Změna klimatu je globální problém, který vyžaduje okamžitou a koordinovanou akci. Klíčovým prvkem úspěšného řešení je pravdivé a transparentní informování o skutečném stavu věcí. Tento článek se zaměřuje na důležitost faktů a přesných dat v kontextu klimatické změny.
Žalobci podali v dubnu 2021 k Městskému soudu v Praze žalobu proti nezákonnému zásahu žalovaných ministerstev a v onom prvním řízení o zásahové žalobě také vlády, spočívajícímu v tom, že státní orgány jsou pasivní v oblasti ochrany před změnou klimatu a jejími škodlivými následky. Uvedli jednak hrozby do budoucna, pokud lidstvo zhruba do roku 2030 radikálně nesníží své emise skleníkových plynů, a jednak konkrétní negativní dopady, které již v současnosti pociťují jednotliví žalobci.
Žalobce a) je zapsaným spolkem, jehož cílem je ochrana přírody a krajiny. Sdružuje přes dvě stě osob, které se cítí ohroženy změnou klimatu, proto je i žalobce a) jako celek dotčen na právu na příznivé životní prostředí. Žalobci b), c), d) a e) jsou fyzické osoby, namítající zásah do práva na život, na ochranu zdraví a na soukromý a rodinný život; žalobce e) navíc doložil zprávu z psychologického vyšetření svědčící o zhoršení jeho psychického stavu v souvislosti s klimatickou krizí. Žalobci b) a c) jsou zároveň zemědělci a při své zemědělské činnosti se potýkají s důsledky změny klimatu, neboť čelí suchu a nedostatku vody v krajině, posunu vegetačních období, snižování frekvence a kvality seče a poškození ovocných stromů.
Žalobce d) se jako člen rodinného závodu podílí na obhospodařování pozemků určených k plnění funkce lesa, na nichž v důsledku vyšších teplot, delšího vegetačního období a delších epizod sucha vznikají podmínky příznivé pro výskyt lesních škůdců, což snižuje ekonomickou i environmentální hodnotu lesa, a zasahuje tak do jeho vlastnického práva a práva vykonávat hospodářskou činnost. Vlastníkem pozemků určených k plnění funkce lesa je i žalobce g). Žalobkyně f) se cítí dotčena na vlastnickém právu a právu na územní samosprávu, jednak jako vlastnice lesa dotčeného vlivem degradace lesních porostů, eroze příkrých svahů a častých pádů stromů na turismus a volnočasové aktivity občanů na svém území, jednak v důsledku snížení biodiverzity, výskytu chráněných druhů rostlin a živočichů a úbytku pitné vody ve studnách a studánkách na svém území.
Dále žalobci uvedli dopady, které pociťují i všechny ostatní osoby (zvýšení počtu tropických dnů, snížení počtu mrazových dnů, zvýšení výskytu povodní a požárů vegetace, změny distribuce vegetačních pásem, dopad na produkci zemědělských plodin a na stav lesů, zejména jehličnatých, zvýšená zdravotní zátěž v důsledku veder a povodní a také tzv. environmentální úzkost). Zásah do jejich práv měl započít nejpozději dne 4. 11. 2017, kdy se ČR stala smluvní stranou Pařížské dohody z roku 2015 (č. 64/2017 Sb. m. s.).
Čtěte také: Obnovitelné zdroje Liberecký kraj
Žalovaným vytýkali žalobci nedostatečnou aktivitu v oblasti ochrany klimatu, která prostupuje celkovým přístupem žalovaných ke změně klimatu, ať se jedná o nastavení cílů rozhodných strategických dokumentů, přípravu dotačních politik, návrhy relevantní legislativy, usměrňování správní praxe a v případě vlády o řízení, sjednocování a kontrolu činnosti ministerstev a dalších ústředních orgánů státní správy. Proti této nečinnosti se bránili žalobou na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Rozlišili na straně jedné mitigační opatření, směřující ke snižování emisí skleníkových plynů, a na straně druhé adaptační opatření, směřující k přizpůsobení obyvatel, hospodářství a životního prostředí novým podmínkám, jako jsou vlny veder a sucha či dopady na lidské zdraví. Nedostatečnost mitigačních a adaptačních opatření zasahuje jednak do individuálních práv žalobců, jednak do ochrany klimatu, což způsobuje zásah do práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
K pasivní legitimaci jednotlivých žalovaných připomněli, že Ministerstvo životního prostředí (dále jen „MŽP“) je podle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kompetenční zákon“), ústředním orgánem státní správy pro státní ekologickou politiku, ochranu ovzduší, přirozené akumulace vod, zemědělského půdního fondu a posuzování vlivů na životní prostředí. Ministerstvo průmyslu a obchodu (dále jen „MPO“) odpovídá za využití nerostného bohatství, energetiku a teplárenství, které jsou hlavním zdrojem emisí skleníkových plynů. Ministerstvo dopravy (dále jen „MD“) spravuje dopravu a odpovídá za tvorbu a uskutečňování státní politiky v oblasti dopravy. Do gesce Ministerstva zemědělství (dále jen „MZ“) náleží vodní hospodářství, zemědělství a ochrana lesů, tj. složky životního prostředí obzvlášť významné z hlediska adaptace na změnu klimatu. Vláda má ve vztahu k namítaným zásahům koordinační a sjednocující funkci dle § 28 odst. 1 kompetenčního zákona.
Z Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu z roku 1992 (č. 80/2005 Sb. m. s., dále též „UNFCCC“, neboli United Nations Framework Convention on Climate Change) dovodili žalobci povinnost žalovaných poměrně snížit emise skleníkových plynů na úroveň odpovídající globální potřebě snížení emisí skleníkových plynů. Tu doložili různými mitigačními scénáři, jež by měly udržet globální nárůst teploty do konce 21. století pod 2 ºC, v závislosti na uhlíkovém rozpočtu pro celý svět (celkové množství antropogenních, tedy člověkem způsobených, emisí CO2, respektive všech skleníkových plynů, které je možné vypustit, aniž by byla překročena sjednaná maximální hladina globálního oteplování), respektive na čerpání jeho poměrné části připadající na ČR. Vědeckými studiemi prokazovali, že ČR nevykazuje tempo snižování emisí nezbytné pro dodržení jejího uhlíkového rozpočtu.
Strategické cíle orgánů výkonné moci jsou vyjádřeny v Politice ochrany klimatu v ČR, schválené usnesením vlády č. 207 ze dne 22. 3. 2017 (dále též „POK“). Zde vyjádřené cíle však nenaplňují požadavky Pařížské dohody a vedly by k významnému přečerpání uhlíkového rozpočtu ČR (pro období po roce 2020 jde kumulativně o vypuštění emisí CO2 v množství asi 2,5krát vyšším, než předpokládá pro ČR Pařížská dohoda). Některá opatření obsažená v POK k ochraně klimatu vůbec nepřispívají (uhlíková daň či příprava zákona o snižování závislosti na uhlíkových palivech). Konkrétní výtky žalobců směřovaly i vůči tomu, jak žalovaní naplňují Státní politiku životního prostředí České republiky 2030 s výhledem do 2050 (schválená usnesením vlády č. 21 ze dne 11. 1. 2021), jež reflektuje cíl EU, schválený v prosinci 2020, snížit emise skleníkových plynů do roku 2030 alespoň o 55 % oproti roku 1990. Žalobci shrnuli, že strategické dokumenty ani reálné kroky žalovaných neodpovídají právní povinnosti předcházet nebezpečné změně klimatu a nevedou k udržení růstu globální teploty pod 1,5 ºC, respektive 2 ºC.
Čtěte také: Rodinný kontext a úcta
Žalovaní neplní ani svou povinnost přijímat dostatečná opatření k adaptaci na změnu klimatu, jež vyplývá zejména z pozitivních závazků pro realizaci práva na život a na ochranu soukromého a rodinného života, ale také z čl. 7 odst. 2 Pařížské dohody a § 9 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním prostředí“). Strategie a plány žalovaných zjevně nevedou k cíli dosažení potřebné míry adaptace, a navíc řada opatření ze základních programových dokumentů k adaptaci z roku 2015 (Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR a Národní akční plán adaptace na změnu klimatu) ani není dostatečně plněna, jak přiznává i samo MŽP.
Žalobci proto v této původní verzi své zásahové žaloby požadovali, aby městský soud deklaroval, že žalovaní, tedy čtyři žalovaná ministerstva a vláda, svou nečinností porušili § 11 ve spojení s § 5 a § 8 zákona o životním prostředí, čl. 2 odst. 1 písm. a), čl. 2 odst. 2, čl. 3 a čl. 4 odst. 3 Pařížské dohody a § 21 kompetenčního zákona, čímž zasáhli do ústavně zaručených veřejných subjektivních práv žalobců dle čl. 6, 11, 31 a 35 Listiny, a čl. 2 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „EÚLP“).
Městský soud o žalobě rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. 14 A 101/2021‑248. Vůči vládě žalobu výrokem I odmítl a souvisejícím výrokem II konstatoval, že ve věci žaloby proti vládě nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III konstatoval, že zásah MŽP, MPO, MZ a MD spočívající v nestanovení konkrétních mitigačních opatření vedoucích ke snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 ve srovnání s úrovní v roce 1990 je nezákonný. Výrokem IV jim zakázal v tomto porušování práv žalobců pokračovat. Naopak výrokem V zamítl žalobu v části směřující vůči neprovedení dostatečných adaptačních opatření. Výrokem VI rozhodl o přiznání náhrady nákladů žalobcům.
Vyšel z toho, že v případě ČR je národně určený příspěvek k cíli Pařížské dohody (dále jen „NDC“, neboli Nationally Determined Contribution) stanoven skrze NDC Evropské unie (dále jen „EU NDC“), a to procentuálním snížením emisí o 55 % do roku 2030. Z rejstříku UNFCCC vyplývá, že příspěvek ČR k cílům Pařížské dohody je stanoven v prvním aktualizovaném EU NDC ze dne 18. 12. 2020. Skutečnost, že EU NDC neobsahuje jednotlivé příspěvky členských států EU ve smyslu čl. 4 odst. 16 Pařížské dohody, nemůže podle městského soudu vyloučit odpovědnost těchto států dle jejího čl. 4 odst. 18.
Závazek mít dostatečně určitý a realistický plán konkrétních mitigačních opatření, který povede ke snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 oproti hodnotám v roce 1990, měli žalovaní splnit nejpozději ke dni 18. 12. 2020, kdy byl formálně oznámen EU NDC. Podle městského soudu jsou však všechna žalovaná ministerstva nečinná v rozporu s Pařížskou dohodou, protože doposud společně nepřipravila konkrétní plán mitigačních opatření k překlenutí rozdílu ve snižování emisí mezi scénářem se stávajícími politikami a opatřeními (pokles emisí o 45,1 %) a scénářem s dodatečnými opatřeními (pokles emisí o 57 %) dle str. 34 vyhodnocení POK.
Čtěte také: Nejvyšší uhlíková stopa
Vyhovující výroky III a IV a na ně navázaný nákladový výrok VI tohoto prvního rozsudku městského soudu však zrušil NSS rozsudkem ze dne 20. 2. 2023, č. j. 9 As 116/2022‑166, č. 4459/2023 Sb. NSS, Klimatická žaloba I, v reakci na kasační stížnost žalovaných ministerstev. Nenašel totiž v mezinárodním, unijním ani vnitrostátním právu oporu pro závěr městského soudu, že české orgány veřejné moci mají již nyní jasně stanovenou povinnost činit uvedená opatření vedoucí ke snížení emisí skleníkových plynů alespoň o 55 % do roku 2030 oproti hodnotám v roce 1990. Kolektivní závazek vyjádřený v EU NDC totiž nebyl v době rozhodování soudů plně promítnut do práva EU, ani do českého práva, a proto nelze konstatovat, jaká úroveň snížení emisí skleníkových plynů plyne z tohoto společného unijního závazku z roku 2020 právě pro ČR.
Světové hnutí Rebelie proti vyhynutí (XR) vzniklo v roce 2018 s cílem podnítit radikální změny prostřednictvím nenásilného odporu, s požadavkem aby se minimalizovalo vymírání druhů a aby se zabránilo negativním důsledkům klimatické změny. V Liberci vznikla i místní skupina tohoto hnutí a má za sebou několik akcí. Členem se stal i Hynek Hruška, který se dlouhodobě zajímá o udržitelný způsob života.
Právě Rebelie proti vyhynutí nabízí podle mne tu správnou kombinaci přístupů, jak se o řešení klimatické krize pokusit. Oceňuje všechny přístupy, ať již individuální, tak i dalších ekologických organizací, přichází s jednoduchými a jasně formulovanými cíli i s praktickými metodami, jak dosáhnout většího tlaku na státní orgány, aby aktuální situaci řešily.
Občané hnutí Extinction Rebellion v Liberci upozornili na důsledky klimatické změny. Vláda musí pravdivě informovat o klimatické a ekologické krizi, musí změnit nekonzistentní legislativu a společně s médii otevřeně komunikovat s občany. Tak zní jeden z požadavků.
Myslím, že se ta situace o informování v poslední době razantně mění, a přestože to není vláda, která by stála v čele těchto změn, tak na ně musí minimálně reagovat. Téma klimatické krize či nouze je v posledním roce v mediích mnohem více než kdykoliv předtím. Má na to určitě vliv i to, že začínáme klimatickou krizi pociťovat i osobně, především suchem a vlnami veder.
Každý jednotlivec je základem všeho, a jeho přínos je často mnohem větší, než si sám uvědomuje. Je také důležité si uvědomit, že příspěvek každého z nás je jiný. U těch bohatších z nás je důležité zamyslet se nad tím, jak naše spotřeba přispívá ke klimatické změně a snažit se hledat cesty, jak toto omezit, třeba necestovat letadlem či omezit spotřebu masa.
Liberec je vlastně docela malé město, kde se lidé stále ještě osobně znají. Takže naše spolupráce s Rodiči za klima je především na osobním propojení, hodně lidí se hlásí jak k Rodičům za klima, tak do naší skupiny XR.
Boj proti covidové pandemii byl v Severní Koreji založený na lhaní. Režim dva roky popíral, že by virus do země pronikl, zatímco většina obyvatel se s ním už tehdy setkala. První analýza svého druhu přiblížila, jak to tehdy v totalitní zemi vypadalo.
Na začátku roku 2020 se svět zastavil. Jedinou zemí světa, kterou tehdy pandemie nepostihla, byla Severní Korea - alespoň podle úřadů totalitní země. Ta mezi lednem 2020 a srpnem 2023 zcela uzavřela hranice, zastavila příjezdy turistů, diplomatů, obchodníků ale i mezinárodní humanitární pomoci. Současně zavedla přísná epidemická pravidla, která měla zkrotit případné šíření patogenu, kdyby do země přes všechna opatření i tak pronikl.
Podle oficiálních informací v tom byla tato diktatura úspěšná. První epidemické šíření covidu podle Pchjongjangu proběhlo až v květnu roku 2022, kdy diktatura přiznala první případy. Tehdy během tří měsíců údajně zemřelo pouhých 74 lidí a režim oznámil „vítězství nad virem“.
Podle studie Severokorejská vláda šířila dezinformace o pandemii mezi svými občany i do světa. V rozporu se svými prohlášeními pro Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) o „nulovém počtu případů“ zuřila pandemie v zemi déle než dva roky, než režim v květnu 2022 přiznal, že virus pronikl za jeho hranice.
Všichni respondenti v průzkumu uvedli, že po oficiálním oznámení výskytu covidu na jaře 2022 zaznamenali mnohem lepší přístup k testům i vakcínám. Tehdy také diktatura přijala první covidou mezinárodní pomoc, a to od Číny. Do té doby neměli lidé prakticky žádný přístup k vakcínám ani k antivirovým lékům a měli také minimální zásoby osobních ochranných pomůcek, jako jsou respirátory. „Uzavření trhů a omezení vnitřního pohybu navíc zhoršily nedostatek potravin a léků. Je pravděpodobné, že národní vláda řešila pandemickou krizi tím, že se vyhýbala odpovědnosti a nutila obyvatelstvo, aby se o sebe postaralo samo,“ uvádí zpráva a toto chování označuje za „ohavné“.
Oficiální stanovisko Pchjongjangu, že covid v zemi není, bránilo aktivitě iniciativních jednotlivců, kteří se snažili situaci řešit. Konkrétně zpráva mluví o úřednících na místní úrovni, kteří se obávali hlásit případy nakažených ve strachu z reakce výše postavených byrokratů. „To následně prohloubilo utrpení při šíření pandemie,“ konstatuje šestadvacetistránková analýza.
„Během pandemie všichni lhali všem,“ komentoval svůj dojem z rozhovorů jeden z autorů David Cha pro stanici CNN. „Jsme přesvědčeni, že kdyby vláda o pandemii mluvila pravdivě a od roku 2020 přijala pomoc zvenčí, mohlo se předejít mnoha úmrtím,“ uvádí zpráva.
Režim dělal, že nemoc neexistujeZatímco oficiálně režim psal o nulovém covidu, dvaadevadesát procent respondentů studie uvedlo, že během výše uvedených dvou let se nakazili buď oni sami, anebo někdo z jejich blízkých. Právě v těchto dvou letech byla epidemie v zemi nejhorší.
Covid odhalil slabiny režimuPodle zprávy trpí Severní Korea dlouhodobě nízkou kvalitou zdravotnictví, což pandemie jen zdůraznila. I když byly diagnostikovány, byly mnohdy vnímané jako tabu.
tags: #hlavne #hlasit #pravdive #zmeny #klimatu #fakta