Emise platebních karet: Definice a souvislosti

Doba jde neustále kupředu a s ní i vývoj peněz a společnosti jako takové. Nové technologie, zahrnující i stále pokročilejší platební nástroje, nám každodenně ulehčují a zjednodušují život. V současných podmínkách rostoucích ekonomik se nabízejí nové možnosti v oblasti platebního styku a na oběživo je vyvíjen tlak.

Definice oběživa a peněz

Mankiw (1998, s. 525) ve svých Zásadách ekonomie definuje oběživo jako součást peněžního oběhu. Dle jeho názoru můžeme za oběživo považovat veškeré bankovky a mince, které se nacházejí v rukou veřejnosti. Revenda et al. (2005, s. 222) považují za oběživo hotovostní peníze, centrální bankou emitované peníze, popřípadě i mince a bankovky v domácí měně. Dle zmíněných zdrojů můžeme tedy prohlásit, že oběživo je synonymem pro hotovostní peníze. Česká národní banka (dále ČNB, 2018) označuje hotovost, tedy bankovky a mince, za fenomén, který doprovází vývoj lidské společnosti již po několik tisíciletí.

Revenda et al. (2005, s. 22) vychází při definování peněz nejen z jejich podstaty, ale i z potřeb praktického měření jejich množství. Teoretická definice považuje za peníze v tom nej obecnějším vymezení jakékoliv aktivum, které je všeobecně přijímáno při placení zboží či služeb. Podmínkou však je, že jej akceptují všechny subjekty společnosti. Důvěryhodnost je nezbytnou podmínkou pro přijímání peněz. Je-li důvěryhodnost narušena, vzniká pak řada problémů při jejich oběhu, jako je např. preference naturálních transakcí nebo přijímání zahraničních měn. Kupní síla peněz pak představuje podle Holmana (2005, s. 260) množství statků a služeb, které lze při aktuálních cenách za peníze získat. V případě této definice vymezují Soukup et al. (2018, s. 118) peníze v souvislosti s možností jejich dopadu na ekonomickou aktivitu. Stručněji řečeno - za peníze můžeme považovat to, co měnové instituce považují za nejvhodnější z hlediska jejich cíle, jímž je ovlivňování ekonomiky.

Měnové agregáty

Klíčový prvek této definice je vymezení tzv. měnových agregátů, které podle Revendy et al. (2005, s. 18) představují souhrn peněžních prostředků s určitým stupněm likvidity. Označují se písmenem M a číslicí. Je nutné si uvědomit, že měnové agregáty jsou produktem praktických potřeb měření vývoje množství peněz v oběhu, což znamená, že náplň různých agregátů může být v různých ekonomikách rozdílná. Rozdíly jsou i v počtu agregátů, které jsou v dané zemi sestavovány a sledovány. V České republice se užívají tři měnové agregáty - úzké peníze Ml, střední peníze M2 a široké peníze M3.

• Úzké peníze (Ml) zahrnují oběživo, tj. bankovky a mince, a také zůstatky, které lze okamžitě převést na oběživo nebo použít k bezhotovostní platbě, např.
• Střední peníze (M2) zahrnují úzké peníze (Ml) a navíc vklady se splatností do dvou let a vklady s výpovědní lhůtou do tří měsíců. V závislosti na likvidnosti lze tyto vklady převést na složky úzkých peněz, ale v některých případech se mohou objevit určitá omezení, jako např. nutnost dát výpověď, prodlení, penále nebo poplatky.
• Široké peníze (M3) zahrnují M2 a obchodovatelné nástroje emitované sektorem měnových finančních institucí. Do tohoto agregátu patří některé nástroje peněžního trhu, zejména akcie či podílové listy fondů peněžního trhu a repo operace. Vysoká míra likvidity a cenová jistota zajišťují, že jsou tyto instrumenty blízkými substituty vkladů.

Úzké peníze se vždy vyznačují vysokou likviditou a nízkou stabilitou, zatímco široké peníze se označují jako nízko likvidní, avšak jsou charakteristické relativní stabilitou.

Čtěte také: Vše o emisních normách

Revenda et al. (2005, s. 19) ve své knize uvádí termín peněžní zásoba. Jedná se o měnový agregát, který je chápán jako nej přesnější reprezentant množství peněz v oběhu. Peněžní zásoba je zprostředkujícím kritériem v postupu založeném na regulaci množství peněz v oběhu. V souvislosti s měnovými agregáty je nutno zmínit termín „měnová báze". Jejím prostřednictvím totiž mohou centrální banky ovlivňovat právě zmíněné měnové agregáty. Pokud dochází k regulaci množství hotovosti v oběhu, označujeme měnovou bázi za operativní kritérium měnové politiky. Součástí měnové báze jsou peněžní prostředky té nej likvidnější formy, jako je např. obeživo v držbě nebankovních subjektů, v pokladnách komerčních bank a také povinné minimální a dobrovolné rezervy bank na účtech centrální banky (Revenda et al., 2005, s.

Funkce peněz

Jílek (2013, s. 27) uvádí, že peníze obecně plní dvě základní funkce - jsou prostředkem směny a prostředkem uchování hodnoty. Soukup et al. (2018, s. 120) přidává ještě jednu funkci, a to sice peníze jako účetní jednotku. Již od počátku věků vždy lidé respektovali pravidlo „něco za něco". druh zboží či služby za jiný druh. Proto muselo dojít ke stanovení jednotného směnného prostředku, jakémusi počátku plnohodnotných peněz. Došlo k částečnému vyčlenění určitého druhu zboží ze spotřeby a toto zboží se stalo všeobecně přijímaným platidlem - tzv. komoditními penězi. Máče a Rousek (2013, s.

Podle Poloučka (2003, s. 40) je funkce prostředku směny klíčovou vlastností, která odlišuje peníze od všech ostatních aktiv a finančních statků. Schopnost zprostředkovat transakce mezi subjekty, které o ni mají zájem, je základním předpokladem k vnímání peněz jako součást finančního systému. Plněním této funkce jsou redukovány transakční náklady, což jsou náklady nezbytné k tomu, aby došlo k uskutečnění ekonomické transakce, tedy čas vynaložený na směňování zboží a služeb. Autor však dodává, že funkci prostředku směny plní oběživo pouze tehdy, pokud jsou při směně akceptovány všude a všemi ekonomickými subjekty. Velice důležitá je proto jistota a důvěra ekonomických subjektů, že si za peníze opět budou moci koupit požadované zboží a služby.

Funkce peněz jakožto uchovatele hodnoty úzce souvisí s jejich budoucností. Pokud je jasné, že je nebude možno použít i za několik let, jejich význam jako platební instrument prudce klesá. Soukup et al. (2018, s. 121) chápou peníze zejména jako aktivum, ve kterém může ekonomický subjekt držet své bohatství. Protože subjekty zpravidla nevyužijí celý svůj důchod v době jeho příjmu, počítají se skutečností, že peníze mohou být použity k nákupům i později. Kupní síla peněz, představovaná množstvím zboží a služeb, které lze za peníze získat, je nepřímo úměrná růstu cenové hladiny. Peníze, jako uchovatele hodnot, jsou tedy úzce spjaty s měnovými poměry v zemi. V době inflace plní peníze uchovatele hodnot jen z části, v době hyperinflace ji pak mohou zcela ztratit (Polouček, 2009, s.

Kromě uchování hodnot a prostředku směny mají peníze ještě další úkol - jsou i účetními jednotkami. Podle Poloučka (2009, s 41) můžeme cenu směňovaného zboží, popřípadě služeb, vyjádřit v peněžních jednotkách, a není tedy třeba dalších kvantitativních směnných poměrů a relativních cen. Díky peněžním jednotkám je vyjádření vzájemných směnných relací jednotlivých služeb jednoduché a rychlé. Navíc podle Revendy et al. (2005, s.

Čtěte také: Více o pamětních emisích

Podle Poloučka (2005, s. 40) považují někteří ekonomové za nutné vymezit další dvě funkce peněz. Jako čtvrtou uvádí funkci peněz jako platebního prostředku vyplývající z použití peněz jako prostředku směny, při kterém slouží k umoření dluhu. Dnešní dobu si již neumíme představit bez klasické podoby peněz. Jsou nedílnou součástí jednoduché a přehledné směny zboží či služeb a bezpochyby patří mezi nej významnější vynálezy v historii lidstva. Postupem času se jejich existence stala neodmyslitelnou součástí každé společnosti. Szkorupová (2013, s.

• Umožňuje časové oddělení koupi a prodeje, tzn.
• Časové oddělení koupě a prodeje vede k vzniku samostatného pohybu peněz nezávisle na pohybu zboží.

Se vznikem peněz začíná být naturální směna vytlačována tou peněžní. Podle Revendy (2011, s. 52) tak vznik peněz umožňuje i podmiňuje dynamický rozvoj výroby a obchodu a usnadňuje, zlevňuje a zpřehledňuje směnu výrobků.

Vývoj peněz

Za historicky první peníze se považují plnohodnotné zlaté nebo stříbrné mince, neboli také komoditní peníze, které se objevily v 7. až 6. století př. n. 1. v Malé Asii. Nej starší mince - dumpy - byly vyrobeny z přírodní slitiny zlata a stříbra zvané „elektrum". Součástí těchto mincí byl obrazec, který potvrzoval jejich hmotnost a tím i hodnotu při placení - kupní sílu. Oblíbenost mincí zapříčinila rychlé rozšíření po celé Evropě i Asii. Vzhledem k tomu, že mince v oběhu byly plnohodnotné, nedocházelo k dlouhodobějším inflačním či deflačním tlakům. Mince byly plně kryty existujícími hodnotami (zlatem a stříbrem) a tím obsahovaly jednu makroekonomickou výhodu -nebylo možné, aby v oběhu bylo více peněz, než jich bylo nutných k uskutečnění transakcí. Skutečné množství peněz v oběhu odpovídalo ekonomicky potřebnému množství peněz. Neexistovala žádná měnová politika, regulace se děla pouze prostřednictvím určování obsahu drahých kovů v mincích (Revenda et al, 2005, s. 22).

Avšak mince z drahých kovů měly kromě nesporných výhod i nevýhody. Hlavním problémem mincovního systému byly nedostatečné zásoby drahých kovů. Nedostatek peněz se tak stal brzdou vývoje směny i hospodářství vůbec. Častým používáním se navíc mince začaly opotřebovávat, zejména tehdy, byla-li jejich ražba nedokonalá. Nehledě na to, že docházelo k jejich úmyslnému mechanickému poškozování, což mělo za následek snižování váhového obsahu drahého kovu v minci, a tudíž i její znehodnocování - kupní síla mince však zůstala zachována. K úmyslnému kažení mincí dávali mnohdy příkaz i samotní panovníci a obsah drahých kovů v mincích se tak začal přibližovat k nule (Jílek, 2013, s.

Vzhledem k nedostatku drahých kovů pro výrobu mincí byli panovníci nuceni hledat jiné možnosti platby a začaly se tak objevovat papírové peníze v podobě státovek. Podle Revendy et al. (2005, s. 33) měly tyto peníze v porovnání s mincemi nesrovnatelnou výhodu - jejich oběh odstranil nákladovost a těžkopádnost spojenou s transakcemi v mincích. Poprvé se státovky objevily v 10. století v Číně. popud panovníků nebo vlád za účelem financování schodku ve státní pokladně. nedosahovaly výše výdajů (nejčastěji za dob válek). kovy, postupně však byla jejich směnitelnost různými způsoby omezována. peněžního oběhu, ale vlastními potřebami dlužníků. výměny státovek za mince. k rychlým ztrátám kupní síly. Na rozdíl od oběhu mincí, ať již plnohodnotných nebo neplnohodnotných, je oběh státovek vnitřně inflační. Emitentem je stát - dlužník, a proto stále nemůžeme hovořit o měnové politice (Revenda, 2011, s.

Čtěte také: CIM Ministerstvo Emise: Vysvětlení

Permanentní schodky státních pokladen kryté státovkami vedly k rostoucímu znehodnocování státovek a řada zemí tak byla dohnána ke státnímu bankrotu. Postupem času většina zemí zakázala krytí schodků rozpočtu státovkami a ty tak začaly zanikat (Revenda et al., 2005, s. Jejich vznik se podle Szkorupové (2013, s. 9) pojí s rozvojem kapitalismu. banky. Prvním způsobem emise bankovek byl eskont obchodních směnek. funkce peněz jako prostředku směny. mincí z drahých kovů, šperků apod. než skutečnou cenu a rozdíl představoval výnos pro banky (Revenda, 2011, s. transakcí ve srovnání s mincemi. zbožím. jejich přijímání v oběhu. zaměřené na ovlivňování vývoje množství peněz v oběhu. nepožadoval v období ekonomické prosperity, v době krize se však situace obrátila. jejich okamžité proplacení za drahý kov. Banky však nebyly schopné směnky proplácet, začaly krachovat a z bankovek se staly pouze bezcenné papírky (Revenda, 2010, s. 82). Pravděpodobnost těchto důsledků později rostla se skutečností, že banky začaly emitovat své banky nad rámec plného kovového a obchodního krytí, především poskytováním úvěrů.

Došlo ke změně právních předpisů, kdy byla povinnost bank směňovat vlastní bankovky za drahý kov postupně změkčována, až byla nakonec úplně zrušena. Hlavním důvodem byl ekonomický vývoj a s ním spojená potřeba bankovek. Kvalita krytí však závisela na návratnosti úvěrů, což značně snižovalo důvěryhodnost bank (Revenda, 2011, s. Dalším problémem pro peněžní oběh byl fakt, že každá banka mohla emitovat své vlastní bankovky. Peněžní oběh tedy zahrnoval několik druhů bankovek najednou, čímž se stávalo stále obtížnějším rozlišovat pravost bankovek od padělků. Některé bankovky navíc měly omezenou platnost, jak časovou, tak i územní a celý systém se stával neúnosně nepřehledným. Postupem času, kromě omezování povinnosti krytí, dochází k centralizaci emise bankovek. Emise bankovek byla svěřena jednomu subjektu, obvykle centrální bance, klasické bankovky zanikají a objevují se „současné bankovky". S jejich vznikem se také pojí vznik měnové politiky, prozatím zaměřené na regulaci množství hotovostních peněz (Revenda, 2011, s. V současnosti již hotovostní peníze nemají stanované žádné zákonné limity ani povinné krytí a o jejich množství rozhoduje poptávka...

Formy peněz

• Hotovostní: bankovky a mince
• Bezhotovostní: jsou na účtech u bank: šeky, cestovní šeky, platební karty; dále: např. inkasní a úhradové příkazy, cenné papíry v podobě depozitních certifikátů …

Platební karty

Platební karta je elektronicky, a to i magneticky, uchovávaná peněžní hodnota vyjádřená pohledávkou za vydavatelem, vydaná proti přijetí peněžních prostředků za účelem provádění platebních transakcí ve smyslu čl. 4 odst. Karty se počítají na straně zasílajícího účastníka (tj. Doplňkovým prvkem může být napojení karty s debetní funkcí na účet umožňující přečerpání. Karta s funkcí elektronických peněz, na kterou byly alespoň jednou připsány elektronické peníze, a kterou lze tedy považovat za aktivovanou. Karta umožňující držitelům karet, aby jejich nákupy byly zúčtovány na účtu vedeném u vydavatele karty, a to až do povoleného limitu. Zůstatek na tomto účtu je poté plně vypořádán na konci předem stanoveného období. Rozlišujícím znakem karty s funkcí odloženého debetu je - oproti kartě s kreditní nebo debetní funkcí - smluvní ujednání, které poskytuje úvěrovou linku, avšak s povinností vypořádat vzniklý dluh na konci předem stanoveného období. Karta umožňující držitelům karet provádět nákupy a v některých případech vybírat hotovost do předem stanoveného limitu. Karta, která má alespoň jednu z těchto funkcí: funkci debetní, odloženého debetu nebo kreditní. Karta může mít i další funkce, jako je např. Elektronické peníze na kartě, která je v držení držitele elektronických peněz.

Platební transakce s použitím karty, elektronicky iniciovaná u fyzického POS terminálu, který umožňuje elektronické převody peněžních prostředků. Tato položka typicky zahrnuje platby kartou prostřednictvím terminálu pro elektronický převod peněžních prostředků v místě prodeje (EFTPOS terminálu) tam, kde se nachází obchodník. Transakce, při které dochází převodu peněžních prostředků z účtu elektronických peněz plátce ve prospěch účtu příjemce. Transakce, při které je k přístupu na účet elektronických peněz použito karty a následně dochází k převodu peněžních prostředků z účtu elektronických peněz plátce ve prospěch účtu příjemce. Výběry a vklady hotovosti prostřednictvím bankomatu se nezahrnují. Úhrady prostřednictvím bankomatu se nezahrnují. Platební transakce uskutečňované kartou s funkcí debetní a/nebo odloženého debetu prostřednictvím fyzického terminálu nebo jiných kanálů. Platební transakce uskutečňované kartou s funkcí kreditní nebo odloženého debetu prostřednictvím fyzického terminálu nebo jiných kanálů. Elektronicky iniciované platební transakce s použitím karty, které nejsou iniciovány prostřednictvím fyzického POS terminálu.

transakce s kartami se počítají na straně plátce, tj. platební transakce s elektronickými penězi se počítají buď na straně plátce, nebo na straně příjemce v závislosti na iniciačním kanálu. Transakce přijatá od poskytovatelů platebních služeb, jíž se účastní instituce jiné než MFI. transakce s kartami se počítají na straně příjemce, tj. platební transakce s elektronickými penězi se počítají buď na straně plátce, nebo na straně příjemce v závislosti na iniciačním kanálu.

tags: #emise #platebních #karet #definice

Oblíbené příspěvky:

• Vědecké poznatky v Environmentálním Inženýrství
• Srovnání dopadu plen na životní prostředí
• Nakládání s nebezpečným odpadem v DOKAS Dobříš
• Efektivní metody proti celulitidě
• Pražská zoo a levhart obláčkový