Havlíček, odpady a Pedersen: Recenze a pohled na výzkum smrti a sexuality v kultuře

Fenomén smrti je velmi problematické studovat. Nej logičtější myšlenka, která nás napadne v souvislosti se studiem smrti je, že možnost aplikovat současné výzkumné metody v této oblasti je prakticky nulová. Na rozdíl od nespočetných studií o lidské sexualitě, navíc s koncepčně a metodologicky úplně protichůdnými přístupy, je studií o smrti nepoměrně méně.

Díky omezenému množství materiálu je zde možné předložit seznam nej známějších studií souhrnného charakteru, které vznikaly od poslední třetiny 20. století. První z této série moderních studií napsala v roce 1969 švýcarská psychiatrička Elisabeth Kúbler-Rossová, která se zabývala především předsmrtnými psychickými stavy. Porovnávací studii způsobů pohřbívání v roce 1975 napsal francouzský etnológ Louis-Vincent Thomas. Také další slavný vědec zaobírající se smrtí je Francouz. Jedná se o sociologa a teoretika kultury postmoderní orientace, který vyšel z revoluční generace 60.

V oblasti výzkumu smrti interpretativní metodu použili Maurice Bloch a Jonathan Peny (1982), kteří zároveň uvedli do studií o antropologii smrti oblíbené téma neomarxistů, získávajících mezitím na poli antropologického a etnologického bádání stále silnější pozice, zejména na britských a amerických univerzitách. Výzkumy v tanatologii postupně překračují hranice francouzské a anglosaské oblasti a objevují se také jinde. Tato práce s názvem Über die Einsamkeit der Sternbenden in unseren Tagen si nezískala takovou slávu jako Über den Prozess der Zivilisation, kterou už v třicátých letech 20. století vydal tentýž autor (Elias, 1938-1939).

Na severoamerickou anglosaskou antropologii jsou orientováni Phyllis Palgi a Henry Abramovitch, autoři transkulturního výzkumu o smrti. Tato studie se stala jedním z nejvíce citovaných děl v mezinárodních antropologických kruzích (Palgi & Abramovitch, 1984). Phyllis Palgi, který spolupracuje s Abramovitchem na katedře behaviorálních věd Telavivské univerzity, se už předtím zapsal do povědomí studií The socio-cultural expres sions and implications of death, mourning and bereavement arising out of the war Situation in Israel, v níž věnoval mimořádnou pozornost tzv.

Tématem politického života a smrti se zabýval i budoucí ředitel Ecole des hautes études en sciences sociales Georges Balandier ve své práci Le détour: pouvoir et modernitě vydané v roce 1985. Vztahu politického života a smrti se věnuje také dílo Ritual, Politics and Power, jehož autorem je David I. Kertzer (1988). ceněné v anglosaském světě, je také dílo Mortality, Immortality and Other Life Strategies od postmarxistického a antiglobalistického autora polského původu Zykmunta Baumana (1992).

Čtěte také: Karel Havlíček o energetice

Přirozeně mnohem širší záběr mají dějiny kultury a mentalit. Ariěs se pokusil vyplnit mezeru ve výzkumu evropské kultury. Zatímco studium klasické kultury, a tedy i smrti v klasickém Řecku pokračovalo prakticky nepřetržitě od počátku 19. století, práce zaměřené na postoje člověka ke smrti se v preindustriální Evropě objevovaly velmi zřídka a obvykle se omezovaly na etnografické záznamy.

Pravdou je, že také historici antického světa mění svoje přístupy, takže i výzkum smrti v antickém světě je revidován z úplně jiného pohledu, a to hlavně díky konsekventnímu marxisticko strukturalistickému přístupu k řeckým dějinám, kterou provedl Jean-Pierre Vernant, čestný profesor na Collěge de France. Ve stejném období (1987) pod dohledem Ruth Richardsové vychází ve Spojených státech kniha zabývající se dějinami sociální medicíny. Materiál shromážděný v posledních desetiletích umožnil vydání nových „dějin smrti", jako například knihy Douglase J. Daviese (2002; 2005).

V posledním desetiletí zaznamenáváme nárůst zájmu také v Česku a na Slovensku. V knihovnách se objevily překlady, původně odborné práce a sborníky autorů různého zaměření a s rozmanitými tématy odrážejícími různě zaměřené výzkumy na mezinárodní úrovni. V České republice se v posledních letech akcentovaly některé aspekty smrti v jednotlivých dějinných obdobích. Svým významem je výjimečné dílo Daniely Tinkové, která se věnuje také vraždám a sebevraždám v Evropě v 18. století (Tinková, 2004), nebo práce Kult mrtvých: smrt a umírání v revoluci 1848 od Jana Randáka.

Mezi původními komplexními studiemi týkajícími se smrti je nepochybně potřeba zmínit knihu Thanatologie: nauka o umírání a smrti od Heleny Haškovcové (2000), Pohřební ritus a zacházení s těly zemřelých v českých zemích (s analogiemi i jinde y Evropě) v 1-16. století od Josefa Ungera (2002), Narození a smrt v české lidové kultuře od Alexandry Navrátilové (2004) a Smrt a nesmrtelnost: sociální reprezentace smrti od Romana Hytycha (2008). Velmi zajímavý je dále přístup mladších badatelů, např. Naděždy Spatenkové a Tomáše Kotrlého, kteří jsou zároveň velmi aktivní i v oblasti, kterou můžeme definovat jako aplikovanou tanatologii.

Už v prvním vydání knihy Poradenství pro pozůstalé (2008)1 se olomoucká badatelka soustředí na psychosociální charakter smrti a nabízí cesty, techniky a metodologii k zlepšení kondice pozůstalých. Komplexní charakter má naopak precizní kniha Pohřebnictví pražského teologa Tomáše Kotrlého s podtitulem Právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a ostatků. Slovenští etnografové, religionisté a antropologové vydali dva sborníky: Obyčajové tradície pri úmrtí a pochovávaní na Slovensku s osobitným zreteľom na etnickú a konfesionálnu mnohotvárnost' (2001) a Cesty na druhý svet. Smrť a posmrtný život y náboženstvách sveta (2005).

Čtěte také: Plány Havlíčka s OZE do roku 2030

Odlišný je diskurz o sexuologii, sexuální antropologii a sexualitě v jejích rozličných formách. Pak bychom museli začít přinejmenším v 19. století. Kultura a sexualita byla středobodem výzkumu Sigmunda Freuda, ale také jeho žáka Wilhema Reicha (1897-1957), jehož práce o sexualitě a o vztahu ke společenskému bytí zásadním způsobem ovlivnily nejen několik generací psychoanalytiků, ale především odbornou sexuologickou literaturu. Narozdíl od freudovského pojímání není dnes sexualita chápána jako instinkt, ale počínaje úvahami Margaret Meadové (1928; 1935) se k ní přistupuje ve vztahu k společenským a kulturním hlediskům genderu, stejně jako k pojmům sexuální osoby a identity.

Vzhledem k současnému stavu výzkumu jsme zaměřili naši pozornost opět na pomyslný most, který spojuje dva protikladné elementy, Eros a Thanatos. S vědomím, že se pouštíme do nedostatečně probádané oblasti, vykročili jsme po cestě, kterou otevřeli Bataille (1957), Barthes (1971) a Foucault (1976). Dle vzoru posledního jmenovaného jsme se rozhodli také oprášit zapomenuté studie, mezi kterými vyčnívají Johann Jakob Bachofen se svými základními díly Ver such uber die Grábersymbolik der Alten (1859) a Das Mutterrecht (1861) a jeho stoupenkyně z 20.

To však není v žádném rozporu s tím, co jsme uvedli: že naše bádání se soustředilo právě nejvíce na abstraktní vnímání reality a navíc na ty sféry abstraktnosti, které jsou dnes skoro nepochopitelné nebo se velmi těžko interpretují. Nezastavili jsme se před branami mýtu, protože jsme považovali mýtus za součást dávné historie. Například podle jednoho indonéského mýtu Bůh položil člověku otázku, zda dá přednost banánu, nebo kameni. Člověk si vybral banán a Bůh ho pak také jako banán nechal žít krátce, a ne věčně jako kámen.2 Proč nám ale mýtus vypráví o banánu?

Abychom mohli nahlédnout až do téměř neznámé minulosti, museli jsme se opírat o archeologické, případně lingvistické poznatky. Nezůstali jsme však pouze pasivními sběrateli poznatků, ale hned jsme nabídli alternativní pohled mimo běžné uvažovaní českých archeologů, opírajíce se o autoritu Lubora Niederleho (srv. v tomto souboru textů Double burial and Slav specificky. Some italian considerations). Tato teoretická úvaha se následně stala východiskem k dalšímu studiu, soustředěnému tentokrát na tzv. vampyrismus, fenomén spojený se smrtí a sexualitou, který byl hojně studován v 18.

První z těchto studií, které zde uvádíme, je věnována opatovi Augustinovi Calmetovi (1672-1757). Calmet napsal ve 40. letech 18. století obsáhlou studii ovampyrismu, ve které se opíral o nej aktuálnější poznatky tehdejších přírodovědců, kombinovaných s nejhlubší reflexí katolického teologa. Již před Calmetem byl vampyrismus považován za posmrtný jev, typický pro slovanský venkov. Je známo, že velmi často dochází k tomu, že bezprostředně po smrti nejbližšího člověka, může pozůstalý partner radikálně změnit své sexuální chování (srv. např. A. M. di Nola, La morte trionfata.

Čtěte také: Nakládání s Odpady: Kompletní Průvodce pro Firmy

běžnou reakcí venkovské populace předpokládat, že se jedná o zásah upíra nebo o trochu méně agresivní můru. Představa, že reakce na určité způsoby smrti byla interpretována skrze vampyristické prizma pouze u Slovanů, je mylná, i když je v populární literatuře občas stále ještě uváděna. Ve studii O několika vampyristických figurách v kulturních tradicích Středního východu, starého Řecka a Říma jsme upozornili na to, že podobná reakce na smrtelné epidemie nebo i na nemoci, která byla ještě na počátku 20.

V další studii, která byla uvedena na XIII. sjezdu slavistů v Lublani (Nejnovější poznatky o vampyrismu), jsou doplněny úvahy teologů a lékařů z 18. století a poznatky současných předních historiků kultury. V této studii je také nastíněn další osud vampyristické tématiky, která se z lékařských laboratoří a teologických knihoven přesunula a banalizovala do románů a na filmová plátna tak, že byl jeden historicky doložený renesanční vladař (Vlad III. Naším cílem však nebylo se radikálně distancovat od umění a literatury, resp. i tam jsme hledali a našli "neumělecké" elementy v tom smyslu, že jsme sledovali invarianty mýto-psychologické, místo tradičně literárně-žánrových.

Například právě v naší další studii {O mladých dívkách a smrti mezi staletími a žánry) se zabýváme způsobem, jímž je v romantické a hororové literatuře interpretována reakce mladých dívek na milostné zklamání a jejich následné pokusy o sebezničení. V poslední studii této série {Kuriózní sexualita upírů) jsme využili znalostí problematiky vampyrismu v etnografické literatuře a použili jek rekonstrukci sexuálního chování obyvatel středoevropského venkova v 18. a 19. století. Ještě předtím, než jsme se vrátili zpět k interpretaci etnografických a dokonce i literárních pramenů, abychom se drželi zásad naší profese, jsme se rozhodli provést klasický terénní výzkum a tak jsme se vypravili do velkoměstských krematorií (O současných pohřebních rituálech v českých zemích na příkladu krematorií v Praze-Strašnicích, Zlíně a Plzni).

Marija Gimbutiene (Marija Gimbutas) se stala zakladatelkou archeomytologie, vysoce interpretativní vědy, která je dnes již běžně rozšířená na amerických univerzitách. Marija Gimbutiene v poslední čtvrtině minulého století obnovila starý přístup Johanna Jakoba Bachofena, který analyzoval antické prameny, v nichž byla zdůrazněna existence lidského vnímání souvislostí a propojení mezi životem a smrtí. Mezi badateli 20. století je v Cechách zatím více než Marija Gimbutiene znám Mircea Eliade. Eliade byl silně kritizován, hlavně italskými marxisty, kvůli svému antihistorismu (který mimo jiné zastávala i Marija Gimbutiene), tj.

Metodologicky, a nejenom při kompilaci článků, jsme se drželi zásady hermeneutiky, která reflektuje naše úsilí odkazovat od částí k celku a od celku k částem. Aby hermeneutický kruh mohl být uzavřen, uvedli jsme na závěr i dvě studie, které bychom definovali jako vzpomínkové. V první, nazvané Zapomenuté lužickosrbské zajímavosti, vzpomínáme na zvláštnosti lužickosrbského folklóru a na ty autory, kteří věnovali alespoň část svých prací etnografii, folkloristice a slovanským starožitnostem. Poslední studie Racionalismus Karla Ferdinanda Schertze a Magia posťhuma se věnuje moravsko-slezskému autorovi, dnes také zapomenutému, který žil ve zlatém období hermeneutiky a který se mj.

tags: #havlicek #odpady #pedersen #recenze

Oblíbené příspěvky:

• Přečtěte si o řešeních pro žáky ohrožené neúspěchem
• Obnovitelné zdroje v ČR: Hodnocení
• Podrobný pohled na zákon o zaměstnanosti
• Lamart koš se senzorem - recenze
• Důsledky výjimečného stavu