Grafické umění, příroda a techniky

„Grafika“ (Grafický list) ve smyslu umělecké grafiky je jedním z druhů výtvarného umění. Vymezení pojmu je poměrně složité. Obecně můžeme říci, že grafikou nazýváme umělecké dílo, kdy umělec použije jednu z grafických technik a dílo rozmnoží ručním řemeslným postupem na předem stanovený počet exemplářů. Počet exemplářů tvoří náklad, za který umělec odpovídá a proto jej také podepisuje. Každý z exemplářů je považován za originál, nikoliv za kopii.

Autorské tisky

Autorským tiskem (též tisk zkusmý) se rozumí výtisk mimo náklad. Tento výtisk je podepsán autorem a označen E.A., A.T., aut. tisk ap. Počet autorských tisků by nikdy neměl přesáhnout 5-10% číslovaného nákladu. Jedná se o tisky, při nichž autor zkouší různé barevné tóny či stav desky. Často si také autor pořídí několik málo autorských tisků pro svůj archiv v případě, že byl celý náklad objednán sběratelem či institucí. U některých důležitějších děl je číslován i náklad autorských tisků. Na rozdíl od běžného číslovaní, kde se používají arabské číslice, se autorské tisky číslují římsky. Označení E.A. XIII/XX pak znamená tisk č. 8 z nákladu 20 autorských tisků.

Podpis

Celou rozlehlou oblast grafiky by bylo možno dělit i jinak, a to na listy umělcem podepsané a nepodepsané. Podpis má být jakousi zárukou pravosti. Zvyk podepisovat grafiky se ujal až v druhé polovině 19. století. Listy se podepisují zásadně tužkou. U moderní grafiky můžeme říci, že listy jsou až na výjimky signovány.

Grafické techniky

Grafické techniky se řadí do tří skupin:

• tisk z výšky (např. dřevoryt)
• tisk z hloubky (např. lept, suchá jehla)
• tisk z plochy (litografie).

Dále existují techniky mimo tyto skupiny - např. sítotisk (serigrafie), monotyp, papírotisk ap.

Čtěte také: Nebezpečné odpady a jejich značení

Dřevořez

Dřevořez je stará grafická technika tisku z výšky. Tiskne z vyhlazené dřevěné desky (štočku), která je řezaná ze dřeva podél kmene, po létech. Proto bývá u dřevořezových tisků patrná kresba dřeva a je tím také ovlivněn směr a způsob rytí, protože rytí po létech je mnohem snazší než proti nim. Grafik vybírá různými dlátky a noži ze štočku to, co má být ve výsledném tisku bílé.

Původním dřevořezovým postupem je odebírat okolí kresby a vytvářet tak žebrovitě vystupující černou linii pozdějšího tisku, která musí být poměrně silná, aby se zamezilo jejímu prasknutí. Od 15. století se ale objevují dřevořezy, na kterých je odřezána linie kresby a pozadí je tmavé, tzv. dřevořezy bílé linie. V moderní době se kombinují oba přístupy.

Deska se před tiskem naválí barvou, přiloží se na ni papír a grafika se mírným tlakem a třením otiskne. K tisku lze použít lis, ale dodnes se často tiskne i ručně, tlakem ruky nebo tiskařské kostice. Při takovém způsobu tisku se deska tolik neopotřebovává, nehrozí ulomení reliéfní linie a grafik může ještě ovlivnit výslednou podobu tisku, takže každý list je svým způsobem unikát.

Dřevoryt

Dřevoryt (xylografie) je grafická technika tisku z výšky. Na rozdíl od dřevořezu je matrice nařezána napříč létům, což umožňuje bohatší modelaci a stínování obrazu. Dlouhou dobu byla tato technika užívána jako reprodukční.

Matrice je nařezána napříč létům. Tyto malé nařezané kousky dřeva se sklíží a jejich povrch zbrousí. Tím vznikne dřevěný štoček neboli tisková matrice. Pro tyto účely je vhodné tvrdé dřevo: zimostráz nebo buk.

Čtěte také: Umění z odpadu

K rytí je potřeba mít speciální xylografická rydla, vyrobená ze zakalené oceli. Hloubka vrypu je cca 1 mm, přičemž matrice je volně ložená na stole.

• Faksimilový dřevoryt: precizní odrývání čar podle originálu, aby vystihl charakter originální předlohy.
• Tónový dřevoryt: převod tónových hodnot předlohy (kopírování lavírovaných nebo tušových kreseb). Šlo o vystižení modelace a tónování originálu.

Linoryt

Linorytem rozumíme techniky tisku z výšky, které využívají principu tisku neodřezaných nebo neodrytých ploch. Tiskařská, převážně olejová barva se válečkem nebo hadříkem nanáší na vystouplé plochy a z nich se v satinýrce (válcový přítlačný stroj) nebo ručně pomocí válečků nebo kostic silným přítlakem přenáší na navlhčený grafický či jiný papír s velkým podílem vláken.

Lesklý povrch je před samotným tiskem potřeba zbrousit pomocí jemného smirku, pokud nebude povrch zbroušen bude tisková barva stékat. K opracování matrice potřebujeme nožíky, dlátka či rydla různých tvarů a profilů. Postupným odrýváním dochází k vytváření obrazu na matrici. Jako náhrada lina se dají použít i alternativní materiály - plexisklo, sololit, modurit či sádrová destička.

Lept

Lept vznikl z potřeby větší volnosti při tvorbě. Na rozdíl od rytiny, která je velmi náročnou technikou a pro svou obtížnost v rytí nedovoluje přílišnou tvůrčí svobodu. Dnes je lept jednou z nejpoužívanějších technik. Řadí se do tisku z hloubky a v mezinárodním značení má symbol C3.

Materiálem je tu měděná destička. Na ni se nanese ochranný voskový kryt (směs alfaltu, pryskyřice a vosku) a grafik pomocí ocelové jehly kreslí do krytu. Poté destičku ponoří do kyseliny dusičné, chloridu železitého nebo jiného leptadla. Kyselina začne působit jen na odkrytá místa, jelikož ostatní místa jsou chráněna krytem, se kterým kyselina nereaguje. Kyselina tak vyleptá do destičky přesný výjev, který nakreslil grafik.

Čtěte také: Co trápí Vysokou školu uměleckoprůmyslovou?

Suchá jehla

Suchá jehla Tato technika má nejblíže k rytině. Na rozdíl od ní se ale neprovádí rydlem, ale ostrou jehlou, někdy též pilníčkem. Na rozdíl od leptu se jehlou nekreslí, ale přímo ryje. Rytí jehlou se musí provádět kolmo na destičku. Jehla zvedá po obou stranách čar lehce kov - vzniká tak zvaný grádek. Na rozdíl od jiných technik se neodstraňuje. Grádek se ovšem velmi rychle opotřebuje. Deska je i po opotřebování grádku schopna tisku, ale lze říci, že deska zpracovaná běžným způsobem snese asi 40-50 opravdu kvalitních tisků, pak již kvalita tisku rychle upadá. Řadí se do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C4.

Jako všechny moderní techniky, dá se i suchá jehla kombinovat s jinou technikou. V moderní grafice se používá kombinace suché jehly s barevnou akvatinou.

Rytina

Rytina je nejstarší technikou tisku z hloubky (V mezinárodním značení má symbol C1), zároveň se jedná o jednu z nejobtížnějších technik a dnes je poměrně vzácná. Jejím základním principem je ostře vedená čára, která nepřipouští žádnou improvizaci. Také díky tomu je dnes více používán lept, jelikož umělci umožňuje větší volnost.

Technika byla odvozena ze zlatnického rytí do kovu. Rylo se obvykle do mědi. Při rytí do kovu se zvedá tenoučký drátek vyrytého materiálu, který pochopitelně odpadá. Mírně zvednutý kov vytváří po stranách ryté čáry vyvýšeninu, kterou lze před tiskem zbrousit. Někdy se však ponechává a změkčuje pak při tisku čáru jemným tónem, kterému se odborně říká grádek. Tento grádek ale vydrží při tisku jen několik málo prvních výtisků a je tudíž velmi vzácný.

Měď používaná na rytinu je nepatrné tloušťky (obyčejně kolem 1 mm, u větších formátů 2mm), okraje desky jsou zaobleny, aby ostré hrany netrhaly papír. Deska se při tisku zaryje tlakem lisu do papíru, takže její okraje jsou na papíru dobře znát. Toto platí pro všechny techniky tisku z hloubky.

Akvatinta

Akvatinta (ve starší literatuře se můžeme setkat i s názvem zrnkový lept) je grafická technika. Řadíme ji do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C5.

Název akvatinta je odvozen od italského acquatinta, což znamená obarvená voda. Akvatinta skutečně připomíná akvarel a její vynález podnítila potřeba přiblížit se v grafice lavírované kresbě a tisknout souvislé plochy barvy. Dosavadní grafické postupy vycházely jen ze systému čar.

Tato technika je dodnes velmi oblíbená, zejména při kombinaci technik. Akvatintu vynalezl Jean Baptiste le Prince roku 1768.

Měděná nebo zinková deska o síle asi 1,5 mm (vyleštěná, odmaštěná a fazetovaná stejně jako u jiných druhů leptu) se pokryje jemným kalafunovým práškem. Prášek je možné na desku naprášit ručně, ale protože prášek musí být rozmístěn co nejrovnoměrněji, používají grafikové často tzv. zaprašovací skříň. Je to bedna nebo skříň s utěsněnými dvířky, ve které je nasypaná rozdrcená kalafuna. Otočením bedny nebo pomocí kliky či vzduchového zařízení se prášek ve skříni uvede do pohybu. Po rozvíření se do skříně uloží deska a dveřka se zavřou. Zvířený prach klesá a usazuje se rovnoměrně na desce. Naprášená deska se opatrně vyjme a nahřívá nad kahanem, dokud jednotlivá zrnka kalafuny neztransparentní. Ztransparentnění kalafuny znamená její roztavení a připečení k plechu. Je třeba, aby se jednotlivá zrnka nestekla dohromady. Po vychladnutí je deska připravena ke grafikovu zpracování. Štětcem se klade kryt (asfaltový lak) na ta místa, která mají zůstat při tisku bílá. Po natření zadní strany desky asfaltovým nátěrem je možné začít leptat. Po chvíli (podle toho, jak tmavý má být nejsvětlejší tón) se deska vyjme z kyseliny a zakryjí se místa, která mají být světle šedá. Pak se leptá dál, dokud grafik nedosáhne všech odstínů, které chce na desce mít.

Měkký kryt

Měkký kryt (též Vernis mou) Řadíme do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C6.

V moderní grafice se jedná o velmi oblíbenou techniku. Velmi dobře se kombinuje s akvatinou nebo leptem. Techniku objevil Švýcar Dietrich Meyer kolem roku 1660.

Na desku se nanese kryt (jedná se o totožnou směs jako při leptu, ale změkčenou mastným preparátem jako je lůj nebo vazelína). Na desku se upevní papír s kresbou. Tužkou se kresba obtáhne a protlačí krytem až na povrch kovové desky. Po odstranění papíru se deska zaleptá a po odstranění krytu je deska připravena k tisku. Při neuspokojivém výsledku je možné desku znovu pokrýt krytem a zopakovat celý postup. Díky této možnosti je tato technika oblíbená a připouští mnoho variací.

Mezzotinta

Mezzotinta patří do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C7. Vznikla v 17. století v Německu a jejím objevitelem byl Ludwig von Siegen (1609-1676). Tato technika dovolila dávno před akvatintou zaplnit celou plochu obrazu libovolně odstupňovanou barvou.

Technika mezzotinty je jednou z nejpůsobivějších technik - výsledná grafika rozehrává celou škálu sametových odstínů zvolené barvy. Bohužel ji dnes umělci pro její obtížnost a časovou náročnost těměř nepoužívají. Častěji se jí používá při kombinaci s jinou technikou.

Mezzotinta dosáhla svého vrcholu v Anglii v 18. století. Díky ní se také prvně projevila anglická grafika osobitě. Byla v té době v Anglii vůbec nejpoužívanější technikou a sloužila dlouhou dobu jako vzor ostatním zemím. V 19. století se začala mezzotinta postupně přežívat a začala být nahrazována zejména leptem. Důvodem byla hlavně její velká obtížnost

Měděná deska se co nejjemněji rozzrní pomocí skobliny (polokruhový nůž, hustě špičatě ozubený). Je třeba trpělivě a mnohokrát přejít skoblinou všemi směry. Toto skoblení trvá velmi dlouho a potřebuje velkou zručnost. Je také potřeba dbát na pravidelnost zrnění. Po nazrnění se zrnka kovu odškrabávají škrabátkem a deska se nakonec uhladí hladítkem. Nazrněná destička se při tisku dosti opotřebovává a sametová hloubka se postupně ztrácí. Mezzotinta dá běžně pouze 40-60 kvalitních tisků.

Kamenotisk

Kamenotisk (nebo také litografie - slovo pochází z řeckého slova lithos - kámen, grafein - psát) Kamenotisk je metoda tisku z plochy především na hladké povrchy.

Používá tiskové formy bez jakéhokoliv reliéfu, vystouplého či vyhloubeného. Tisknoucí i netisknoucí prvky jsou na jedné výškové úrovni. Její podstatou je jemně vyhlazený kámen, druh vápence. Na jeho povrch se ručně mastnou tuší přenese kresba písma nebo obrazu.

Namaštěná místa přijímají mastnou tiskovou barvu (dále jen TB), jsou to tedy místa tisknoucí. Místa netisknoucí se navlhčí vodou, aby barvu nepřijímala. Pórovitý kámen přijímá jak mastnotu, tak i vodu. Při výrobě tiskové formy (dále jen TF) se tedy využívá vzájemné odpudivosti mastnoty a vody.

Sítotisk

Sítotisk („šablonový tisk“, „průtisk“) je grafická technika. V mezinárodním značení má symbol S. Sítotisk nepatří do tisku z plochy je to samostatná tisková technika.

Princip tisku spočívá v protlačování barvy přes prostupná místa šablony na průtiskový materiál. Acetonový lak přibarvíme bílou práškovou barvou a vykryjeme všechna místa, která mají při tisku zůstat bílá. Lak nesmí být příliš řídký - nezalepil by dírky v hedvábí. Nesmí být také příliš hustý, aby po zaschnutí nevytvořil na sítu kopečky.

Síto se skládá z rámu z kovu, dřeva, plastu na který je napnutá síťovina - uhelon, nivold, hedvábí (přírodní nebo umělé hedvábí Čína), kovová vlákna apod. Síťovina může mít různou hustotu ok, počítaných počtem ok/cm2. Napíná se ručně pod rám, jako malířské plátno, nebo pomocí hydraulického zařízení, které rám napíná všemi směry současně. Osnova síťoviny musí být rovnoběžně s rámem, lepí se speciálními lepidly (cheoprem - na dřevěný rám).

Před prací se síťoviny odmastí lihem, octem a zhotoví se šablony pro tisk.

Druhy sítotisku

• přímá vymývaná Přímo na spodní část síta zhotovíme kresbu mastným materiálem (litografická křída, tuš), přes mastnou kresbu dáme vykrývací roztok (v místě kresby bude roztok odpuzen), tedy roztok chytne jen okolí kresby. Po zaschnutí se kresba vymyje ředidlem, čímž se zprůchodní. Sítotisk je připraven k tisku.
• přímá vykrývaná Na spodní stranu síta se vykrývacím lakem zakryjí všechna místa, která nemají tisknout (kresba zůstane na sítu průchodná)
• přímá fotomechanická Je nejvíce používaná. Na spodní stranu síta naneseme světlocitlivou emulzi a nechá se ve tmě uschnout. Ve vakuovém rámu se na síto přiloží čitelná pozitivní montáž (montování prvků - textu, kresby, fotografie), pak následuje osvit, kdy je vrstva na vrstvě (stříbrná vrstva). Emulze se v okolí kresby vytvrdí (tedy se stane ve vodě nerozpustnou). Místa, která zůstanou neosvětlena se emulze ve vodě odplaví a zprůchodní. Po usušení provedeme retuš a můžeme tisknout.
• nepřímá vyřezávaná Na skleněnou podložku se vodou rozpustným lepidlem nalepí papír, vypne se a nechá se zaschnout. Na papír provedeme kresbu (čímkoli) a přetřeme vrstvou silného čirého nitrolaku (ne zelený, přes který neuvidím) a necháme zaschnout. Kresba se na skle vyřeže, tisknoucí místa se oddělají. Přiloží se napnuté síto, které se z vnitřní strany promáčí tamponem (+nitroředidlo). Nitrolak se rozpustí na papíře a otlačí se do něj síťovina. Po zaschnutí se papír ořízne, podmáčí, výsledně zůstane na sítu. + šikmé linie nemají vroubkovaný okraj od sítan
• nepřímá dvouvrstvá Vylepšená vyřezávaná. Kresba se prořízne pracovní fólie (ne do nosné fólie). Pak se kresba odstraní z místa kresby a stáhne se ochranným papírem, přilepí se folie, oddělá se nosná fólie a pracovní folie zůstává ne sítu. Tyto šablony lze zpracovávat pomocí řezacího pultu.
• nepřímá fotomechanická Na pracovní fólii dáme světlocitlivou vrstvu. Ve vakuovém rámu vykopírujeme nečitelný pozitiv (matný povrch světlocitlivé emulze). Emulze se přenese na napnuté síto...

Roger Caillois a zobecněná estetika

Francouzský filozof Roger Caillois předpověděl v šedesátých letech vznik nové estetiky na principu společných kritérií pro posuzování krásy přírodních forem a uměleckých děl. Jeho odvážná vize zobecněné estetiky, k níž jej přivedly úvahy nad hlavním proudem tehdejšího evropského umění - informelem, nenalezla v západním uměleckém světě širší odezvu. Srovnávacím studiem rozmanitých společenských a přírodních fenoménů dospěl k závěru, že ani obrat od mimetického k abstraktnímu umění nezrušil vztah umění k přírodě jako objektivnímu korektivu estetické hodnoty. Kritéria pro posouzení estetické kvality zůstávají stejná, jde-li o výsledek působení přírodních sil a zákonů, nebo o dílo lidské mysli a rukou.

V eseji Natura pictrix (1960) poukázal Roger Caillois na fakt, že hlavní proud soudobého umění (informel, resp. abstraktní expresionismus), který se radikálně rozešel jak s uměním figurativním tak s geometrickou abstrakcí, dospívá náhodně k udivujícím shodám s podobou spontánně vzniklých přírodních struktur, organických i anorganických. Mezi nimi věnuje Caillois zvláštní pozornost zejména kresebným strukturám minerálů (mramor, achát, jaspis, malachit, labradorit ad.) a esteticky podmanivým kresbám motýlích křídel.

Ve své klíčové studii Zobecněná estetika (1962) Caillois nastínil vizi nové estetiky, jejímž základním principem jsou společná kritéria pro posuzování krásy přírodních forem a uměleckých děl. Tato vize vychází z ideje filozofického universalismu, který postuluje vnitřní souvislost anorganické i organické přírody a lidského světa a který duchovní sféru - včetně kultury a umění - chápe jako inherentní součást kosmu. „Přírodní struktury,” píše Caillois, „zakládají východisko i poslední odkaz každé představitelné krásy, i když krása je lidským oceněním.

V opozici k psychologickému výkladu umění, Caillois ve své Zobecněné estetice znovu obrátil pozornost na výklad čistě estetický, který představuje jeho rovnocennou a komplementární alternativu. Jeho volba estetického kritéria odráží pevné přesvědčení, že hodnotu každého uměleckého díla, včetně abstraktního, lze poměřovat jedině hloubkou a kvalitou jeho vztahu k realitě stvořeného světa.

V roce 1968 vyšel v komunistickém Československu díky dočasnému uvolnění režimu výběr z esejů Rogera Cailloise v překladu Miroslava Míčka pod názvem Zobecněná estetika. Je naopak jisté, že knihu přečetl Oldřich Hamera, který v ní objevil podstatné souvislosti s Boudníkovým uměleckým programem - explosionalismem, s nímž se pár roků předtím seznámil a který přijal za svůj.

Pro autentického explosionalistu má informální tvorba objektivní základ v reálných přírodních strukturách a jejím závazným estetickým měřítkem zůstává krása přírodních forem. Neformální abstrakci proto nelze považovat za jeden z pomíjivých módních trendů a v žádném případě ji nelze redukovat na pouhý subjektivní záznam emocí. V Zobecněné estetice Rogera Cailloise nalezl Oldřich Hamera nejen filozoficky fundované zdůvodnění Boudníkových idejí, ale i esejistickou reflexi milovaného podzemí, světa minerálů, hornin a fosilií, který mu již v dětství trvale učaroval.

Výtvarné techniky na letních táborech

Běžná výtvarná výchova ve škole často naráží na omezení - nedostatek času, materiálů či prostoru pro experimentování. Zatímco ve školní třídě mají děti většinou jen 45 minut týdně na dokončení projektu, výtvarný tábor nabízí vzácnou příležitost ponořit se do tvůrčího procesu naplno a bez časového tlaku. Resort Březová připravil pro mladé umělce program, který daleko přesahuje klasické malování a kreslení. Pojďme společně prozkoumat fascinující výtvarné techniky, které vaše dítě může objevit a vyzkoušet během kreativního týdne v přírodě.

1. Keramika a modelování z hlíny: Třetí rozměr kreativity

Na běžné hodině výtvarné výchovy děti málokdy dostanou příležitost pracovat s keramikou. Na táboře Artefakt v Resortu Březová je keramika jednou z hlavních aktivit:

• Základní techniky modelování a práce s hlínou
• Vytváření užitkové i dekorativní keramiky
• Glazování a dekorativní techniky
• Proces vypalování v keramické peci

Nejmagičtější moment pro děti nastává, když vidí proměnu svého výrobku po vypálení. Ta radost v jejich očích, když si mohou odnést domů skutečný keramický hrnek nebo misku, kterou sami vytvořili, je k nezaplacení," říká Markéta, lektorka keramiky na táboře Artefakt.

2. Land art: Umění v souladu s přírodou

Díky umístění Resortu Březová v krásné přírodě Vysočiny mají děti jedinečnou možnost vyzkoušet si land art - umělecký směr, který využívá přírodní materiály a krajinu jako plátno:

• Mandaly z přírodnin
• Instalace z větví, kamínků a listů
• Dočasné umělecké intervence v krajině
• Fotografickou dokumentaci pomíjivých děl

Land art učí děti vnímat krásu přírody, pracovat s pomíjivostí a dokumentovat své umění. Tato zkušenost často zůstává mezi nejsilnějšími vzpomínkami z tábora.

3. Textilní techniky: Od batiky po tkaní

Textilní umění zažívá renesanci a na našich výtvarných táborech si děti vyzkouší řadu technik:

• Různé metody batikování (vázaná, šitá, skládaná batika)
• Základy tkaní na malých rámových stávcích
• Plstění z vlny suchou i mokrou technikou
• Potisk textilu pomocí razítek a šablon

Textilní techniky jsou skvělé i pro děti, které si nevěří v kreslení. Když vidí, jak se obyčejné bílé tričko promění v pestrobarevný unikát díky jejich vlastní kreativitě, získávají nové sebevědomí," vysvětluje Jitka, která vede textilní workshopy na táboře Artefakt junior.

tags: #grafické #umění #příroda #techniky

Oblíbené příspěvky:

• Odpuzování psů ekologicky
• Odvzdušňovací trubka odpadního systému - instalace
• Kniha, která změní váš pohled na odpad
• Pěstování pomerančů ekologicky
• Ochrana vinné révy ekologicky