Nepostradatelná, rozmanitá, milovaná… Stejně tak nespoutaná, živelná, ale i nenáviděná… Těmito a mnoha dalšími termíny by se dala charakterizovat životadárná kapalina, která od pradávna umožňuje a zajišťuje život nespočtu organismů na naší planetě, ale na druhou stranu život i ničí a bere. Jak již bylo mnohokrát řečeno - „bez vody není života“.
Česká republika, často nazývaná „střechou Evropy“, je významnou pramennou oblastí, ze které ovšem veškerá voda odtéká, a proto je důležité snažit se o to, aby co největší množství vody setrvalo co nejdéle na našem území. Lze očekávat střídání extrémních jevů, jako jsou právě zmiňovaná sucha a povodně, které mohou mít fatální důsledky a ohrozit životy a majetek obyvatel našeho území.
Funkce Vodního Ekosystému
Biologická rovnováha a vyvážené prostředí jsou základem pro růst a kvetení rostlin v jezírkách a okolí. Součástí chemického složení vody jsou např. fosfor, dusík, draslík, hodnota pH, koncentrace kyslíku ve vodě, anorganický uhlík… Složení vody silně ovlivňuje růst nezakořeněných a plovoucích rostlin.
Kyslík
Kyslík je nejdůležitější prvek všech organismů. Rostliny ho potřebují k tomu, aby mohly zdravě růst. Kyslík, který je rozpuštěný ve vodě pochází z části ze vzduchu a z části z rostlin, které ho produkují při fotosyntéze. Rozpustnost kyslíku ve vodě je nízká a závisí také na její teplotě. Čím je teplota nižší, tím vyšší je obsah kyslíku ve vodě. Ve špatně udržovaných jezírkách (velké množství ryb, málo rostlin, nepravidelná údržba filtru, nedostatek světla) může vzniknout nedostatek kyslíku. Tento problém vyřešíme vzduchováním, řádnou údržbou filtru a výsadbou rostlin.
Oxid uhličitý
Další důležitou živinou je oxid uhličitý (CO2). Jednotlivé formy oxidu uhličitého vytvářejí ve vodě rovnováhu. Oxid uhličitý působí na hodnotu pH vody. Čím více se CO2 uvolní do vody, tím menší budou hodnoty pH a naopak. Výpar je důležitý pro správnou funkci vodního ekosystému.
Čtěte také: O ekosystému kolem nás
Sluneční záření
Většina slunečního záření, které dopadá na hladinu a rostliny s dostatkem vody, vytváří výpar. Sluneční energie soustředěná ve vodní páře se společně s párou šíří a uvolňuje na chladných místech a v ranních hodinách, kdy se tvoří rosa.
Fotosyntéza
Fotosyntéza je proces, při kterém dochází k přeměně energie slunečního záření na chemické sloučeniny. Je to složitý proces, který probíhá v chloroplastech rostlin (části rostlin obsahující zelené barvivo). Jedná se o tzv. autotrofní výživu. Autotrofní výživu dělíme na světelnou fázi a na temnostní fázi. Co se týče světelné fáze, barevné pigmenty rostlin pohlcují sluneční záření, díky kterému získávají energii. Dochází k rozkladu vody a uvolnění kyslíku, který je využit jinými organismy k dýchání. V temnostní fázi děje využívají energii, která byla získána díky slunečnímu záření ve světelné fázi. Dochází k sloučení oxidu uhličitého s molekulami cukrů, které slouží jako zásobárna a zdroj energie nebo k tvorbě složitějších molekul, např. polysacharidů, glykosidů aj. Průběh fotosyntézy závisí na následujících faktorech: světlo, teplo, voda a koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu. U ponořených rostlin začíná fotosyntéza již při velmi nízké intenzitě světelného záření. Naopak u rostlin, které jsou světlomilné, fotosyntéza začíná při několikanásobně vyšší intenzitě světelného záření.
Hodnota pH
Pokud se hodnota pH zvyšuje, značně komplikuje fotosyntézu. Rostliny přijímající na jedné straně listu hydrogenuhličitan a vylučující hydroxyl na druhé straně listu, se tak brání proti zvyšující se hodnotě pH. Na listu, který vylučuje hydroxyl, se vytváří šedý povlak sraženiny uhličitanu. Sraženina se vytváří se zvyšujícím pH (sloučením uhličitanových iontů a vápníku). Společenstvo vodních organismů žijících přisedle na předmětech, které jsou položeny ve vodě, se nazývá perifyton. Se zvyšujícím se obsahem živin, dochází k velkému nárůstu řas a bakterií. Tyto řasy a bakterie přilnou k rostlině, která slouží jako jejich nosič. Jsou velice špatně oddělitelné od rostliny a tak často způsobují úhyn rostlin. Perifyton brání průchodu světelného záření a listům rostliny stíní. Řasy a bakterie rostlině odebírají oxid uhličitý.
Ohrožení Sladkovodních Ekosystémů
Sladkovodní ekosystémy patří k nejvíce ohroženým biotopům světa. Tato skutečnost je výsledkem mnoha faktorů, které jednotlivě, ale samozřejmě i v kombinaci přímo ovlivňují degradaci sladkovodních ekosystémů. Největší problémy pro tato stanoviště představuje změna klimatu. Jejím následkem je vysychání a také mnoho antropogenních negativních vlivů, jako jsou eutrofizace, odvodnění, zavlečení invazních druhů a celková degradace životního prostředí.
Voda představuje pro člověka mnohem více než pouze chemický vzorec H2O. Zůstává nezbytným předpokladem existence života na Zemi: ostatně kosmologové při hledání života mimo naši planetu pátrají pomocí sofistikovaných sond právě po vodě, na niž jsou v různé míře vázány všechny dosud známé organismy. Přitom ještě v 19. století voda nikomu vrásky na čele nedělala: byla všeobecně považována za nevyčerpatelný obnovitelný zdroj - a podle toho se s ní také nakládalo.
Čtěte také: Příroda u lidských sídel
Pokračující tlak člověka na přírodu, zesílený v 50. letech 20. století, kdy začalo období mohutného rozvoje lidské společnosti, výstižně označované jako Velké zrychlení, se nemohl neprojevit také na vodních ekosystémech. Zkusme se proto zamyslet nad jejich současným stavem a pravděpodobnou budoucností.
Při prvním pohledu na školní glóbus se zdá, že s vodou bychom nemuseli mít žádné problémy. Vždyť oceány pokrývají 71 % zemského povrchu a je v nich soustředěno 95,4 % světových zásob vody, pochopitelně slané. Téměř 53 % veškeré sladké vody v sobě skrývají ledovce, ať už pevninské, nebo plovoucí kry. V globálním měřítku se jedná o 1,9 % celkové zásobárny životadárné kapaliny. Naproti tomu podzemní zdroje představují 1,6 % veškeré H2O na zeměkouli. Jinak řečeno, 46 % sladké vody musíme hledat pod zemí. Navíc 0,007 % celosvětového objemu vody shromažďují vnitrozemská slaná jezera, kdežto 0,004 % připadá na půdní vlhkost. Povrchová sladká voda tvoří skutečně pouhý zlomek, konkrétně 0,0016 %, všech zásob vody vyskytujících se na Zemi.
Střízlivé odhady hovoří o tom, že celkový objem vody na Zemi dosahuje jen těžko představitelných 1 389 000 000 km3. Uvedené číslo může ve čtenáři snadno vyvolat dojem, že uvedená látka zůstává i nadále snadno dostupným zdrojem. Jak si ukážeme v následujícím textu, opak je pravdou. Vždyť člověk může z obřích globálních zásob vody odebírat pouhé 1-2 %.
Vodní koloběh, ze všech přirozených látkových cyklů co do objemu největší, bývá často zpodobňován v poněkud zjednodušené formě, která nebere v úvahu zásahy lidské civilizace do něj, což vyvolává oprávněnou kritiku. V dalších řádcích se soustředíme na vnitrozemské vodní ekosystémy, tedy vodou ovlivněné ekosystémy vyskytující se v rámci souše. Bývají ponejvíce sladkovodní: zahrnují zejména veškeré vodní toky a přírodní a umělé nádrže a nejrůznější mokřady. Vodní plochy ve městech spoluvytvářejí modro-zelenou infrastrukturu.
Znečištění Vody
Znečišťování prostředí cizorodými látkami bývá spolu s probíhajícími a očekávanými změnami podnebí a četnými posuny v biologické rozmanitosti pokládáno za jeden ze tří nejvýznamnějších globálních problémů vyvolávajících environmentální krizi. Do vnitrozemských vod se dostává široká škála chemických prvků a sloučenin. Patří mezi ně mj. radioaktivní prvky, jako je stroncium nebo radon, těžké kovy, průmyslová rozpouštědla a těkavé organické sloučeniny, kupř. benzen nebo freony (CFC), chemické látky používané v zemědělství (pesticidy, růstové stimulátory či hormony), zplodiny paliv, nanočástice, zbytky léčiv používaných v humánní i veterinární medicíně, kosmetických výrobků, očkovacích látek a antikoncepčních prostředků, mycí a čisticí prostředky (detergenty) a mikroplasty. Důležitým zdrojem znečištění vnitrozemských vodních ekosystémů se staly odpadní vody. V současnosti lidstvo vytváří ročně přibližně 360 km3 odpadních vod, z nichž 48 % proniká do prostředí bez jakéhokoli čištění a jen 11 % bývá opětovně použito, nejčastěji pro zavlažování. Realistické prognózy tvrdí, že se objem odpadních vod do roku 2050 zdvojnásobí. Na 360 000 km2, tedy ploše odpovídající rozloze SRN, se ke zavlažování používá odpadní voda nebo se hnojí tuhými kaly z čistíren odpadních vod. Nevyčištěné komunální a průmyslové odpadní vody již stačily znečistit přinejmenším tři čtvrtiny vnitrozemských vod.
Čtěte také: Nejvyšší Strom v Okolí
Eutrofizace
Další vskutku globální problém představuje obohacování prostředí o živiny, zejména dusík a fosfor, lidskou činností. Dlouhodobé používání syntetických hnojiv a těžba fosfátu navýšily přísun do prostředí u fosforu dvakrát a u dusíku třikrát. Ve vodním prostředí eutrofizaci charakterizuje nadměrný růst sinic, řas a cévnatých rostlin. Jejich biomasa, označovaná jako „vodní květ“, ničí ekonomicky významný rybolov a ohrožuje produkovanými toxiny zdraví nejen volně žijících živočichů a hospodářských zvířat, ale i člověka.
Mikroplasty
V poslední době se stále častěji hovoří o znečišťování prostředí umělými hmotami. Plasty se splachem dostávají do vodních toků, které je přenášejí do moře, kde se v místech styku mořských proudů hromadí v podobě často rozsáhlých odpadkových skvrn. Větší kusy umělých hmot se ve vodním prostředí rozkládají na mikroplasty, jež obvykle mívají v průměru méně než 5 milimetrů. Dostávají se do potravních řetězců s výrazně negativním dopadem na vrcholového konzumenta - člověka. V důsledku chemického složení a výrazného poměru mezi povrchem a objemem vychytávají z okolního prostředí těžké kovy a organické látky včetně jedovatých sloučenin a karcinogenních látek. Řeky dopraví v celém světě do moře každoročně 0,5-1 milion tun plastů. Dunaj mezi Vídní a Bratislavou obsahoval v 1000 m3 vody v průměru 317 umělohmotných položek o celkové hmotnosti 4,8 gramů: v tomto úseku evropského veletoku se tak vyskytovalo více částic a kusů umělých hmot než rybích larev.
Ekosystémové Služby a Využívání Vody
Vnitrozemské vodní ekosystémy poskytují lidstvu celou řadu nenahraditelných ekosystémových služeb, jako je pitná voda, voda na zavlažování, pro průmysl a domácnosti, potraviny (40 % všech bílkovin získávaných ve světě z ryb), zachycování živin, snižování znečištění prostředí, regulace mikroklimatu, příležitosti pro rekreaci, regulace složení plynů v ovzduší a ukládání uhlíku mimo atmosféru. Jejich celková roční peněžní hodnota je bez ohledu na v globálním rozsahu zanedbatelnou plochu vnitrozemských vod dokonce větší než v případě lesů mírného pásu či travinných porostů.
Lidská civilizace využívá celkem 24 000 km3 vody za rok, přičemž největší část spotřebovávají plodiny a pastviny z půdy (zelená voda) a jen 4 300 km3 přímo člověk, pochopitelně z povrchových a podzemních zdrojů (modrá voda). I přes poměrně malý objem povrchových vod z nich pochází většina naší přímé spotřeby, konkrétně 75 %. Podzemní voda přispívá ke spotřebě vody lidskou civilizací asi čtvrtinou. Recyklovaná voda zabezpečuje pouhých 0,17 % vody využívané lidmi. Objem odsolené mořské vody, i když postupně narůstá, je v globálním měřítku stejný jako v případě vyčištěné odpadní vody.
Přibližně 70 % lidmi celosvětově odebrané vody se uplatní v zemědělství, zejména při zavlažování, téměř 20 % vyžaduje průmysl, zatímco 12 % zamíří do lidských sídel a do nejrozmanitější infrastruktury. Uvedená čísla se ale výrazně mění v závislosti na hospodářské vyspělosti příslušného státu nebo části světa: v nejchudších zemích spolyká zemědělství 90 % celkově využité vody. Přestože spotřeba vody v Evropě a Severní Americe od začátku 80. let 20. století klesá, od nástupu 60. let 20. století se globálně navýšila 2,5×: největší nárůst padá na vrub lidským sídlům.
Přístup každého obyvatele naší planety ke kvalitní pitné vodě, dostupné navíc v dostatečném množství, byl v roce 2010 prohlášen Valným shromážděním OSN jedním ze základních lidských práv. Skutečnost je bohužel dlouhodobě poněkud jiná. Skoro polovina lidstva v současnosti trpí aspoň část roku nedostatkem jakékoli vody.
Vliv Klimatických Změn
Vzhledem k rozsahu koloběhu vody jej změny podnebí ovlivňují prostřednictvím řady procesů celý, byť s různou intenzitou a rozdílnými dopady. Přímý vliv na vnitrozemské vodní ekosystémy mají zejména posuny v množství a rozložení srážek a v teplotě prostředí: mění se jejich teplota i průtok a také dostupnost vody. Mimořádné povětrnostní jevy někdy dávané do souvislosti s klimatickými změnami zahrnují také přírodní katastrofy, kdy je vody příliš, nebo naopak málo. Extrémně silné srážky a povodně se v současnosti na Zemi vyskytují čtyřikrát častěji než v roce 1980. V letech 2002-2021 si ve světě vyžádaly 100 000 lidských životů, dopadly na další 1,6 miliardy lidí a způsobily škodu 832 miliard USD (19,9 bilionů Kč). Scénáře dopadů klimatických změn předpokládají další navýšení četnosti a důraznosti období sucha a povodní. Nedostatek vody se může projevit ještě výrazněji než dosud a povede ke zvýšené migraci obyvatelstva z postižených oblastí a k válkám o vodní zdroje.
Ochrana Vodních Ekosystémů a Druhů
Na území České republiky (ČR) se vyskytuje mnoho rostlinných i živočišných druhů, jež jsou ohroženy vyhynutím. Cílem ochrany přírody je zajistit, aby všechny tyto druhy zůstaly součástí naší přírody. Cesty k dosažení tohoto cíle mohou být různé - od pasivní (legislativní) ochrany přes vymezování chráněných území až po zabezpečování potřebného managementu. Pro některé druhy však tyto nástroje samy o sobě nestačí a je nutné jejich pečlivé doplnění a sladění s dalšími typy opatření, včetně např. rozmnožení druhu v zajetí a jeho opětovného vypuštění (vysazení) do přírody. Pro tyto druhy se připravují záchranné programy (ZP).
Tyto ZP zaměřené na zachování ohrožených druhů jsou velmi oblíbeným nástrojem, stále častěji používaným u nás i v zahraničí. Výhodou ZP je např. ZP jsou tedy chápány jako dočasné projekty na celorepublikové úrovni, jejichž smyslem je kombinací různých typů opatření dosáhnout zvýšení velikosti populace dotčeného druhu nad úroveň ohrožení vyhynutím. Tato úroveň se u jednotlivých druhů liší v důsledku různého typu rozšíření zbytkových populací, ekologie druhu, druhu a síly vlivu ohrožujících faktorů apod. Po dosažení stanovených kvantitativních cílů je ZP ukončen. Může však být ukončen i v případě jeho neúspěšnosti (vyhynutí druhu) nebo jeho nefunkčnosti prokázané v průběhu řešení.
Mezi další aktivní nástroje v ochraně přírody patří regionální akční plány (RAP). Jde v podstatě o ZP na regionální úrovni, jež se zpracovávají pro druhy regionálně ohrožené či pro druhy ohrožené celostátně s regionálním výskytem. Kromě ZP a RAP pro nejvíce ohrožené druhy je potřeba koordinovaně řešit i otázky spojené s ochranou dalších zvláště chráněných druhů, u nichž dochází ke konfliktu mezi hospodářskými zájmy člověka a působením těchto druhů. Pro tyto druhy jsou navrženy tzv.
V ČR existuje mnoho rostlin a živočichů, které jsou přímo ohroženy vyhynutím, a mnoho z nich by si jistě zasloužilo podporu ZP. Nicméně aby byl druh tzv. kandidátním druhem na ZP, musí splňovat několik kritérií, jež jsou dána zákonem č. 114/1922 Sb., o ochraně přírody a krajiny, např. musí být zařazen mezi zvláště chráněné druhy dle vyhlášky č. 395/1992 Sb., nebo je kritérium určeno Koncepcí aktivních nástrojů druhové ochrany, jako je např. skutečnost, že příčiny ohrožení druhu jsou stálé a odstranitelné atd. Součástí každého ZP jsou kapitoly týkající se taxonomie, biologie a ekologie druhu, jež popisují nároky na prostředí, způsob života i příčinu ohrožení daného druhu. Následuje kapitola Cíle ZP a plán opatření ZP, která je jeho nejdůležitější a praktickou částí.
V ČR je aktuálně přijatých 14 ZP (sedm pro rostliny a sedm pro živočichy), z nichž dva jsou ZP pro živočichy s vazbou na vodu. Prvním je Záchranný program pro perlorodku říční. Aktuální platné znění bylo schváleno v roce 2013, avšak již od roku 1993 probíhala první etapa záchranného programu Margaritifera, od roku 2000 pak etapa druhá, na niž navazuje tato, již třetí etapa. ZP pro perlorodku říční je tak nejstarším schváleným a stále probíhajícím ZP v ČR.
Perlorodka Říční (Margaritifera margaritifera)
Perlorodka říční (Margaritifera margaritifera) je sladkovodním dlouhověkým mlžem, jenž je v ČR chráněn zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a evropskou Směrnicí o stanovištích - 92/43/EEC v rámci soustavy NATURA 2000. Na území ČR se perlorodka říční v minulosti vyskytovala v povodí Vltavy, Labe, Odry a Dunaje, často v 10- až 100tisícových koloniích. Průměrná délka života perlorodek se v našich podmínkách pohybuje kolem 50 až 80 let v závislosti na kvalitě vodního prostředí.
Životní cyklus perlorodky říční je poměrně komplikovaný. Parazitické larvální stadium druhu potřebuje ke svému úspěšnému vývoji zdravou populaci hostitelské ryby - pstruha obecného f. potoční (Salmo trutta m. fario). Mladé perlorodky tráví první část svého života zahrabány ve štěrkopískovém dně a na povrch vystupují až jako téměř dospělí jedinci. Ve všech vývojových fázích je perlorodka závislá na kvalitě vodního prostředí a na s tím související přírodní společenstva v povodí.
Kromě nároků na vodu bez znečištění je její existence a reprodukce závislá na dostupné potravě, kterou je organogenní detrit vznikající v přilehlých biotopech. V praxi tedy ochrana perlorodky říční zahrnuje nejen opatření podporující populaci druhu a jeho hostitelů, ale také opatření zlepšující kvalitativní parametry obývaného vodního prostředí, včetně okolních terestrických biotopů s vazbou na toto prostředí.
Vzhledem k výraznému úbytku počtu lokalit a celkovému zhoršení jejich stavu v nedávné minulosti, jenž je dokumentován minimálně od padesátých let 20. století, byly v osmdesátých letech zahájeny systematické aktivity vedoucí k ochraně populací i biotopu perlorodky říční. Jednalo se zejména o lokality na Prachaticku, kde se doposud zachovaly největší kolonie perlorodek středoevropského významu.
Ze základní myšlenky ekosystémového pojetí ochrany přírody vycházejí cíle ZP, jež považují záchranu druhu za úspěšnou pouze v případě zachování druhu Margaritifera margaritifera na území ČR v takovém stavu, aby jako druh byl životaschopný a byl schopen samostatné reprodukce v přírodních podmínkách.
Aktuálně na všech lokalitách v ČR s výskytem perlorodky říční probíhá polopřirozený odchov starých populací perlorodek říčních paralelně s cílenými zásahy na zlepšení stavu celých perlorodkových povodí. Cílené zásahy zahrnují zejména opatření ke zlepšování kvality vody, protierozní opatření, přeměny vegetačního pokryvu v oblasti pramenišť i dalších částí povodí, nutně spojené s úpravou lesních hospodářských plánů.
Na všech sledovaných lokalitách s výskytem perlorodky říční se měří fyzikálně-chemické parametry vody. Pokračuje péče o odchovné a reprodukční prvky na Blanici, Lužním potoce a Zlatém potoce formou údržby průtočného koryta, potravních stružek, seče a následného kompostování posečené hmoty, včetně zpětné aplikace kompostu na odchovné či potravní prvky. Součet počtů perlorodek na jednotlivých sledovaných lokalitách s výskytem perlorodek v ČR činí cca 14 500 jedinců.
Rak Kamenáč (Austropotamobius torrentium)
Rak kamenáč (Austropotamobius torrentium) je zvláště chráněným druhem dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, řazeným do kategorie kriticky ohrožený dle vyhlášky č. 395/1992 Sb., a kriticky ohroženým druhem dle Červeného seznamu bezobratlých ČR. Ačkoli je výskyt raka kamenáče na našem území vzácnější než výskyt raka říčního, jeho původní rozšíření v ČR nelze popsat. Rak kamenáč býval totiž dokonce považován za nepůvodní druh a odhalování míst jeho výskytu probíhá až do současnosti.
Jako kriticky ohrožený druh čelí kamenáč mnoha negativním faktorům. Mezi ty nejvýznamnější patří račí mor a ztráta přirozeného biotopu. Račí mor, onemocnění, jehož původcem je oomyceta Aphanomyces astaci, je pro naše druhy raků smrtelné. Aktuálně neexistuje žádná účinná léčba tohoto onemocnění a za současných podmínek je v podstatě nemožné zabránit jeho šíření. Je však nutné snažit se toto šíření omezit či zpomalit. Primárním hostitelem tohoto patogenu jsou nepůvodní a invazní druhy raků pocházející ze Severní Ameriky, kteří jsou vůči nákaze sami rezistentní, ale jsou jejími přenašeči.
Na území ČR se aktuálně vyskytují tři druhy invazních raků - rak signální (Pacifastacus leniusculus), rak pruhovaný (Faxonius limosus) a rak mramorovaný (Procambarus virginalis). Nicméně račí mor může přenášet i sladkovodní krab říční (Eriocheir sinensis). Tyto druhy jsou navíc silnými konkurenty autochtonních druhů raků (např. v potravě, úkrytech atd.). Zásadním problémem je fakt, že k přenosu račího moru na lokalitu není nutná přítomnost nakažených raků; spory totiž ve vodě i bez hostitele přežijí až jeden měsíc. K šíření nákazy tedy stačí jen infikovaná voda, rybářské vybavení, stroje nebo srst zvířat.
Přestože račí mor je velkou hrozbou, ztráta biotopu bývá často zásadnějším problémem; má nicméně mnohem vyšší potenciál k odstranění. Jde o nevhodné zásahy do koryt vodních toků, znečištění vody či zanášení koryt jemnozrnným materiálem.
Z těchto důvodů stanovuje ZP pro raka kamenáče opatření, jejichž realizací je možné pozitivně ovlivnit stav populací tohoto kriticky ohroženého korýše v ČR. Nejvíce opatření se vzhledem k negativním faktorům ovlivňujícím raka kamenáče týká péče o jeho biotop. Je nutné zajistit vyhovující jakost vody závisející na výstavbě a parametrech nových i stávajících čistíren odpadních vod, dále eliminovat otravy, zamezit zanášení koryt, ale samozřejmě i aktivně pečovat o hydromorfologické vlastnosti koryt.
Aktivní péče o druh (tzn. o jedince jako takové), jako je např. chov ex situ, není cílem tohoto ZP. Péče o druh bude realizována pouze v případě krizového jednání, jakým jsou nezbytné záchranné transfery v případě otrav vodních toků, vysychání, při úpravách koryta či jako prevence před blížícím se račím morem. S péčí o druh nicméně souvisí i snaha o zpomalení šíření račího moru a o eliminaci a eradikaci invazních druhů raků, ale i savců, jako je např.
Přes všechna tato opatření nelze opomenout práci s veřejností a výzkumnou činnost. Osvěta je v boji s invazními druhy velice zásadní a větší informovanost rybářů, správců vodních toků, ale i široké veřejnosti může velmi intenzivně ovlivnit šíření invazních druhů raků.
Jak již bylo řečeno, vodní toky jsou celosvětově jedním z nejohroženějších druhů biotopů. Představují komplexní a na změny velmi citlivé prostředí, které je domovem obrovského množství chráněných i nechráněných druhů rostlin i živočichů. Ochranou zvláště chráněných druhů, jakými jsou perlorodka říční a rak kamenáč, chráníme všechny živočišné i rostlinné druhy vázané na tento biotop.
Soustava vnitrozemských vodních ekosystémů bývá oprávněně přirovnávána ke krevnímu řečišti biosféry. V článku uvedené údaje výmluvně dokládají, že stav vnitrozemských vod ve světě není zrovna příznivý. Různorodý a zvyšující se dopad člověkem vyvolaných vnějších hnacích sil na vnitrozemské vodní ekosystémy známe již celá desetiletí, stejně jako jej omezující nebo zmírňující účinná řešení využívající jak přírodní, tak technické postupy.
Péče o ně vyžaduje, aby povrchové a podzemní vody byly považovány za jediný vzájemně propojený zdroj a také tak obhospodařovány. V řadě případů bývá účinné uplatnění ekosystémového přístupu, i.e. integrovaná péče o říční povodí, nebo oběhového vodního hospodářství.
| Druh |
|---|
