Environmentální psychologie: Studium vztahu člověka a prostředí

Ekologická psychologie, často označovaná také jako environmentální psychologie, se věnuje studiu vztahu mezi životním prostředím a lidským vnímáním. Toto psychologické odvětví vzniklo po 2. světové válce a postupně začalo nabírat na síle v souvislosti s rozmáhajícím se ekologickým hnutím.

Vznik a vývoj environmentální psychologie

Vznik a vývoj environmentální psychologie je úzce spojen se vznikajícím environmentálním hnutím a s ním spojeným paradigmatickým obratem v rámci různých vědních disciplín, který zapříčinil vznik řady nových směrů. Prvopočátky etablování oboru spadají již do druhé poloviny čtyřicátých let dvacátého století. Po druhé světové válce byla patrná snaha o nalezení nových přístupů v rámci sociálních věd, které by vysvětlovaly kulturní odlišnosti lépe než rasová teorie. Padesátá léta pak přinesla prohloubení debaty o vlivu životního prostředí.

V roce 1955 vychází zásadní dílo kulturní ekologie Juliana Haynese Stewarda (Theory of Culture Change: The Methodology of Multilinear Evolution), které poukazuje na značný vliv životního prostředí pro kulturní vývoj. Šedesátá léta poté přinášejí environmentální i celospolečenské obrození, odmítání soudobých institucí a volání po návratu k romantizované harmonii prvotní pospolitosti. Individuální imaginace přírody se rychle stává předmětem zájmu psychologů a dochází ke konstituování prvních environmentálně-psychologicky zaměřených institucí.

Zaměření environmentální psychologie

Environmentální psychologie se soustřeďuje na vliv přírodního prostředí, architektury, města, počasí nebo hluku na lidské prožívání a jednání. Zároveň také zkoumá lidské chování, v jehož důsledku dochází k poškozování životního prostředí.

Výzkumy environmentální psychologie se tradičně zabývaly působením městského prostředí, architektury a designu, hluku a přelidnění, přírody či počasí na lidské myšlení, emocemi, a také způsobem, jak své prostředí vnímáme a jak v něm jednáme. Výzkum chování, které poškozuje životní prostředí, hrál v této disciplíně původně jen doplňující roli. Nově, někdy na přelomu století, začíná být environmentální psychologie chápána jako studium interakce mezi člověkem a jeho prostředím s větším důrazem na podporu proenvironmentálního chování.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Environmentální percepce a mentální mapy

Do p.e. patří především výzkum tzv. environmentální percepce, tj. toho, jak člověk vnímá, hodnotí a interpretuje své životní prostředí (počítaje v to i prostředí pracovní a soukromé). Nejvíce poznatků bylo získáno studiem pohybu a chování lidí ve městech - např. byly zkoumány způsoby, jak lidé kognitivně kódují urbanistický svět kolem sebe. Výslednicí bývá formulace prostorové představy města, tzv. mentální mapa, kterou do p.e. zavedli K. Lynch a S. Milgram.

Vnímání a hodnocení životního prostředí představuje tak základnu výzkumné orientace p.e., přičemž lze experimentálně sledovat ohromnou škálu lidského vnímání životního prostředí, např. výzkumem vlivu podprahových informací, subliminálního vnímání, tzv. urbanistického náměsíčnictví, vnímání krajiny (tzv. topofilie), způsobů orientace člověka v prostoru (zmíněné mentální mapy), vnímání symbolicky působících znaků živ. prostředí.

Ekopsychologie

Neologismus „ecopsychology“ vytvořil americký sociální historik Theodor Roszak, který jej podle všeho poprvé použil ve své knize The Voice of the Earth: An Exploration of Ecopsychology (Hlas Země: Explorace ekopsychologie) (1. vyd., vyšlo r. 1992). Tato původní ekopsychologie je směrem myšlení, založeným na psychoanalýze a analytické psychologii, který se zabývá psychodynamickými vztahy mezi člověkem - lidskou populací na Zemi - a jejich životním prostředím.

V českém prostředí se pojem ekopsychologie používá pro studium prožívání a chování ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí.

Kniha Psychologie environmentálních problémů

Předmětu zkoumání ekologické psychologie se věnuje například kniha Psychologie environmentálních problémů. Kniha propojuje psychologické poznatky s tématy ochrany přírody a životního prostředí. Východiskem je skutečnost, že psychologie jako věda o lidském prožívání a chování může svými poznatky významně přispět k soudobým snahám o větší environmentální udržitelnost.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Těžištěm textu je šest kapitol, v nichž autorky aplikují poznatky šesti základních psychologických směrů (psychoanalýzy, sociální psychologie, behaviorismu, kognitivní psychologie, fyziologické psychologie a holistických proudů v psychologii) na téma soudobých environmentálních problémů a rizik. Čtenářům-nepsychologům v úvodu každé kapitoly vysvětlují základní východiska a poznatky jednotlivých psychologických směrů. Uváděno je mnoho příkladů z environmentální praxe, z vlastních zkušeností autorek.

Kniha amerických autorek Deborah Du Nann Winterové a Susan Kogerové bývá již dnes řazena mezi klasická díla zahraniční ekopsychologické literatury. Současně je prvním českým překladem monografie, která čtenáři zprostředkovává pohled na rozvíjející se disciplínu tzv. conservation psychology (v našich podmínkách označovanou jako ekopsychologie). Překlad je doplněn lektorskými poznámkami českých ekopsychologů, které na některých místech doplňují americké reálie a text tak více zpřístupňují českému čtenáři.

Obsah knihy a psychologické přístupy

Obsah knihy tvoří osm kapitol, které se z velké části věnují příspěvku jednotlivých psychologických směrů (od dynamických přes behaviorální až ke gestalt psychologii) k chápání environmentálních problémů a porozumění tomu, jak se lidé s jejich existencí vyrovnávají. Autorky nejdříve popisují svou vlastní zkušenost ze setkání s environmentálními problémy a celá první kapitola - sugestivně nazvaná „Co to k čertu s tou Zemí děláme“ - se věnuje těm nejzásadnějším. Nevšedním návrhem směrem ke čtenáři je apel na reflexi emocí, které čtení knihy vyvolává.

Záměr autorek osvětluje hned druhá kapitola zabývající se psychoanalytickou teorií. Freudův přínos je spatřován zejména v popularizaci teorie nevědomí a obranných mechanismů ega. Dalším přístupem, kterému se kniha věnuje, je sociální psychologie. Její východiska pomáhají vysvětlovat, jakým společenským normám a situačním zkreslením při svém rozhodování podléháme a jaké dopady tato rozhodnutí mají pro životní prostředí. Teorie kognitivní disonance aplikovaná na každodenní rozhodnutí ovlivňující životní prostředí ukazuje, jak si vytváříme přesvědčivá, ale ve skutečnosti nepravdivá vysvětlení svého chování. Autorky neopomněli zmínit ani výzkum environmentálních přesvědčení (postojů) pomocí škály NEP (New Ecological Paradigm), která může být českému čtenáři známa např. z prací Jana Činčery nebo Marka Fraňka.

Třetí kapitola, shrnující zásadní poznatky behaviorální psychologie, je přímo studnicí námětů pro experimentální výzkum nebo praktická opatření směřující ke změně chování lidí (např. šetření energiemi, recyklace). I když by se mohl zdát behaviorismus z historického hlediska překonaný, autorky ukazují, že řada myšlenek je platná i dnes a má co říci k utváření vztahu člověk-prostředí.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

Další kapitola je naopak spíše popisná. Fyziologická psychologie a psychologie zdraví přinášejí varování týkající se působení environmentálních stresorů (fyzikálních a psychologických), které mají za důsledek emoční a fyzické strádání člověka. Autorky upozorňují také na psychohygienický rozměr řešení environmentálních problémů - buď před nimi zavíráme oči a zbavujeme se tak úzkosti, nebo úzkost naopak prožíváme ale bez potřebné reflexe a plného přijetí našich emocí. Právě tato myšlenka by mohla být nosná pro supervizní setkávání českých pedagogů environmentální výchovy, podobně jako u jiných profesí pracujících s lidmi.

Šestá kapitola popisuje pohledem kognitivní psychologie informační bariéry, zkratky a zkreslení, které vytváříme při výběru a zpracovávání informací. I když by se mohlo zdát, že uvědomování si omezení, které limitují mezilidskou komunikaci, by mohlo přispět k objektivnějšímu náhledu na environmentální problémy, je problém složitější. Na příkladech autorky ukazují, že i když lidé disponují dostatečnými a pravdivými informacemi, i přes to existuje rozpor mezi jejich postoji či zastávanými hodnotami a pozorovaným chováním. Zde se opět ke slovu dostává zkoumání nevědomých preferencí jednotlivců a tlaků, které vytváří jejich sociální okolí.

Na závěr se autorky věnují ještě dvěma okrajovým přístupům - gestalt psychologii a tzv. roszakovské ekopsychologii. Jejich společným jmenovatelem je celostní přístup k problematice životního prostředí. Zástupci těchto směrů upozorňují na potřebu identifikace našeho já s tzv. ekologickým já, přesah existence jednotlivce a sounáležitost s globálním ekosystémem. I když jde o přístup nejméně empiricky ověřitelný, je podle mého názoru velmi přínosnou myšlenka potřebnosti „nadhledu“ při řešení komplexních environmentálních problémů.

tags: #environmentální #psychologie

Oblíbené příspěvky:

• Rozměry a výhody košů 450
• Ilegální odpad z Itálie
• Význam veterinární hygieny a ekologie
• Skryté poklady Bratislavy
• Recenze a tipy na eko kosmetiku v Táboře