Ekologie a vývoj člověka: Vzájemný vztah

Ekologie se zabývá vztahy v přírodě, respektive vztahy mezi organismy navzájem a organismy a prostředím. V pravém slova smyslu slova je ekologie exaktní vědní disciplínou, studující vztahy živých organismů a jejich prostředí, včetně vztahu živých organismů navzájem. Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy.

Termín ekologie často bývá nesprávně používán pro ochranářské aktivity a tvorbu životního prostředí. Nejde o jedno a to samé. Je součástí komplexu biologických věd, využívá však i poznatky dalších vědních disciplín: matematiky, fyziky, chemie, geologie atd.

Ekologie není věda vzniklá v posledních letech, definoval ji (jinak dost kontroverzní) badatel Ernst Haeckel (1834-1919) již v roce 1866 (v díle Generelle Morphologie der Organismen). Název pochází z řeckého "oikos", tj. domov, obydlí, a "logos", slovo ve smyslu věda. Haeckel charakterizoval tuto disciplínu jako "podstatnou část vědomostí, které se týkají hospodářství přírody".

Objekty studia vědní disciplíny ekologie mohou být na různé biologické úrovni: buňky, tkáně, orgány, organismy, populace, společenstva, ekosystémy, biosféra. Těžiště zájmu představují poslední čtyři úrovně, a z nich zvláště ekosystémy.

Ekologii lze dělit podle toho, která složka je středem zájmu studia: používá se proto názvu ekologie krajiny při studiu ekosystému z hlediska krajinářského, ekologie člověka při studiu vzájemných vztahů člověka a jeho prostředí. Vzájemnými vztahy rostlin a prostředí a rostlinných populací mezi sebou se zabývá ekologie rostlin, podobně vztahy živočichů a jejich prostředí a vztahy mezi živočichy studuje ekologie živočichů. Analogicky lze definovat ekologii mikroorganismů.

Čtěte také: Člověk a populace

Podrobněji se např. ekologie živočichů (podobně i ekologie rostlin a ekologie mikroorganismů) dále dělí podle bližšího určení okruhu zájmu na ekologie nižších taxonomických skupin různé úrovně (např. ekologie savců, ptáků, ryb, hmyzu, mechorostů, vstavačovitých rostlin, ...).

Ekologické studium na úrovni jednoho druhu je autekologie. Tak lze hovořit např. o autekologické studii kapra obecného, tetřívka obecného, včely medonosné, smrku obecného, apod. Studiem populací se zabývá populační ekologie (demekologie), ve vztahu k lidské populaci demografie.

Vědní disciplína, studující celá společenstva, jejich složení, vývoj, vzájemné vztahy mezi jednotlivými populacemi tvořícími společenstva atd. se označuje jako synekologie.

Ekologické faktory

Za ekologické faktory považujeme jakékoli činitele, kteří nějak ovlivňují organismy. Ekologické faktory můžeme rozdělit na faktory abiotické a biotické. První zahrnují veškeré fyzikální a chemické faktory ovzduší, půdy a vodního prostředí, druhé představují nejrůznější vztahy auvnitř populace (vnitrodruhové vztahy) i mezi populacemi různých druhů (mezidruhové vztahy). Za samostatnou skupinu faktorů bývají považovány faktory protravní (trofické).

• Abiotické faktory: zahrnují veškeré fyzikální a chemické faktory ovzduší, půdy a vodního prostředí (světlo, teplo, vlhkost, tlak vzduchu, vítr).
• Biotické faktory: představují nejrůznější vztahy uvnitř populace (vnitrodruhové vztahy) i mezi populacemi různých druhů (mezidruhové vztahy).

Populační ekologie

Populační ekologie zkoumá vliv ekologických faktorů na populace (demekologie). V populaci jsou jedinci rozmístěni tak, aby každý měl pravděpodobnost podílet se na reprodukci potomstva populace. Jedná se tedy o živý sytém, v němž se neprojevují jenom biologické vlastnosti jedinců, ale i biologické vlastnosti celé skupiny.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Další charakteristikou populace je její věková struktura.

Disperze (rozptyl) - rozmístění jedinců v populaci, informuje o umístění jedinců v obývaném prostoru.

Vztahy mezi organismy

Vnitrodruhové vztahy existují mezi jedinci stejného druhu. Jedinci mohou napodobovat své chování, soutěžit o pohlavní partnery či si vymezovat teritorium.

Jako symbióza se v biologii označuje jakýkoli úzký mezidruhový vztah, nehledě na jeho (ne)výhodnost pro zúčastněné strany. Organismy mohou na symbióze být zcela či částečně závislí.

• mutualismus (+/+)
• lismus (+/0)

U živočichů se rozlišují vnější parazité (např. klíště, veš, komár sající krev) a vnitřní parazité (např. Parazitoidi zabíjejí svého hostitele, např. U rostlin se klasicky rozlišují poloparazité, kteří sami fotosyntetizují (např. jmelí) a berou hostiteli hlavně vodu a minerální látky.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Ekologie člověka

Ekologie člověka - pojetí: urbanizační proces - industriální a postindustriální společnost. člověka v ekosystému, prostředí a expozice člověka, bioindikátory a biomarkery, společenstva.

S rozvojem přírodních věd dochází nejen k úzké specializaci, ale také k propojování různých vědních disciplín, často vzájemně zdánlivě nesouvisejících. V přírodě však opravdu souvisí “vše se vším”. Poznatky z oblasti ekologie se promítají i do vzájemně vzdálených oblastí biologických disciplín, setkáváme se tedy s různými mezioborovými vědními disciplínami.

Za mnohé příklady uveďme např. ekologickou fyziologii (ekofyziologii rostlin, živočichů, člověka...), která se zabývá studiem změn a adaptací fyziologických funkcí v závislostech na změnách prostředí a sleduje jejich mechanismy.

Praktickou aplikací ekologických poznatků se zabývají různé směry aplikované ekologie. Zde je možno rozlišit dva základní směry: oblasti, kdy je ve středu pozornosti organismus, zejména člověk, a vlivy prostředí na něj působící. Do této kategorie patří hygienické a příbuzné obory, ale také sociální ekologie.

Zájem o studium vztahu organismů (včetně člověka) a prostředí v posledních desetiletích stoupá. Je to způsobeno vzrůstajícím tlakem lidské civilizace na přírodu, majícím negativní dopady v řadě oblastí a obracejícím se ve svých důsledcích také proti člověku samotnému. Hrozí nejen vážné nebezpečí ohrožení biologické rovnováhy, existence genofondu nesmírného množství taxonů organismů, ale i těžké ohrožení zdraví lidských populací.

Sociální ekologie

Ekologie sociální - součást sociologie zabývající se procesy vzájemného přizpůsobování mezi lidskými společenstvími a jejich fyzikálně prostorovým prostředím. Je to zároveň nejvýzn. empir. tradice sociologie města. Pojem e.s. je evrop. verzí původního am. pojmu „human ecology“, který použili poprvé r. 1921 R. E. Park a E. W. Burgess ve známé učebnici s-gie Introduction to the Science of Sociology.

Principy e.s. byly zpočátku použity zejm. při s-gickém výzkumu měst, později i regionů, ale pronikly zpět i do geografie, psychologie, ekonomie i do polit. s-gie. Klasická e.s. se soustřeďovala zhruba v období 1915-1950 na výzkum růstu a vnitřní struktury velkoměst. Její principy byly formulovány především na základě zkušeností ze studia Chicaga. Proto se e.s. poněkud jednostranně ztotožňuje pouze s pracemi chicagské školy.

Důraz na výzkum soc. prostorové struktury měst USA vedl k systematickému mapování četných soc. jevů z hlediska rozdílů v intenzitě jejich výskytu v různých částech měst. Vedle popisu rozložení obyv. podle demogr. znaků, příslušnosti k hosp. odvětvím a podle soc. statusu, soc. ekologové soustavně sledovali prostorové rozložení rozvodovosti, prostitutce, kriminality a psychiatrických onemocnění.

E.s. (v Parkově terminologii ekologie člověka) se zabývá pouze biotickou úrovní a důsledky soutěživé symbiózy. Město je nejlepším příkladem takové symbiotické soutěže a prostorové uspořádání města je pouze jednou z jejích stránek. Studium prostorového rozložení soc.

Krajinná ekologie = využívá poznatky aplikované ekologie. Studuje krajinu jako jednotný územní celek sestávající ze souboru ekosystémů a veškerých lidských aktivit. Všechny tyto složky jsou v krajině navzájem spjaty všestrannými vztahy (vazbami) a tvoří jeden celek - systém. Znakem každého systému je nejen provázanost vnitřní struktury, ale i podřízenost určitého systému vyššího řádu (supersystému) a zároveň nadřazenost jednomu či více systémům nižšího řádu (subsystémům). Systémy, vyskytující se v geografickém prostředí (např. krajiny) se v geografii nazývají geosystémy.

Přírodní krajina: je nedotčená činností člověka, vyvíjela se vzájemným působením jednotlivých složek přírodní sféry. Dnes je jen v periferních oblastech (pralesy, pouště, velehorské oblasti,…). Ale i tam jsou stopy lidské existence - spady škodlivin - pesticidy, radioaktivní částice atd. Má schopnost udržovat prostřednictvím systému samoregulace ekologickou rovnováhu (stabilitu) a do jisté úrovně se vyrovnávat s jejím narušováním přirozenými příčinami (sopečné výbuchy, přemnožení druhů, kolísání klimatu,…). Tvoří ji ekosystémy (tj.

Kulturní krajina - oblasti trvale osídlené člověkem, člověk ovlivňuje základní vlastnost krajiny, důležitou pro její přežití - ekologickou stabilitu. Člověk zde žije, využívá její přírodní zdroje, dochází ke změnám proti přírodnímu stavu. Části mají již oslabenou autoregulační schopnost ( porušení ekologické rovnováhy. Pokud je ekologická rovnováha úplně zlikvidována, vzniká devastovaná krajina. degradovaná: je to narušená kulturní krajina.

tags: #ekologie #a #vývoj #člověka #vztah

Oblíbené příspěvky:

• Půda v záplavových oblastech
• Průměr odpadního potrubí 32 mm
• Sanační metody
• Fascinující biodiverzita Papuy Nové Guiney
• Dozorčí Stanoviště Služby: Co potřebujete vědět