Emise v životním prostředí v České republice

Česko patří ohledně stavu životního prostředí v rámci EU stále k podprůměru, letos nám připadla 19. příčka v Indexu prosperity a finančního zdraví. Stav životního prostředí v Česku se zlepšuje, ukazuje další z pilířů Indexu prosperity a finančního zdraví. Zatímco v roce 2023 i 2024 na nás připadla 22. příčka, letos jsme poskočili na 19. místo mezi eurounijními státy. I přes pozitivní vývoj nicméně zůstává situace v Česku z pohledu tohoto pilíře podprůměrná.

Ačkoli celkové emise skleníkových plynů na obyvatele podle dat Eurostatu v Česku postupem let klesají, stále jde o jeden z indikátorů, kde se Česko umisťuje nejhůře. Stejně jako v ročnících Indexu 2023 a 2024 jsme v produkování skleníkových plynů 6. nejvýkonnější v EU, a to přesto, že hodnota meziročně poklesla z 10,16 tun ekvivalentu CO2 na 9,25.

„Největší pokles emisí v Česku je zaznamenám v energetice díky postupnému odstavování uhelných elektráren a přechodu na obnovitelné zdroje,“ popisuje Barbora Kočí z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) a dodává, že mezi dalšími sektory, které ke snižování emisí významně přispívají, je výroba, kde se uhlíková stopa snižuje vlivem zapojení efektivnějších technologií.

Nový systém emisního obchodování ETS2

V rámci nového systému emisního obchodování ETS2, který zahrnuje spalování paliv v sektoru vytápění budov, silniční dopravy a ostatních průmyslových činností ještě nezahrnutých ve stávajícím EU ETS1, vznikají dodavatelům paliv některé nové povinnosti. Jde především o povinnost dodávat paliva od 1. ledna 2025 pouze s povolením Ministerstva životního prostředí, monitorovat emise skleníkových plynů z paliv, které dodavatel uvedl do volného oběhu nebo dodal konečnému spotřebiteli a tyto emise každoročně vykázat. Pravidla pro monitorování a vykazování emisí jsou harmonizovaná v rámci EU přímo použitelným nařízením Evropské komise č.

Podle novely zákona č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, funguje systém EU ETS2 od 1. ledna 2025 pouze v režimu monitorování emisí dodavateli paliv a s povinností paliva dodávat pouze s povolením Ministerstva životního prostředí. Na základě hlasování Evropského parlamentu ze dne 10. února 2026 ohledně změny Klimatického zákona EU bude povinnost dodavatelů paliv vyřazovat emisní povolenky v EU ETS2 posunuta o jeden rok. Emise z dodaných paliv budou tedy zpoplatněny od 1.

Čtěte také: Vše o emisních normách

Povinnými osobami v ETS2 nejsou koneční spotřebitelé jako je tomu ve stávajícím ETS1, ale dodavatelé paliv. Nový systém emisního obchodování ETS2 se vztahuje na: kapalná paliva, která jsou předmětem spotřební daně, pevná paliva, která jsou předmětem daně z pevných paliva plynná paliva, která jsou předmětem daně ze zemního plynu a některých dalších plynů používaná ke spalování v sektoru budov, silniční dopravy a ostatních činností ještě nezahrnutých ve stávajícím ETS.

Výjimku z ETS2 mají ti dodavatelé, kteří dodávají paliva výhradně pro některý z níže uvedených účelů. Ti tedy nemusí žádat o vydání povolení k dodávání paliv ani plnit žádné další povinnosti v rámci ETS2. Jde o dodavatele dodávající výhradně: biomasu nebo paliva vyrobená výhradně z biomasy, které splňují kritéria udržitelnosti podle zákona o podporovaných zdrojích energie a zákona o ochraně ovzduší, letecké pohonné hmoty benzinového typu uvedené pod kódy nomenklatury 2710 12 31 nebo 2710 12 70 a tryskové palivo uvedené pod kódem nomenklatury 2710 19 21, paliva spotřebovaná jiným způsobem než spálením, paliva spotřebovaná provozovateli zařízení v rámci činnosti uvedené v příloze č.

Dodavatelé paliv mohou od roku 2025 dodávat paliva pouze s povolením Ministerstva životního prostředí. Nedílnou součástí žádosti o povolení k dodávání paliv je zpracování monitorovacího plánu. Náležitosti, které má tento plán obsahovat, jsou uvedeny v příloze I oddílu 4 prováděcího nařízení Komise 2018/2066 („Minimální obsah plánů monitorování pro regulované subjekty“). Pro porozumění požadavkům na zpracování monitorovacího plánu jsou k dispozici pokyny k tomuto prováděcímu nařízení.

Monitorovací plán slouží k určení postupů, podle kterých dodavatelé zjišťují emise z paliv, která dodají nebo spotřebují. Tyto zjištěné emise dodavatelé paliv musí vykazovat jednou ročně v rámci ročního výkazu emisí vždy do 30. dubna. Spotřebitel paliva žádné povinnosti nemá. Podrobná pravidla pro monitorování emisí jsou stanoveny v prováděcím nařízení Komise (EU) 2018/2066 v kapitole VIIa - monitorování emisí regulovaných subjektů (dodavatelů paliv).

Emise z dopravy

Bez kvalitní a spolehlivé dopravy se moderní společnost neobejde: umožňuje dostupnost služeb, rozvoj podnikání a obchodu, podporuje sociální aspekty života a mnoho dalšího. Zároveň z dopravy pochází přibližně čtvrtina světových emisí skleníkových plynů. Pro téměř polovinu států světa platí, že největší podíl na emisích skleníkových plynů, které jsou spojeny s výrobou energie, má právě sektor dopravy. V globálním měřítku je necelá polovina (46 %) všech emisí z dopravy spojena s přepravou nákladu, zbytek (54 %) vzniká při přepravování osob.

Čtěte také: Více o pamětních emisích

Celkové emise z dopravy v EU v roce 2020 dosáhly 670 milionů tun CO2, což je srovnatelné s celkovými emisemi evropského průmyslu. Celkový výkon osobní dopravy byl v témže roce 8 750 miliard osobokilometrů. Různé druhy osobní dopravy přispívají k celkovým emisím skleníkových plynů v různé míře. Nejvíce emisí (téměř 85 %) produkují automobily a letadla, přestože zajišťují pouze 72 % celkového přepravního výkonu - auta s 52 % výkonu mají 64% podíl na emisích, letadla s 20 % výkonu se na emisích podílejí z 24 %.

V osobní dopravě se emisní intenzita počítá v emisích na osobokilometr (oskm). Znalost emisní intenzity umožňuje srovnat různé druhy dopravy a jejich vliv na životní prostředí. Kromě emisní intenzity hraje u emisí z osobní dopravy významnou roli i vzdálenost, na kterou se cestující dopravují. Ne všechny dopravní prostředky jsou pro každou cestu stejně vhodné, proto je důležité v úvahách o různých typech dopravy délku trasy zohlednit.

Mezinárodní a meziměstská osobní doprava se využívá hlavně při pracovních cestách a pro turistické účely. Na kratší trasy do vzdálenosti 500 kilometrů, jako je například cesta z Prahy do Brna, volí lidé nejčastěji osobní auto nebo vlak. Na středně dlouhých trasách mezi 500 a 3 000 kilometry (např. cesta z Prahy do Bruselu) převažuje využití automobilů. Emise z osobní dopravy na velké vzdálenosti je možné snížit například změnou některých cestovních zvyklostí, jako je výměna delších cest za kratší (třeba prostřednictvím podpory místní turistiky), ne vždy je také cestování nutné (některé služební cesty může nahradit videokonference).

Převaha osobních automobilů v regionální osobní dopravě je do značné míry způsobena jejich pohodlností a flexibilitou, což je obzvláště důležité v oblastech, kde je hromadná doprava omezená nebo neexistuje. Protože v následujících dekádách bude pravděpodobně dál přibývat lidí žijících ve městech, poptávka po dopravě v regionech bude zřejmě časem opadat (v Evropě se očekává pokles až o 22 %), a i nadále se zde tedy bude hodně jezdit auty. Rychlé nahrazení aut se spalovacími motory elektrickými vozy je ovšem v regionální osobní dopravě jen částečným řešením - výrazně sice pomůže její dekarbonizaci, nezvýší však dostupnost dopravy pro ty, kteří si takový vůz nebudou moci dovolit.

I zde převažuje využívání osobních automobilů (produkujících přes 80 % emisí). Lidé dají přednost autu, jestliže pro ně hromadná doprava není atraktivní - není dostupná, bezpečná a spolehlivá nebo nejezdí dostatečně často. Současné trendy, jako je rostoucí popularita práce na dálku a online nakupování, mění i způsoby, jak lidé městský prostor využívají. S tím, jak lidí ve městech přibývá, nabývá na významu také potřeba kvalitní městské a příměstské dopravy. Při dalším strategickém plánování proto bude důležité více myslet na udržitelnější způsoby osobní dopravy. Zejména plánovat a budovat infrastrukturu pro nemotorizovanou dopravu, protože ta je pro cesty do 10 km (v městském prostředí) zpravidla nejvýhodnější.

Čtěte také: CIM Ministerstvo Emise: Vysvětlení

Pouhá elektrifikace automobilové dopravy stačit nebude, protože emise skleníkových plynů nejsou jediný problém, který automobily ve městech způsobují. Zabírají také hodně místa, přinášejí další znečištění a snižují bezpečnost dopravního provozu pro ostatní - zejména pro chodce a cyklisty. V osobní dopravě v Evropě i v Česku dnes lidé spoléhají především na auta. To je také důvod, proč emise skleníkových plynů z osobní dopravy každoročně rostou - nová auta jsou sice efektivnější a produkují méně CO2 na kilometr, zároveň ale aut stále přibývá a míra jejich využití stoupá. Snížení celkových emisí v dopravě proto není jen technologický problém, jde také změnu některých vzorců chování, jež jsou dnes s osobní dopravou spojeny.

Změna způsobu dopravy - spočívající v tom, že dopravní prostředek s vysokou emisní intenzitou je nahrazen tam, kde to jde. Vytváření příležitostí pro změnu chování - navazuje na první bod - aby lidé preferovali méně emisně intenzivní dopravu, musí pro ně být atraktivnější. Snižování potřeby cestovat - strategickým plánováním při budování měst a jejich revitalizaci se zaměřovat na snižování vzdáleností, které lidé potřebují urazit na nákup, za prací nebo s dětmi do školky. Kromě toho je možné také podporovat místní turistiku a práci na dálku.

Emise Scope 1, 2 a 3

Škodlivé dopady globálních emisí skleníkových plynů jsou všude kolem nás. Častější a závažnější přírodní katastrofy způsobují ztráty na životech, ničí domovy a vytěsňují lidi a volně žijící živočichy. V komunitách po celém světě způsobují látky znečišťující ovzduší související s emisemi respirační a kardiovaskulární onemocnění. Snížením vlastních emisí skleníkových plynů hrají společnosti napříč odvětvími klíčovou úlohu při ochraně lidského a planetárního zdraví. Společnosti vytvářejí inventury skleníkových plynů, které identifikují zdroje a kvantifikují emise ve všech třech oblastech působnosti.

• Emise kategorie Scope 1 jsou přímé emise ze zdrojů, které společnost vlastní nebo kontroluje. Emise v rozsahu 1 zahrnují palivo spotřebované firemními aktivy, jako jsou kotle nebo vozidla vozového parku, a také emise z výrobních procesů na místě. U společností poskytujících veřejné služby zahrnují emise kategorie 1 rovněž spalování fosilních paliv v energetických rozvodných sítích, zejména u veřejných sítí, které vyrábějí elektřinu prostřednictvím uhlí, zemního plynu nebo ropných elektráren.
• Emise kategorie Scope 2 jsou nepřímé emise v důsledku nákupu energie společností od poskytovatelů veřejných služeb. Emise rozsahu 2 zahrnují veškerou elektřinu, vytápění, chlazení a páru nakoupenou a používanou v budovách společnosti, aktivech a výrobních procesech.
• Emise kategorie Scope 3 jsou všechny ostatní emise a obvykle představují největší podíl na celkové uhlíkové stopě společnosti a také největší příležitost ke snížení emisí uhlíku.

Většina větších firem již reportuje o rozsazích 1 a 2. Použití prodaných produktůEmise z používání zboží a služeb prodávaných společností (např. Požadavky na vykazování emisí v rozsahu 1, 2 a 3 se liší podle země, jurisdikce a odvětví. Vykazování emisí v rozsahu 1 a 2 je často vyžadováno pro určité typy a velikosti společností a jiných subjektů.

Vyžadování vykazování emisí v rozsahu 3 je méně časté, ale je na obzoru v navrhovaných právních předpisech a regulačních změnách. Směrnice Evropské komise o podávání zpráv o podnikové udržitelnosti (CSRD) vyžaduje podrobné zveřejňování údajů o udržitelnosti, včetně vykazování emisí skleníkových plynů. Podle zákona o ochraně životního prostředí (EPL) a souvisejících předpisů jsou společnosti povinny vykazovat emise v rozsahu 1, zejména v odvětvích, na která se vztahuje čínský národní systém obchodování s emisemi. Vykazování emisí v rozsahu 2 a rozsahu 3 není povinné, ale Národní komise pro rozvoj a reformy (NDRC) a Ministerstvo pro ekologii a životní prostředí (MEE) vydávají pokyny, které důrazně podporují zveřejňování.

Národní environmentální management: zákon o kvalitě ovzduší (NEMAQA) vyžaduje, aby různé společnosti podávaly zprávy o svých emisích v rozsahu 1 a 2. Společnosti jsou rovněž povinny platit uhlíkovou daň z emisí kategorie Scope 1, které emitují. Požadavky na zjednodušené vykazování energie a uhlíku (SECR) pověřují konkrétní organizace, aby podávaly zprávy o své spotřebě energie a emisích uhlíku, včetně emisí kategorie 1 a kategorie 2. Pracovní skupina pro finanční informace týkající se klimatu (TCFD) vyzývá společnosti po celém světě, aby zveřejnily své emise v rozsahu 1, 2 a 3 jako součást svých finančních informací týkajících se klimatu.

Pro kvantifikaci emisí v rozsahu 1 a 2 je většina dat, která společnost potřebuje, přístupná ve svých systémech ERP. Emise kategorie Scope 1 generuje přímo společnost, takže transformace interních operací bude mít největší dopad na snížení tohoto rozsahu emisí. Postupy, které snižují emise v rozsahu 1, budou mít rovněž dopad na emise kategorie 2 (jako jsou postupy v oblasti energetické účinnosti v rozsahu 1, které snižují nakoupené náklady na energii v rozsahu 2 společnosti). I společnosti, které se snaží překonat složitost měření emisí kategorie Scope 3, mají stále velké možnosti, jak je výrazně snížit. Bez ohledu na výzvy je možné dosáhnout snížení ve všech třech oblastech působnosti.

Podle tří výše uvedených osvědčených postupů položí silný základ pro účinné započítávání a snižování emisí v rozsahu 1, 2 a 3:

1. Nasazení řešení zaměřeného na ERP pomáhá společnostem využívat všechna transakční obchodní data - napříč všemi obory podnikání - pro vykazování a snižování emisí uhlíku.
2. Spojení dat o emisích a finančních dat v jediném systému výkaznictví zelené knihy pomáhá společnostem lépe porozumět korelaci mezi jejich snížením emisí a finanční výkonností.
3. Snížení podnikové a produktové uhlíkové stopy v měřítku také vyžaduje použití pokročilých a vysoce granulárních výpočtů uhlíku v měřítku.

Životní prostředí v Česku v porovnání s EU

I přes pozitivní vývoj nicméně zůstává situace v Česku z pohledu tohoto pilíře podprůměrná. Na jednoho Čecha vychází relativně hodně odpadu, v rámci EU máme nízkou produkci elektřiny z obnovitelných zdrojů a zůstáváme také nadprůměrným emitentem skleníkových plynů u většiny sledovaných oblastí. Nejlepší stav životního prostředí podobně jako v předešlých ročnících najdeme ve Švédsku. Zajímavější změna nastala v případě druhé pozice. Vyhouplo se na ni Estonsko, kterému v minulém ročníku patřila až 8. příčka. Za úspěchem Pobaltského státu stojí zejména vyšší podíl zrecyklovaného odpadu, a skutečnost, že zde lidé ve městech dýchají vůbec nejméně znečištěný vzduch v rámci EU.

Mnohem výraznějšího úspěchu než v případě celkových emisí dosáhlo Česko podle údajů Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) v případě emisí vznikajících z lesů a půdy a vlivem lidské činnosti během jejich obhospodařovávání (tzv. LULUCF). V Česku oblast využívání půdy a lesů napříč ročníky emitovala, nikoli pohlcovala, a přestože jde stále o jeden z indikátorů, kde se umisťujeme na nejnižších příčkách, situace se během let zlepšuje. Zatímco ve všech předchozích ročnících jsme dopadli vůbec nejhůře z celé EU, letos jsme si polepšili na 22. příčku.

Ministerstvo životního prostředí pak sleduje ještě pozitivnější aktuální vývoj: „Podle dat emisní inventarizace za rok 2023 je již sektor LULUCF v ČR opět úložištěm uhlíku, v tomto roce dosáhly propady v tomto sektoru -3 568 tisíce tun ekvivalentu CO2,“ popisuje mluvčí ministerstva životního prostředí Veronika Krejčí. Výhled Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) pro rozmezí let 2023 až 2030 nicméně předvídá, že i v budoucnu by Česko mělo zůstat součástí menšiny členů EU, kteří budou nadále emitovat, nikoli pohlcovat.

S takovou prognózou MŽP ale nesouhlasí: „Podle našich nejnovějších emisních projekcí z března 2025 by propady z LULUCF v ČR měly již okolo roku 2025 dosáhnout přibližně -5 milionů tun ekvivalentu CO2 a v následujících letech se do roku 2030 pohybovat okolo této hodnoty. Za celé období 2023 až 2030 tak určitě neočekáváme emise, pokud nedojde k další velké kalamitě,” uvádí Krejčí.

Nejvíce emisí zvládne sektor lesů a půdy pohltit ve Španělsku (47 417 tisíc tun CO2e) a v Rumunsku (46 466 tisíc tun CO2e). Co se týče konkrétních sektorů, ve kterých vznikají emise, Česko si vede dobře ohledně emisí z dopravy a skladování, které máme dle Eurostatu s hodnotou téměř 1 287 kilogramů na osobu třetí nejnižší. Ještě méně skleníkových plynů než na jednoho Čecha pak připadá na jednoho Rumuna a na jednoho Slováka.

Stejně jako v minulém ročníku i letos zůstávají pro Česko jednou z nejslabších oblastí emise z vytápění domácností. Přestože meziročně klesly z 836 kg skleníkových plynů na osobu na necelých 744, jednadvacet států v EU produkuje při termoregulaci budov méně emisí na osobu než my. Dobrou zprávou dále je, že se v Česku snižuje počet lidí, za jejichž úmrtím stojí znečištěné ovzduší.

Zatímco v roce 2021 zemřelo vlivem špatného ovzduší 81 lidí na 100 tisíc obyvatel, v roce 2022 se počet snížil na 65, a vyhoupli jsme se tak z 20. na 18. příčku. Že je přesto třeba situaci dále zlepšovat nicméně ukazuje výsledek prvního Finska, kde vlivem znečištěného vzduchu zemře jen 1 člověk ze 100 tisíc. „Dlouhodobé zlepšení potvrzují také data OECD o socioekonomických nákladech, které souvisejí se znečištěným ovzduším. Zatímco v roce 1999 tyto náklady v Česku přesahovaly 13 % HDP, dle posledních dostupných dat činily necelých 6 % HDP. I přes toto zlepšení se stále řadíme k zemím, kde jsou náklady spojené se znečištěným ovzduším nejvyšší.

V roce 2023 se suchem vyznačovalo podle EEA jen 0,27 % půdy v Česku, pouze deset států v EU je tak na tom v letošním ročníku lépe. Zatímco Belgii, Irsko, Maďarsko a Maltu nezasáhlo sucho vůbec, pro Pobaltí znamená významný problém. V Lotyšsku suchá půda zabírala 10,7 % území, v Estonsku 15,6 % a v Litvě dokonce 32 %. Pozitivní trend z roku 2023 reportovaný EEA nicméně neznamená výhru nad suchem v dlouhodobém měřítku.

„Výskyt sucha se samozřejmě výrazně proměňuje mezi jednotlivými roky a rok 2023 byl v Evropě prostě méně suchý,“ podotýká ředitel Hydrologie ČHMÚ Jan Daňhelka a zdůrazňuje, že se nedá říct, že by se situace ohledně sucha zlepšovala: „Celkově se v Česku v dlouhodobém trendu zrcadlí vliv suchého období let 2015 až 2020. Data ukazují mírný nárůst počtu dní, kdy vláhová bilance alespoň na 10 % území poklesne pod -100 mm - a tehdy můžeme mluvit o mírném suchu. Klesající trend je možné identifikovat i v některých vodoměrných profilech a některých sledovaných pramenech. Specifická je situace na hlubokých vrtech, jejichž režim není přímo navázaný na kolísání klimatu, zde trvá dlouhodobý pokles například v Plzeňské pánvi a v severních Čechách.” Podle modelu ČHMÚ také na konci března 2025 převládal na většině českého území stav mírného sucha.

Podobně jako v předchozích letech jsou Češi na předních příčkách v množství vody spotřebované na hlavu. Sice nás od minulého ročníku předběhla Malta, a pohoršili jsme si tak z 5. na 6. místo, naše letošní hodnota 128,4 kubíku znamená nicméně v porovnání s minulým rokem téměř neznatelné pohoršení. „Z analýzy dat EU vyplývá, že Česko je 6. v tzv. „Od 90. let minulého století poklesla specifická spotřeba na polovinu. Nejvýznamnějším důvodem bylo zavedení reálné ceny pro vodné a stočné, což znamenalo nárůst ze státem stanoveného poplatku 1 Kč/m3 v roce 1989 na 20 Kč/m3 na začátku milénia. Jakkoliv se nejednalo v absolutních hodnotách o významné částky, vedlo to ke značným úsporám v domácnostech,” vysvětluje Paul a dodává, že pomohlo také plošné nasazení vodoměrů pro přesné měření spotřeby, které má v Česku dlouhou tradici. „V současnosti prakticky neexistují neměřené odběry.

V Česku vzniká podle dat Eurostatu z obnovitelných zdrojů (OZE) ani ne pětina energie, meziročně se hodnota zvedla o necelého půl procenta na 18,59 %. Zůstala nám tak v rámci EU až podprůměrná 19. příčka. Ve vedoucím Švédsku pro srovnání obnovitelná energie představuje podíl 66,4 % na celkové produkci. Česko v produkci elektřiny z OZE v rámci EU dlouhodobě zaostává, jak jsme popsali v článku na portálu Evropa v datech. Přestože v Česku zažívají poměrně dynamický rozvoj solární elektrárny, kdy se jejich instalovaný výkon zvýšil z 2,45 gigawattů v roce 2022 na 3,95 gigawattů v roce 2024, Česko se naopak v celé předchozí dekádě vyznačovalo stagnující výstavbou větrných elektráren.

Zatímco v roce 2015 byl ve větrných turbínách instalovaý výkon 0,28 gigawattu, do roku 2024 vzrostl pouze na 0,35 gigawattu. V EU jako celku přitom došlo v roce 2023 k rekordnímu nárůstu instalovaného výkonu větrných elektráren. „Česko se v době energetické krize v roce 2022 probudilo a viděli jsme strmý nárůst počtu instalací solárních panelů, a to i v řádu stovek procent. Dlouhodobě ale zaostáváme v instalaci větrných elektráren. V některých letech dokonce nebyla instalována ani jedna nová turbína,“ uvádí analytička Evropy v datech a šéfredaktorka CSRD.cz Kateřina Novotná.

Důvodem jsou jednak zdlouhavé povolovací procesy, ale také nedůvěra lidí. „S větrnými elektrárnami je spojen vizuální zásah do krajiny a také řada mýtů. Není například pravda, že by Česko bylo z pohledu větrných instalací nevhodné. „Podle studie Ústavu fyziky atmosféry má vítr v Česku potenciál pokrýt 10 % roční spotřeby elektřiny a v optimistickém scénáři až celou třetinu. Potenciál máme tedy podobně dobrý jako sousední Rakousko, kde z větru pochází přibližně 12 % energie, nebo část Německa,“ říká Novotná s tím, že naopak s přímořskými zeměmi, jako je Británie nebo Nizozemsko, nedává smysl se srovnávat. „Velkou pomoc by nicméně představovalo i pokrytí pouhé desetiny spotřeby, vzhledem k tomu, že se chystá útlum výroby elektřiny z uhlí a bude urgentně třeba hledat jiné, rychle dostupné zdroje,“ uzavírá Kateřina Novotná.

tags: #emise #v #životním #prostředí #druhy

Oblíbené příspěvky:

• Curver Flipbin – recenze
• Ekologické vlastnosti Climatizer Plus
• Hnojení v zranitelných oblastech
• Ochrana životního prostředí na VŠCHT
• Třídění Odpadu v Mladých Bukách