Ekonomická hodnota přírody v neoklasické ekonomii

V historii docházelo k oceňování přírodních zdrojů, zejména půdy, podle skutečných a očekávaných výnosů z využívání těchto zdrojů. Neoceňoval se tedy zdroj samotný, ale suma efektů, kterou bylo možné očekávat za dobu využívání tohoto zdroje.

Klasičtí ekonomové vycházejí při oceňování z pracovní teorie hodnoty, podle níž jsou cena a hodnota určeny množstvím práce nutné k vytvoření určité komodity.

V polovině 19. století přichází J. S. Mill s myšlenkou, že přírodní zdroje nejsou využívány jen pro zemědělskou výrobu a k těžbě, ale že také vytváří prostředí pro život a uspokojení z hlediska přírodních krás.

V polovině 20. století se objevuje Ricardova teorie renty, která je přiznávána majiteli půdy "za užívání původních a nezničitelných sil půdy" (Ricardo, 1956).

Marxova ekonomická teorie naopak považovala cenu půdy za iracionální, přírodní zdroje byly viděny jako bezplatné dary společnosti. V centrálně plánovaných ekonomikách bylo Marxovo vyloučení renty a rentních vztahů z cenového systému realizováno, což vedlo k celkově nižším cenám přírodních zdrojů, plýtvavému využívání zdrojů a k devastaci přírody a životního prostředí.

Čtěte také: Co je to udržitelnost?

Neoklasická ekonomie koncept hodnoty zakládá jednostranně pouze na preferencích jednotlivce. K přírodě přistupuje utilitárně, jako k zásobárně přírodních zdrojů, směňovaných na trzích. Netržními funkcemi přírodního prostředí se nezabývá.

Ekonomické škody ze znehodnocování životního prostředí

Ekonomická škoda ze znehodnocování životního prostředí představuje ekonomický dopad znehodnocování životního prostředí, které pocítí různé ekonomické subjekty. Ekonomická ztráta ze znehodnocování životního prostředí představuje hodnoty, které z důvodu znehodnoceného životního prostředí nebyly vyprodukovány, a tudíž nemohou být ani spotřebovány.

Patří sem například:

• Náklady na odstranění/zmírnění negativních důsledků znehodnocování životního prostředí - náklady na odstranění/zmírnění již vzniklých škod.
• Náklady vyhnutí se negativním důsledkům znehodnocování životního prostředí - náklady na předejití následků možného znehodnocení.

Pro stanovení výše ekonomické škody ze znehodnocování životního prostředí neexistuje jednoznačný postup, přesto je stanovení její výše potřebné v celé řadě oblastí (internalizace škod, stanovení výše daní a poplatků, efektivní využití přírodních zdrojů, Cost Benefit Analýza v životním prostředí, EIA, environmentální politika, soudní spory, restituce, makroekonomické indikátory aj.).

Pokusy o vyčíslení ekonomických škod vyplývajících ze znehodnocování životního prostředí lze pozorovat od 70. let. Zpočátku docházelo zejména ke kvantifikaci škod po ekologických katastrofách (např. ropné skvrny) a k propočtům dopadů vzniklých realizací některých projektů (např. v roce 1972 autoři A. C. Fischer a Ch. Cicchetti v American Economic Review počítali ztráty rekreační hodnoty v případě realizace přehrady v Hell's Canyon v USA).

Čtěte také: Ekonomické aspekty recyklace

Metody oceňování přírodních statků a služeb

K ocenění většiny statků dochází na trhu srovnáním nabídky a poptávky po nich. Pro přírodní statky a služby ale trhy neexistují (nebo jsou nedokonalé). K jejich oceňování tedy většinou používáme tzv. mimotržní metody oceňování. Existují i tržní metody oceňování, kdy se k vyčíslení škod použijí ekonomická čísla z běžně fungujících trhů (např. zemědělská produkce), ale používají se málo.

Tyto metody se zakládají na lidských preferencích, vycházejí tudíž pouze z poptávkové strany. Metody nejvíce se podobající tržním metodám používají reálná ekonomická čísla z existujících trhů, která nějak souvisejí s oceňovaným přírodním statkem. Někdy se nazývají také „metody souvisejících, resp. zástupných trhů“.

Jsou založeny na přímém zjišťování jednotlivců dotazováním, šetřením či průzkumy veřejného mínění. Metody založené na zjišťování nákladů a rizik.

Německo, Holandsko, Francie a další země preferují oceňovací techniky, které mají co nejblíže k cenám generovaných trhem. Protipólem jsou skandinávské země a V. Británie, které akceptují ve větším měřítku i kontingenční metody a další přístupy, založené na subjektivních preferencích spotřebitelů.

Alternativní ekonomické přístupy

Naďa Johanisová uvádí, že standardní neoklasická ekonomie se vyučuje na ekonomických fakultách, a někteří myslitelé ji přirovnávají k náboženství, protože je dogmatická. Neochvějné je například přesvědčení, že je vždycky lepší, když mezi sebou země obchodují, než když podporují místní produkci. Na "obchodování" vždycky vydělají víc bohatí, ať už jsou to firmy, nebo lidé z bohatých zemí.

Čtěte také: Ekonomická Octavia G-Tec

Velmi problematická je také myšlenka konkurence dohnaná ad absurdum, která prosákla z ekonomických učebnic do politických ideologií. Jako by jediné, na čem záleží, byla cena. Na světě jsou ale i jiné důležité věci - třeba stálost komunity, ve které žiji, nebo nezničená příroda.

Ekonomie by si měla uvědomit, že existuje obrovská sféra, ať už jde o nepeněžní transakce nebo transakce s přírodou, vůči níž by měla být pokorná, a ne tvrdit, že to co nejde vyčíslit, žádnou hodnotu nemá. Modely ekonomů jsou příliš zjednodušené.

tags: #ekonomicka #hodnota #prirody #neoklasicka #ekonomie

Oblíbené příspěvky:

• Vše o nadzemních jímkách
• Halogeny v přírodě
• Více o ekologii lesa
• Jak napsat seminární práci
• Regulace CO2 v USA