V současné době disponuje Španělsko pouze jedním skladem pro jaderný odpad s velmi nízkou, nízkou a střední radiací v Cábrilu. Již několik let je snaha o vytvoření tzv. „Dočasného centralizovaného skladu (ATC)“ v Cuence, nicméně plány doposud narážely na politické a ekologické bariéry.
Česká republika je jedna z asi 50 zemí, které musí problematiku RAO/VJP řešit. Jak se dozvídáme v úvodu česky otitulkovaného švýcarského filmu Die Reise zum sichersten Ort der Erde (2013): „Více než 350 000 tun vysoce radioaktivního odpadu a vyhořelých palivových tyčí je uloženo v dočasných skladech v areálech jaderných elektráren a v meziskladech po celém světě.
Plán na uzavření jaderných elektráren (zmíněný v Plan nacional integrado de energía y clima 2021-2030) počítá s uzavřením 4 reaktorů do roku 2030. S výše zmíněným plánem také souvisí stanovisko společnosti ENRESA, která má na starosti jadernou bezpečnost a která má připravený „7º Plan General de Residuos Radiactivos“ (7.
V příloze 2 „Možnosti skladování a ukládání“ kapitoly o nakládání s radioaktivními odpady na webovém portálu Světové jaderné asociace se dozvíte mnoho komplexních informací o tom, jak se svět plánuje vypořádat s touto problematikou (World Nuclear Association, 2016).
Tabulka 2 obsahuje údaje o několika vybraných zemích světa, včetně České republiky. Vyplývá z ní, že prozatím nikde na světě se nezačalo budovat konečné hlubinné úložiště pro VJP. Nejdále se zatím dostalo Finsko, které již získalo stavební povolení v roce 2015, po něm má následovat Švédsko a Francie.
Čtěte také: Lokality pro hlubinné úložiště
Dočasnému centrálnímu skladování dává přednost Jižní Korea od roku 2024, Nizozemí od roku 2003 (na dobu 50-100 let) a taktéž Velká Británie, Španělsko (na 60 let) a Spojené státy americké (po změně strategie v roce 2012). S konečným hlubinným úložištěm pro NSRAO mají zkušenost zatím jen Jižní Korea, Německo a Spojené státy americké.
V Německu řeší problémy s kontaminací v bývalém solném dole Asse II (od roku 1988 do dolu vtéká solný roztok kvůli přetížení stěn v důsledku ukládání kontejnerů s odpadem).
V prosinci 2015 proběhla v České republice první fáze zjišťovacího řízení posuzování vlivů Aktualizace Koncepce nakládání s radioaktivními odpady a vyhořelým jaderným palivem na životní prostředí (SEA). Zpracována byla pouze v jedné variantě - hlubinné úložiště v ČR.
Vznik trvalého hlubinného úložiště je obvykle zdůvodňován kupříkladu jeho schopností izolovat radionuklidy skryté v superkontejnerech od biosféry a také zamezit teroristickému útoku či snah zmocnit se třeba plutonia. Jenže ani přes miliardové investice (hlubinné úložiště v ČR má stát 111 miliard korun) neexistuje garance funkčnosti úložiště jako izolátoru radionuklidů v hloubce pět set metrů na statisíce let dopředu.
Přes tyto problémy a navzdory čtyřicetiletým protestům organizovaným například iniciativou Umweltschutz, někteří politici a energetické koncerny v Německu stále uvažují o hlubinném úložišti v Gorlebenu (v dalším bývalém solném dole). Překážkou v jejich úsilí je také majitel pozemků v sousedství bývalého dolu Gorleben, hrabě Andreas von Bernstorff, který je podle dolnosaského práva vlastníkem nerostů skrytých pod svými pozemky a uplatňuje své nároky sůl vytěžit.
Čtěte také: Bezpečnost jaderných úložišť
V České republice chce SÚRAO vsadit na stabilnost hydrogeologických podmínek žulového masivu a odolnost obalů kontejnerů z uhlíkové oceli po více než 100 tisíc let, a chce razit asi 250 ukládacích vrtů do (pohyblivé) skály pro asi 6 tisíc superkontejnerů obsahujících kolem 9 tisíc tun VJP, ačkoli toto číslo nejspíš není konečné vzhledem k uvažovaným plánům na nové reaktory v jaderných elektrárnách Temelín a Dukovany (SÚRAO/RAWRA, 2012). Podle Přílohy 1 Metodiky použití kritérií (podkapitola 4.2) je aktuální číslo pro VJP 10 tisíc tun a pro RAO 5 tisíc metrů krychlových. Plány na umístění HÚ v žule jsou v protikladu s tím, že mezi lety 2017 až 2025 se mají v PVP Bukov prověřovat vlastnosti přeměněných hornin.
Od roku 2010 se problematice předávání informací dalším generacím věnuje šestiletý projekt Výboru pro nakládání s radioaktivními odpady (NEA RWMC) s názvem „Uchovávání záznamů, znalostí a paměti (RK&M) napříč generacemi“ (OECD, 2016). První fáze (2011-2014) byla zakončena konferencí ve francouzském Verdunu, které se zúčastnilo téměř 200 zástupců ze 17 zemí.
Nejčastěji zkoumanou formou odkazu informací generacím byly viditelné a srozumitelné objekty umístěné v blízkosti lokality pro umístění RAO/VJP (např. střednědobé sémiotické totemy nebo světelné ukazatele na solární pohon). Dlouhodobý úspěch uchovávání RK&M má záležet na tom, jak se bude dařit udržovat povědomí o zodpovědnosti vůči dalším generacím v myslích aktuálních regulátorů, provozovatelů úložiště a zainteresovaných stran typu místních a regionálních úřadů a veřejnosti.
Vratnost („reversibility“) znamená dát možnost budoucím generacím rozhodnout o modifikacích nebo přeorientování úložného procesu, popřípadě vyjmout odpady v souvislosti s novým způsobem zneškodňování nebo přepracování. Následující seznam znázorňuje výhody a nevýhody vratnosti a opětovného vyjmutí, tak jak je shrnula NEA na základě názorů institucí a odborníků ve Finsku, Švýcarsku, Německu, Spojených státech amerických, Belgii, Švédsku, Japonsku, Francii a Velké Británii (Tabulka 3).
Z publikace dále vyplývá, že jeden z ukázkových příkladů společnosti, který klade velký důraz na R&R, je Švýcarsko. Dle názoru Švýcarského federálního úřadu pro energii (SFOE, str. 31) je vratnost nutno brát v úvahu při plánování HÚ tak, aby další generace měly možnost využít nové poznatky v souvislosti s HÚ. Vratnost je také uplatněna i v procesu výběru lokality a dovoluje budoucím generacím přehodnotit rozhodnutí.
Čtěte také: Zkušenosti s hlubinným ukládáním
Od roku 2003 mají ve Švýcarsku v důsledku toho koncept zvaný monitorované dlouhodobé hlubinné skladování (v originále „monitored long-term geological storage“), který kombinuje izolaci radioaktivních odpadů pomocí technických a geologických bariér s možností opětovného vyjmutí na žádost společnosti. Opětovné vyjmutí je technicky proveditelné jak v monitorovacím období během provozu, tak po uzavření HÚ.
Podobně uvažují v Belgii (ONDRAF/NIRAS, str. 41) a ve Francii (ANDRA, str. 59), kde mají HÚ reverzibilního typu, aby budoucí generace mohly zvolit vlastní řešení, s přihlédnutím k budoucímu pokroku v oblasti vědy a techniky. V obou zemích má být také možnost opětovného vyjmutí zaručena na zhruba 100 let.
Podle Spolkového ministerstva pro životní prostředí, ochranu přírody a jadernou bezpečnost (BMUB, str. 35) mají v Německu dokonce uvedeno v dokumentu Bezpečnostní požadavky (2010), že technická proveditelnost opětovného vyjmutí RAO/VJP musí být prokázána po dobu 500 let po uzavření HÚ.
Ve Spojených státech amerických jsou podle Jaderné regulační komise (NRC, str. 39) pojmy vratnost a opětovné vyjmutí uvedeny z důvodu bezpečnosti, ekonomiky a ochrany životního prostředí už v zákoně Nuclear Waste Policy Act z roku 1982.
Hlubinné úložiště (v originále „geological disposal“), u kterého se uplatňují koncepty vratnost a opětovné vyjmutí, se velice podobá principu prodlouženého dočasného skladování (v originále „extended interim storage), ovšem bez nutnosti nákladného budování podzemní části úložiště, jak ukazuje Obrázek 4 (ONDRAF/NIRAS, 2011).
Kanada je příkladem země, kde zvolili adaptabilní postupné nakládání (v originále „adaptive phased management“, APM), což je jakýsi kompromis mezi prodlouženým dočasným skladováním a hlubinným úložištěm co do umístění zařízení pro nakládání s RAO/VJP (NWMO, 2015). APM zahrnuje centralizovanou kontrolu a izolaci RAO/VJP v hlubinném úložišti, s možností zvolit dočasné podpovrchové skladovací zařízení (v originále „interim shallow-underground storage facility“), jenž by bylo umístěno v lokalitě, kde by žila informovaná komunita ochotná takové zařízení hostit. Klíčovým prvkem APM přístupu je, že je dostatečně flexibilní, aby se přizpůsobil měnícímu se sociálnímu a technologickému vývoji.
Na první pohled vyžaduje prodloužené dočasné skladování mnohem aktivnější přístup od původců RAO/VJP než hlubinné úložiště. Takzvanou „zátěž“ v podobě finančních nákladů na provoz, bezpečnostní dohled a aplikování nového výzkumu a vývoje ve vědecko-technické oblasti na nakládání s RAO/VJP lze vnímat i jako možnost pro budoucí generace řešit problémy, které může hlubinné ukládání začít vykazovat po letech provozu či po jeho uzavření.
Metoda prodlouženého dočasného skladování je jakousi variantou metody předávané správcovství (v originále „rolling stewardship“), která byla poprvé představena ve Spojených státech výborem Národní rady pro výzkum (NRC, 1995) a poté v publikaci Národního institutu pro environmentální politiku (NEPI, 1999). Robert Del Tredici s Gordonem Edwardsem, prezidentem CCNR, vydali publikaci o příkladech předávaného správcovství a důvodech k němu (Edwards a Del Tredici, 2013). Vyjadřují se v ní, že předávané správcovství nemá být chápáno pouze jako dočasná opatrovnická činnost, ale jako aktivní a zcela angažované úsilí o nepřetržité vylepšování bezpečnosti skladování RAO/VJP a kontrolu nad ním. O to, aby příští generace měly motivaci hledat a najít řešení a neustále zlepšovat proces a aby úniky radioaktivních látek byly okamžitě odhaleny nebo jim bylo preventivně zamezeno.
Jde o průběžné sledování, pravidelné získávání a „přebalování“ superkontejnerů s RAO/VJP každých 50 až 100 let, přičemž každých 20 let (každou jednu generaci) by například mohlo docházet k tzv.
České firmy ve Španělsku
V rámci projektu ekonomické diplomacie se zástupci českých firem z oblasti jaderné energetiky ve dnech 16. - 18. 4. 2024 zúčastnili třídenní podnikatelské mise do Španělska. Cílem akce bylo podpořit české exportéry a zprostředkovat jim nové obchodní kontakty se španělskými firmami pro projekty ve Španělsku. Mise se zúčastnili zástupci firem Škoda JS, NUVIA, StemCon a Centrum výzkumu Řež.
První den programu se v sídle španělského Fóra pro jadernou energii (Foro nuclear) uskutečnilo podnikatelské fórum s prezentací odborníků a zástupců českých a španělských firem. Na španělské straně byli mezi účastníky pracovníci firem Amphos 21, Ensa, Enusa, Naturgy a další.
V dopoledním semináři byly představeny strategie obou zemí v oblasti jaderné energetiky a následně české i španělské společnosti prezentovaly své produkty. Zazněla řada aktuálních témat, mimo jiné souvisejících se vznikem decentralizovaných úložišť jaderného odpadu s vysokou radiací, s údržbou a obnovou funkčních jaderných elektráren na španělském území do jejich uzavření, odstavení elektráren a sanací a dekontaminací prostor uzavřených jaderných elektráren.
Hlavním cílem návštěvy byla podpora aktivit a zájmů firem českého jaderného sektoru a posílení institucionální spolupráce mezi ČR a Španělskem. Podnikatelská mise se uskutečnila v rámci projektu ekonomické diplomacie ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR a Ministerstvem zahraničních věcí ČR.
Budoucnost jaderné energetiky
Přechod na OZE bude ale složitější a pravděpodobně nebude tak rychlý. Využití jaderné energetiky tak bude možná delší, než se očekávalo. Stále však existují nové projekty a možnosti vytváření konsorcií na nové projekty jaderných elektráren ve světě, např. Revoluce proti plastům. Vědí o našem know-how a zkušenostech na tomto poli a chtějí vědět více. V tom může být zajímavá příležitost pro české firmy.
CzechTrade je v úzkém kontaktu s asociací FORO NUCLEAR, se kterou připravuje misi. Ta zajišťuje výborné zázemí, důvěryhodnost celého projektu pro obě strany a zajímavé aktuální informace o oboru. Původně měl CzechTrade v plánu i návštěvu některé elektrárny a skladu odpadu, ale je otázkou, co bude kvůli aktuální situaci možné.
Jaderné elektrárny musejí pravidelně představovat plány, v rámci nichž vysvětlují svá bezpečnostní opatření. Každoročně je ve Španělsku investováno cca 40 milionů Eur do údržby existujících jaderných elektráren.
V bývalém solném dole Asse II v Německu mají problémy s kontaminací povrchové vody cesiem a tritiem z NSRAO, neboť puklinami v solné hornině proniká do komor s odpadem voda už několik let. Trvalo 8 let, než Spolkový úřad pro ochranu před radioaktivním zářením (BfS) rozhodl, že se NSRAO přemístí, a bude trvat dalších minimálně 20 let, než se tomu tak stane, neboť se musí nejdříve postavit nová šachta.
V závislosti na tom, v jaké míře a kvalitě nám informace o úložišti budou úřady a bezpečnostní orgány poskytovat, se po pár generacích dá snadno zapomenout na VJP a RAO skryté v hloubce půl kilometru.
Tento článek byl psán se záměrem předložit čtenáři fakta, která by ho měla provokovat k vlastnímu kritickému myšlení nad otázkami typu: „Je možné uložit odpad do země bez obav?“ anebo: „Jak to tedy udělat s tím odpadem jinak?“ Neexistuje přímočará odpověď a každá má svoje „ale“. Hlavním účelem článku je tedy vzbudit pozornost celé české společnosti, aby se vůbec o problematiku zajímala, efektivně se do ní zapojovala a vyžadovala bezpečné nakládání s odpadem. Pak se zvyšují šance na uvědomění si, že bezpečné nakládání s odpadem je opravdu složitý proces s nejistým výsledkem a že tvorba dalšího jaderného odpadu náš problém jen zhoršuje.
tags: #el #cabril #uloziste #odpadu #informace
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]