinní inženýři, zvířata plošně ovlivňující široké okolí. Jiné poskytovaly nějakou nezastupitelnou ekosystémovou funkci nebo mutualisticky „pomáhaly“ ostatním druhům. Ale čím delší ta soupiska byla, tím méně smyslu dávala.

Hvězdice okrová je nepochybně klíčovým druhem příbřežních tůněk zátoky Makah. Ale jakmile se z těch tůněk posunete dál do vody, tam, kde je proud a silné vlnobití? Rázem je vliv hvězdic na populaci slávek kalifornských mnohem menší. Tam už klíčovým druhem není. Klíčová je jen v těch partiích pobřeží, které jsou před vlnobitím chráněné.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Od časů, kdy Robert Paine páčidlem odloupával hvězdice od kamenů v tůňkách zátoky Makah už nějaký pátek uplynul, a ekologické vědy už pokročily o dost dál. Namísto ochrany jednotlivých druhů se dnes prosazuje model ekosystémové ochrany. Celých stanovišť, jako jistější záruky ochrany biodiverzity. Pomýlená představa, která vznikla na základě špatně pochopené studie o hvězdicích okrových, ale pořád přetrvává. A odstranit ji z myšlení ochránců přírody a politiků zatím nejde ani páčidlem.

Ne všechny klíčové druhy jsou opravdu klíčové. Klíčové druhy definuje jejich klíčovost, a ta závisí na kontextu.

tags: #ekologie #pojem #odborníci

Oblíbené příspěvky:

• Indický oceán a znečištění
• Kariérní možnosti po environmentálních studiích
• Stanoviště Meruzalky Krvavé
• Výběr stromů pro horské oblasti
• Aktivity a postoje k energetické koncepci