Ekologie, pospolitost a životní prostředí: Vztah a jeho proměny

Environmentální výchovu ovlivnila řada osobností konce 19. a celého 20. století. Předchůdce moderní environmentální výchovy nalezneme napříč historií na všech světadílech. Stopy snah o definování „dobrého vztahu k přírodě a k živým tvorům“ nacházíme v mnoha náboženstvích a kultech a také v právních systémech mnoha států.

Etické aspekty vztahu člověk-zvíře, resp. člověk-rostlina, resp. člověk-prostředí (krajina) nacházíme i v náboženských knihách. Přehled pasáží Starého zákona, které se věnují vztahu člověk-zvíře, vypracovaly V. Tydlitátová a P. Písařová (2007) nebo Ch. Birch a L. Visher (2007) a ve vztahu člověk-strom V. Tydlitátová (2008). Problematice biblického pojetí vztahu člověk-příroda se věnovali E. Kohák (Šprunk,1995) a J. Heller (Šprunk,1995) nebo J. Nečas (2007a 2008). Také A. Naess se věnoval zkoumání vztahu člověk-příroda v biblických textech (Naess, 1994: str. 263-271).

A. Naess upozornil na skutečnost, že až teprve v poslední době se setkáváme s interpretacemi, které zdůrazňují, jak je člověk za své zacházení s divy přírody odpovědný Bohu, a které chápou člověka jako „strážce“, „pastýře“ stvoření (Naess, 1994: str. 268). A. Naess ovšem toto pojetí kritizuje, protože „příroda není zeleninový záhon“, a představu, že jí má a může člověk pomáhat, považuje za arogantní (Naess, 1994: str.

U nás koncepci „člověka jako pastýře stvoření“ zastává Ekologická sekce České křesťanské akademie v čele s J. Nečasem a nedávno zesnulým J. Hellerem (Šprunk, 1995). V historii lidstva se vždy vyskytovali výjimeční jedinci s vysokou environmentální senzitivitou (citlivostí k přírodě). Například sv. František, sv. Gal, sv. Vincenc nebo Rachel Carsonová, Anna Comstocková, Ding Darling, Jane Goodallová, Aldo Leopold, John Muir (Wilke, 1993: str. 49).

Skutečná celosvětová potřeba ochrany přírody a hledání „toho správného“ vztahu člověka k živým tvorům a přírodě, ač má, jak bylo výše řečeno, kořeny v minulosti, vzniká až po 1. světové válce. Tuto skutečnost nedávno zesnulý I. Dejmal vyjádřil slovy: “Je jistě nutno uznat, že již v dávných dobách ustupoval polím, lesům, lukám, lidským sídlům zemský hvozd. Je však také třeba vědět, že až do poloviny 20. století to neznamenalo pohromu ani pro přírodu ani po člověka.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Krajina mu byla prostorem jeho života. V ní měl člověk své sídlo, svá pole, své louky a les. Chodil v ní po cestách a mezích, které pro něj vytvořili jeho pradědové, a sázel k nim třešně i jablka pro vnoučata a sám sedal v stínu hrušně i lípy…“ (Míchal, 1994: str.

Významné osobnosti environmentální výchovy

• Jim Corbett (1875 - 1955) - Angličan narozený v Indii, nejprve lovec lidožravých šelem, později fotograf, filmař a ochránce přírody. Dnes je považován za zakladatele indické ochrany přírody. Po jeho smrti byl největší indický Národní park pojmenován Corbett National Park.
• Albert Schweitzer (1875 - 1965) - německý lékař, hudebník, teolog, filosof, který v 38 letech založil nemocnici v rovníkové Africe v Lambaréné. Zastával a prosazoval biocentrismus, např. v Etice úcty k životu píše: „sedlák může pokosit louku, protože seno potřebuje pro přežití, ale tentýž sedlák by si neměl utrhnout ani kvítek pro ozdobu.“
• Aldo Leopold (1887 - 1948) - americký lesník, ekolog a environmentalista byl prvním univerzitním učitelem, který se zabýval ochranou lesa, chováním zvěře a tzv. krajinnou ekologií (jak ji nazýváme dnes). Napsal dodnes respektovanou Etiku Země (součást knihy Obrázky z chatrče). Propagoval ochranu životního prostředí pro „dobro přírody“, ne pro dobro člověka, tj.
• George Adamson (1906 - 1989) - lovec lidožravých šelem, správce a zakladatel Národního parku v Keni. Celý svůj život věnoval studiu lvů. Byl zavražděn pytlákem.
• Rachel Carsonová (1907 - 1964) - americká bioložka, spisovatelka, publicistka. V roce 1962 napsala knihu Sileng Spring (Mlčící jaro), ve které poukázala na nesmyslnost lidských snah vládnout přírodě. Odhalila systém pronikání DDT (v té době symbolu pokroku) do potravního řetězce (a jeho zdravotní následky) a demonstrovala tím, jak nepředvídatelné mohou být následky neuváženého jednání.
• Bernhard Grzimek (1909 - 1987) - německý zoolog, spisovatel, ředitel zoologické zahrady, ochránce přírody. Část svého života zasvětil ochraně přírody v Africe (NP Serengeti).
• Joy Adamsononová (1910 - 1980) se narodila v Opavě, žila ve Vídni a od r. 1937 v Africe. Studovala všechny tři velké africké kočkovité šelmy, o kterých napsala populárněvědecké knihy Příběh lvice Elsy, Příběh levhartice Penny a Příběh gepardice Pippy. Díky těmto knihám a filmu Volání divočiny se jí podařilo významně propagovat ochranu (nejen) africké přírody.
• Jacques - Yves Cousteau (1910 - 1997) - oceánograf, ekolog a vynálezce. Potápěl se od 10 do 83 let. V roce 1961 začal Cousteau prozkoumávat světové oceány s průzkumným plavidlem Calypso. V rozmezí let 1968 - 1976 zdokumentoval mořský svět a následně vyzdvihl důležitost ochrany oceánu v televizních dokumentech "Podmořský svět Jacquese Cousteau“.
• Arne Naess (nar. 1912) - norský profesor filosofie (filosofie vědy, sémiotika), který počátkem 70. let zavedl pojem ekosofie a „hlubinná ekologie“ (angl.: deep ecology). Podmínkou trvale udržitelného života je podle Naesse zásadní změna orientace od ovládaní a hromadění majetku ke smírnému soužití všech bytostí.
• Murray Bookchin (1921 - 2006) - americký ekolog a filosof.
• Gerald Durrell (1925 - 1995) - zoolog, spisovatel, zakladatel ZOO na ostrově Jersey (otevřena 1959). Napsal řadu knih popularizujících ochranu přírody a životního prostředí např.
• David Attenborough (1926) - britský průkopník dokumentárních filmů z přírody. Z nejznámějších filmů: Život na Zemi, Žijící planeta a Trápení života.
• Gary Sherman Snyder (nar. 1930) - americký básník, námořník, lesník. Napsal celou řadu knih např. Želví ostrov, Postaru. Věnuje se hlubinné ekologii.
• Diana Fosseyová (1932 - 1985) - americká zooložka, která zasvětila život studiu goril v jejich původním prostředí v Africké Rwandě a jejich ochraně.
• Jane Goodallová (nar. 1934) - anglická bioložka garantující nejdéle trvající terénní výzkum - pozorování šimpanzů v Gombe v Tanzánii. Napsala dvacet knih, z nichž nejznámější je Ve stínu člověka.
• Kristin S. Shraderová - Frachettová (nar. 1944) - americká matematička a fyzička, která se věnuje technickým stránkám ekologie a problematiky životního prostředí. Studuje především riziko používání jaderných a toxických látek.
• Annie Dillardová (nar. 1945) - americká spisovatelka. V knihách Učíme kámen mluvit a Poutník u drátenického potoka poukazuje na pestrost, mnohotvárnost a svébytnost přírody.
• Michael Polland (nar. 1955) - americký novinář, spisovatel, který přírodu přirovnává k opuštěnému statku. Zastává názor, že nedotčená příroda neexistuje, proto nemůžeme přírodu Bohu vrátit, ale musíme o ni pečovat.
• Timothy Treadwell (1957 - 2003) - americký herec, kterého před deliriem zachránila zásadní změna životního stylu, kterou můžeme nazvat „návrat k přírodě“ (přestěhoval se na sever a 13 let pozoroval na Aljašce v letní sezóně medvědy a divokou přírodu). Prosazoval a realizoval nový přístup ke zvířatům. Zemřel tragicky (zabit a sežrán medvědem).
• Christopher McCandless (1968 - 1992) - americký mladík, který (na dva roky) zrealizoval „návrat k divoké přírodě“ a „pohrdnutí civilizací“ (včetně peněz, hodinek, map, mobilního telefonu atd.). Jeden z posledních zápisů v jeho deníku zní: štěstí je skutečné jen tehdy, sdílíme-li ho s ostatními.

Environmentální etika

Environmentální etika je oblast zkoumající vztah mezi lidmi a přírodou, kladoucí důraz na udržitelnost a morální zodpovědnost. Knihy v této kategorii nabízejí hluboký pohled na to, jak může etické jednání ovlivnit ekologickou rovnováhu. Mezi nejoblíbenější patří tituly, které se zabývají otázkami ochrany životního prostředí a poskytují návod, jak přispět k jeho zachování.

Autor knihy vychází z předpokladu, že lidstvo je dnes příliš početné, náročné a mocné, než aby mohlo bezmyšlenkovitě podřizovat potřeby mimolidského světa svým přáním. Sebelepší technická řešení ekologických problémů jsou marná, pokud nevznikne občanská vůle k udržitelnosti. Etické otázky se v oblasti environmentálních věd zaměřují zejména na matematické modely, které upozorňují na „meze růstu“.

Ekokritika a cli-fi

Řada současných (nejen) norských postapokalyptických a dystopických románů spadá do poměrně nedávno pojmenovaného žánru cli-fi neboli climate fiction. Tento termín označuje beletrii, která tematizuje klimatické změny spjaté s člověkem a která se díky svému silnému akcentu na životní prostředí přirozeně často ocitá v hledáčku ekokritického přístupu.

Termín ekokritika poprvé použil William Rueckert v roce 1978 v článku Literature and Ecology: An Experience in Ecocriticism (Literatura a ekologie: ekokritický experiment), ale coby samostatný literárněvědný směr ekokritiku etablovala až publikace The Ecocriticism Reader: Landmarks in Literary Ecology (Ekokritické čtení: milníky literární ekologie, 1996), za níž stáli redaktoři Cheryll Glotfeltyová a Harold Fromm. Kniha ekokritiku definovala jako studium vztahu mezi literaturou a fyzickým prostředím. Ve Spojených státech amerických můžeme zavedení ekokritiky coby metody datovat do roku 1992, kdy vznikla Asociace pro studium literatury a životního prostředí (Association for the Study of Literature and Environment, ASLE).

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Přestože je pojem cli-fi nový, příklady tohoto žánru najdeme už mnohem dřív. Jedním z nejranějších dokladů je román Julese Verna Sans dessus dessous (1889, č. Zmatek nad zmatek, 1911) z cyklu Podivuhodné cesty. V něm se klimatické změny projeví po vychýlení zemské osy způsobeném člověkem.

Celá řada spisovatelů tematizuje klimatické změny hned ve dvou románech: satirická próza Adam Hiorths veg (Ulice Adama Hiortha, 2011) vypráví o ochránci přírody Jonu Utskottovi a jeho společníkovi Adamu Hiorthovi, kteří se v quijotovsky laděném světě vydávají na cyklovýlet za záchranou životního prostředí; v románu Sju dagar i august (Sedm srpnových dní, 2015), pojednávajícím o manželích, již před osmi lety ztratili dítě na Utøye, zase klimatické změny neustále probublávají pod povrchem.

Důležitým tématem této knihy je vytěsnění. Román Tomase Espedala Året (Rok, 2016), napsaný ve formě básně, je jakýsi žalozpěv nad „nemocnou přírodou“ a ztracenou láskou. Klimatické změny se objevují ve všech třech románech pro dospělé Maji Lundeové - Bienes historie (2015, č. Historie včel, 2017), Blå (2017, č. Modrá, 2018) a Przewalskis hest (Kůň Převalského, 2019). Autorka se ve všech drží stejného zpracování: předkládá čtenáři paralelní příběhy z rozličných historických období. První dvě knihy se zabývají vyhynutím včel, respektive nedostatkem vody, třetí pojednává o mongolském plemeni divokého koně.

K obdobím s výraznou ekologickou stopou v norské literatuře bezpochyby patří sedmdesátá léta 20. století, kdy se v souvislosti s mezinárodním environmentálním hnutím objevuje ekologicky angažovaná literatura. Poté co v roce 1970 skončila jeho kariéra univerzitního profesora, definoval takzvanou hlubinnou ekologii, „ekofilosofii“, která kritizuje antropocentrismus a mimo jiné hlásá, že jakýkoli život má hodnotu sám o sobě a že lidské zásahy do přírody jsou destruktivní. V roce 1973 publikoval knihu Økologi, samfunn og livstil (č. Ekologie, pospolitost a životní styl, 1996). Jeho myšlenky notně ovlivnily environmentální hnutí. K nejdůležitějším představitelům norské ekologicky angažované literatury v sedmdesátých letech patří i Erik Dammann. V roce 1972 napsal knihu Fremtiden i våre hender (Budoucnost v našich rukou) a o dva roky později založil pod stejným názvem také hnutí.

Jednou z příčin etablování ekokritiky coby svébytného literárněvědného směru je právě vědomí, že odborné pojednání klimatických změn nestačí. Přestože nám přírodní vědy poskytují přesnější popis těchto dějů, postrádají možnost románu zkoumat estetická a emoční hlediska spojená s antropocénem, tedy obdobím, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje ekosystém Země. Ekokritika se mimo jiné zabývá tím, jak různé narativy či vyprávěcí postupy ovlivňují rozdílné vnímání přírody, životního prostředí a klimatických změn. Podle ekokritičky Antonie Mehnertové může beletrie abstraktní klimatické změny přiblížit a pomoct nám představit si nejistou budoucnost. Otázka změny klimatu má v každém případě existenciální charakter, a proto by v literatuře měla mít své místo.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

tags: #ekologie #pospolitost #životní #prostředí #vztah

Oblíbené příspěvky:

• Žaloba na ochranu životního prostředí
• Prevence ekologických nehod
• Česká republika a recyklace plastů v EU
• Přírodní poklady Mariánských Lázní
• Udržitelnost v módě