Ohrožení pro neziskové organizace v České republice

V pondělí schválený program vlády Andreje Babiše (ANO) slibuje přísnější dohled nad hospodařením neziskových organizací. Někteří politici hovoří dokonce o možnosti ušetřit v oblasti nevládních spolků desítky miliard korun. Poslanec Jindřich Rajchl (PRO, klub SPD) v rozhovoru s Lubošem Xaverem Veselým na XTV uvedl, že jejich plán je „vyhladovět politické neziskové organizace“.

Ačkoliv nová vláda plánuje zavést centrální registr dotací a zvýšit transparentnost, ekonomové varují před nerealistickými očekáváními stran úspor. Bárta z Národní rozpočtové rady upozorňuje, že 95 procent z dvacetimiliardového balíku jde do oblastí, jako je právě sport, sociální služby či církve.

Veřejně dostupná data však ukazují, že stát za služby nevládního sektoru každý rok platí kolem dvaceti miliard korun a většina těchto prostředků jde na činnosti a služby, které není možné zrušit. Pro stát je tato spolupráce výhodná, jelikož si u neziskových organizací objednává služby, které sám nedokáže zajistit. Příkladem je spolek Romodrom, který s ročním obratem kolem dvě stě milionů korun provozuje přes třicet poboček po celém tuzemsku. Podobně funguje i Člověk v tísni. Přestože má organizace rozpočet přes pět miliard korun, absolutní většina těchto prostředků pochází ze zahraničí, například od vlády USA či z Evropské unie, a směřuje na humanitární pomoc ve světě.

Největší kritika politiků míří na organizace, které se věnují vzdělávání nebo lobbingu za změny zákonů. Zástupci SPD nebo Motoristů pro Bilanci uvedli, že chtějí zastavit veřejné financování spolků, které označí jako politické. Působení neziskových organizací ve výuce je terčem rozsáhlé kritiky především ze strany politiků SPD a Motoristů. Ti označují za politickou neziskovku třeba Člověka v tísni.

Stejně tak se přes tři tisíce českých škol přihlásilo k programu Jeden svět na školách, který připravuje Člověk v tísni. V jeho rámci mají školy k dispozici několik set dokumentárních filmů a pracovních listů pro hodiny dějepisu, občanské výuky či společenských věd. Tématem jsou například moderní české dějiny, zločiny komunismu a nacismu, boj za svobodu či demokracii, lidská práva nebo postavení žen ve společnosti. Zástupce ředitele Gymnázia Evolution Sázavská Michael Řezáč pro pořad uvedl, že nápad, že by neziskovky na školách nesměly působit, je absurdní krok o desítky let zpět. Podle ministerstva školství je na každé škole, zda si do výuky pustí externisty, jediný vyžadovaný soulad je právě s rámcovým vzdělávacím programem.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Podle politologické definice politických činností je možné, že bude za politické neziskovky označena většina nestátních organizací, a to především proto, že mezi takové činnosti patří lobbing. Řada velkých spolků, včetně těch poskytujících sociální služby, otevřeně přiznává, že lobuje u politiků ve prospěch svých klientů. V případě sociálních služeb v zájmu nejchudších obyvatel a v případě environmentálních sdružení zase ve prospěch ochrany přírody.

Bývalý politik jako příklad uvedl organizace, které pomáhají uprchlíkům, prosazují rozšířená lidská práva, ekologii, nebo spolky antidiskriminační, které podle Kotziana prosazují „genderovou ideologii“. V rozhovoru zároveň dodal, že konzervativně orientované neziskovky nezmiňuje, protože si nemyslí, že jsou škodlivé pro západní civilizaci. Program Babišova kabinetu nicméně zásah proti některým nevládním organizacím předpokládá. Je v něm uvedeno, že „vzdělávání musí zůstat prosté politických neziskových organizací.

Ministerstvo financí se pokouší zlikvidovat neziskové organizace! Hodlá jim napálit vysokou spoluúčast při dotacích. Od sametové revoluce se nepodařilo nastavit toto financování tak, že stát uzná službu jako potřebnou a kvalitní, aby si ji objednal a platil jako skutečnou službu - tedy v plné ceně a víceletém režimu. Ze socialismu se převzal systém dotací, což je ale metodicky úplně špatně. U sociálních, zdravotních či vzdělávacích služeb totiž primárně nejde o žádný byznys, je to služba veřejnosti.

V zájmu objektivity je nutno konstatovat, že existuje pár vykutálených „neziskovek“, které nabízejí luxusní službu movité klientele, zejména seniorům. Využívají právní formu NNO kvůli daňovým výhodám a občas se jim podaří urvat i nějakou tu dotaci. To je ale zodpovědnost poskytovatele financí, komu je přidělí a komu ne. Pro ty ostatní znamená už nyní obvyklá 30% spoluúčast to, že musí vybírat peníze od klientů, pořádat fundraisingové kampaně, nebo si vydělávat ve vedlejší činnosti, aby mohly vůbec službu poskytovat. Tuto nespravedlnost měl stát už dávno vyřešit změnou systému financování. Místo toho přitvrzuje a „šetří“. Dopadne to především na občany zvýšením plateb, protože službu v požadované kvalitě a kvalifikaci personálu prostě levněji poskytnout nelze. A u služeb pro klienty v nouzi, kteří nic platit nemohou, potřebné služby prostě skončí.

ANNO ČR nehodlá v této záležitosti zůstat stranou. Obrátíme se na Parlament ČR, vládu i samosprávy. Pokusíme se oslovit i média. Ing. S účinností od 1. 1. 2012 podle ustanovení § 92, § 93 a § 93a zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a podle ustanovení § 7, § 63, § 64 a § 65 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, vstoupila v platnost povinnost realizace činností sociální práce v přenesené působnosti na obecních, újezdních a krajských úřadech.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Jedním z hlavních důvodů pro zavedení této agendy byla nedostatečná nabídka nebo dokonce absence sociální práce v některých oblastech České republiky, kde není poptávka občanů po sociální práci či společenská potřeba sociální práce pokryta činností neziskových organizací či sociální prací ze strany samosprávy, případně jiných organizací. Cílem je zajištění minimální sítě služeb sociální práce pro občany nejen ČR. Neziskové organizace se cítí existenčně ohrožené, protože sociální práci na obecních úřadech mohou chápat jako konkurenci ke svým činnostem. Tento pocit pramení jednak ze způsobu vzniku dané agendy, která byla vytvářena v časovém tlaku s minimálními diskusemi nad vlastní podobou v rámci legislativního balíčku nazvaného Sociální reforma I. Neziskové organizace měly malý prostor k seznámení se s a připomínkování této části reformy, v rámci kterého by mohlo dojít k vyvrácení existenčních obav. Zároveň se obávají, jak tato agenda ovlivní financování sociálních služeb ze strany obcí a kraje, vzhledem k tomu, že obě tyto úrovně samosprávy mají v podstatě rozhodující slovo při koncipování lokální sociální politiky. Neboli kladou si otázku, zda zavádění sociální práce v přenesené působnosti, která je financována transferem ze státního rozpočtu, nemůže vést pro některé typy sociálních služeb ke snižování alokace financí.

U samospráv lze vůči stanovené zákonné povinnosti přeneseného výkonu sociální práce nalézt dva vyhraněné postoje. První se spíše distancuje od této povinnosti, což vyplývá především z odmítání nákladů, které by musela samospráva na zřízení této agendy vynaložit. Vzhledem k tomu, že tyto náklady nejsou stoprocentně pokryty ze státního příspěvku na výkon státní správy a chybí jejich účelová vázanost, tak není dohledatelný objem výše příspěvku, a to i přes deklaratorní stanovisko MPSV, že se jedná o částku cca na úrovni 70 % z výše příspěvku na dávkové systémy v minulém roce. Druhé stanovisko obcí naopak vítá novou agendu s tím, že jim umožní převzít sociální práci do vlastních rukou, a v podstatě naplňuje obavy neziskových organizací o jejich existenčním ohrožení. Neboli řada obcí není spokojena s činností neziskových organizací, a tak se rozhodla sociální práci vykonávat sama. Zdroje, které původně šly na financování neziskových organizací, plánují investovat do svých vlastních sociálních pracovnic a pracovníků (buď v rámci odboru, nebo příspěvkových organizací).

Dominujícím trendem mezi obcemi se stalo spíše „vyčkávání“ na další podklady k podobě sociální práce na obci ze strany MPSV a na případné rozhodnutí o účelové vázanosti příspěvku, aby se mohla kvalifikovaně rozhodnout o podobě této agendy ve své obci. Popsané důsledky nové legislativy ukazují, že do české sociální práce znovu vstupuje vývojové dilema „formalizace vs. deformalizace“, neboli otázka, zda by sociální práce měla být převedena do kompetence samosprávných a státních institucí, či by měla být v rukou nestátního neziskového sektoru[1]. Na druhou stranu je třeba obsah tohoto dilematu poněkud redefinovat, vzhledem k tomu, že po zavedení legislativy k sociálním službám a standardů kvality sociálních služeb došlo ke značné „formalizaci“ i v oblasti sociálních služeb. Stávající situace je taková, že se nacházíme někde napůl mezi oběma stranami dilematu. Státní správa a samospráva sociální práci plánují, koncipují, koordinují a monitorují a v určitých agendách ji samy realizují (např. sociálně-právní ochrana či činnosti kurátorů), zatímco neziskové organizace jsou dominujícími realizátory sociální práce v kontextu všech typů sociálních služeb.

Pokud budeme vycházet z předpokladu, že sociální práce je službou veřejnosti, měli bychom zjištěná pozitiva i negativa přechodu sociální práce z neziskových organizací na samosprávu hodnotit z předpokládaného přínosu pro lidi v obtížných životních situacích a zároveň pro celou lokalitu, kde tito lidé žijí. Pokud začneme u silných stránek sociální práce zajišťované obcemi, patří mezi ně větší potenciál při řešení materiálních a finančních problémů klientů. Sociální pracovnice a pracovníci obce mají lépe krytá záda institucionální mocí, kterou reprezentují, což jim dává lepší pozici při vyjednávání s věřiteli klientů (někdy je dokonce věřitelem sama obec), než by měli pomáhající z neziskové organizace. Sociální pracovnice a pracovníci obcí by měli mít navázanou lepší spolupráci s úřady práce i díky JIS (jednotnému informačnímu systému), což by mělo přispívat k efektivnějšímu zajištění problémů klienta skrze sociální dávky. Obce mohou být efektivnější při zajišťování vhodného bydlení pro klienty, vzhledem k tomu, že obce a města jsou samy realizátory koncepce sociálního bydlení na svém území. Zatímco sociální pracovníci z neziskových organizací mohou pouze využívat nabízené bytové kapacity obce, tak pracovníci obce mají větší šanci ovlivňovat přímo bytovou politiku obce.

Sociální pracovnice obcí disponují větší pravomocí i vzhledem ke klientům samotným, což lze využít v situacích, kdy jsou pro práci s klienty adekvátní kontrolní způsoby práce. Např. pokud je udržení bytu klienta podmíněno splácením dluhu za nájemné a z minulosti víme, že klient neplatil, pokud nebyl pod určitým tlakem, tak sociální pracovník může dohlížet, případně po vzájemné dohodě zajišťovat přímo platbu. Současně může být vhodné mít nastavené i cíle podporující posílení kompetencí klienta. Další podstatnou silnou stránkou sociální práce na obcích by mohla být koordinační role jednotlivých případů. Pozice sociálního pracovníka obce poskytuje ideální prostor pro case management. Je tomu tak proto, že při úzké propojenosti pracovníků obcí s komunitním plánováním u nich lze přepokládat nejlepší znalosti dostupných služeb.

Čtěte také: Pracovní rizika

Přínosem pro občany měst by mohla být garantovaná pomoc v každé životní situaci. Zatímco v případě sociálních služeb může sociální pracovnice odmítnout poskytnutí služby, pokud dotyčný žadatel o službu nespadá do cílové skupiny, tak pro obce takové legitimní důvody odmítnutí žadatele jsou vymezeny obecněji, což znamená, že klientem je občan obce nebo člověk, jehož sociální problém vyvstal v daném místě. Takže zatímco v lokalitách, kde jsou služby sociální práce poskytovány výhradně neziskovými organizacemi, může dojít k tomu, že určití žadatelé propadnou nastaveným systémem služeb, protože nespadají do „správných“ cílových skupin, při realizaci sociální práce obcemi by k takové situaci docházet nemělo. Pomáhající z obcí mají také k dispozici lepší infrastrukturu, čímž je míněna možnost využít činnost jiných oddělení a profesí zaměstnaných na daném úřadu (např. pomoc právníků, ekonomů či služby jiných odborů, např. Oproti tomu mezi silné stránky neziskových organizací patří specializace na problémy.

Díky požadavkům celoživotního vzdělání, standardům kvality sociálních služeb a individuálním projektům, které vytvořily podmínky financování vzdělávání především pracovníků služeb sociální prevence, jsou sociální pracovníci neziskových organizací velmi kvalitně vzděláni jako specialisté pro sociální práci se svou cílovou skupinou (v oblasti terapeutických výcviků i specifických znalostí a dovedností). Jinak řečeno - stejně jako výhodou pracovníků obce je univerzálnost, tak výhodou pracovníků neziskových organizací je jejich odbornost a specializace na pomoc konkrétní cílové skupině. Další silnou stránkou sociální práce ze strany neziskových organizací je jejich větší flexibilita.

Zatímco sociální pracovnice na obcích budou z podstaty byrokratického založení svých úřadů limitovány řadou časových a prostorových omezení, neziskové organizace tradičně nabízejí skrze formu terénní práce časovou i prostorovou dostupnost. Tato flexibilita se může odrazit i v připravenosti ke dlouhodobé práci s klienty. Zatímco stávající nastavení sociální práce na obcích je časově standardizováno (je předepsaná předpokládaná délka jednoho úkonu), což může vést k preferenci krátkodobé práce s klientem, tak neziskové organizace mají prostor přizpůsobit délku trvání práce individuálním potřebám klienta. Tato výhoda se samozřejmě může stát i nevýhodou v případech, kdy je vykonávána dlouhodobá práce bez posunů situace k lepšímu.

Třetí jmenovanou výhodou sociální práce ze strany neziskových organizací je větší nezávislost na politických rozhodnutích, a tedy možnost zaujmout vyváženější pozici mezi potřebami klienta a požadavky společnosti. Přestože ani v případě neziskových organizací nelze hovořit o absenci politických tlaků, nejsou tyto tlaky tak bezprostřední, jako v případě sociálních pracovníků obcí. Zkušenosti pracovnic a pracovníků sociálních odborů ukazují, že politici se jim pokouší zasahovat do jejich profesionálních a zákonných rozhodování a nebojí se ani praktik více či méně přímého zastrašování (ztrátou zaměstnání, odebráním odměn nebo jednoduchým „a takto to bude, protože to chci“). Tato rozhodnutí politiků mnohdy nereprezentují zájmy občanů obcí, ale soukromé zájmy těchto politiků nebo jejich „klientských sítí“.

Ne v každé situaci je vhodným způsobem práce s klientem „kontrola“. Výhodou sociálních pracovnic a pracovníků z neziskových organizací je lepší předpoklad pro výkon „pomoci“ - tedy práce, která probíhá na zakázku klienta. Sociální pracovníci obce mohou z pozice case managerů požadovat po klientech splnění určitých podmínek, se kterými klient nemusí být úplně ztotožněn, ale přesto je musí splnit. To může vést ke vzniku nedůvěry vůči pracovníkům obce a nemotivovanosti klienta. Oproti tomu pokud by dostal takový klient možnost naplňovat stanovený cíl s jiným pracovníkem nespojeným s direktivním (byť legitimním) přístupem, existuje vyšší šance navázání kvalitního profesního vztahu a motivace klienta ke změně, což zvyšuje dlouhodobost udržitelnosti takové změny.

Pracovník nespojovaný s direktivním přístupem je pro klienty i lepší garancí zachování mlčenlivosti o důvěrných informacích. I když nepochybujeme, že i sociální pracovníci obcí by se řídili hodnotou a vlastně i paragrafem mlčenlivosti, přece jenom by byli vystaveni většímu riziku zneužití důvěrných informací. To by plynulo z toho, že by je mohli tlačit k „informování“ jejich nadřízení nebo politici, nebo takové riziko plyne i ze sdílení společných prostor úřadu s jinými sociálními pracovníky (v oblasti sanace rodiny např. Rizika sociální práce na obcích v podstatě kompenzují výhody sociální práce ze strany neziskových organizací, a také opačně - rizika práce neziskových organizací jsou dobře kompenzována přínosy sociální práce na obcích.

Riziko sociální práce na obcích zahrnuje vyšší pravděpodobnost zneužití důvěrných informací, zneužití politických tlaků proti zájmům klientů, chybějící specializace, zneužití v rámci kontroly a také stereotyp klientů, kdy sociálního pracovníka vnímají jako „úředníka“. Z výše popsaného vyplývá, že ideální pro naplňování poslání sociální práce je kombinace obojího způsobu práce. Proto vnímáme zavedení sociální práce na obcích jako adekvátní nástroj, který může napomoci kompenzovat nedostatky sociální práce ze strany neziskových organizací.

Jako vhodný model se nám jeví, aby sociální práce na obcích plnila koordinační činnosti jak na úrovni sociálně politické, tak na úrovni klientské. Zároveň by se mohla specializovat na finanční, materiální a bytové problémy klientů, při jejichž řešení je velmi účinná. Podmínkami efektivního řešení sociálních problémů na daném území jsou vzájemná provázanost agend státní správy, samosprávy a neziskových organizací (sociálních služeb) a jejich funkčně nastavená spolupráce.

Při plánování a koordinaci sítí služeb sociální práce je vhodné navázat na již existující funkční systémy. V rámci těchto procesů se nesmí opomenout otázka nastavení jejich financování. Samosprávy mohou při financování sociální práce využít celou řadu modelů, přičemž jedním z nich je nákup sociálních služeb od neziskových organizací (např. nebude-li plně vyčerpán příspěvek na sociální práci v přenesené působnosti a obecní úřady se rozhodnou jeho část dát na jiné přenesené agendy, tak o podobnou částku v rámci samosprávy je možné navýšit dotační tituly).

Skončí v Česku po dvaceti letech bezplatná právní pomoc pro lidi, kteří se odváží upozornit na korupci? Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc (za ANO) vyvolal ostrou diplomatickou přestřelku, když zastavil financování programu Prevence korupčního jednání. Podle něj musí stát provádět úspory a jeho úkolem není financovat provoz neziskových organizací bez jasného dopadu na veřejnost. „O případné podpoře lze uvažovat v rámci rozpočtu na rok 2027, ale pouze tehdy, pokud budou programy prokazatelně přínosné pro občany,“ uvedl Jeroným Tejc.

Ministerstvo pod Tejcovým vedením navíc nezrušilo pouze tento program, ale stopku vystavilo i řadě dalších nenárokových dotačních titulů pro nevládní sektor. Ilustrační snímek. Zrušený program fungoval v Česku dvě desetiletí s roční alokací kolem 4,4 milionu korun. Z této částky TI a Oživení čerpaly každá zhruba 1,4 milionu korun, které směřovaly především na bezplatné právní poradenství pro veřejnost a vzdělávání studentů či úředníků. Ředitel TI David Kotora označil Tejcovo rozhodnutí za mimořádně nestrategické. Podle něj ministerstvo definitivně připravilo občany o službu, která pomáhala řešit korupci na celostátní i regionální úrovni.

Napětí mezi vládou a neziskovým sektorem prohlubuje i programové prohlášení kabinetu. Vláda v něm uvádí, že neziskové organizace mohou prosazovat své politické názory, ale nikoli z peněz daňových poplatníků. Ministerstvo pod Tejcovým vedením navíc nezrušilo pouze tento program, ale stopku vystavilo i řadě dalších nenárokových dotačních titulů pro nevládní sektor.

tags: #ohrožení #pro #neziskové #organizace #v #čr

Oblíbené příspěvky:

• Dílo sira Davida Attenborougha
• Ekologické zahradničení s listím
• Spalování odpadu a zákony ČR
• Aplikace pro chytré telefony
• Kompostér na trávu: Průvodce výběrem