Emise a vzdálenost od silnic: Studie o vlivu dopravy na zdraví

11.03.2026

Okolí pražské křižovatky na Balabence v pondělí ráno: vše je totálně ucpané auty popojíždějícími v dlouhých kolonách. Domy na Sokolovské ulici s fasádami zašedlými od výfukových plynů hledí na kolony vozů pod sebou desítkami oken, která je kvůli znečištěnému ovzduší lépe vůbec neotvírat. Člověk nemusí být lékař, aby tušil, že žít tady je hazard s vlastním zdravím. A vědci mu dávají zapravdu.

Nebezpečné emise z dopravy

Nejzákeřnějšími automobilovými emisemi jsou mikroskopické, okem neviditelné prachové částice o velikosti pouhých desítek nanometrů (miliontin milimetru) produkované v motorech, hlavně dieselových. Tělo proti nim nemá žádné přirozené bariéry, pronikají do krve a způsobují řadu nemocí - v mnoha případech ne hned, ale třeba až po desítkách let nebo u dětí a vnuků. Jedním z vědců, kteří se jejich měřením zabývají, je Michal Vojtíšek z Centra udržitelné mobility Josefa Božka při Strojní fakultě pražského ČVUT.

Nepřijatelně vysoké koncentrace jemných prachových částic byly nedávno naměřeny například na pražském Spořilově, dokonce i v bytech. Koncentrace nanočástic se vzdáleností od silnice rychle klesají, ale neexistuje magická hranice, za kterou je to už bezpečné. Můžete mít vysoké koncentrace v jedné ulici, ale o kousek dál, kde je cyklostezka na místo dálnice, mohou být mnohem nižší. Například v Líbeznici u Prahy nebo na právě Spořilově jsme ve vzdálenosti řekněme tří- až osmi set metrů od silnic naměřili hodnoty nanočástic, které již prakticky nebyly vyšší než běžné městské pozadí.

Záleží ale na intenzitě dopravy a dalších okolnostech, třeba v okolí křižovatek bývají koncentrace vyšší. Různé studie dokládají zvýšené riziko onemocnění v závislosti na tom, jak daleko od silnice člověk žije. Jako hranice, kde už není znečištění vyšší než jinde ve městě, se obvykle bere vzdálenost 50 až 200 metrů.

Řekněme silnice, kde projíždí deset až dvacet tisíc vozidel denně, je "frekventovaná silnice". Podél některých jsou měřicí stanice, ale o tom, jaké jsou skutečné koncentrace částic přímo nad takovou vozovkou nebo těsně u ní, často nevíme nic. Tam žádná měřící stanice není. Ukázalo se, že těsně nad silnicí může být až o tři řády více částic než jinde ve městě - v krychlovém centimetru vzduchu jsou jich místo tisíců miliony, vzácně i desítky milionů. Nebezpečné koncentrace jste naměřili i v bytě těsně u silnice v Líbeznici.

Čtěte také: Vše o emisních normách

Zdravotní rizika spojená s nanočásticemi

Jaké choroby kvůli dlouhodobému vdechování nanočástic hrozí? Je tu vyšší riziko onemocnění dýchacích cest, infarktů myokardu, různých onemocnění nervové soustavy, začíná se prokazovat souvislost s Alzheimerovou chorobou. Tím, že vdechujeme nanočástice, můžeme navíc způsobit problémy nejen sobě, ale i svým dětem a vnukům.

Rakovinotvorné látky, které se na mikroskopické částice váží, totiž poškozují DNA, což se může projevit v dalších generacích. V Evropské unii mají částice na svědomí asi 400 tisíc předčasných úmrtí ročně, což je asi desetkrát více Evropanů, než každý rok zemře při dopravních nehodách.

Zajímavé je, že při měřeních u silnice jsme extrémně vysoké počty částic zpravidla zaznamenávali vždy po průjezdu jednoho auta nebo několika vozidel. Jsou to auta s extrémně vysokými emisemi. Znovu se tím potvrdilo, že velkou částic emisí částic způsobuje poměrně malé množství vozidel, která jsou ve špatném technickém stavu.

Mohou to být i nová vozidla, která mají demontovaný, vytlučený, zničený filtr pevných částic nebo jsou přečipovaná na vyšší výkon. Vyššího výkonu dosáhneme tak, že do motoru proudí více paliva, než na co byl stavěn. Jestli to nadbytečné palivo shoří nebo neshoří, jestli produkuje částice, to je lidem jedno.

Opatření ke zlepšení situace

Nejlevnější a nejrychlejší by tedy bylo vozidla s vysokými emisemi najít a opravit. Vyhledávat je přímo na silnici, zastavovat a pokutovat. Včetně kamionů registrovaných v zahraničí. Chtělo by to také zvýšit pro kamiony mýtné. Díky vyššímu mýtnému a vybraným pokutám by si všechna tato opatření na sebe vydělala. Dále bychom měli zakázat úpravy, jako je přečipování motoru na vyšší výkon a odstraňování filtru částic. A konečně, bylo by dobré navrátit města pěším. Nákladní dopravu z části přemístit na železnici, zčásti podporovat místní zboží oproti výrobkům, které se nesmyslně převážejí po světě sem a tam.

Čtěte také: Více o pamětních emisích

Ministerstvo dopravy pochybuje, že po českých silnicích skutečně jezdí auta s nepřijatelně vysokými emisemi. V zahraničí, kde technická kontrola funguje, by testy neprošlo pět až deset procent vozidel. V Česku by podle mě už při odjezdu z technické kontroly nevyhovělo podstatně více než jedno procento aut.

Ministerstvo neví ani o tom, že emise lze měřit přímo u silnice. Například v Kalifornii měří tamní úřad pro ochranu ovzduší kouřivost, tedy v podstatě míru „černi“ výfukových plynů, přímo na dálničních odpočívadlech.

Ale stát nedělá pro regulaci automobilové dopravy dost. Vezměte si například plánovanou výstavbu obřího nákupního centra v Malšovicích u Hradce Králové. Má je navštěvovat až 30 tisíc lidí denně. To by vedlo k obrovskému nárůstu osobní automobilové dopravy na příjezdových cestách, které patří už dnes k nejvytíženějším v celém kraji. Upozorňoval jsem na to, ale místní úřady řekly, že je to v pořádku. Rovněž Odbor ochrany ovzduší Ministerstva životního prostředí konstatoval, že vše bylo provedeno podle metodiky, tudíž to musí být správně.

K měření emisí jsem se dostal v roce 1996 na univerzitě v Pittsburgu ve Spojených státech. Byl jsem pak u toho, když se zkoušely filtry pevných částic v New Yorku. Dělali jsme první měření emisí za reálného provozu. O nějaké roky později už byly tyto filtry namontované prakticky ve všech vozidlech. To mě těší. Jsem také nadšený přístupem Kalifornského úřadu pro ochranu ovzduší a Evropské komise.

Oni si spočítali, kolik stojí znečištěné ovzduší společnost například kvůli zvýšeným nákladům na zdravotní péči, a kolik by stálo normy zpřísnit. A zjistili, že přísnější ochrana ovzduší se jednoznačně vyplatí. Ze situace v České republice jsem spíše smutný, i když se najdou odborníci, kteří věcem rozumějí a chtějí je posunout. Není jich ale tolik a ze strany úřadů nevidím koordinovaný přístup.

Čtěte také: CIM Ministerstvo Emise: Vysvětlení

Rozdíl mezi Českou republikou a třeba Kalifornií je v tom, že americké úřady pravidelně konzultují problémy s veřejností a s vědci. Pracují u nich odborníci, kteří sledují dění, jezdí po konferencích, provádějí vlastní výzkum. Na zahraničních konferencích, kde se o motorech, palivech, emisích a ovzduší jedná, potkávám kolegy ze státní správy mnoha zemí, ale prakticky vůbec z Česka.

Srovnání dopravy: Auto, MHD, chůze

Na rozdíl od představy řady lidí karoserie auta nechrání před automobilovými zplodinami. Řidiči podle výsledků měření nadýchají větší množství škodlivin než cyklisté či chodci, kteří se drží v rozumné vzdálenosti od rušných silnic a křižovatek. Zdravější je i veřejná doprava, zejména metro.

Měření se uskutečnilo v magistrátním projektu Čistou stopou Prahou, který má za cíl upozorňovat na rizika spojená s emisemi z dopravy. „Mnoho lidí se mylně domnívá, že jsou v autě chráněni před škodlivými látkami více, než kdyby se po městě pohybovali bez auta,“ uvedl koordinátor projektu Lukáš Eršil a dodal, že podle výsledků je to právě naopak.

Měření se uskutečnilo na trase mezi Kačerovem a Karlovým náměstím. Při cestě pěšky a metrem bylo naměřeno průměrně 27 600 škodlivých částic na centimetr krychlový, při cestě autem to bylo 51 600.

Zásadní je podle Vojtíška vzdálenost od zdroje znečištění - při pohybu přímo na silnici, byť uzavřen v autě, je člověk vystaven mnohem větší zátěži, než když jde o pár ulic vedle dopravní tepny. „Každých pár desítek metrů v tom hraje velkou roli,“ uvedl Vojtíšek. Při pohybu městem je tak podle něj dobré vybírat trasu vzdálenější od rušných ulic.

Horší než v metru je situace u autobusů či tramvají v případě, kdy sdílejí stejné komunikace jako auta. Výhodou některých vozů MHD je podle vědce větrání střechou, kterou se dovnitř dostane menší množství zplodin. Škodliviny se nacházejí i v tunelu metra, i když je jich mnohem méně. Můžou se tam dostat přes ventilaci, například v případě linky metra C z magistrály.

Praha je po Ostravě druhým nejznečištěnějším městem v zemi, přičemž až 85 procent znečištění produkuje doprava. Pro zdraví nejškodlivější jsou mikroskopické částice, které jsou okem neviditelné a podle Vojtíška se jim lidský organismus neumí bránit. Mohou vést k rakovině, kardiovaskulárním či neurologickým potížím. Podle odhadu zemře v Česku kvůli znečištěnému ovzduší předčasně asi 10 tisíc lidí.

Nové vedení hlavního města si zlepšování kvality ovzduší vytyčilo jako jeden z důležitých bodů programu. Chystá se obnovit například plán zavedení nízkoemisní zóny, která by povolila vjezd do širšího centra města jenom autům s nižšími emisemi. Rada prověří také možnost zpoplatnění vjezdu do centra a schválila zavedení MHD zdarma v době smogových situací.

Ministerstvo dopravy i jeho agentury bohužel stále prosazují projekty, které se necitlivě dotýkají desítek tisíc obyvatel, bez zvažování variant a reálné potřebnosti stavby. K tomu se přidává i problém neúplného systému mýta, který přispěl ke zcela zbytečnému přetížení mnoha měst a obcí kamionovou dopravou. Škody způsobené dopravou (zejména nevhodně vedenou) na životním prostředí, zdraví obyvatel a majetku jsou obrovské.

Znečištění emisemi z dopravy je největším problémem zejména ve městech a v blízkosti rušných silnic. Látky, které jsou součástí výfukových plynů, mohou způsobit množství závažných zdravotních problémů. Nebezpečné jsou zejména jemné prachové částice, které pronikají hluboko do plic a vážou na sebe další škodlivé látky, např. benzoapyren.

Pro zlepšení situace v oblasti emisí stát musí konečně zajistit takový dozor nad stanicemi technické kontroly a emisního měření vozidel, který zabrání nyní běžnému falšování zkušebních protokolů za úplatek. Je třeba z této služby učinit základní nástroj, který vyřadí z provozu vozidla, která už na silnici nepatří. Ve městech by bylo efektivním řešením mj. zavádění nízkoemisních zón a/nebo mýtné pro vjezd vozidel do center měst.

Je velmi smutné, že rakovina u dětí je na vzestupu. Jednou z hlavních příčin je znečištění ve vzduchu, způsobené automobily. Výzkumní pracovníci v Dánsku v loňském létě informovali, že i nízká hladina znečištění ovzduší po delší časový úsek má spojitost s rakovinou plic u dospělých.

Studie prováděné v jižní Kalifornii naznačují, že úroveň znečištění částic zůstává zvýšená až na vzdálenost 300 metrů od rušné silnice. Problémem je, že v městských oblastech bydlí až čtyři z pěti obyvatel do 300 metrů od rušné silnice. Nedávný výzkum provedený na University of California, Los Angeles potvrdila souvislost mezi znečištěním ovzduší souvisejícího s dopravou a rakoviny u dětí.