Jak Mluvit s Dětmi o Životním Prostředí: Průvodce pro Rodiče a Učitele

Prožíváme období závažných změn v klimatu, které lidstvo svou aktivitou působí a které, pokud na ně nebudeme dost razantně reagovat, mohou být velmi nebezpečné. Změna klimatu, zánik ekosystémů, stupňující se množství přírodních katastrof a další témata spjatá s ohrožením přírody mohou mít na vnímání, prožívání i chování člověka zásadní vliv.

Emocionální Dopady Klimatické Krize na Děti

Na řadu dospělých i dětí stále více emocionálně doléhá fakt, že čelíme závažnému ekologickému rozvratu. Emoce spjaté s environmentální krizí zůstávaly dlouho stranou pozornosti moderní psychologie, která je ve své podstatě převážně individualistická a nezaměřuje se na systémové příčiny, které mají vliv na prožívání člověka. Nicméně, zkušenosti z praxe i výzkumy potvrzují, že na děti a mladé lidi doléhá environmentální distres ve zvýšené míře.

Přední medicínský časopis The Lancet Planetary Health přináší v roce 2021 rozsáhlou studii o dopadech změny klimatu na psychiku mladých lidí ve věku 16-25 let. Většina z deseti tisíc mladých respondentů a respondentek se vývojem souvisejícím se změnou klimatu cítí znepokojena. Výzkum dokládá i to, že reakci na klimatickou krizi ze strany vlád hodnotí mladí lidé převážně negativně a vnímají ji jako nedostatečnou. Spíše než pocit uklidnění si s počínáním vlád ve vztahu ke změně klimatu spojují mladí lidé pocit zrady.

V kategorii 15-20 let mají mladí lidé za to, že děti, které se rodí v těchto letech, budou žít v horším světě, než ve kterém žijeme nyní. Nezbytnou součástí klimatického vzdělávání je tedy práce s emocemi, environmentální nadějí, sdílení ve skupině a posilování psychické odolnosti.

Jak Pracovat s Emocemi Dětí při Výuce o Změně Klimatu

Při výuce o ekologických tématech a změně klimatu je třeba brát emoce žáků v potaz. V souladu s principy celostního vzdělávání doporučuji s nimi aktivně pracovat a čerpat z nich zdroje pro samotnou výuku. Děti potřebují být tímto těžkým tématem emocionálně doprovázeny. Základem je pochopení a přijetí toho, jak celou situaci vnímají a prožívají.

Čtěte také: Greenpeace a biomasa

Z různých důvodů mohou mít zábrany o svých emocích mluvit nebo je dát najevo, proto může být na místě poskytnout jim v rámci výuky bezpečný prostor k tomu si své emoce zvědomit a pomoci jim je zpracovat. Taková integrace toho, co dané dítě či celý školní kolektiv cítí, je součástí psychohygieny a napomáhá tomu, aby nepříjemné emoce děti nezavalily či neparalyzovaly.

V naší kultuře jsme zvyklí o svých prožitcích, zejména jsou-li to prožitky spjaté s ohrožením či obavou ze zániku přírody, příliš nemluvit. Důvodů k tomuto je celá řada, nicméně tato zablokovaná komunikace představuje riziko, protože otupuje naši schopnost s emocemi pracovat a také na situaci adekvátně reagovat.

Ekopsycholožka Leslie Davenport označuje ve své publikaci Emotional Resiliency in the Era of Climate Change environmentální žal (a ekologickou úzkost) za tzv. zanedbávaný smutek, neboť emoce spjaté s ohrožením či zánikem přírody nejsou v západní kultuře vnímané jako legitimní. Člověk, na kterého vše emocionálně doléhá, pak může narážet na nepochopení a odmítání svých pocitů, což jen prohlubuje jeho pocit osamělosti a izolace. I to může být jeden z důvodů, proč se mladí lidé sdružují do klimatických hnutí jako Fridays for Future.

Důvody, Proč Nemluvíme o Emocech Spjatých s Životním Prostředím:

• Strach z bolesti.
• Strach z toho, že vypadáme slabě a emotivně.
• Strach ze zoufalství.
• Strach z toho, že budeme vnímaní jako pesimisté.
• Strach z viny.
• Strach z ubližování blízkým.
• Víra v samostatné já.
• Strach z bezmoci.

Ačkoli je tento fenomén kvůli stále se prohlubující environmentální krizi na vzestupu, pravděpodobně mohli něco obdobného prožívat i naši předci daleko v historii. Lidé ve starém Římě nebo starodávné Koreji oplakávali zánik přírody nebo pokácené stromy a lesy. Od 70. let 20. století začali biologové, zaznamenávající ztrátu ekosystémů vlivem působení člověka, popisovat pocity hlubokého smutku, strachu a frustrace.

Environmentální Žal a Ekologická Úzkost

Samotný pojem environmentální žal pochází z anglického „environmental grief“. Jako jedna z prvních ho popsala v roce 2004 thanatoložka Kriss Kevorkianová při dlouholetém výzkumu kytovců. Popis vlastní emocionální reakce Kevorkianové, zapříčiněné úbytkem populace kosatky dravé, dal vzniknout etablování tohoto pojmu, který definujeme jako „zármutkovou“ či úzkostlivou reakci pramenící ze ztráty ekosystémů přírodními a člověkem způsobenými událostmi.

Čtěte také: Vývoj Greenpeace v Česku

Nicméně terminologie zmíněných prožitků není příliš sjednocená. Pro obdobné emoce se často používá také pojem ekologická úzkost, environmentální distres/trauma/deprese, případně klimatický žal.

Americká psychologická asociace vydala obsáhlý manuál, ve kterém se zabývá dopady změn klimatu na psychické zdraví lidí. Řadí mezi ně mimo jiné trauma, šok, depresi, sebevražedné myšlenky, ztrátu identity, ztrátu kontroly a pocity fatalismu. Toto se týká běžných lidí z řad veřejnosti i environmentálních vědců a aktivistů, kteří často cítí střídání naděje s pocity frustrace a syndromu vyhoření.

Některé symptomy environmentální úzkosti můžeme přirovnat k posttraumatické stresové poruše - s tím, že zde mluvíme o poruše pre-traumatické. Očekávání děsivé budoucnosti může mít na lidi podobný dopad jako to, když nějakou traumatickou událost skutečně zažijí. Přestože například Americká psychologická asociace tento termín oficiálně definovala, ekologická úzkost není v současné době uvedena v tamějším a ani v českém Diagnostickém manuálu duševních poruch.

Část psychologické obce má za to, že ekologická úzkost je pouhý symptom a nasedá lidem například na jejich úzkostně-depresivní osobnostní ladění. Za utrpením kvůli ohrožení a zániku přírody se tak hledá individuální patologie. Podle výzkumu, provedeného vědeckým týmem z University of Bath, je nicméně korelace mezi chronickou ekologickou úzkostí a mezi obecnou patologickou úzkostí téměř nulová.

Naopak podle tohoto výzkumu se environmentální úzkost jeví jako konstruktivní a adaptivní, protože je spojena s pro-environmentálním chováním, které může pomoci odvrátit další destrukci přírody. Ostatně v současnosti se začíná přístup psychologů a psycholožek k ekologické úzkosti měnit a většina profesní obce ji vnímá jako legitimní reakci na ohrožení, kterému čelíme.

Čtěte také: Sociální sítě a ekologický aktivismus

Americká psychologická asociace (APA) mluví ve svých oficiálních dokumentech v souvislosti s klimatickou změnou o traumatu a vyzývá své členstvo k většímu zapojení do komunikace environmentálních témat vůči veřejnosti i k poskytování emocionální podpory lidem, na které situace/úzkost doléhá. V roce 2019 vydala APA spolu s dalšími psychologickými asociacemi z celého světa deklaraci, kde se k výše uvedenému zavazují.

Alternativní Pohledy na Emoce Spjaté s Environmentální Krizí

Zcela jiný pohled na emoce spjaté s environmentální krizí můžeme najít ve filozofii některých domorodých kultur, buddhismu, gestalt psychologii i v systémovém myšlení. V buddhismu je otevřená bdělost, která umožňuje našemu srdci být zasaženo utrpením druhých, chápana jako přednost. Tato schopnost je důkazem naší propojenosti s veškerým životem.

Gestalt filosofie vychází z předpokladu, že celek je více než součet jednotlivých částí, čímž se odklání od západního individualismu. Inspirující může být i pohled některých domorodých společenství. Neurovědec Eduardo Schenbeg, který se zabývá kulturou původních obyvatel Brazílie, pojmenovává ve svém výzkumu, že domorodé obyvatelstvo nikdy nevztahuje nemoc pouze k jednomu člověku. Když má někdo potíže, berou to jako záležitost celého kmene. Nemoc jednoho člověka často následně postihuje i další členy a členky společenství.

Fáze Environmentálního Žalu

V řadě aspektů existuje jistá paralela mezi environmentálním žalem a truchlením při umírání či ztrátě někoho blízkého. Psycholožka Kübler-Ross rozdělila proces truchlení do jednotlivých fází, které se původně týkaly pouze umírání. Stejně jako u osobního zármutku jsou to popření a odpojení, vztek a zloba, smlouvání, deprese a smíření. Každá z těchto fází je přirozenou reakcí na ohrožení či ztrátu ať už části přírody, nebo například ztráty původní představy o naší budoucnosti.

Nehledě na výše uvedený proces je dobré si uvědomit, že se zprávami o klimatu se každý člověk vyrovnává svým vlastním způsobem a reakce každého člověka jsou stejně jedinečné jako osoba, která je prožívá. Velký vliv zde hraje naše vlastní osobnostní nastavení a psychická odolnost. Ta se se může navíc proměňovat v čase. Stejně jako u osobního žalu, ne všichni si musí projít všemi fázemi a ne u všech probíhají ve stejném pořadí.

Spirála Obnovující Spojení

Spirální proces environmentálního distresu popisuje ve své knize Aktivní naděje ekofilozofka Joanna Macy. Nazývá ho spirálou obnovující spojení. Ta pomáhá rozvinout naše vnitřní zdroje i pocit propojenosti se světem, čímž se posiluje naše schopnost čelit znepokojivým informacím. Je cenným zdrojem síly pro fázi. Joanna Macy věří v transformační sílu tohoto procesu, který slouží nejen k péči o psychické zdraví, ale i o prohloubení naší schopnosti jednat v zájmu života na Zemi.

Ačkoliv existuje mnoho paralel mezi zármutkem nad ztrátou blízké osoby a environmentálním žalem, jsou mezi nimi patrné i jisté rozdíly, pro které je obtížnější tyto prožitky přijmout a integrovat. Na environmentální krizi máme jako společnost vlastní podíl a svým způsobem života ji dále prohlubujeme. Lidé se cítí být spoluviníky v ekologických hrozbách, které se týkají budoucnosti planety. Je náročné přitom čelit tomu, že jedna z příčin těchto hrozeb vychází z neochoty vzdát se vlastního životního stylu.

Rozdíly Mezi Osobním Žalem a Environmentálním Žalem

• Na environmentální krizi máme jako společnost vlastní podíl a svým způsobem života ji dále prohlubujeme.
• Naše konfrontace s environmentálním žalem se odehrává nepřetržitě na denní bázi. Čelíme jí pokaždé, když otevřeme noviny, když se podíváme na internet nebo když jdeme do přírody.
• Environmentální žal je zármutek, který se týká celých budoucích generací. To je zkušenost, která je zcela mimo součást našeho přirozeného cyklu zrození a umírání a vlastně je v historii lidstva bezprecedentní.

Právě tento rozdíl je pravděpodobně důvodem, proč ekologická úzkost dopadá často na studující, mladé lidi a rodiče malých dětí. Někteří lidé zvažují, jestli chtějí vůbec děti mít, a řada z nich se rozhodne pro tzv. dobrovolnou bezdětnost. Dle Librové žal dále zintenzivňují nesmyslnost ztráty, neboť například na změnu klimatu upozorňovali vědci a vědkyně už v 60. letech minulého století, ale potřebné změny se nepodařilo prosadit.

Jestliže zaniká nebo je v ohrožení něco, co je pro nás důležité, tak je legitimní, zdravé a přirozené cítit například smutek nebo strach. Naději na překonání environmentální krize přitom můžeme vztahovat na lidstvo (jednoduše věříme, že v okamžiku krize se společnosti budou schopny aktivizovat a environmentální ohrožení překonat), ale také na přirozené procesy, které dokázaly biosféru rozvíjet po miliardy let a překonaly i předchozí krize.

V jakémkoliv momentě se v souladu s učením Viktora Frankla nachází prostor pro tvorbu smyslu. Můžeme se tedy rozhodnout naplňovat svoji vizi, i když je její dosažení nejisté. Jedná se o aktivismus v širším slova smyslu, kde svou naději nevztahuji k výsledku, ale právě ke své smysluplné činnosti a jejímu naplňování ve formátu tady a teď.

Nejistota ohledně budoucnosti nám dává prostor pro to, abychom ji ovlivnili, a sehráli tak úlohu v tom, co se stane. Mostem mezi zaměřením naší pozornosti na přítomný okamžik a budoucností je pak záměrnost, která nám může pomáhat při rozhodování. V každodenních dilematech můžeme upřednostňovat jednání, které přispívá k takovému světu, jaký si přejeme.

Projevy Ekologické Úzkosti u Dětí a Dospívajících

Projevy u dětí a dospívajících jsou obdobné jako u dospělých, ale mohou být specifické podle věku dítěte a odpovídat jeho stupni emočního a mentálního vývoje. Dospívání provází mnohdy bouřlivé změny emocí a nálad, a tak i ekologická úzkost může mít podobu hlubokých smutků střídajících se s dalšími emocemi. Takové prožitky jsou legitimní a jejich vzniku není užitečné bránit, naopak z nich můžeme čerpat zdroj pro samotnou výuku.

Komunikace s Dětmi o Závažných Tématech

Mluvit a domluvit se musí umět nejen dospělí mezi sebou, ale i s dětmi. Podle studie Stav české rodiny, co ji chrání a ohrožuje nadace Sirius se o jiných věcech než jen o provozu domácnosti mluví v 79 % rodin. Komunikace omezená jen na provozní záležitosti (kdo dojde na nákup, kdo umyje nádobí) oslabuje vztahy mezi členy rodiny. Každý žije ve svém světě, do kterého druhého nepustí.

Psychologové upozorňují, že větší pozornost pocitům, náladám a postojům dětí věnují vzdělanější a sociálně silnější rodiče. I když rodiče nedokážou nebo nechtějí s dětmi probírat problémy rodiny, ty o nich dobře vědí. Mnohdy víc než slova, řekne pohled, držení těla, gesta… Nonverbální komunikaci se všímavé dítě nemusí učit na seminářích. Cítí napětí. Dusno v rodině znemožňuje dětem volně dýchat víc než dospělým.

Psychologové se proto shodují, že zatajovat nebo dokonce lhát dítěti proto, aby se mu neublížilo, se rozhodně nevyplácí. Není žádné téma, o kterém by se nemělo s dítětem hovořit. Zakázaná by naopak měla být odbývající hláška: Na to jsi ještě moc malý/malá, kterou na různé všetečné dotazy potomků používá hodně maminek a tatínků.

O zrození i smrti, o lásce a sexu, stejně jako o nenávisti, zlu a násilí, o nemoci blízkých i dítěte samotného je třeba s dětmi mluvit přiměřeně jejich věku, vhodným jazykem i formou, v příhodné situaci a respektovat přitom jejich individualitu. Každé dítě (stejně jako každý rodič) je totiž jiné.

Základní pravidla, jako je nelhat, být upřímný, vyhradit si na popovídání dost času, nekázat z „katedry“, ale umět i naslouchat, platí pro všechny typy dětských osobností. Dítě nežije na jiné planetě než my. Sdílí náš svět a vyrovná se se vším, s čím se vyrovnáme my sami. Dospělí by dětem měli ukázat všechny odstíny života, ale zároveň jim dát nástroje, jakým takový svět zvládnout.

„Nesmíme přitom zapomínat, že všechny emoce, které dítě projeví, jsou v pořádku. Žádné jeho projevy nehodnotíme nebo nezastavujeme! Umíme-li si s dítětem povídat a věnujeme-li mu dost času, můžeme tak předejít problémům. Mnohé případy šikany by nedospěly k tragickým koncům, kdyby se „oběť“ včas svěřila. Pro dítě je o svém trápení velice těžké mluvit.

Velmi náročné jsou i situace, kdy se rodina musí vypořádat s vážnou nemocí některého ze svých členů. Je to neobyčejně stresující i pro dospělé, natož pro děti. Zlehčování, lakování na růžovo, nebo dokonce zamlčování „v zájmu dítěte“ ale jen všechno zhoršuje.

tags: #greenpeace #jak #mluvit #s #dětmi #o

Oblíbené příspěvky:

• Ekologické aspekty krajiny
• Podpora mužů ve 21. století
• Třídění odpadu
• Komunální odpad Roztoky
• Vliv znečištění na ozon