Hlubinná ekologie, územní plán a kritika v českém umění

11.04.2026

Pokud bychom vytvářeli seznam důležitých témat současného českého umění, environmentální diskurz by v něm nepochybně patřil mezi nejprominentnější.

Stačí si projít pár výstav mamutího i skromného formátu, teoretickou produkci poslední doby nebo věnovat trochu pozornosti nejrůznějším občanským iniciativám, aby bylo zřejmé, že do tohoto široce rozlitého jezera vstupují mnozí a že zaplavuje a promáčí kdeco.

Nebylo tomu tak ale vždy a proto, chceme-li pochopit současnost, nebude na škodu začít v dávnější minulosti.

Vývoj environmentálního umění v České republice

Zájem umělců, umělkyň, kurátorů, kurátorek a dalších nositelů kulturního kolárku o environmentální problematiku má dlouhou tradici.

Důležitým milníkem tohoto příběhu se stala 60. a 70. léta minulého století, která přinesla novou vlnu sociální a politické aktivace umění.

Čtěte také: Hluboká ekologie: Průvodce pro začátečníky

Ta reagovala na rodící či transformující se emancipační hnutí, vnášející do veřejné arény témata genderu, sexuální orientace, rasismu, občanských práv i ekologie.

Můžeme zde sledovat počátky kritičtějších diskurzů umění, včetně toho environmentálního.

V environmentálním uměleckém proudu hrálo v prvních dvou desetiletích důležitou úlohu úsilí nalézt ztracenou jednotu s přírodou či univerzem, sycené například myšlenkami hlubinné ekologie.

Jiný přístup chápal environmentální snahy jako údržbu a opravování a zdůrazňoval praktické příspěvky, často v podobě rekultivačních zásahů. V 90. a raných nultých letech se v rámci tohoto přístupu prosazovala systémovější hlediska nebo participativní a komunitní strategie.

Jejich uplatnění souviselo s dobovým sociálním obratem v umění, jehož protagonisté se orientovali na podporu fungování lokálních společenství.

Čtěte také: Ekologie a výživa

Vedle toho environmentálně zaměření umělci často vystupovali jako designéři a inovátoři, v čemž můžeme hledat odraz tehdejších idejí zelené modernizace či udržitelného rozvoje.

V pokročilejších nultých letech a později, v době, kdy se stával zcela zřejmým jak globální rozměr environmentálních krizí―a zvláště té klimatické―, tak rozpačitost výsledků dosavadních zelených politik, se objevila kritika tohoto greenwashingu a požadavek političtějšího vnímání a přístupu.

Především z levicových pozic či z prostoru emancipačních hnutí je napadán kapitalismus, korporátní moc, ideologie nekonečného růstu a akumulace, strukturální nerovnosti, nespravedlnosti a vykořisťování jako příčiny současných problémů a zároveň překážky v cestě nutných změn.

Aktéři jsou vyzýváni k jejich překonávání a nalézání alternativních přítomností a budoucností.

Terčem kritiky se stal také antropocentrismus, ideologické východisko lidské arogance a extraktivismu.

Čtěte také: Princip fungování hlubinného úložiště

Tento směr je spojen s různými filozofiemi―nověji se spekulativním a posthumanistickým myšlením, ale také s feminismem a postkolonialismem―, které obecně odmítají tradiční dichotomie a hierarchie a rozmlžují arbitrární a často i patriarchální či rasistické hranice mezi lidským a nelidským.

Změna myšlení by ovšem měla najít výraz i v každodenní osobní a institucionální praxi a v přijetí odpovědných forem jednání. Environmentální perspektiva poprvé významně konfrontovala i samotný umělecký provoz.

Počínaje autorskými volbami umělců a umělkyň, přes fungování galerií, zpochybnění modelu mamutích elitních přehlídek umění, revize finančních toků až po požadavek „zpomalení“ a „nesoutěžení“.

Během popisovaného období zájem umělců a umělkyň o tato témata sílil, což s sebou přinášelo vzestup angažovaných a aktivistických strategií.

Z environmentálně orientovaného umění, dříve relativně marginální niky rozplývající se mezi pojmy jako land art, akční umění či institucionální kritika a později nesoucí vlastní názvy ekologické či udržitelné umění, se v průběhu poslední dekády stal populární trend.

Bylo na čase, chtělo by se dodat, aniž se však dostavuje pocit ulehčení, protože nakukujíce za neúprosné kyvadlo velkých změn, které nás čekají, vidíme, že jsme na ně připraveni jen minimálně.

Situaci ztěžuje fakt, že na otázku Co dělat? neexistuje jedna jednoduchá odpověď, ale spíše množství komplikovaných, nezřídka více či méně spekulativních doporučení.

Tomu odpovídá i načrtnutý obraz, který, byť letmý, ukazuje, že oblast protínání umění a environmentální problematiky je velmi bohatá a komplexní.

Objevily se různé ideje a strategie a další budou přicházet.

I když jsou historicky podmíněné a v jiných dobách mohou ustupovat do pozadí, neztrácejí většinou svou základní platnost a jsou spíše aktualizovány a transformovány v rámci nových potřeb a perspektiv.

Specifika českého prostředí

Tato anotace globálního uměleckého dění nás přivádí k českým poměrům.

Ty nejsou ostrovem, proto v obecné rovině sledují stejný směr, zároveň však vykazují i některá specifika.

Počátky zájmu o environmentální problematiku spadají i u nás do horkých 60. let, v následujícím období však měl spíše privátní charakter a mnoho se nezměnilo ani v 90. letech vzhledem k „postkomunistickému“ nezájmu o ideologie a angažovanost.

Přesto zde můžeme jmenovat několik relevantních projektů.

Z domácí tradice hledání vnitřní cesty k tomu, co nás obklopuje, vycházejí edukačně orientované projekty Bohemiae Rosa Miloše Šejna nebo E-area stejnojmenného týmu s Federicem Díazem v čele.

Zatímco první rozvíjí a předává metody akčního umění, druhý kloubil duchovno s tehdy moderními digitálními technologiemi a sítěmi.

Ostře angažované „humanitární“ projekty u nás připravovali jen příchozí ze zahraničí, například legendy žánru manželé Helen Mayer a Newton Harrisonovi.

Politika se v našem prostředí stala solidním partnerem umění až po roce 2000 (mj. v díle skupiny Rafani) a poté byly vzaty na milost i participativní a aktivistické metody.

Komunitních strategií se v občas kritizované formě chopila Kateřina Šedá, intervenující do vesnic, čtvrtí, měst či tržnic s cílem aktivizovat jejich obyvatele.

Environmentální problematika se však ani v první dekádě nového století velké pozornosti netěšila a situace se začala pomalu měnit až na jejím konci.

Venkovské projekty a environmentální umění

I vzhledem k perspektivě projektu Kartografie zde můžeme navázat několika venkovskými projekty.

První iniciovalo sdružení Jinákrajina v čele s Janem Ambrůzem a zaměřil se na sochařsko-ekologickou obnovu krajiny v okolí východomoravských Šarov.

Anticipoval mnohé z toho, co se dnes řeší oficiálně―eroze, rozčlenění průmyslových lánů―, zároveň se však zaklesl do táhlého místního sporu.

Jestliže tento podnik vycházel z intuitivnějšího sochařského a „selského“ myšlení, další zřetelněji reagovaly na dobový umělecký diskurz.

Čechoameričanka Barbara Benish umístila do kulis jihočeského mlýna ekoumělecké centrum, sázející například na ideje zelených modernizací či podporu kreativity, rozvíjející umělecko-environmentální vzdělávací programy i ekologické charakteristiky místa.

Nedlouho poté vzniklo také centrum KRA―Kravín Rural Arts v bývalém statku pod oponou Železných hor.

Sdružení yo-yo zde ve spolupráci s belgickým umělcem Guyem Van Belle spřahalo umění s novými technologiemi, environmentální problematikou a periferní lokalitou, inspirované Félixem Guattarim a jeho důrazem na transverzální pohyb mezi různými ekologiemi, myšlenkami mediální ekologie nebo uměleckými centry v zahraničí.

Cílem bylo vnášet tato dosud opomíjená témata do světa umění, alternativnějšími metodami se podílet na rozvoji místního života a iniciovat vzájemně obohacující setkání.

Městské iniciativy a platformy

V městských centrech se protějškem těchto průkopnických počinů staly další iniciativy.

Zmínit můžeme Ústí nad Labem, stojící uprostřed fyzicky, historicky i sociálně vyrabované krajiny, kde se již v devadesátých letech zformovala silná místní scéna, kladoucí důraz na menší „sociální distanci“, tedy usilující o dotýkání se problémů veřejného prostoru a bezprostřednější intervence do něj.

Duší řady projektů, které v následujících letech proběhly v ústeckých ulicích a ghettech, byl kurátor Michal Koleček.

Ty pod vlivem dobových vizí public artu konfrontovaly sociální i environmentální jizvy, například kauzu místní chemičky. Na tuto tradici angažovaného vidění a jednání pak navázali jiní, především Veřejný sál Hraničář, jehož výstavní, ale i další program se dlouhodobě zaměřuje na otázky široce pojímané environmentální oblasti.

V Praze se významnou platformou, v níž se sbíhaly cesty těch, kteří tíhli k environmentalismu, postupně stal Komunikační prostor Školská 28.

Tento zájem, stejně jako snahu o rozvoj mezioborové a zahraniční spolupráce či síťování, ukazuje projekt Frontiers of Solitude, iniciovaný Komunikačním prostorem Školská 28, a probíhající v době bojů o těžební limity severočeských dolů a pařížské klimatické konference.