Rozdíly mezi ekosystémy louka a pole

Půdy tvoří základ všech suchozemských ekosystémů, což platí i o půdách využívaných k zemědělským účelům, z nichž lidé získávají obživu. Zdravá půda má nezastupitelný význam v přírodních ekosystémech (např. les nebo louka), ale i v člověkem výrazně přetvářených, tzv. kulturních ekosystémech (např. pole nebo ovocný sad).

Půdu lze chápat jako samostatný ekosystém, který je však zároveň velmi úzce propojen se všemi ostatními suchozemskými ekosystémy. Nejde jen o neživou materii, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ve skutečnosti je půda živý komplex mnoha různých vztahů, funkcí a procesů.

Složení půdy

Neživá (minerální) složka půdy vzniká rozpadem matečné horniny na různě velké částice (jílovité, hlinité, písčité). Tuto minerální složku promíchává a doplňuje voda a půdní vzduch a díky tomu vznikají podmínky pro život obrovského množství mikrobů, hub a živočichů - od jejich nejmenších zástupců (např. želvušky nebo krytenky) až po tzv. půdní megafaunu (např. žížaly nebo mnohonožky).

Když stojíme někde v ekosystému, jako je třeba květnatá louka nebo lužní les, nachází se pod našima nohama zpravidla více půdních organismů, než kolik je lidí na Zemi. Z hlediska rozmanitosti zastoupených druhů neboli biodiverzity najdeme v půdě více živočišných druhů, než kolik je druhů obratlovců v celé Evropě.

Pro lepší pochopení toho, jak se půda podílí na cyklu živin a důležitých stavebních prvků (např. uhlíku, dusíku a fosforu), si lze představit rostlinu, jež čerpá z půdy potřebné látky, aby mohla pomocí fotosyntézy produkovat organickou hmotu - tedy růst a rozvíjet se.

Čtěte také: Srovnání ekosystémů

Ve chvíli, kdy taková rostlina nebo její část (třeba květ po opylení) odumře a spadne na zem, začne se na povrchu půdy hromadit nezpracovaná organická hmota. Tu začnou zpracovávat už zmíněné půdní organismy - postupně ji požírají a energii z ní využívají pro sebe.

Během tohoto procesu, jemuž se říká mineralizace, dochází k rozpadu zmíněné organické hmoty na jednodušší sloučeniny. Odumřelé části organismů nejsou jedinými organickými složkami půdy. Rostliny také ze svých kořenů vylučují tzv. kořenové exudáty, jež jsou pro život půdních organismů dalším zdrojem energie (jde v podstatě o cukry), ale zároveň jsou i jakýmsi komunikačním kanálem mezi rostlinou a půdní faunou.

Jiné látky jsou zase vylučovány mikroskopickými houbami, jejichž vlákna prorůstají půdou na velké vzdálenosti. Tímto mechanickým a chemickým zpracováním odumřelé organické hmoty se půdní organismy podílejí nejen na zpřístupnění živin pro rostliny, ale také na vytváření půdní struktury - tzv. půdních agregátů.

Tyto agregáty si lze představit jako slepence organické hmoty, jílovitých částic a dalších materiálů.

Degradace půdy v zemědělství

Významná část zemědělských půd v Česku je více či méně degradovaná a totéž platí o půdách i jinde v Evropě. To znamená, že tyto půdy postupně ztrácejí svou strukturu, ubývá v nich půdní biodiverzity a organické hmoty, a v důsledku toho nejsou schopny dostatečně plnit své produkční a ekosystémové funkce (což mimo jiné vede i k výraznému poklesu cen půdy a snižování hodnoty majetku vlastníka).

Čtěte také: Vlastnosti ekosystému louka

Degradační procesy probíhají v přírodě přirozeně. Platí to i o půdě: ta je za běžných podmínek schopna obnovy a umí tyto procesy vyvažovat. Nevhodné zacházení s půdou však degradační procesy zesiluje a půda se pak nedokáže obnovit dostatečně rychle.

Intenzivní hnojení syntetickými hnojivy, aplikace různých pesticidů, využívání těžké techniky, velkoplošné pěstování jedné plodiny (monokultury) a rozsáhlé lány patří mezi hlavní faktory, proč půda ztrácí své kvality a přestává být zdravá.

V současném intenzivním modelu zemědělství, který je rozšířený v Česku, ale i v řadě dalších zemí světa, jsou živiny do půdy dodávány převážně průmyslově vyráběnými hnojivy. Ta sice rostlinám dodají to hlavní, co ke svému růstu potřebují, ale na rozdíl například od chlévské mrvy (pocházející například od dobytka, ovcí či koní) nepřidávají do půdy žádnou organickou hmotu, která by vyživovala půdní organismy, a tím i celý půdní ekosystém.

Navíc na polích při intenzivním způsobu hospodaření běžně nezůstává ani odumřelá organická hmota - po sklizni jsou i zbývající části rostlin, které by zde jinak postupně zetlely, zpravidla odvezeny pryč. To vede k narušení přirozených cyklů prvků v půdě a zároveň vytváří závislost na neustálém dodávání hnojiva.

A nejen to: aby půdní organismy v takto chudém prostředí přežily, začnou zpravidla rozkládat organickou hmotu, která je v půdě uložena. To vede k tomu, že půda postupně chudne a současně se při tomto procesu uvolňuje oxid uhličitý.

Čtěte také: Lesní ekosystém pro studenty

Jinými slovy: degradace půdy zvyšuje také koncentrace CO2 v atmosféře a tím se podílí i na oteplování planety.

Ztráta organické hmoty a s tím související pokles množství organismů v půdě vede k rozpadu půdní struktury (už zmíněných půdních agregátů). S úbytkem organické hmoty a souvisejícím rozpadem půdní struktury se půda stává náchylnou k tomu, že ji odplaví voda nebo odnese vítr.

Spolu s ornicí odnáší voda (nebo vítr) také organickou hmotu a živiny. To má hned dvojí negativní efekt: jednak tyto živiny v půdě chybějí a jednak se snadno dostávají do vodních toků, kde mohou způsobovat nežádoucí přemnožení řas a sinic (toto obohacování vod živinami se nazývá eutrofizace a má další negativní důsledky).

K okyselování půdního prostředí přispívá do velké míry hnojení, zejména použití dusíkatých hnojiv. Roli hrají také kyselé deště a imise síry a dusíku. Ve zdravém půdním prostředí se přirozeně vyskytují i zásadité prvky (např. vápník), které nízké pH více či méně vyrovnávají.

Navíc se některé klíčové prvky, jako například hořčík nebo fosfor, v kyselém prostředí hůře rozpouštějí, a stávají se tak pro rostliny nedostupné. Růst rostlin je pak omezený a tyto prvky jsou vymývány do podzemních i povrchových vod.

K utužování půdy dochází zejména využíváním těžké techniky na polích (velké traktory, kombajny a podobně) s hmotností mnoha tun, které vytvářejí na půdu značný tlak. Utužení v důsledku přejezdů těžké techniky je pak ještě zesíleno v případě, že má obdělávaná půda vysokou vlhkost.

Utužená půda je kompaktnější a ztrácí svou pórovitost. Nedokáže pak dobře absorbovat vodu, čím se zvyšuje riziko vodní eroze (voda se nevsákne a pouze steče po povrchu, přičemž odnáší i ornici, viz výše). Nedostatek pórů omezuje také množství kyslíku v půdě, což v kombinaci s nedostatečnou vlhkostí vede k omezení půdních procesů (a tedy i zpomalení rozkladu organické hmoty a uvolňování živin).

Rostliny pěstované v takové půdě trpí, protože mají málo vody, vzduchu i živin.

Znečišťující látky (polutanty) se do půdy dostávají například z emisí z průmyslu nebo dopravy, mohou unikat při různých haváriích (např. při přepravě chemikálií), z nedostatečně zabezpečených skládek odpadu nebo při těžební činnosti. Významný podíl mají také chemikálie využívané v zemědělství (syntetická hnojiva a pesticidy).

Polutanty mohou v půdě také ovlivňovat některé procesy, jako je třeba rozklad organické hmoty.

Podíl zastavěné plochy v Česku dlouhodobě roste (za posledních 50 let se zastavěná plocha zvětšila dvojnásobně). Rozšiřování obytných částí i potřebné infrastruktury vede k úbytku zemědělské půdy, navíc často dochází k zastavování právě nejkvalitnějších půd.

Při zástavbě je půda do velké míry mechanicky narušena a pokryta nepropustnými materiály (beton, asfalt aj.). Takto znehodnocená půda ztrácí veškeré své produkční i ekosystémové funkce.

V krajině vedou takovéto zásahy ke snižování biodiverzity, ztrátám krajinného rázu a dochází též k omezení schopnosti zadržovat vodu (což může zesilovat dopady povodní). Kromě toho zástavba zvyšuje i riziko kontaminace okolních půd a vod.

Zlepšení stavu půd

Z textu výše je zřejmé, že degradace půdy je způsobena zejména postupy intenzivního zemědělství. Svou roli hraje také zástavba a různé formy znečištění.

Ke zlepšení stavu půd (nejen) v Česku je proto především potřeba změnit způsob, jak se s půdou a krajinou zachází. Konkrétně to znamená obohacovat půdu o organickou hmotu a podporovat půdní biodiverzitu, využívat šetrnější způsoby úpravy půdy (např. omezovat orbu), zavádět různé krajinné prvky a celkově v krajině podporovat pestrost a mozaikovitost.

Tyto změny jsou klíčové pro zajištění dlouhodobé produkce (a tedy potravinové bezpečnosti), pro zdraví a odolnost ekosystémů, ale i z hlediska mitigace a adaptace klimatické změny - zdravá půda je nejen významným úložištěm uhlíku, ale zároveň pomáhá krajině adaptovat se na výkyvy a změny podmínek, které s měnícím se klimatem přicházejí.

V neposlední řadě je zásadní při krajinném a půdním managementu uvažovat vždy v dlouhodobých horizontech: důsledky degradace půdy (například kontaminace nebo vodní eroze) jsou o to závažnější, že mohou přetrvávat velice dlouho.

Les je typem prostředí (ekosystémem), kde převládají dřeviny (stromy, keře). Ty zde tvoří souvislý porost. Lesy přirozeně rostou na místech, kde jsou pro to vhodné podmínky, např. dostatečná vlhkost nebo chybějící výraznější narušování krajiny. V Česku se lze setkat zejména s hospodářskými lesy.

Les poskytuje prostor pro život nejrůznějším organismům (živočichům, rostlinám, houbám apod.). Udržuje vodu v krajině, rostliny zde vytvářejí kyslík. Pro člověka může les být místem k trávení volného času (odpočinek, sport), též zde lze houbařit či sbírat lesní plody.

Louka je typem prostředí, kde převládají byliny, konkrétně pak trávy. Aby nedocházelo k zarůstání tohoto prostředí keři (a stromy), je nutné louky pravidelně sekat. Usušené byliny (seno) lze použít např. ke krmení hospodářských zvířat.

Na polích se pěstují užitkové rostliny (plodiny). Jedná se o umělý ekosystém, růst rostlin vyžaduje vhodné hospodaření (např. orbu, dodávání hnojiv) a potlačování plevelů či škůdců. Nadměrné hnojení či používání látek k hubení škůdců/plevelů ohrožuje životní prostředí.

Zemědělská krajina může být domovem mnohých živočichů, zvláště pokud mají k dispozici rozrůzněné prostředí.

Krajinné složky

Krajinnou složku (angl. landscape element) považují za základní, relativně homogenní ekologické prvky či jednotky na zemi, nezávisle na tom, jsou-li původu přírodního či lidského. Obvykle je možné je rozeznat na leteckých fotografiích. Rozměr krajinných složek je řádově od 10tek metrů až po kilometry. Typy složek mohou být např. les, pole, statek.

Dále FORMAN a GODRON (1993, s. 162) uvádí, že krajina je složena z několika typů krajinných složek. Matrice je z nich nejrozsáhlejší a nejvíce spojitá, proto hraje v krajině dominantní roli.

Plošnou část povrchu, která se vzhledem liší od svého okolí, nazývají autoři ploška (angl. patch) (vypálené místo, zbylá vegetace po rozsáhlém ohni, bažinka vzniklá zamokřením). Plošky se různí co do své velikosti, tvaru, typu, heterogenity i vlastních hranic. Plošky v krajině zastupují rostlinná a živočišná společenstva, tzn. soubory druhů.

Některé plošky mohou být i bez života, nebo je osidlují zprvu pouze mikroorganismy, takže v ploškách převládají jen skály, půda, komunikace nebo budovy (FORMAN, GODRON, 1993, s. 91).

Termínu koridory používají autoři úzké pruhy země, které se liší od krajinné matrice na obou stranách. Mohou tvořit jen izolované pásy, ale obvykle navazují na plošku s podobnou vegetací. Koridory se mohou lišit svým vznikem, šířkou, stupněm propojenosti, křivolakosti, tím, zda-li je v nich vodní tok a zda-li jsou propojeny tak, že vytvářejí síť.

Vznikají stejně jako plošky (FORMAN a GODRON (1993, s. 129-130) . Mohou negativně působit na migraci organismů (dálnice, železnice), nebo ji podporovat (biokoridory v rámci koncepce ekologických sítí).

Jednotlivé krajinné (ekologické) faktory vyvolávají krajinotvorné procesy. Působí-li tento faktor v krajině, stává se spouští pro tyto krajinotvorné procesy.

tags: #ekosystém #louka #a #pole #rozdíly

Oblíbené příspěvky:

• Inspirativní citáty o přírodě
• Podrobnosti a Dopady Ekologické Produkce
• Bezdotykové koše Lamart
• Průvodce výběrem plastových košů
• Zákaz Spalování Odpadu