Populace je soubor jedinců téhož druhu, nacházejících se v jednom určitém místě v jednom určitém čase. Termínu populace se užívá v ekologii, genetice a demografii. Samotná populace nemůže představovat systém, protože její dynamiku nelze patřičně vysvětlit bez interakcí s dalšími komponentami prostředí.
Ekologické faktory
Za ekologické faktory považujeme jakékoli činitele, kteří nějak ovlivňují organismy. Ekologické faktory můžeme rozdělit na faktory abiotické a biotické. První zahrnují veškeré fyzikální a chemické faktory ovzduší, půdy a vodního prostředí, druhé představují nejrůznější vztahy uvnitř populace (vnitrodruhové vztahy) i mezi populacemi různých druhů (mezidruhové vztahy). Za samostatnou skupinu faktorů bývají považovány faktory protravní (trofické).
Abiotické faktory
Voda a půda jsou prapodmínkami života na zemi. Vždyť pouze k vytvoření 1 kg živé hmoty v sušině je nezbytně třeba 400-500 l vody. Půda je výsledkem činnosti půdotvorných činitelů (matečné horniny, klimatu, půdní flóry a fauny, lidské činnosti) a zásadním způsobem ovlivňuje život na ni návazných rostlinných a živočišných společenstev. Vrstva půdy vysoká 1 cm se vytvoří zvětráním podloží za 30-70 let. Vrstva životadárné ornice vysoká 1 cm se vytvoří za přispění mikroorganismů za 200-500 let.
Světlo ve svých denních a sezónních změnách významně ovlivňuje pozemský život, zejména fotosyntézu zelených rostlin, které jsou základním zdrojem potravy mnoha živočichů. V našich zeměpisných šířkách má na životní pochody živočichů největší význam délka světelného dne, kdy množství světelného požitku ovlivňuje například dobu rozmnožování, přebarvování, stěhování, atp. Většina živočichů, především ptáků, je aktivní převážně za denního světla, některé druhy jsou zase noční popřípadě soumračné.
Hlavním zdrojem tepla je slunce a také tento klimatický činitel je základním předpokladem života na zemi. Také vlhkost podmiňuje život všech organismů ať již ve formě plynné, kapalné či pevné a je obvykle v nepřímém poměru k vnější teplotě. Vnitřní voda obsažená v těle každého živočicha je základem všech tělních tekutin a prostředím pro výměnu látek. Voda v podobě srážek zvěři obvykle nevadí, není-li provázena neúměrným chladem. Sněhové srážky zvěři také příliš nevadí, není-li jich příliš mnoho. Vysoký sníh nedovolí býložravcům proniknout až k zemi a prohrabat se k potravě a navíc jim znesnadňuje pohyb, čímž se zvyšuje výdej potřebné tepelné energie.
Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu
Tlak vzduchu zvěř obvykle příliš neovlivňuje. Vítr má na život zvěře vliv zcela zásadní, neboť zvěři profukuje tělesný pokryv (srst, peří), který jinak působí jako dokonalá izolace (není-li ovšem promáčen) a tím se její organismus podchlazuje. Zvěř se proto většinou obrací hlavou proti větru, který jí potom srst či peří víceméně „uhlazuje“. Navíc savci přijímají takto lépe pachy, varující je před případným nebezpečím. Také hluk je v mírném větru lépe slyšitelný.
Biotické faktory
Vnitrodruhové vztahy existují mezi jedinci stejného druhu. Jedinci mohou napodobovat své chování, soutěžit o pohlavní partnery či si vymezovat teritorium.
Poměr pohlaví v populaci má zásadní význam, neboť je základem množivosti. Množivost populace závisí na počtu samic v populaci, dále na počtu mláďat ve vrhu a na počtu vrhů do roka. Za primární poměr pohlaví považujeme poměr samců k samicím v embryonálním stadiu. Za sekundární poměr pohlaví se považuje poměr samců k samicím těsně po narození, který bývá už poněkud pozměněný vlivem životaschopnosti obou pohlaví. Například u bažantů se líhne více kohoutů než slepic, u srnčí zvěře zase více srneček než srnečků, atp. Terciární poměr pohlaví platí v dospělosti a i když víme, že v přírodě je stále ještě optimální poměr pohlaví 1:1, tak ho obvykle sami narušujeme.
Věkové rozvrstvení populace je v chovu zvěře neméně důležité jako poměr pohlaví. Pokud se má populace zdárně rozvíjet, musí mít dostatek jedinců mladých, postupně v ní ubývá jedinců dospívajících, dospělých a starých. Tato věková pyramida vyrůstá ze základny, jíž je každoroční přírůstek a jejím vrcholem je přirozená věková kulminace zvěře. Je-li základna v poměru ke své výšce úzká, populace se nerozvíjí, ale stagnuje, je-li dokonce přírůst malý, pak je další rozvoj populace vážně ohrožen.
Rozptyl (disperze) populace v prostředí ovlivňují nejen kvalita prostředí, ale například roční období (období vegetačního růstu nebo klidu, období teritoriality, tlupní život apod.). Podle rozmístění jedinců populace v prostředí rozeznáváme rozptyl rovnoměrný, náhodný a skupinovitý. Rovnoměrný rozptyl je v přírodě ojedinělý.
Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku
Mezidruhové vztahy
Jedinci v populaci i populace dvou i více druhů nemohou žít v izolaci, a proto se dostávají do styku s ostatními jedinci a populacemi, s kterými obývají ve stejném čase stejný prostor. Platí, že v kompetičních vztazích má zásadní význam velikost překrývání ekologických nik zúčastněných druhů (jde hlavně o niky potravní, prostorové, krytové, časové). Pokud se dva druhy vyskytují ve stejných místech (na stejném území), pak se živí rozdílnou potravou, jsou aktivní v rozdílné době, nebo jinak využívají stejnou niku. Jinak by muselo platit, že by dva druhy se shodnými ekologickými nároky nemohli existovat pohromadě na jenom místě. Jsou také druhy živočichů, mezi kterými jsou vztahy neutrální (neutralismus). Jiným případem je kladný vztah populací, kde se druhy sdružují a jsou si vzájemně prospěšné (protokooperace). Mezidruhový vztah, kde jeden druh má prospěch z kořisti druhého, aniž by ho jinak negativně ovlivnil, je komenzalismus. Jiným příkladem mezidruhových vztahů může být případ, kdy jeden druh uloví kořist a na místo ulovení je hlasem kořisti přilákán větší predátor, který ulovenou kořist uloupí pro sebe (kuna uloví zajíce a liška jí ho odnese). Tento vztah je možné nazvat také parazitismus.
Predace
Predace je vztah mezi kořistí a predátorem. Predace je potravní vztah, kdy predátor (dravec) zabíjí svou kořist. Stoupá-li populační hustota kořisti, zvyšuje se počet predátorů, kteří populační hustotu snižují. Tím se predátoři dostanou do podmínek, kdy úlovek je méně častý než je životní potřeba a stav predátorů klesá. Pokles je patrný zejména na počtu mláďat predátorů. V době potravní nouze je častější kanibalismus mezi mláďaty, kdy silnější pozře svého, nebo všechny své sourozence. V krajních případech nouze pozřou mláďata sami rodiče.
Většina predátorů má užší specializaci na druh kořisti, ale v případě nedostatku preferované kořisti, kdy se lov stává neefektivní, vyhledává predátor obživu i v potravě méně oblíbené. Například liška loví po celý rok drobné a větší hlodavce a příležitostně mladé ptáky. V době noze, kdy je tato potrava dokonce nedostupná, loví obojživelníky, plže, někdy i hmyz.
Predátor se v standardních podmínkách chová jinak, než v podmínkách umělých, kde se zejména myslivecky hospodaří a stavy zvěře jsou vysoko nad únosnou populační hustotou. Bývá to i v případech, kdy je chovaná zvěř příliš krotká, bez ochranných instinktů, případně je predátor znovu vrácen do prostředí zvěře, kde dlouhodobě chyběl a kořist ho nevnímá jako nebezpečí. V takových umělých podmínkách může predátor lovit plýtvavým způsobem, tj. Predátor v přirozených podmínkách zná dobře instinkty kořisti, denní a roční pobytové okrsky, změny koncentrací zvěře ovlivněné vývojem počasí, místa, kam nemocná a oslabená zvěř odchází. Predátor neloví v přirozených podmínkách náhodně, ale vysoce konkrétně, aby energetické ztráty při lovu byly s největší pravděpodobností doplněny úlovkem. Čím větší je nouze o kořist, nebo čím větší je fyzická náročnost lovu (zimní období s vysokou sněhovou pokrývkou a nízkou teplotou, kdy je výdej energie na termoregulaci vysoký), tím více se predátor odchyluje od vyhledávání preferované kořisti a podniká i „loupeživé“ lovy mezi hospodářskými zvířaty na pastvinách nebo dokonce i v hospodářských staveních. Obdobou může být i lov rysa a vlků u přikrmovacích zařízení, kde jsou větší koncentrace zvěře.
Mezi zvěř, která často jen příležitostně a nespecializovaně zesiluje predační tlak, patří prase divoké, které náhodně uloví např. Více jedinců určitého druhu tvoří populaci. Velikost populací je dána natalitou (porodností) a mortalitou (úmrtností). Velikosti populací mohou kolísat v čase (např. zvětšení populace kořisti vede ke zvětšení populace predátora). Růst populace je obvykle omezen podmínkami prostředí.
Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí
Predátoři a rovnováha v ekosystému
Predátoři udržují rovnováhu v ekosystému mimo jiné tím, že potlačují škůdce. Jakmile začnou o kořist soupeřit a požírat se mezi sebou navzájem, jejich benefitní role končí a sami působí destabilizaci systému, tím, že umožní přemnožení škůdců. Mšice patří mezi hlavní škůdce pšenice - sají z rostlin a zároveň přenáší nemoce, čímž snižují celkový výnos z úrody. Plachetnatky jsou dominantním pavoučím rodem zemědělských oblastí v Evropě. Čelistnatek je početně méně, ale jsou srovnatelnými dravci. Zkoumaní zástupci, Bathyphantes gracilis, Tenuiphantes tenuis, Erigone atra a E. dentipalpis (plachetnatky) a Pachygnatha degeeri (čelistnatky), jsou významnými predátory mšic, ale nejsou si konkurenty, protože jejich niky (okrsek pohybu) se nepřekrývají. Střevlíček Pterostichus melanarius je dravý brouk rozšířený po Evropě a Severní Americe. Na jeho jídelníčku najdeme hmyz, plže, žížaly, semena plevele a mšice. Přitomnost přirozeného mechanismu kontroly škůdců se předpokládá tam, kde dochází ke ko-existenci několika predátorů, ale úroveň vzájemné predace je nízká až neexistující. Studie však ukázala, že plachetnatky tvořily až 44% podílu kořisti střevlíčků během června (35% v červenci, 33% v srpnu). Výběr plachetnatek jako kořisti byl nenáhodný, patrně odvozený od vysoké hustoty pavoučí populace. Střevlíček ale neovlivnil počty plachetnatek natolik, aby došlo k výraznějšímu nárůstu mšic.
Jistě každý z nás se stal někdy svědkem dramatického momentu zabití kořisti predátorem. Málokdo se zarazí při pohledu na slunéčko požírající mšici, ale s rostoucí evoluční příbuzností k člověku nepříjemné emoce narůstají. Pohled na zoufalé kosí rodiče snažící se zabránit strace odnést z hnízda malá kosata ponechá chladným již pouze ty nejotrlejší jedince. Síla negativního zážitku je umocněna naším tradičním dělením zvířat na „užitečná“ a „škodlivá“. Kos hezky zpívá a žere slimáky, zatímco straka skřehotá a žere kosy. Obecně se mezi veřejností soudí, že užitečné ptactvo ubývá na úkor krkavcovitých pěvců, lišek, kun a dalších drobných šelem. Tito inteligentní predátoři se velmi rychle naučili využívat bohaté potravní zdroje, které skýtá městské prostředí i moderní zemědělská krajina. Příčinná souvislost jejich vzestupu a úbytku „užitečného“ ptactva se zdá býti nabíledni.
Předně je nutné zmínit základní pravidla populační ekologie. Počty jedinců v místní populaci přibývají či ubývají v závislosti na rovnováze mezi porodností a úmrtností a míře izolovanosti populace od okolí (vliv imigrace a emigrace). U většiny ptačích druhů je hlavní příčinou úmrtí predace, ale vztah mezi vzrůstem populace některých predátorů a poklesem populace kořisti není tak jednoduchý. Na konci hnízdní sezóny mají populace většiny našich ptačích druhů následkem vyvedení ptáčat dvojnásobné počty oproti stavu na počátku jara. Aby populace zůstala stabilní, může v mezidobí před další reprodukcí zahynout až polovina vyvedených jedinců. Díky zabití jednotlivého ptáka pak může zbýt více potravy a vhodných hnízdišť pro přeživší šťastlivce, kteří se dočkají rozmnožování v lepší kondici a tak mohou kvalitativně nahradit ztráty způsobené predací.
Například v jedné oxfordské studii bylo dokázáno, že přítomnost krahujce, který uloví během roku okolo třetiny vyvedených mláďat místních sýkor koňader, neměla na velikost populace kořisti žádný vliv. Po odstranění predátora zahynulo stejné množství mladých sýkor díky nedostatku potravy. Přítomnost krahujce jednoduše vedla pouze ke změně příčiny úmrtí (vyhladovění vs. predace). Nicméně populace může díky působení predátorů opravdu poklesnout. Děje se tak v případě, kdy je predační tlak na populaci kořisti tak velký, že nemůže být nahrazen lepším přežíváním zbylých jedinců.
Poctivé je říci, že většina vědeckých studií bohužel nedokáže zcela spolehlivě zhodnotit, zda je efekt predace na úmrtnost kompenzační, nebo aditivní. Kromě extrémních případů je prakticky nemožné rozhodnout ani při vysoké míře predace, zda jsou predátoři zodpovědní za úbytek své kořisti či nikoli. Téměř všechny naše ptačí druhy dokážou po ztrátě vajec během několika dní zasednout na náhradní snůšku. U drobných pěvců je běžné v případě hnízdního neúspěchu opakování až šesti náhradních snůšek za rok. Ztráta mláďat může představovat větší problém, nicméně i zde je u krátkověkých ptáků pravidlem alespoň jeden náhradní hnízdní pokus. Pro stabilitu populace je mnohem více nebezpečná než hnízdní ztráty smrt pohlavně vyspělých jedinců těsně před počátkem rozmnožování.
Úroveň predačního tlaku se může měnit i když početnost predátorů zůstává konstantní. Děje se tak hlavně v ochuzeném jednotvárném prostředí, kde ptáci nemají dostatek bezpečných míst k hnízdění. Například skřivani polní jsou často nuceni díky hustotě ozimých obilovin hnízdit poblíž kolejí od traktorů, kde je většina hnízd objevena savčími predátory. Fragmentace krajiny vede navíc k takzvanému okrajovému efektu, při němž vzrůstá podíl okrajů prostředí na úkor vnitřku. Bylo prokázáno, že ptačí hnízda, která se nacházejí blíže okraje lesa (louky, pole) jsou častěji kořistí predátorů než ta uvnitř celistvého neporušeného prostředí.
Největší hrozbu pro ptačí populace představují predátoři generalisté (všežravé druhy, které konzumují rozsáhlou škálu potravy podle její momentální dostupnosti). Velikost jejich populace není jednoduše limitována jedním konkrétním druhem kořisti. V České republice patří mezi generalisty především drobné šelmy (lišky, kuny, kočky domácí či norci američtí), prasata, krkavcovití pěvci a některé druhy dravců (motáci). Nicméně studie napříč Evropou naznačují, že jediné skupiny ptáků opravdu vážně ohrožené predačním tlakem jsou bahňáci, kurové a vrubozobí ptáci. Je to dáno jejich poměrně velkou jednorázovou investicí do potomstva a malou ochotou hnízdit opakovaně po ztrátě vylíhlých mláďat. Naopak se zdá, že predátoři nemají na svědomí výrazný úbytek žádného druhu pěvce.
Praktická ochrana před predátory by měla spočívat na prvním místě v aktivní tvorbě heterogenního prostředí s dostatkem „bezpečných“ úkrytů pro hnízdění, které nejsou tak jednoduše nalezitelné. Přímá likvidace predátorů (odlov) se většinou míjí účinkem. Vymizením predátorů se sice pravidelně zvýší počet vyvedených mláďat z hnízd, ale na stavech ptáků jdoucích do reprodukce následující rok se předchozí hnízdní úspěch již nijak neprojevuje. To je patrně způsobeno současným stavem životního prostředí, které zkrátka neuživí více jedinců ubývajících ptačích druhů.
tags: #ekologie #pro #zs #predace #co #to
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]