Empedoklés: O přírodě, básně a analýza

O klasické filologii nepanuje v dnešní době žádné jednotné a jasně rozpoznatelné veřejné mínění. Lze to postřehnout jak v kruzích vzdělanců obecně, tak i mezi učedníky této vědy samé. Příčina spočívá v jejím roztříštěném charakteru, v nedostatku pojmové jednoty, v neústrojném seskupení nejrozličnějších vědeckých činností, které jsou vzájemně spojeny pouze slůvkem „filologie“.

Je třeba totiž poctivě přiznat, že si filologie takříkajíc půjčuje z vícero věd a že je jako kouzelný lektvar smíchána z nejroztodivnějších šťáv, kovů a kůstek, že v sobě krom toho dokonce ukrývá umělecký a na estetické a etické půdě imperativní element, jenž je v povážlivém rozporu s jejím ryze vědeckým vystupováním. Filologie je tak dílem historií, dílem přírodní vědou a dílem estetikou: historií, pokud se projevy určitých národních individualit snaží chápat ve stále nových obrazech a pochopit zákon panující v proudu jevů: přírodní vědou, snažíli se probádat nejhlubší lidský instinkt - instinkt řeči: konečně estetikou, protože z řady starověků vyzdvihuje tzv. starověk „klasický“, a to s požadavkem a záměrem odkrýt zasypaný ideální svět a nastavit přítomnosti zrcadlo klasiky a věčně platného vzoru.

To, že se tyto veskrze různorodé vědecké a estetickoetické výhonky spojily pod jedním společným jménem, pod jistým druhem zdánlivé monarchie, je většinou vysvětlováno skutečností, že filologie byla původně a po všechny časy zároveň i pedagogikou. V přítomnosti, tedy v době, kdy lze téměř v každém myslitelném směru filologie nalézt vynikající postavy, převládla nakonec všeobecná nejistota úsudku a spolu s tím i všeobecné ochabnutí zájmu o filologické problémy. Takový nerozhodný a rozpolcený stav veřejného mínění zasáhne vědu o to citelněji, že její zjevní i skrytí nepřátelé mohou pracovat s daleko větším úspěchem.

Takových nepřátel má však právě filologie velké množství. Kde na ně nenarazíme, na posměváčky, kteří jsou vždy připraveni uštědřit ránu filologickým „krtkům“, tomu pokolení, které se ex professo zabývá polykáním prachu, které desetkrát překopané hroudy znovu překope a rozryje i po jedenácté. Pro tento druh protivníků je však filologie samozřejmě zbytečná, ale zároveň bezelstná a neškodná kratochvíle, předmět žertu, nikoli nenávisti. Naproti tomu naprosto nepříčetná a nesmírná nenávist k filologii panuje všude tam, kde obavy budí ideál jako takový, kde moderní člověk ve šťastném obdivu padá na kolena sám před sebou, kde je hellénský svět považován za překonanou, a proto zcela bezvýznamnou věc.

Věda má s uměním společné to, že se jí ty nejvšednější věci jeví jako zcela nové a lákavé, ba dokonce působením nějakého kouzla jako právě zrozené a nyní prvně prožité. Život stojí za to, aby byl žit, praví umění, ta nejkrásnější svůdkyně; život stojí za to, aby byl poznáván, říká věda. Při této konfrontaci vychází najevo rozpor, jenž se často projevuje obzvlášť srdceryvným způsobem, rozpor v pojmu a v návaznosti na to i v činnosti klasické filologie, jež je tímto pojmem určena.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Postavímeli se ke starověku vědecky, můžeme se sice okem historika snažit pochopit to, co se událo, nebo se po způsobu přírodovědce snažit roztřídit a srovnávat jazykové formy mistrovských děl starověku, popřípadě je redukovat na několik morfologických pravidel: vždy však ztratíme onu zázračnou tvůrčí sílu, vlastní vůni antické atmosféry, zapomeneme své roztoužené pohnutí, jež silou instinktu jako nejpůvabnější vozatajka přivezlo naše přemýšlení a prožívání k Řekům.

Zde musíme upozornit na zcela určité a na první pohled velmi překvapující nepřátelství, kterého musí filologie litovat ze všech nejvíc. Neboť právě v těch kruzích, na jejichž podporu musíme co nejjistěji spoléhat, v kruzích uměleckých přátel starověku, horlivých zastánců řecké krásy a ušlechtilé prostoty, nabývají tu a tam na síle rozladěné tóny, jako by právě sami filologové byli hlavními nepřáteli a ničiteli starověku a starověkých ideálů.

Schiller předhazoval filologům, že roztrhali Homérův věnec, a Goethe, dříve sám stoupenec Wolfových názorů na Homéra, oznámil své „odpadnutí“ těmito verši: „Nás bystrostí, jíž máte dosti, jste každé úcty chtěli zprostit. A mnohý z nás hned uznal rád, že Ilias je kompilát. Svým odklonem vás nechcem trápit; nás mládí dokázalo vznítit, že raději k celku chcem se vrátit a s radostí se do něj vcítit.“

Zřejmě se soudí, že důvod tohoto nedostatku piety a uctivosti musí tkvět hlouběji: a mnozí proto váhají, zda se filologům obecně nedostává uměleckých schopností a prožitků, takže nejsou schopni být ideálu právi, nebo zda je ovládl duch negace, jakýsi destruktivní obrazoborecký směr. Když ale dokonce sami přátelé starověku popisují s podobnými rozpaky a pochybnostmi obecný charakter dnešní klasické filologie jako něco veskrze problematického, jakého vlivu pak musí nabýt útoky „realistů“ a fráze hrdinů dne?

Odpovídat posledně zmíněným na tomto místě by bylo s ohledem na zde přítomné naprosto nevhodné; nemáli se mi přihodit totéž, co onomu sofistovi, který ve Spartě veřejně chválil a obhajoval Héraklea, byl však přerušen výkřikem: „A kdo ho haněl?“ Naproti tomu se nemohu zbavit myšlenky, že i v této společnosti tu a tam zaznívají některé z pochybností, jaké můžeme často slýchat právě z úst vznešených a umělecky nadaných lidí, jaké musí dokonce mučivě pociťovat poctivý filolog, a to nejen ve skličujících momentech stísněného rozpoložení.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Pro jednotlivce ostatně před výše vylíčeným rozporem žádné záchrany není: co však hájíme a co zdviháme vzhůru jako korouhev, je skutečnost, že klasická filologie obecně s těmito boji a trápeními svých jednotlivých učedníků nemá co do činění. Celý vědeckoumělecký pohyb tohoto neobyčejného kentaura směřuje s obrovskou silou, avšak kyklópskou pomalostí k tomu, aby přemostil onu průrvu mezi starověkem ideálním - který je možná jen nejkrásnějším květem germánské milostné touhy po jihu - a starověkem reálným; a tak klasická filologie neusiluje o nic jiného než o konečné dovršení své nejvlastnější podstaty, o to, aby původně nepřátelské a jen násilím dohromady svedené základní pudy úplně srostly a staly se jedním.

Snad se dá mluvit o nedosažitelnosti cíle, a dokonce lze cíl sám označit za nelogický požadavek - usilování, pohyb po oné dráze směrem kupředu však existuje a já se chci pokusit na příkladu objasnit, jak nejdůležitější kroky klasické filologie nikdy nevedou od ideálního starověku pryč, nýbrž právě k němu, a jak právě tam, kde se zcela nepatřičně hovoří o bourání svatyní, jsou naopak budovány novější a důstojnější oltáře.

Ze všech stran nyní slýcháme důrazné tvrzení, že otázka Homérovy osobnosti už vlastně není aktuální a že ke skutečné „homérské otázce“ vůbec nepatří. Lze samozřejmě připustit, že se v určitém časovém úseku, například v naší filologické přítomnosti, může těžiště zmíněné otázky od problému osobnosti poněkud vzdálit: právě v přítomnosti se přece odehrává nadmíru pečlivý experiment - pokus konstruovat homérské básně, aniž bychom si pomáhali osobností, jako dílo mnoha osob. Pokud však těžiště nějaké vědecké otázky nalézáme po právu tam, odkud vytryskl mocný příval nových náhledů, tedy v bodě, kde se specializované vědecké bádání stýká s celkem vědy a kultury, pokud tedy těžiště určujeme podle kulturně historického hodnocení, pak se musíme i v oblasti homérských bádání zastavit u otázky osobnosti jakožto u jedině plodného jádra celého okruhu otázek.

Na Homérovi se totiž moderní svět nechci říci naučil, ale poprvé si na něm vyzkoušel velkou historickou perspektivu; a aniž bych již zde vyslovil své mínění o tom, zda tato zkouška právě na tomto objektu proběhla šťastně či vůbec šťastně proběhnout mohla, ona plodná perspektiva tím byla nesporně poprvé exemplárně užita. Obvykle vše probíhá tak, že nějakému epochálnímu nálezu předchází řada nápadných předzvěstí a jednotlivých přípravných postřehů. I zmíněný experiment má svou poutavou prehistorii, avšak podivuhodně časově vzdálenou.

Friedrich August Wolf začal právě tam, kde řecký starověk pustil otázku z rukou. Vrcholem, kterého literárně historická studia Řeků, a tedy i jejich jádro, homérská otázka, dosáhla, bylo období velkých alexandrijských gramatiků. Až do tohoto vrcholu procházela homérská otázka dlouhým řetězem jednotvárného vývojového procesu, jehož posledním článkem a zároveň tím posledním, co bylo pro starověk vůbec dosažitelné, se zdá být právě stanovisko těchto gramatiků.

Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě

Ti chápali Iliadu a Odysseiu jako výtvor jednoho Homéra: pokládali za psychologicky možné, aby díla, jejichž celkový charakter je tak odlišný, vyprýštila z jednoho génia, v protikladu k chórizontes, kteří představují nejkrajnější skepsi jednotlivých náhodných individualit starověku, nikoli starověku samého. Aby se za předpokladu jednoho básníka dal vysvětlit fakt, že výsledný dojem z obou eposů je naprosto odlišný, bral se na pomoc věk a básník Odysseie byl srovnáván se zapadajícím sluncem. Pokud jde o jazykové a myšlenkové odlišnosti, oko oněch kritiků bylo neúnavně bystré a bdělé; zároveň však byla upravena historie homérských básní a jejich tradování tak, aby tyto odlišnosti mohly být přičteny nikoli Homérovi, nýbrž redaktorům a pěvcům homérských básní.

Panovalo přesvědčení, že homérské básně byly po nějakou dobu šířeny ústním podáním a že je poznamenala improvizace a tu a tam také zapomnětlivost pěvců. V určitém momentu, v době Peisistratově, měly být ústně tradované fragmenty knižně sebrány; nejasnosti a rušivé prvky tak mohly být podsunuty redaktorům. Celá tato hypotéza je v rámci literárních studií tou nejvýznamnější, jakou se starověk mohl pochlubit; obzvlášť uznání faktu, že Homér byl šířen ústním podáním, představuje v protikladu k síle zvyku epochy knižní vzdělanosti obdivuhodný vrchol antické vědeckosti.

Pro tuto hypotézu je charakteristické, že podle ní máme v nejpřísnějším smyslu brát vážně Homérovu osobnost, že v projevech osobnosti budeme všude předpokládat určitou zákonitost a vnitřní soulad a že pomocí dvou výtečných vedlejších hypotéz smeteme jako nehomérovské všechno, co této zákonitosti odporuje. Ale právě tento základní rys, totiž snaha poznat namísto nějaké nadpřirozené bytosti osobnost z masa a kostí, prochází rovněž všemi stádii, jež vedou až ke zmíněnému vrcholu, a to se stále větší energií a vzrůstající pojmovou jasností. Individuálnost je pociťována a zdůrazňována stále silněji, psychologická možnost jednoho Homéra stále silněji požadována.

Budemeli od onoho vrcholu postupovat zpátky, narazíme na Aristotelovo pojetí homérského problému. Ten považuje Homéra za ryzího a neomylného umělce, jenž si je dobře vědom svých cílů i prostředků: přitom se však v Aristotelově naivní oddanosti lidovému mínění, které Homérovi přiřklo i pravzor všech komických eposů, báseň Margités, ještě projevuje hledisko nedospělosti historické kritiky.

Zamířímeli od Aristotela ještě hlouběji nazpátek, pak stále více vzrůstá neschopnost uchopit konkrétní osobnost; pod Homérovým jménem se hromadí stále více básní a každé období prokazuje stupeň své kritické vyspělosti tím, kolik a jaké za homérské uzná. Přesuňme se nyní do období Peisistratova: tehdy zahrnovalo „slovo“ Homér množství těch nejheterogennějších prvků. Co tehdy Homér znamenal? Ona doba se zjevně necítila s to vědecky obsáhnout osobnost a hranice jejích projevů. Homér se zde stal téměř jakousi prázdnou skořápkou.

Zde před námi vyvstává závažná otázka: co leží před tímto údobím? Ztratila se snad Homérova osobnost, protože ji člověk nedokázal obsáhnout, a stala se pozvolna prázdným jménem? Nesnáz s tím, jak na tuto otázku odpovědět, však narůstá, hledámeli odpověď z druhé strany, totiž z hlediska dochovaných básní. Stejně jako je dnes obtížné a vyžaduje vážné úsilí, chcemeli si objasnit paradoxnost gravitačního zákona, tedy že Země mění svůj způsob pohybu, když svou polohu v prostoru změní jiné nebeské těleso, aniž by mezi oběma bylo nějaké materiální pouto, stejně je v přítomnosti zapotřebí velké námahy k tomu, abychom si učinili celistvou představu o onom úžasném problému, jenž, předáván z ruky do ruky, čím dál tím více ztrácel svůj původní, nanejvýš výrazný charakter.

Básnická díla, s nimiž ani největší géniové nemají odvahu soutěžit, díla, v nichž jsou stanoveny věčně nedostižné vzory všech uměleckých období: a přesto je jejich básník jen dutým jménem, tak křehkým všude, kde se ho dotkneme - nikde pevné jádro nějaké vůdčí osobnosti. Zdálo se, že přes tento problém vede jako most pojem lidové poezie: zde prý byla činná hlubší a původnější síla než síla jakéhokoli jednotlivého tvůrčího individua; tyto nepoměřitelné básně měl zplodit nejšťastnější národ ve svém nejšťastnějším období, na nejvyšším stupni fantazie a poetické tvůrčí síly.

V této obecnosti má myšlenka lidové poezie cosi opojného; s uměleckým zalíbením vnímáme, jak se něco typicky lidového s ohromnou silou zbavuje všech pout a máme z tohoto přírodního úkazu stejnou radost jako z nezadržitelně se řítící vodní spousty. Taková představa však oprávněně budila nedůvěru: což by příroda, jež si pokud jde o její nejvzácnější a nejznamenitější výtvor, génia, počíná tak skoupě a šetrně, najednou v jednom určitém bodě z nevysvětlitelného vrtochu tak rozhazovala?

Zde se znovu vrací znepokojivá otázka: neměli bychom si vystačit i s jedním jediným géniem a pokusit se objasnit existenci této nedostižné výjimečnosti? Zrak se nyní zaostřuje na to, v čem lze onu skvělou ojedinělost nalézt. Druhá strana se naproti tomu dovolávala autority Aristotelovy, jenž právě v rozvržení a koncepci celku nejvíce obdivoval Homérovu „božskou“ přirozenost; pokud toto rozvržení tak jasně nevystupuje, pak jde o nedostatek, jejž je třeba přičíst na vrub tradici, nikoli básníkovi, o následek přepracování a interpolací, které postupně zakryly původní jádro.

Čím více se onen první směr pídil po nesrovnalostech, kontradikcích a zmatečnostech, tím rozhodněji odvrhovali druzí to, co podle jejich cítění původní plán zatemňovalo, aby se jim do rukou dostal pokud možno vyloupnutý praepos. K podstatě druhého směru náleželo to, že trval na pojmu epochálního génia jakožto zakladatele velkých uměleckých eposů. Naproti tomu první směr kolísal mezi předpokladem jednoho génia a množství menších přebásnitelů a další hypotézou, jež potřebuje vůbec jen řadu schopných, leč průměrných pěveckých individualit, ale předpokládá tajuplné prýštění, hluboký umělecký pud lidu, jenž se zjevuje prostřednictvím jednotlivého pěvce jako jakéhosi téměř netečného média.

Všechny tyto směry vycházejí z toho, že problém současného stavu oněch básní je řešitelný z hlediska estetického soudu: rozhodnutí se očekává od správného určení hraniční čáry mezi geniálním ...

tags: #empedokles #o #prirode #basen #analyza

Oblíbené příspěvky:

• Prezidentská novela zákona o ochraně přírody
• EcoBin: Zkušenosti uživatelů
• Znečištění ovzduší ve městech
• Skládky odpadů v ČR
• Výběr odpadkového koše s víkem