Emise CO2 a protokoly: Vysvětlení problematiky

19.04.2026

V dnešní době je skoro zbytečné polemizovat nad důležitostí témat týkajících se znečištění ovzduší. Jedná se o závažný problém. Naprostá většina vědců a organizací zapojených do Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) se shoduje na tom, že lidská činnost se dnes nejvýznamněji podílí na změně klimatu. Jako největší problém je označováno vypouštění skleníkových plynů do ovzduší a následný růst teploty podnebí. Přitom na vypouštění skleníkových plynů má největší podíl průmysl (především energetika) a doprava.

Kjótský protokol jako základ mezinárodní spolupráce

Koncept obchodování s emisemi skleníkových plynů vychází z Kjótského protokolu. Dne 11. prosince roku 2017 uplynulo 20 let od data, kdy se zástupci jednotlivých zemí dohodli na společném postupu při snižování emisí tzv. skleníkových plynů. Tato mezinárodní dohoda byla stvrzena ve společném protokolu ve městě Kjóto v Japonsku. Dohoda se tak oficiálně stala známou jako Kjótský protokol a zavázala své signatáře ke snížení emisí skleníkových plynů.

Více než 170 zemí, které podepsaly Kjótský protokol, se zavázalo, že do roku 2008-2012 sníží celkové emise skleníkových plynů nejméně o pět procent oproti roku 1990. Aby bylo možné těchto cílů dosáhnout, musí dojít ke snížení emisí ze strany průmyslu i velkých podniků.

Navzdory faktu, že si vysloužil notnou dávku kritiky, představuje Kjótský protokol důležitý milník v mezinárodní politice v oblasti životního prostředí. Dalo by se říci, že se jedná o vůbec první vyvinutou iniciativu na přijetí reálných opatření za účelem ochrany globálního klimatu. Je to také hlavní důvod, proč je důležité znát kontext a základní fakta o tom, co vlastně Kjótský protokol pro mezinárodní společenství znamenal.

V červnu 1992 se v Riu de Janeiro uskutečnila Konference OSN pro rozvoj a životní prostředí (UNCED). Summit Země, jak je UNCED také nazývána, rozvinul myšlenku „udržitelného rozvoje“, jejímž autorem je norská ministerská předsedkyně Gro Harlem Brundlantová. Brundlantová v dokumentu Naše společná budoucnost z roku 1987 definovala udržitelný rozvoj jako usměrnění hospodářského růstu takový způsobem, jaký je šetrný k přírodním zdrojům a zachovává je pro budoucí generace (Moldan, 2017, s. 174-175).

Čtěte také: Vše o emisních normách

Konference vyústila v přijetí řady důležitých dokumentů. Naprosto klíčovým z těchto dokumentů byla Rámcová konvence OSN o změně klimatu (UNFCCC). Jako zásadní cíl si konvence stanovila stabilizaci emisí skleníkových plynů a zavedení preventivních opatření proti negativním ekologickým a socio - ekonomickým efektům zapříčiněným změnou klimatu (Quaschning, 2010, s. 50).

Po sérii summitů v Káhiře, Kodani a New Yorku, jež se zabývaly otázkami udržitelného rozvoje a pokrokem v jeho rámci, se uskutečnila 3. konference účastnických státu UNFCCC v japonském městě Kjótó v roce 1997 (MZP). Konference v Kjótu je historicky první velké zasedání, jež přitáhlo pozornost světových médií ke globálním environmentálním problémům. Co je však nejdůležitější, byl zde navržen a posléze přijat Kjótský protokol, který detailně vymezil konkrétní cíle pro redukci emisí a harmonogram pro zvedení opatření k naplnění těchto cílů.

Především se jedná o dohodu, jejímž podepsáním a následnou ratifikací se všechny smluvní strany zavázaly ke snížení emisí skleníkových plynů o 5,2% oproti hodnotám z roku 1990 (ekolist.cz, 2017). Výčet skleníkových plynů zahrnuje vedle oxidu uhličitého (CO2) také metan (CH4), kysličník dusný (rajský plyn N2O), částečné halogenizované fluorované uhlovodíky (HFC), plně fluorované uhlovodíky (PFC) a fluorid sírový (SF6) (Quaschning, 2010, s.

Zajímavé je, že pro jeho jednotlivé signatáře znamenal protokol pokaždé něco trochu odlišného. Individuální přístup k závazkům jednotlivých zemí je možné spatřit například v různě kladených podmínkách pro rozvinuté a rozvíjející se země. Na první pohled diskriminační povaha protokolu vůči vyspělým zemím má však své logické odůvodnění.

Kjótský protokol byl podepsán 11. prosince 1997 a k tomu, aby vstoupil v platnost, bylo zapotřebí splnit dvě důležitá kritéria. Zaprvé, alespoň 55 zemí mělo protokol podepsat. Zadruhé, ratifikující strany by měly být zodpovědné za emise ve výši alespoň 55% hodnot z roku 1990 (Lovett, 2005, s. 94). Víceméně to znamenalo, že protokol musel být podepsán alespoň jedním z největších znečišťovatelů ovzduší, a sice USA, či Ruskem.

Čtěte také: Více o pamětních emisích

První kritérium bylo splněno 31. května 2002 kdy 15 zemí EU protokol ratifikovalo. USA protokol podepsaly, ale neratifikovaly, jelikož se domnívaly, že by jim to přineslo relativní hospodářskou nevýhodu zejména vůči Číně, která se taktéž nepřipojila. Druhé kritérium bylo splněno 18. listopadu 2004 kdy protokol ratifikovalo Rusko na popud EU výměnou za podporu členství země ve Světové obchodní organizaci.

Česká republika protokol podepsala 23. listopadu 1998, ratifikovala 13. listopadu 2001 a plní své závazky s předstihem tak, jako celá EU (MZP). Členské země EU přitom mohou dosáhnout stanovených cílů kolektivním způsobem, což zahrnuje možnost kompenzace některých států, které si ve snižování emisí vedou dobře, za ty, kterým se snižovat nedaří, jako například Španělsko.

Kjótský protokol vešel v platnost 16.

Kjótský protokol má jak své podporovatele, tak své odpůrce. Na jedné straně OSN vypočítala, že se navzdory neúčasti USA podařilo industrializovaným signatářům snížit celkové emisní hodnoty o 22,6% oproti roku 1990. Také se řada lidí domnívá, že protokol pomohl zvýšit povědomí o environmentálních problémech lidstva a přispěl k užívání obnovitelných zdrojů v energetice ve větší míře, či větší ohleduplnosti k přírodě v životech běžných lidí.

Na druhé straně byl logicky protokol kritizován za neúčast největších znečišťovatelů konkrétně USA, Čína a Indie, které v podstatě Kjótský protokol odsoudily k neefektivnosti a neúspěchu. Po uplynutí prvního kontrolního období byl v Dauhá schválen dodatek a druhé kontrolní období bylo ustanoveno na období mezi lety 2013 a 2020, v němž se strany zavázaly k snížení emisí o 18% pod hodnoty z roku 1990.

Čtěte také: CIM Ministerstvo Emise: Vysvětlení

V návaznosti na Kjótský protokol byla podepsána Pařížská dohoda, která vstoupila v platnost 4. listopadu 2016. Jejím zásadním cílem je udržení oteplování oproti předindustriálnímu období pod 2°C. Vývoj nedávných událostí, jako například odstoupení USA, naznačuje, že k tomu, aby se efektivně splnily stanovené cíle bude zapotřebí ještě hodně úsilí a dlouhého politického vyjednávání.

EU ETS jako klíčový prvek evropské klimatické politiky

EU ETS - evropský systém obchodování s emisemi - je klíčovým aspektem politiky EU v boji proti změně klimatu. Společnosti zapojené do systému musí omezit své emise CO2 podle přidělených limitů. Společnosti, které limity nedodrží, budou pokutovány, zatímco společnosti, jejichž emise zůstanou pod limitem, mohou své rezervy prodat nebo si je ponechat na pozdější dobu. Podle evropského systému se emise CO2 stávají závazkem nebo aktivem v závislosti na schopnosti společnosti řídit své emise.

V národním systému obchodování s emisemi mohou společnosti snížit své vlastní emise nákupem kompenzačních kreditů od společností, jejichž emise jsou výrazně nižší než povolený limit. Různé národní systémy mají různá pravidla a požadavky na provádění transakcí.

Evropský systém obchodování s emisními povolenkami (již zmiňovaný EU ETS) je hlavním nástrojem pro omezování (resp. regulaci) množství emisí vypouštěných do ovzduší z vybraných průmyslových a energetických sektorů. Jeho principem je, že každý emitent zařazený v systému EU ETS musí za každou tunu emisí skleníkových plynů zakoupit jednu emisní povolenku. Emisní povolenky se obchodují na trhu (obdobně jako komodity) za cenu, která odpovídá jejich aktuální potřebě na trhu.

Měření a snižování emisí CO2

Jak měřit přímé emise a kde získat informace o emisích z výroby elektřiny firmy už často vědí. Jak ale změřit emise, na které firma nemá přímý vliv? Ve třetím díle seriálu CO2 stopa vysvětlíme, jaké emise se počítají v rámci tzv. scope 3. Dozvíte se, jak postupovat, chcete-li začít měřit nepřímé emise a přidáme několik tipů, jak emise ve scope 3 účinně snižovat.

Ve výpočtu uhlíkové stopy podle GHG protokolu se bavíme o tzv. Scopes. Scope 1 tvoří přímé emise, tedy emise, které společnost přímo ovlivňuje svou činností - jedná se zejména o emise ze stacionárního a mobilního spalování paliv a emise z průmyslových procesů. Důležitou kategorií přímých emisí skleníkových plynů (GHG) jsou fugitivní emise, které vznikají přímým uvolňováním skleníkových plynů do atmosféry z různých typů zařízení a procesů. Scope 3 tvoří tzv. nepřímé emise. Mezi ně patří zejména emise z výroby používaných materiálů (například elektronika, kancelářské potřeby), služeb (například překladatelské služby, externí účetnictví), kapitálových statků či emise z likvidace a zpracování odpadu vyprodukovaného společností.

V praxi se setkáváme s tím, že společnosti vcelku snadno vypočtou přímé emise a emise z nákupu energií. Data potřebná pro výpočet nepřímých emisí, jako jsou data o nakupovaných materiálech (jejich hmotnost), o dopravě a distribuci, o služebních cestách, dojíždění zaměstnanců do práce nebo leasingu (společnost si pronajímá nebo sama pronajímá jiným společnostem) nejsou snadno reportovatelná. Také je nutné část těchto dat pro výpočet scope 3 získat od svých dodavatelů.

„ČSOB v rámci přípravy k reportingu ve scope 3 oslovila své nejvýznamnější dodavatele z pohledu finančního objemu dodávek (jednalo se o cca 170 subjektů). Cílem průzkumu bylo mimo jiné zmapovat stav výkaznictví jejich CO2 stopy a připravenost tato data poskytnout. Z podkladů vyplynulo, že reporting uhlíkové stopy již probíhá zejména u velkých nadnárodních společností zejména z oblasti ICT, ale pozitivně reagovaly i vybrané výrobní podniky, společnosti poskytující služby facility managementu či právní a poradenské kanceláře. Společnosti často mívají k dispozici data k nákupu materiálu pouze ve finančních částkách.

Když má firma vypočtené i nepřímé emise, přichází další krok - dekarbonizační strategie, kterou je nutné dobře promyslet tak, aby měla při i minimálních investičních nákladech maximální dopad a dobrou návratnost. U nevýrobních firem není totiž neobvyklé, že dojíždění zaměstnanců do práce tvoří více než 15 % procent uhlíkové stopy společnosti. Velkou část těchto emisí tvoří osoby dojíždějící do práce vlastním autem.

Dalším tipem na opatření ke snížení uhlíkové stopy může být nahrazení služebních cest jednáním online.

Emise CO2 v Evropě a České republice

Emise CO2 na obyvatele v České republice patří s hodnotou 8,22 t v Evropě k nejvyšším a jsou velmi podobné například hodnotě Nizozemska, Polska a Estonska.

Česká republika patří (jak je patrné z Dashboardu D2, Grafu G1) v přepočtu na osobu mezi větší producenty skleníkových plynů. V roce 2023 činila tato hodnota 7,92 tun CO2ekv. na osobu ročně. To je 1,7x více než světový průměr a 1,4x více než průměr EU. V tomto ukazateli jsou pak na vyšších příčkách např. Austrálie, Spojené státy americké nebo Rusko.

Podíváme-li se na vývoj celkových emisí skleníkových plynů v horizontu od roku 2016 do roku 2021 (viz Dashboard D1, Graf G1), došlo k poklesu z 130,25 Mt CO2ekv. na 119,04 Mt CO2ekv., což je o cca 9 %. Ke znatelnějšímu meziročnímu poklesu celkových emisí dochází v roce 2020 (113,72 Mt CO2ekv.), což je způsobené pravděpodobně vlivem celosvětové pandemie. Za sledované období je pak trend celkových emisí klesající.

Nejvýznamnějším antropogenním skleníkovým plynem je oxid uhličitý (viz Dashboard D1, Graf G2). Emise CO2 pocházejí zejména ze spalování fosilních paliv, rozkladu uhličitanů při výrobě cementu, vápna, skla atd. V ČR k emisím oxidu uhličitého ze spalovacích procesů přispívají nejvíce tuhá paliva. V roce 2016 byl celkový úhrn emisí CO2 bez LULUCF 106,66 Mt CO2ekv., v roce 2021 pak 96,67 Mt CO2ekv., což znamená pokles o cca 10 %. Pokles je způsoben především poklesem v odvětvích energetiky díky zavádění nových technologií apod.

Česká republika v roce 2023 vypustila do atmosféry 99 miliónů tun emisí skleníkových plynů. Vyplývá to z národní inventarizace skleníkových plynů, jejíž předběžné výsledky Ministerstvo životního prostředí poslalo Evropské komisi. Poprvé od roku 1990 se tak celkové emise ČR dostaly pod hranici 100 miliónů tun ekvivalentu oxidu uhličitého. Oproti roku 2022 došlo k poklesu emisí o celých 15 %, což v absolutních číslech představuje snížení o 17,5 miliónů tun.

V sektoru energetiky se emise meziročně snížily o sedm miliónů tun. Průmysl a stavebnictví k tomuto snížení přispělo třemi milióny tun a další dva milióny tun ušetřilo vytápění budov. V neposlední řadě se významně zlepšila emisní bilance české krajiny. Ta se v posledních několika letech potýkala s důsledky rozsáhlé kůrovcové kalamity, se kterou byly spojené významné emise skleníkových plynů z lesních porostů. Ještě v roce 2022 byl sektor využívání krajiny a lesnictví zdrojem 1,5 miliónů tun emisí, ale v roce 2023 již opět pohltil a ve formě uhlíku uložil 3,5 miliónu tun emisí.

Emise za zařízení zahrnutá do systému emisního obchodování (EU ETS) se meziročně snížily o více než 10 miliónů tun a celkově o 43 % oproti roku 2005. Od roku 1990 se tak již emise snížily o 47 % a ČR je na dobré cestě k dosažení cíle snížení emisí o nejméně 55 % do roku 2030, který je v souladu s evropskými cíli zelené transformace. Na modernizaci ekonomiky a zejména energetiky může Česko do roku 2030 čerpat až 1,2 bilionů korun z evropských zdrojů. Příkladem úspěšného financování ochrany životního prostředí je program Nová zelená úsporám, který pomáhá s úsporami energií díky zateplení nebo výměně zdroje tepla v kombinaci se zvýhodněným úvěrem.

Největší společnosti produkující CO2

Následující čísla ukazují, jak velký je podíl soukromých firem na skleníkových plynech. Největším soukromým znečišťovatelem je saúdskoarabská společnost Saudi Aramco.

Kdyby byla Saudi Aramco státem, byla by v současnosti čtvrtým největším znečišťovatelem na světě: po Číně, USA a Indii. Právě asijské ropné společnosti obsadily většinu míst na prvních místech žebříčku. Nejvýše umístěnou „západní“ společností je ExxonMobil, která je podle těchto údajů zodpovědná za přibližně stejné emise jako Německo, jež je v současné době devátým největším znečišťovatelem na světě.

Mezi 36 společnostmi, které byly v roce 2023 zodpovědné za polovinu celosvětových emisí, jsou především společnosti plně vlastněné státem, například China Energy, Národní íránská ropná společnost, ruský Gazprom a Adnoc ze Spojených arabských emirátů. Je jich 25, deset z nich se nachází v Číně, jež je největším znečišťovatelem životního prostředí na světě.

Některé státní podniky jsou ale i akciové společnosti, kde stát drží většinu -⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například Petrobras se sídlem v Brazílii a italská Eni.

Cíl snižování emisí

Během roku 2023 většina ze 169 společností v databázi Carbon Majors zvýšila své emise skleníkových plynů. Pokud by měl mít svět šanci omezit nárůst teploty na 1,5 stupně Celsia, což je mezinárodně dohodnutý cíl, musí se celosvětové emise do roku 2030 snížit o 45 procent. Ty ale stále rostou, což otepluje atmosféru, která má více energie a to podporuje extrémní počasí.

Tabulka 1: Přehled emisí CO2 v roce 2016