Ekologie v Českých zemích: Historie, Současnost a Budoucnost

Kam až můžeme vystopovat počátky environmentálního hnutí u nás za minulého režimu? Co všechno bylo tehdy myslitelné a jak se environmentální hnutí proměnilo po revoluci? Miroslav Vaněk před mnoha lety vydal Nedalo se tady dýchat. Její název se odvolává na dokument Charty 77, který se jmenoval Aby se dalo dýchat. A mně přijde, že ty dva názvy, obrazně i zcela konkrétně, popisují dobu, kdy u nás vznikalo envirohnutí. Je to tak?

Určitě, hlavně když budeme mluvit o konci 70. a 80. letech, protože tehdy vrcholila ekologická krize. Ve velkých průmyslových městech, na hřebenech hor, kde umíraly lesy, ale hlavně v Podkrušnohoří, kde byla situace opravdu fatální. Ke znečištěnému ovzduší se přidružovaly další ekologické problémy jako otrávené řeky. To ale zároveň to neznamená, že by se ekologické hnutí v Československu formovalo až v reakci na krizi poslední dekády komunistické diktatury u nás.

Zkusme ještě rozvinout i ten obrazný popis té doby. Já z názvů dokumentů cítím, že nebylo úplně jednoduché říct, že je něco v nepořádku, že vláda nechtěla takové věci slyšet a trochu dusila lidi, který si troufli kritizovat režim nebo upozorňovat na to, že je něco v nepořádku. Na druhou stranu to není tak, že by se nesmělo vůbec kritizovat nebo že by se nesmělo psát nic, co by poukazovalo na nějaká negativa.

Ale mělo to vždycky hranice, které v zásadě určovala vládnoucí komunistická strana, a byly věci, které byly z hlediska strany nepřijatelné, které už byly postihovány. A v té době s tím lidé byli schopní pracovat. Když budeme mluvit konkrétně o médiích, o tisku, rozhlase, tak v 50. a 60. letech existovala klasická cenzura. To, co šlo do novin, procházelo skrze státní úřad, který dovolil či nedovolil, aby článek vyšel. Během uvolnění kolem roku 1968 se hranice rozvolnily, předběžná cenzura byla nakonec zrušená a kritika se mohla téměř svobodně artikulovat.

V normalizačním období se šrouby opět utáhly, principem omezení svobody slova ale byla spíše autocenzura. Klasická cenzura, jak fungovala v padesátých a částečně ještě v šedesátých letech, nebyla obnovena. Strana ale skrze kádrovou politiku obsazovala posty v médiích tak, aby v nich byli loajální lidé, což byl v mnohém efektivnější nástroj kontroly. V expertních časopisech se mohly říkat daleko kritičtější věci, protože vládní orgány věděly, že tyto časopisy čte omezený okruh čtenářů.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Když použiju konkrétní příklad, Ivan Dejmal, jedna z osobností Charty 77, byl expert v oblasti ekologie a životní prostředí bylo pro něj klíčové téma. A pokud někdo psal něco, co se báli otisknout i v odborných časopisech, vycházelo to v samizdatu, zpravidla jako dokument Charty 77. Například pokud to byla přímá kritika celostátní politiky, kritika Sovětského svazu a sovětské politiky vůči životnímu prostředí, později otázky kolem Černobylu. A v 80. letech se to zkoušelo s různou mírou kritiky i v časopisech jako byla třeba Nika, která se v té době stala hlavním ekologickým časopisem a měla desetitisíce čtenářů.

Byl to velmi čtený časopis, který formálně vycházel pod pobočkou Státního ústavu pro památkovou péči a ochranu přírody v jedné pražské městské části. A v něm už v druhé polovině 80. Na rozdíl od řady jiných témat ano. Třeba kdyby někdo chtěl napřímo kritizovat otázky státního vlastnictví výrobních prostředků, což je ideologický základ státního socialismu, aspoň před polovinou osmdesátých let by velmi rychle narazil. Ekologie oproti tomu měla výhodu v tom, že životní prostředí bylo i z hlediska socialistických elit významné téma, o kterém se mělo mluvit. A navíc to bylo téma, které do velké míry bylo viditelné. Umíraly lesy v Krušných horách a v Krkonoších.

Několikrát jsi zmínil, že prostor toho, co se dalo říct nebo napsat, se znovu začal zvětšovat v druhé polovině osmdesátých let. Proč? Lidé, kteří by měli dohlížet na dodržování pravidel, postupně přestali být přesvědčení o jejich smysluplnosti a začali silněji vnímat prohlubující se problémy. Tím se dá vysvětlit i skutečnost, že v řadě časopisů, které byly poměrně čtené, postupně vycházely věci, které pojmenovávaly z hlediska moci nepříjemné problémy, byť třeba ne vždycky úplně přímočaře. Přispěl ke krizi legitimity komunistické diktatury.

Důležité přitom bylo právě to, o čem jsme už mluvili. Přijde mi zajímavé, že přesto, že tehdejší vláda měla zájem zlepšovat životní prostředí, tak neexistovalo dnešní ministerstvo životního prostředí. To vzniklo až po revoluci, v roce 1989. Téma životního prostředí bylo schované buď mezi rezorty, anebo to byl odbor na ministerstvu vnitra, tuším, které to mělo formálně v gesci. Ona existovala rada vlády pro životní prostředí, která tohle právě řešila. Koncem osmdesátých let již mělo Československo zhruba 170 zákonů a dalších právních předpisů vztahujících se k ochraně životního prostředí.

V roce 1983 nechal vypracovat souhrnnou zprávou o životním prostředí, Rozbor ekologické situace v Československu. Byl to expertní a interní vládní dokument, který byl poměrně kritický. Pracoval na něm mimo jiné ředitel Ústavu krajinné ekologie Emil Hadač. Rozbor ekologické situace se časem přes lidi z disentu dostal na západ. Myslím, že podstata problému neleží v neexistenci ministerstva životního prostředí. O věcech se na radě vlády mluvilo. Podstata problému spíše spočívá v závislosti státního socialismu na produkci těžkého průmyslu.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

V druhé polovině 80. let se zdálo, že se něco začíná hýbat. Připravovala se mezivládní dohoda s NDR, Polskem o omezení produkce oxidů síry a jiných škodlivin, zejména se to týkalo tepelných elektráren. Hnutím se to dá nazvat možná až v osmdesátých letech, ale pro jeho formování jsou zásadní léta sedmdesátá. Ta jsou přitom v rámci vyprávění o ekologické kritice za státního socialismu dost ve stínu. V té době vzniká nejenom Hnutí Brontosaurus (později, v druhé polovině osmdesátých let, mělo víc jak 25 tisíc členů), ale třeba i zmiňovaný Ústav ekologie průmyslové krajiny ČSAV nebo Ekologická sekce Biologické společnosti ČSAV.

První výhonky bych ale viděl už někde na konci 50. let, kdy kolem Otakara Leiského vzniká nejprve při Národním muzeu Sbor ochrany přírody, z něho potom vznikl TIS, který měl v 60. letech zhruba 15 tisíc členů. TIS byl nejdůležitější ekologickou organizací vlastně po celá 70. léta. A kupodivu, na počátku 80. A proto byl TIS zrušen. Strana potřebovala mít hnutí pod kontrolou. Lidé z TISu se přelili do Českého svazu ochránců přírody, což byla státem mnohem lépe kontrolovatelná organizace, s řadou regionálních, lokálních poboček, které mohly v řadě případů mít docela autonomii. A ve kterých vyrostlo spoustu lidí, kteří sehráli roli v 90. letech nebo později v rámci ochrany přírody, ale i politiků, kteří si nějakým způsobem uvědomovali důležitost otázek ochrany životního prostředí.

S TISem je spojený i časopis Nika. Ta začíná vycházet 1978 jako interní zpravodaj TISu. Po zrušení TISu se časopis převedl na jinou organizaci. V československém a zejména českém kontextu je to tramping, woodcraft a skauting. Otakar Leiský byl skaut, měl přezdívku Ralf a vedl skautský oddíl, Ivan Makásek byl jako mladík v oddíle Jaroslava Foglara a potom sám vedl indiánské oddíly, měl přezdívku Hiawatha. Tohle je myslím důležitá a často opomíjená část příběhu.

Ten dojem - zpětně viděno - byl mylný. Neexistovala možnost takové množství lidí účinně kontrolovat. A z mého pohledu rozdíl mezi TISem a Brontosaurem nebyl zase tak propastný. A dnes těžko říct, co byla poslední kapka vedoucí ke zrušení TISu. O tom, jak vypadaly lesy a řeky, i o nedýchatelném vzduchu v severních Čechách, jsme už mluvili. Důležité je ale nepřehlédnout další souvislosti, které to má. Nespokojenost totiž nevyplývala jen z toho, že se zhoršilo životní prostředí. To se v řadě oblastí výrazně zhoršilo už v šedesátých a v sedmdesátých letech - a přesto to tehdy nevedlo k pádu režimu.

Tu dynamiku nevysvětlíme, pokud neporozumíme tomu, jak moc se během posledních dvou desetiletí státního socialismu změnila československá společnost. Učeně se to dá popsat jako proměna od industriální k postindustriální modernitě. V praxi to znamenalo, že lidé od konce 60. let začali vnímat nemocné lesy nebo stav ovzduší mnohem citlivěji - a tohle vnímání se ještě výrazně zesílilo během osmdesátých let. Takový typický příklad je slovenská publikace Bratislava nahlas, kolem které se setkávají lidé, hlavně experti z oblasti památkové péče a kunsthistorici, s biology, s lidmi kolem ochrany životního prostředí. A společně kritizují třeba vodní nádrž Gabčíkovo, která zničila biotopy a lužní lesy na Dunaji.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Publikace Bratislava nahlas kritizuje zanedbávání historického dědictví v Bratislavě, ničení nebo pustnutí starých hřbitovů, výstavbu odcizených sídlišť. Stejně tak Nika, která vychází v Praze na Jižním městě pod lokální organizací Státního ústavu památkové péče. V Nice vychází a tematizují se jak problémy ekologické, tak problémy urbánního prostředí, hodně se řeší plánovaná výstavba dálničního okruhu v Praze, který měl procházet otevřeným koridorem Stromovkou. Společnost, která ještě 10, 15, 20 let předtím by z velké většiny vítala výstavbu moderních bytů, a byl by to zásadní argument pro legitimitu režimu, tak v osmdesátých letech, kdy lidé mají doma ústřední topení a teče jim teplá voda, o to citlivěji vnímá kolaterální škody, které modernizace způsobuje. A mocenské komunistické elity si tohle dlouho nepřipouštěly.

Jak to bylo v jiných zemích východního bloku s environmentálním hnutím? Bylo to velmi podobné. Třeba v Maďarsku ekologické hnutí bylo poměrně silné a právě kolem Gabčíkova se to ukázalo. Gabčíkovo Nagymaros. Takže to není jen naše specifikum. To je vlastně smutný příběh. Na jednu stranu ekologická témata ta hrála v zásadní roli na podzim 1989. Sametová revoluce z jistého úhlu pohledu začala v Teplicích už před 17. listopadem. A bezprostředně po revoluci vzniká ministerstvo životního prostředí. První ministři životního prostředí byli významné osobnosti environmentálního hnutí. Bedřich Moldan, Ivan Dejmal, Josef Vavroušek. Díky nim se velmi rychle se přijímají různá opatření, která jsou úplně zásadní pro ochranu životního prostředí. Limity těžby uhlí, osazení elektráren a tepláren filtry.

Na druhou stranu - a to je z hlediska ekologie právě ta smutnější část příběhu - je pozoruhodné, že se hnutí postupně rozpadá. A není to důsledek toho, že by se všechny problémy vyřešily. Mnoho environmentálních témat přetrvává nebo se dokonce prohlubují. Některé přehradní nádrže jsou napuštěny nebo dobudovány až v 90. letech. Automobilismus se stává po revoluci větším problémem, zastavování orné půdy akceleruje… Kromě toho se otevírá problém klimatické krize, která před nás staví ekologické otázky v globální perspektivě. Přesto u nás ve svobodných podmínkách liberální demokracie masové environmentální hnutí skomírá a, myslím, že se to dá minimálně o devadesátých letech říct, postupně odumírá.

Jakýmsi zlomem otevírajícím právě tuhle neslavnou kapitolu českého environmentálního hnutí, jsou léta 1992-1993, kdy končí období řešení klíčových problémů životního prostředí. A ochrana životního prostředí a ekologie se dostávají do zvláštní pozice. V politice dominuje ODS a ochránci přírody a ekologové jsou vnímáni jako potížisté, když to řeknu hodně jemně. Některé ekologické organizace se v polovině 90. To je myslím nevyužitý potenciál předlistopadového environmentálního hnutí.

Pár věcí jsme určitě neprobrali. Nejdůležitější pro formování ekologické kritiky byli spíše lidé s přírodovědným vzděláním, kteří se hodně pohybovali kolem Niky, případně toho expertního prostředí, Biologické společnosti Akademie věd. Ale je nutné zmínit, že také existuje prostředí, které je víc zakotveno v sociologii a v literatuře. A to právě kolem Veroniky, která má oproti Nice daleko blíže k humanitnímu pohledu.

Sucho v Českých zemích: Minulost, Současnost a Budoucnost

Souhrnná studie o suchu v Českých zemích od 17. století až po rok 2015 z různých pohledů a podle různých zdrojů (archivy, kroniky, dokumenty, měření včetně přístrojových). K hodnocení je použito a popsáno několik metodik. Mnoho grafů a závislostí, podrobností včetně komentářů. Podrobně komentováno. Četné práce signalizují rostoucí riziko výskytu sucha ve střední Evropě, které je v posledních letech s velkou pravděpodobností nejvyšší za posledních 130 let. vody v půdě. Je tomu tak zejména v období od dubna do června, což je s ohledem na intenzivní růst rostlin a víceméně celkovou závislost našeho zemědělství (resp. krajiny) na pravidelně rozložených srážkách velmi nepříznivé.

Navíc většina klimatických modelů předpokládá do budoucna pro Českou republiku takové klimatické podmínky, které povedou spíše k nárůstu podílu sušších půdně-vlhkostních režimů a podle některých dojde i k dramatickému úbytku půdně-klimatických režimů, které jsou dnes typické pro pramenné oblasti. (str. Brázdil, R., Trnka, M. a kolektiv (2015): Historie počasí a podnebí v českých zemích XI: Sucho v českých zemích: minulost, současnost a budoucnost. Centrum výzkumu globální změny Akademie věd České republiky, v.v.i., Brno, 402 s.

Nejvýznamnější hydrologická sucha po roce 1888 panovala v letech 1904, 1911, 1921, 1947 a 1953 (léta 1947-1953 byla obecně velmi suchá). Při celoplošném porovnání délky hlavního období sucha a množství chybějící vody se pak jako nejextrémnější jeví sucho z roku 1947, přičemž ostatní sucha byla menší. Protože od padesátých let 20. století postupně docházelo k výstavbě přehradních nádrží (Broža et al., 2005), díky nimž je možné průtoky větších vodních toků nadlepšovat, je i extremita novodobých suchých epizod na větších tocích podstatně menší než v první polovině 20. století.

Významnější hydrologická sucha po roce 1953 tak byla zaznamenána jen v letech 1983, 1992 a v roce 2003. V období 1965-1989 se kromě let 1973 a 1983 žádná velká hydrologická sucha nevyskytla. Za celý rok 1992 pak chybělo v Olomouci 57krát více vody než je obvyklé, což odpovídá třetímu největšímu suchu po letech 1921 a 1947. Na ostatních velkých řekách nebyl nedostatek vody v porovnání s historickými měřeními tak extrémní, což souvisí s možností nadlepšování průtoků přehradami.

Ještě v 19. Pro vývoj využití krajiny v nivách jsou typická určitá specifika. V době maximálního odlesnění naší krajiny v polovině 19. století bylo v říčních nivách využití půdy pro orbu velmi omezené. Zatímco na území českých zemí dosahovala orná půda téměř poloviny celkové rozlohy a v nížinných oblastech byl tento podíl ještě vyšší, ve sledovaném území (střední polabí) údolní nivy představovala orná půda jen necelých 17 %. využitím těchto půd, navíc v případě zaplavení s minimálními škodami. Rozloha lesních ploch, které by v přirozeném stavu pokrývaly většinu modelového území, dosahovala necelých 28 %. Rozsáhlé plochy luk a pastvin, které v polovině 19. století nemohly být ještě kvůli nedostatečným technickým možnostem intenzivně využívány, skýtaly obrovský potenciál po nástupu vědecko-technické revoluce.

S rostoucími investicemi do zemědělství se začaly v úrodných nížinách zavádět nové postupy hospodaření zaměřené na intenzifikaci výroby (Jeleček, 1985). V údolní nivě, kde bylo hospodářské využití zpožděno ztíženými podmínkami, byl tento proces zákonitě mnohem intenzivnější. Po roce 1948 už k dalšímu významnému nárůstu rozlohy orné půdy nedocházelo, krajina však byla negativně ovlivněna scelováním. Současně docházelo k záboru zemědělské půdy pro nově zastavované intravilány obcí a Nymburka, na němž se zčásti podílel i nárůst počtu rekreačních objektů a chatových osad.

Profesor Fanta a Obnova Lesů

Profesor Fanta je lesnický odborník mezinárodního formátu. Po absolvování Lesnické fakulty ČVUT, pracoval ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti. Aktivně se podílel na přípravě vyhlášení Krkonošského národního parku. Během emigrace působil na universitě v Amsterodamu. Dlouhá léta také působil jako profesor krajinné ekologie na universitě ve Wageningenu. Po odchodu do důchodu v roce 1996 přivedl do ČR holandskou nadaci FACE. Podílel se na obnově lesa v Krkonoších i Jizerských horách. Je také členem Vědecké sekce Rady NP Šumava.

Kůrovcová Kalamita na Vysočině

Vysočina je těžce postižena probíhající kůrovcovou kalamitou. Na řadě míst zmizel les a v důsledku rozsáhlých kalamitních těžeb úplně změnil charakter krajiny. Průběh kalamity se úplně vymknul kontrole. Organizované hospodaření v lesích se ve střední Evropě provozuje od začátku 18. století. Vzniklo jako reakce na první energetickou krizi na konci 17. století, kdy dřevo bylo nejdůležitější energetickou a stavební surovinou. Velmi rychle se přišlo na to, že nejvhodnější dřevinou pro cílenou produkci dřeva je smrk: rychle roste, tvoří rovné kmeny, poskytuje všestranně využitelné dřevo.

Původně byl u nás dřevinou vyšších horských poloh nad 1.000 metrů nadmořské výšky, nebo chladných horských údolí. Pro dobrý růst vyžaduje totiž chladnější a vlhčí prostředí a půdy. Pro dobrou produkci dřeva se ale začal pěstovat i v nižších polohách - pahorkatinách a dokonce i v nížinách, kde nahradil původní smíšené a listnaté lesy. Jeho pěstování v těchto polohách v předcházejících staletích umožnila i tzv. Malá doba ledová - přirozený výkyv chladnějšího a vlhčího klimatu, která u nás probíhala od konce 15. asi do poloviny 19. století.

V důsledku cíleného pěstování se rozloha smrku na našem území rozšířila z původních asi 11,5 % až na 60 % rozlohy lesů. Smrk se pěstoval téměř výhradně ve stejnověkých, plně zapojených porostech - monokulturách. Z lesnické historie víme, že tyto porosty často trpěly různými škodlivými faktory. Rozvracely je silné větry, sníh, občasné sucho i různí hmyzí škůdci - například přemnožený kůrovec. Ten byl přirozenou součástí původních smrkových lesů, kde ale nepůsobil žádné mimořádné škody. Od poloviny 19. století začalo škod ve smrkových lesích přibývat a pokrokoví lesníci začali prosazovat jiné způsoby hospodaření, zaměřené na pěstování smíšených porostů.

Motivací jim byla fyzická i ekologická stabilita lesa - odolnost proti větru a sněhu, opakovaně zjišťovaný negativní vliv smrku na půdu (acidifikace), likvidace přirozené diverzity lesa a podobné jevy. V 50. letech minulého století vznikla u nás - podobně jako např. ve Švýcarsku nebo v Německu - lesnická ekologická škola, která si kladla za cíl postupně změnit smrkové monokultury na odolnější a ekologicky vhodnější smíšené porosty. Tato škola byla ale hned na začátku 60. let minulého století zlikvidována totalitním režimem. Ten neměl zájem o pěstování smíšených lesů, ale především o produkci dřeva. A to i přesto, že desetitisíce smrkových lesů v severní polovině republiky byly zlikvidovány kyselou depozicí chemických látek produkovaných průmyslovými podniky v oblasti tzv.

Mezitím se ale ve druhé polovině minulého století v celé Evropě podstatně rozšířil ekologický výzkum v lesích. Jeho výsledky jasně ukázaly, že pěstování smrku v monokulturách mimo oblast jeho původního rozšíření na nevhodných stanovištích v nižších polohách má celou řadu negativních důsledků. Jde především o narůstající nestabilitu jednotlivých stromů i celých porostů způsobenou rozšiřující se kořenovou hnilobou při opakovaném pěstování smrku na tomtéž stanovišti. V důsledku toho jsou porosty nestabilní vůči větru, při snížené vitalitě je napadají různí hmyzí škůdci.

Významnou úlohu ale hraje i omezená biologická diverzita smrkových porostů - silným zastíněním smrk likviduje mnoho druhů rostlin, hmyzu a dalších živočichů, které se v přirozených lesích podílejí na tvorbě odolného lesního společenstva. Po likvidaci totalitního režimu se i v České republice obnovilo toto úsilí o obnovu přirozenějšího stavu lesů a omezení pěstování smrkových monokultur v nižších polohách. V roce 1995 byla například založena společnost Pro Silva Bohemica, která na tomto záměru postavila svůj program.

Bohužel, česká popřevratová politika nevěnovala ani výsledkům ekologické vědy a výzkumu, ani praktickým zkušenostem v této oblasti pozornost. Spíše naopak. Vzpomeňme na „ekologický terorismus“ Václava Klause. Hlavním cílem celé české politiky, a tudíž i politiky lesnické zůstal - podobně jako za totalitního režimu - ekonomický zájem. Vedení českého lesnického sektoru a podniku Lesy ČR naopak přijalo řadu politických a legislativních opatření, která dále podpořila a posílila zájem na pěstování smrku a produkci dřeva. Zastoupení smrku v českých lesích dosahovalo v té době celkově až 60 %, v některých oblastech - jako právě na Vysočině - ještě mnohem více.

Opatření zaměřená na změnu druhové skladby lesů nebyla vítána. Vedení českého lesnického sektoru v 90. letech minulého století také vůbec nevzalo na vědomí vliv změny klimatu a jeho potenciální dopady na lesy, přírodu a krajinu. Cíleně také odmítalo vzít na vědomí varování evropských lesnických institucí a doporučení Evropské komise. Tento způsob nakládání s lesem dovedl české lesnictví do současné kritické situace. Tyto přístupy dovedly české lesy do současně nejhorší situace v soudobé Evropě. Zatímco v jiných zemích se včas přijímala potřebná politická rozhodnutí, česká lesnická politika selhala.

Tím dostal kůrovec původně přirozená součást původních smrkových lesů - příležitost k rozmnožení. Využil ji dokonale. Kůrovcová kalamita se u nás rozběhla takovým tempem, že se úplně vymkla kontrole. Pro nadměrný rozsah nahodilých těžeb (tisíce hektarů lesa vytěžených ročně) podnik Lesy ČR musel úplně zastavit běžné hospodaření. Vina na vzniku tohoto stavu samozřejmě není na venkovním personálu. Ten byl postaven před rozhodnutí vlády a vedení lesnického sektoru. Podobná situace nemá v českých lesích obdoby. Její dopady jsou ekologické, ekonomické i sociální.

Teprve úplné zhroucení dřívějšího konceptu průmyslového způsobu nakládání s lesem, debakl monokulturního hospodaření s lesem, jeho negativní dopady na krajinu a obrovské finanční ztráty přiměly vedení českého lesnického sektoru k hledání možností nápravy vzniklého stavu. Minulý týden byla publikována nová koncepce lesního hospodářství ČR na léta 2020 - 2035. Je to první koncepce českého lesního hospodářství, která zohledňuje ekologická hlediska, podporu biodiverzity lesa, potřebu víceúčelového zaměření lesa. Definuje les nikoliv jako prostor pouze pro produkci dřeva, ale jako ekosystém, který společnosti poskytuje všestranné ekosystémové služby a jako takový musí také být obhospodařován.

Zavedení nových způsobů nakládání s lesem nebude jednoduchou záležitostí. Bude trvat dlouho a bude stát množství finančních prostředků. Současná kalamita totiž ještě zdaleka není u konce. Předpokládá se, že k jejímu ukončení by mohlo dojít asi v průběhu nadcházejících pěti let. Podlehnou jí další desetitisíce hektarů smrkových lesů. Pokud se radikálně nezmění průběh změny klimatu a potrvá sucho, vytěží se v letošním roce možná až 50 milionů krychlových metrů dřeva! Dřeva, o které není na evropském trhu zájem. Hlavním jeho odběratelem asi bude Čína. Velké množství dřeva asi zůstane ležet bez užitku na skládkách v lese.

Prvním krokem po odsouhlasení nové koncepce musí být zpracování nového lesního zákona a zákona o myslivosti. Vývoj situace v lesnictví v posledních 30 letech může posloužit jako příklad pro celou řadu činností a oborů v této zemi. Příklad dopadů přehnaného uplatňování jednostranných ekonomických zájmů na úkor respektování ekologických hledisek a uspokojování kulturních potřeb společnosti.

Dá se za této situace vůbec mluvit o nějakém systémovém řízení vývoje hospodářských a společenských zájmů? To, čeho jsme svědky v lesnictví se nedá nazvat racionálním řízením. Jde o improvizace zaměřené na dosažení krátkodobých cílů a rychlých finančních výsledků. Musí v zemědělství dojít k podobné situaci jako v lesnictví, aby to přimělo politiku ke změně přístupů při využívání a zneužívání krajiny, půdy, vody?

A obecně: budou další české vlády pokračovat při řízení vývoje země a společnosti tak, jak to provozovalo dosavadních asi 16 vlád v uplynulých 25 letech? Ani jedna z těchto vlád nebyla schopna zpracovat a společnosti představit perspektivu vývoje země a společnosti; dát odpověď na otázku v jaké zemi chceme žít my, naše děti a jejich děti. Žádné z těchto vlád nešlo o trvalou udržitelnost disponibilních zdrojů, jen o jejich ekonomické využívání.

Není divu, že se v zemi rozmáhá neklid a nespokojenost, kterých zneužívají populisté všeho druhu.

tags: #ekologie #v #českých #zemích #historie #současnost

Oblíbené příspěvky:

• Studie o biokulturní diverzitě
• Využití slunečního záření
• Zbavte se starého nábytku
• Terénní ochrana přírody
• Více o památkové ochraně v České republice