Evropa vyváží odpad do Asie: Statistické údaje a dopady

23.03.2026

V roce 2017 způsobila studie Helmholtzova centra pro výzkum životního prostředí nemalý poprask. Její hlavní autor, Christian Schmidt, v ní totiž předkládal informace o tom, že za znečištěním světových oceánů plastovými odpady v podstatě stojí jen desítka řek. A žádná z nich se nenachází v Evropě nebo USA, tedy na kontinentech, kde se dostupnost jednorázových plastů zrovna tak aktivně řešila.

Studie uváděla, že opomíjeným zdrojem plastového znečištění v oceánech je vnos odpadků z pevniny, respektive 1350 řek. A že z tohoto množství sledovaných/modelovaných veletoků je jen 10 z nich odpovědných za 88-95 % podíl vnosu plastů do oceánů. Závěry studie se tehdy dočkaly nejrůznějších tendenčních interpretací, které pak Schmidt musel komplikovaně uvádět na pravou míru.

V zásadě totiž silně nevyhovovala všem, kdo se snažili lobbovat za omezení produkce jednorázových plastů. A zrovna tak silně zase vyhovovala všem, kterým stačilo ukázat prstem na Mekong, Amur, Perlovou řeku, Gangu, Hai, Žlutou řeku, Indus, Jang-c’-ťiang v Asii a Niger a Nil v Africe a plastové odpady ideálně neřešit vůbec.

Jednorázové plasty se mezitím zavázalo omezit, zakázat nebo do roku 2030 významně snížit 170 zemí světa. A nyní je tu nová, byť podobně laděná studie. Jejím hlavním autorem je Lourens J. J. Meijer z neziskové organizace Ocean CleanUp, a řada dalších nizozemských a německých odborníků. Ti si při řešení problematiky vnosu plastového znečištění do oceánů počínali důsledněji.

Protože spoléhali jak na super-výkonné počítače modelující nejrůznější dynamické faktory prostředí a scénáře, tak i na práci v terénu činných profesionálů, kteří dodávali data a podklady doslova lovené sítěmi a rukama z řek po celém světě. Nesnažili se přitom kontroverzemi opředenou studii Christiana Schmidta (který se do práce rovněž zapojil) vyloženě vyvrátit, spíš doplnit a zpřesnit.

Čtěte také: Tipy pro kempování v Evropě

Závěr nové studie se odlišuje hlavně tím, že díky podrobnějšímu průzkumu v konkrétních zemích se jim podařilo odhalit jako zdroje plastového znečištění řadu menších řek (obvykle těch, které krátce před svým ústím protékaly nějakou metropolí). A jaký je tedy správný výsledek? Z 100 887 sledovaných vodních toků ústících do moře či oceánů po celém světě je za 80 % vnosu plastových odpadů odpovědných 1656 řek.

Nemilé je, že v odhadech součtu řekami transportovaných odpadků původní čísla sedí pořád stejně. A stejně tak se nemění ani to, že drtivá většina těchto znečišťujících řek se pořád nachází převážně v Asii a v Africe (a několik dalších v Brazílii).

O čtyři léta později tak máme konkrétnější a přesnější výsledek, který ale v zásadě potvrzuje to, co už nějakou dobu tušíme. Totiž že evropské ani severoamerické řeky nepatří, když přijde na vnos plastových odpadů do řek, ke světovým špičkám. Meijer přitom demonstruje havarijní stav znečištění řek plasty například na srovnání indonéské řeky Ciliwung (s délkou 119 kilometrů a povodím 591 km2 jste o ní pravděpodobně nikdy neslyšeli) a Rýnu (1239 kilometrů délky a ve studii uváděnou rozlohou povodí 163 000 km2).

Přičemž Rýn je podle měření týmu Ocean CleanUp pro moře zdrojem 3 tun plastů ročně, zatímco Ciliwung 308 tun. Což je dost děsivý nepoměr. V Indonésii například ročně vyrobí z vlastních zdrojů „jen“ 3,6 milionů tun plastů (1 % z 360 milionů tun plastů vyrobených na světě), ale i to jim stačí k tomu, aby měli nehezkou pověst objemově skoro nejvýraznějších znečišťovatelů.

Do oceánu totiž přispívají 6,8 miliony tun jednorázových plastů ročně. Jak je možné, že toho víc vyhodí, než sami vyrobí? To je jednoduché. Plastové odpady k nim zavážíme ze zbytku světa. I z Evropy, kde ročně vyrobíme 62 milionů tun plastů, ale recyklujeme jich jen kolem 15 %.

Čtěte také: Evropa bez turistů

Otázka: „Řeky jakých států dodávají do oceánů nejvíce plastových odpadů?“ tak začíná trochu připomínat chytání lva za ocas. Hlava, zdroj, prameniště plastových řek je totiž jinde. Geograficky například v Austrálii (produkce 59 kilogramů jednorázových plastů), Spojených státech amerických (53), Jižní Korei (44), Japonsku (37), Francii (36), Saúdské Arábii (35), Španělsku (34), Kanadě (34) a Itálii (23).

Tedy zemích, kde se v přepočtu na počet obyvatel generuje největší podíl jednorázových plastů. Mimochodem, z tohoto žebříčku největších producentů jednorázových plastů fikaně vypadla Čína. Ta sice každoročně vyrobí 30 % plastů globálně, ale roznásobením na počet obyvatel se už jejich produkce na osobu nezdá tak divoká.

Ze soupisky stovky nadnárodních průmyslových gigantů, obřích koncernů, které se společně dělí o 90 % veškeré produkce surovin pro výrobu jednorázových plastů vyplývá, že svrchní dvacítka společností (známé firmy jako ExxonMobil, Dow, Sinopec, Saudi Aramco, Total) je odpovědná za produkci 55 % tonáže surovin pro výrobu jednorázových plastů.

Anebo ještě jinak, žebříček reprezentuje spokojené majitele 1200 fabrik, ve kterých vzniká 98 % světově produkovaných polymerů PP, HDPE, LDPE, LLDPE a PET. Bez nichž žádné výrobky ve smyslu jednorázových plastů nevyrobíte. Tedy přesně těch míst, kde skutečně pramení plastové řeky. Byť jejich prameniště je často na jiném kontinentu, než jejich ústí do oceánu.

Problém s plastovými odpady v oceánech tedy nevzniká v ústí řek Asie a Afriky do moře, a není ani tak dalece problémem spotřebitelů nebo jen drobných výrobců "uchošťourů" a plastových brček - jako spíš u těch, kdo, zatímco se hádáme - suroviny pro jednorázové plasty dále v tichosti vyrábí a dodávají.

Čtěte také: Charakteristika Severní Evropy

A pochopitelně také těch, kteří se v Asii a Africe, s naším tichým svolením, zbavují našich plastových odpadů. V minulém roce došlo k rekordnímu navýšení množství odpadů, které členské státy vyvezly za hranice. Zdá se, že evropské plány na skutečnou recyklaci se zatím míjí účinkem.

Čína, která byla v předešlých letech hlavní destinací, kde končil evropský odpad, sice zpřísnila podmínky pro přijímání odpadu ze zahraničí, členské státy si ale se situací poradily a odpady přesměrovaly jinam. Již v roce 2020 Eurostat zveřejnil údaje, z nichž vyplynulo, že export odpadů začal po čínské stopce mířit do Turecka a Indie.

Čísla ze statistiky Eurostatu za loňský rok ukazují, že nedošlo ke zlepšení. Naopak vývoz odpadu z EU do zemí mimo EU dosáhl rekordních hodnot. V roce 2021 se evropský export odpadu do zemí mimo EU zvýšil na 32,98 milionů tun. V porovnaní s rokem 2020, kdy bylo vyvezeno 32,81 mil. tun, jde o další zvýšení vývozu o téměř 200 tisíc tun.

Podle Eurostatu čísla z minulého roku představují 77 % nárůst exportu od roku 2004. Dle statistiky sice čísla v některých obdobích mírně klesají, dlouhodobě ovšem dochází ke zvyšování evropského vývozu odpadu. Rostoucí trend vykazuje i import odpadu. Od roku 2004 se zvýšilo množství odpadu dovezené ze zemí mimo EU o 11 %.

Lodi, které přivážejí z Asie do Evropy spotřební levnou elektroniku, se nechtějí vracet domů s prázdnou. Tím, že si v Anglii nechají do podpalubí "naložit" pár desítek tun komunálních odpadů, si vydělají nemalé peníze pro sebe a pro posádku navíc. I když se taková věc zdá neuvěřitelná, odpadky z londýnské City jsou skutečně nemalou měrou zpracovávány v Číně.

Papírové nákupní sáčky z londýnských supermarketů, stará CD nebo zbytky viktoriánských tapet musí urazit 9260 kilometrů po moři, než dojde na jejich likvidaci. Přitom se tato "běžná a zavedená praxe" nikterak nevymyká stávající legislativě Evropské unie. Ta dbá, aby do rozvojových zemí, a především z nich zpátky do Evropy, neproudil nebezpečný odpad. V tomto okamžiku se jedná o stovky lodí z Asie, které na zpáteční cestu dobrovolně, a s tichým souhlasem anglických úřadů, odvážejí z Velké Británie "balastní materiál", aby nejely nevytížené.

Spokojenost je přitom oboustranná. Vývoz odpadků z londýnské City do světa je jen špičkou ledovce. Evropská unie ve svých směrnicích pro nakládání s odpady přitom razí jednoduchou cestu, která je poměrně logická. Tou je politika "nejjednoduššího řešení", tedy že odpad by měl být zpracováván ideálně v místě svého vzniku, kde existuje dostatečné technické zázemí a příslušná zařízení.

Přetížené celní úřady na přístavních správách si stěžují, že je velmi komplikované rozlišit, zda například loď veze náklad barevných televizí do Egypta za účelem jejich likvidace nebo prodeje. Jak ale upozorňují odborníci z EEA, je toto "rozpoznání" velmi snadné. Klíčem je porovnání deklarované ceny vyvážených produktů.

Zatímco barevné televizory proudící na ostrovy z Asie mají cenu okolo 350 euro, ty, které se "odprodávají" do Nigérie, Egypta nebo Ghany, vyjdou na 64-28 euro. Ve zprávě EEA dále zaznívá, že v případě vývozu elektroniky tu buď dochází k rozsáhlým daňovým únikům (podhodnocením ceny), nebo je zcela zřetelně porušován zákon, pokud je odpad deklarován jako jiné zboží.

Podle článku "Not in my back yard - interna-tional shipments of waste and the environment" uveřejněného 23. 2. Vývoz recyklovatelných odpadů z členských států EU se v období 1999-2011 výrazně zvýšil. Vývoz odpadních plastů vzrostl dokonce pětinásobně, vývoz odpadu z drahých kovů se ztrojnásobil a vývoz odpadů železa, oceli, mědi, hliníku a niklu zdvojnásobil.

Společnost WRAP nedávno zpracovala studii, ve které se pokusila kvantifikovat emise oxidu uhličitého spojené s dopravou sběrového papíru a plastových lahví z UK do Číny. Poslední výzkumy dokázaly, že ani transport plastů na velké vzdálenosti, jako např. Celá problematika nedostatečné udržitelnosti nastaveného modelu recyklační společnosti Evropské Unie pramení především z toho, že výroba se stále více přesouvá na východ do Asie.

Děje se tak především pro nízké ceny pracovní síly; a mnohem benevolentnějším legislativním požadavkům na výrobu. Zatímco výrobky se v Evropě dobře spotřebovávají a odpady kvalitně recyklují, asijské země, jako např. Čína, výrobky velmi levně a snadno vyrábí. Nemají ale potřebné suroviny, a tak si je nechávají dovážet přes půl světa z EU proto, aby vzniklé výrobky zanedlouho poslali stejnou cestou zpět.

Špatné nakládání s plastovým odpadem má nepříznivé účinky na životní prostředí. Na začátku roku 2019 vyvezla EU měsíčně přibližně 150 000 tun plastového odpadu. Toto číslo bylo v letech 2015 a 2016 přibližně dvakrát vyšší - až 300 000 tun měsíčně, když vývoz směřoval především do Číny a Hongkongu. Zákaz dovozů do Číny (2018) byl důvodem snížení a přesunu vývozu plastového odpadu do jiných zemí v Asii.

Špatné nakládání s plastovým odpadem má nepříznivé účinky na životní prostředí a klima, vznikají ložiska plastů a mikroplastů, které se objevují na souši a v řekách a oceánech po celém světě. Plast přispívá ke změně klimatu prostřednictvím emisí skleníkových plynů z výroby a nakládání s odpady a škodlivých účinků používáním chemikálií a spotřebou vody.

Obecné informace o odpadech z plastů pocházejí z oficiální stránky Evropské agentury pro životní prostředí. O tom, jak se s plastovým odpadem dováženým z EU nakládá v jiných zemích, existuje jen málo informací, spíše neexistují. Pro země v Asii je dovoz možný, protože velká množství plastového odpadu mají ekonomickou hodnotu. Pokud mají plastové odpady ekonomickou hodnotu, proč si je EU nenechá a ekonomicky je nevyužije?

Druhou absurditou je tvrzení, že lze de facto vyvážet odpad do zemí, kde to místní legislativa umožňuje. A tak, jako kdysi křižovaly oceány lodě s otroky do Evropy, křižují stejné oceány tankery naložené odpady do Asie, Afriky, Jižní Ameriky. Důvody jsou naprosto stejné jako v minulosti - ekonomika.

Na celosvětové úrovni bylo recyklováno méně než 10 % z přibližně 6 300 milionů tun plastového odpadu vyprodukovaného v letech 1950 až 2015. Více než 60 % plastu, který byl kdy vyroben (od roku 1950), je na skládkách nebo v přírodě, včetně oceánů. Podle odhadů OSN je každý rok do oběhu uváděno do oběhu až 5 bilionů plastových sáčků.

Více než polovina všech plastů jde do spotřebních výrobků, zejména obalů pro jedno použití a 99 procent plastu je vyrobeno z fosilních paliv. A jak se třeba provádí recyklace plastů v Africe? V JAR jsou to klobouky, kabelky a košťata; v Keni trvanlivé ploty; v Tanzanii matrace a koberce; v Etiopii a Senegalu módní obuv vyrobená ze starých pneumatik vozidel. V západní Sahaře postavil mladý muž dům z plastových lahví naplněných pískem.

Zatímco změna koncentrace CO2 v atmosféře o jediné ppm přivádí davové šílenství a EU již přijala závazek uhlíkové neutrality do r. 2050, stejně důležitý problém s odpady se jako kostlivec zamyká do skříně, aby v EU nikoho neděsil. Problém s plastovými odpady v oceánech tedy nevzniká v ústí řek Asie a Afriky do moře, a není ani tak dalece problémem spotřebitelů nebo jen drobných výrobců "uchošťourů" a plastových brček - jako spíš u těch, kdo, zatímco se hádáme - suroviny pro jednorázové plasty dále v tichosti vyrábí a dodávají.

A pochopitelně také těch, kteří se v Asii a Africe, s naším tichým svolením, zbavují našich plastových odpadů.