Hlubokomořské vrty a jejich vliv na vývoj klimatu

Klima na naší planetě je astronomicky řízeno a dlouhodobé změny klimatu jsou řízeny astronomicky.

Příčiny proměn Sahary

Klima na naší planetě je astronomicky řízeno, přičemž tyto principy nazýváme Milankovičovy cykly. Prvním principem je pravidelné střídání pozice naší planety vůči slunci. Když je dráha kruhová, je teplotní bilance vyvážená. To se ale s periodou zhruba padesát tisíc let mění na mírně eliptickou dráhu, kdy existují větší rozdíly teplotních bilancí. Za dalších padesát tisíc let se stane oběžná dráha opět kruhovou. Dále se pravidelně mění náklon zemské osy s periodou čtyřicet jedna tisíc let a také její precese, což je oblouk zemské osy kolem jejího pomyslného středu s periodou jednadvacet tisíc let. Příčina saharských proměn klimatu je pravděpodobně ukryta právě v precesním pohybu naší planety, ale musí se k tomu dodat, že ten mechanismus ještě není znám celý. Na tyto základní astronomické příčiny nemá činnost člověka žádný vliv.

Vliv lidské činnosti na klima

Člověk za několik posledních staletí, což je z hlediska vývoje klimatu velice krátká doba, narušil přirozený chod klimatu, především vypouštěním skleníkových plynů, což nebývale rychle zvyšuje průměrné teploty. To je nesporný fakt a nebezpečný trend. Dát to do pořádku může zase jenom člověk.

Proměny Sahary

O Sahaře se píše jako o poušti, která byla kdysi zeleným rájem. A změna měla proběhnout hned několikrát. Proměny největší pouště světa - Sahary v minulosti jsou pečlivě studovaným jevem řady vědeckých oborů, především paleoekologie, ale i archeologie. Uvádí se, že během posledních osmi milionů let se Sahara zazelenala dvě stě třicetkrát. Existuje dokonce vědecký koncept, kterému se říká „saharská pumpa“. Tato teorie vysvětluje migraci flóry a fauny. A později i lidí mezi Eurasií a Afrikou přes pevninský most v oblasti Levanty. Zelené fáze Sahary začínaly určitou iniciační fází, trvající několik tisíc let. Poté nastala plná zelená fáze, jejíž délka kolísala mezi čtyřmi až osmi tisíci let.

Vědeckých dokladů je velká řada. Jmenujme alespoň tři základní typy. Naopak v zelených fázích, které byly několikanásobně kratší než fáze suché, byla sedimentace saharského materiálu slabá. Druhým typickým dokladem a oblíbeným objektem studia jsou tzv. plaje (playa), což jsou bahnitá dna bývalých jezer. Prach ze Sahary se opět, jako již mnohokrát, dostane díky „příznivému“ vzdušnému proudění až do našich končin. Výsledkem činnosti větru jsou věžovité útvary, pozůstatky jezerních uloženin, nazývané obvykle yardangy. Pokud k nim na poušti přijdeme a prohlížíme si je z blízka, uvidíme sledy vrstev a vrstviček, ve kterých je dochován usazený materiál. Ten který můžeme analyzovat řadou metod a samozřejmě přesně datovat v celých sériích. Organické vrstvy v zaniklých dnech jezer poskytují detailní vhled do přírodního prostředí samotného jezera a jeho okolí. Včetně činnosti člověka v minulosti. Třetím typem pak je jednoduché datování zvířecích kostí z povrchu pouště pomocí radiouhlíků.

Čtěte také: Klíma a morské vrty

Globální teplota a vegetace

Na celkové oteplení a zvlhčení se zpožděním začala reagovat také vegetace a krajina se postupně zalesňovala. Trvalo řekněme 3000 let, než se víceméně uzavřela lesem. Zpoždění vývoje lesní vegetace souviselo jednak s tím, že glaciální refugia některých dřevin ležela poměrně daleko od našeho území, ale i se zráním půd a s klimatickým vývojem, který byl stále kolísavý. V období tzv. eventu 8200 například na několik desítek let výrazně klesla globální teplota, po novém oteplení se však klima ještě více zvlhčilo a začalo tzv.

V pylových diagramech, které zachycují celý holocén a umožňují určitým způsobem diverzitu měřit, vidíme téměř všude stejný proces: S nárůstem lidského vlivu diverzita neustále roste a opět začíná klesat až ve 20. století, výjimečně i dřív, celoplošně však až docela nedávno.

Hlubokomořští mlži a červi

Metanu se klimatologové bojí více, než oxidu uhličitého, má totiž 28krát vyšší oteplovací potenciál. Podrobná analýza nyní ukázala, že asi 10 % celkových emisí metanu z Baltského moře mají zřejmě na svědomí mlži spolu s mořskými červy. Těmi zde máme na mysli hlubokomořské měkkýše s červím tvarem těla. U nás se pojmem červ spíš rozumí helmint a parazit, což je v tomto případě poněkud matoucí. Nicméně nejde tu o kladistiku, ale o to, že mlži mají v zažívací traktu bakterie a že ty tvoří metan a oxidy dusíku.

Nenápadná zpráva týmu z Cardiff University a Stockholmské university hovoří o tom, že plži v Baltu produkují metan a v přepočtu tolik, co zvládá stádo dvaceti tisíce krav. To není tak moc, a tak zpráva zapadla. Za mnohem větší problém všichni považují eutrofizaci vod. Mluvit o ní by ale bylo nošením dříví do lesa. Mlžům i hlubokomořským červům, jak se už ví z jiných zpráv, to ale nevadí. Nejen, že se s tím dokážou vypořádat, ale dokonce jim to svědčí. Proto si také ekologové vzali za své, rozvoj velkochovů a farem mlžů podporovat.

Mořští mlži a červi vydali svědectví o své své neblahé roli oteplovačů. Když si přečteme nynější zprávu z Cardiff pozorně, tak v ní najdeme zmínku o tom, že kde se mlži vyskytnou, zvyšuje plocha produkci oteplovacích plynů osmkrát. A tak se bohulibé snažení jedněch brzo dostane do střetu s těmi, kteří chtějí planetu zachránit od metanového zla a před oteplením. Nám se i takové handrkování nezdá být podstatné.

Čtěte také: Vývoj znečištění moří v Evropě

Produkce metanu

Z analýzy detekovaných plynů vědcům vyplynulo, že zmíněná produkce mlžů je jen desetinou metanové produkce uvolňované do ovzduší Baltickým mořem. Když to domyslíme, tak už to v přepočtu na krávy začínají být poněkud jiné počty. I kdyby eutrofizace a umělé chovy mlžů situaci dál nezhoršovaly, musíme si začít celkový pohled na produkci metanu v mořích začít poopravovat. S mořskými mlži a červy budou muset klimatologičtí prognostici ve svých modelech začít vážně počítat.

Zkusme ale ještě dál rozvinout hru s čísly, kterou výzkumníci rozehráli. To, čemu Staří Římané říkali Mare Suebicum, je vlastně pouhé tintítko. Tak malicherné, že představuje jen pouhou desetinku procenta světových moří a oceánů a nejspíš i co do produkce zmiňovaných škodlivin. A tím se dostáváme k čertovu kopytu jejich práce. I když to ve své studii autoři nezmiňují, tak se dá jejich informace interpretovat také tak, že v celosvětovém měřítku by u produkce metanu mělo jít o mnohem více metanu. Teoreticky až o ekvivalent dvou set milionů krav. Ale i kdyby to nakonec tolik nebylo, stále se tu hraje o hodně metanu.

Ze soupisky stavů hospodářských zvířat sedmadvacítky EU (tedy včetně vystupující Británie) vyplývá, že v EU se chová okolo 25 milionů dojnic. Jinak řečeno, jen samotní mlži by mohli přispívat svou troškou do oteplovacího mlýna planety stejně, jako dojnice celé Evropy. Že to je celé úsměvné? Ano je, ale jen do doby, než si nový poznatek dáme do dalších souvislostí.

Není to tak dávno, co jsme psali o amerických expertech, kteří chovatele skotu pasovali na větší zamořovatele metanem, než jakým je průmysl s těžbou uhlí i skládkami odpadu. Klimatologické panely již celé desetiletí dělají z chovatelů skotu jedny z největších škůdců klima planety. A nutno přiznat, že se jim to daří. Pod tíhou argumentů se i mnozí farmáři cítí být viníky a na svých setkáních se občas častují pozdravem „Jak se vede teplouši“.

I když mlži a červi zodpovídají jen za deset procent produkce oteplovacích plynů, v celosvětovém měřítku se vyhoupli mezi významné metanové hráče. Líto by nám teď mělo být jen chudáků legislativců, kteří podlehli tlaku politického tvrdého zeleného jádra spolu s lobisty za vytvoření obchodu s emisními odpustkami a vyplodili takové perly, jako jsou přílohy k zákonu č.86/2002 Sb o ochraně ovzduší. Nebo Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 166/2006), což následně plodilo další paragrafy, jako třeba č. 25/2008 Sb. O ohlašovací povinnosti do Integrovaného registru znečišťování.

Čtěte také: Český dluhopisový trh: Přehled

Abychom ale jen nekritizovali, Bruselem nalinkované paragrafy měly i pozitivní dopad. Ministerstva musela vydat celou řadu formulářů s nově vzniklými povinnostmi pro chovatele a vydat pokyny pro kontrolní orgány dbající na dodržování litery zákona. Vznikly nové instituce s potřebou pracovních míst. Zavedl se Integrovaný registr znečišťovatelů, který má v náplni práce posílat údaje o škodlivosti chovatelů dál. O náročnosti vypovídají počty školení k pokynům a tabulkám v přílohách zákonů.

Posílena musela být i CENIA, česká informační agentura životního prostředí - příspěvková organizace Ministerstva životního prostředí. Zásluhou cardiffských by se mohly začít hýbat ledy a snad časem dojít i na rehabilitaci těch, kteří se nám starají o mléko, stejky i levnou drštkovou. Bohužel k celkovému chovatelsky nevraživému klima si přisadili i čeští vědci. Jejich výzkum se totiž interpretoval tak, že skot vlastně škodí dvakrát. Nejen zepředu říháním, ale i zezadu odkud trousí lejna. Kam padne, tam se v půdě začnou víc množit metanogenní mikrobi a ti také přispívají ke zhoršení klimatu.

Všichni, kteří ke stávajícímu stavu přispěli, by měli nejen začít zpytovat svědomí, ale také přispět k nápravě. Dostali k tomu mocný argument - změřené pšoukání mlžů a červů. Modleme se, aby těm, kteří začnou přehmaty napravovat, nepřišlo na mysl, jak je vlastně život v oceánech svou velkoprodukcí oteplovacích plynů škodlivý a že je potřeba ho utlumit.

Teorie antropocénu

Válečná běsnění, harašení jadernými zbraněmi, ideologické blouznění i ekonomické těžkosti, to je jen malý výsek problémů, kterým čelí lidstvo v první polovině 21. století. A k tomu všemu hroutící se světové ekosystémy, masové vymírání druhů a rychlé klimatické změny, ohrožující jak lidskou civilizaci tak život jako takový. Jak spolu ony ekonomické, ekologické, politické a bezpečnostní problémy souvisejí? A nemají nakonec všechny ty krize společnou příčinu, či snad dokonce viníka? To je otázka, která dnes napadá leckoho a leckdo na ni také odpovídá.

Otázka, jak spolu jednotlivé krize souvisejí, však nedráždí jen fantazii konspirátorů, ale rezonuje také v akademických kruzích. Jako protipól ke všem konspiračním narativům se tak na akademické půdě rozvíjí nové koncepty a paradigmata, jež mohou zásadně ovlivnit způsob, jakým nahlížíme na svět kolem nás. Souhrnně se o těchto úvahách mluví jako o teorii Antropocénu, i když se vlastně o žádnou teorii v přísném slova smyslu nejedná.

Ve skutečnosti jde o celou řadu přelomových konceptů v nejrůznějších vědeckých oborech, které zpravidla vznikly nezávisle na sobě, ale které se přesto pozoruhodně doplňují a lze z nich poskládat relativně konzistentní a na vědeckých poznatcích založený výklad velmi komplikovaných a vzájemně provázaných jevů, jichž jsme aktuálně svědky. Základní přístup, jenž si protagonisté Antropocénu zvolili, spočívá ve snaze vystopovat a důkladně prostudovat vliv člověka na životní prostředí, a to od prehistorických dob až po současnost. V centru zájmu se tak ocitá demografický a ekonomický vývoj jakož i vývoj struktury a fungování lidské společnosti, proměna institucí v čase, a tím třeba i studium politických či válečných konfliktů, atd. Díky této interdisciplinární povaze tak koncept Antropocénu prostupuje jednotlivými vědními obory a propojuje je dohromady v jeden víceméně konzistentní celek.

Základním pilířem této tzv. “Antropocénní syntézy” je malthusiánská a Boserupiánská teorie, jež je dále kombinována s institucionalismem, s ekologickou ekonomií a dalšími vědními disciplínami. Nutno však říci, že koncept Antropocénu se díky svému pojetí pouští i do takových výzkumů, jež bývají jiným vědním oborům zapovězeny. Přes vědecký přístup a akademický odstup od zkoumaných problémů tato filozofie není a nemůže být politicky neutrální, a to už proto, že otevřeně volá po záchraně klimatu a světových ekosystémů, čímž se dostává do konfliktu s dominantním národně-konzervativním politickým proudem.

Koncept antropocénu nahlíží na současné společenské problémy z dlouhodobé historické perspektivy. Vzhledem k nepředstavitelně dlouhé době, během níž dominovaly Zemi lovecko-sběračské komunity a kvůli kusým informacím, které o těchto společnostech máme, si při vyhodnocování vlivu člověka na okolní prostředí musíme vystačit s poměrně jednoduchými modely. Základním teoretickým modelem, který dobře zapadá do konceptu antropocénu a je rovněž dobře zakotven na akademické půdě, je tzv. Malthus-Boreserupiánský model. Ten vychází ze dvou vzájemně se doplňujících teorií a je součástí neomalthusiánské myšlenkové tradice.

Malthusiánská teorie

Jádrem malthusiánské teorie jsou zákonitosti, vysvětlující vztah mezi demografickým a ekonomickým vývojem. Tyto zákonitosti nám říkají, že při dané technické úrovni závisí blahobyt společnosti na tom, jak velké množství přírodních zdrojů má daná populace k dispozici. Pokud na malý počet lidí připadá velké území s dalšími přírodními zdroji, životní úroveň většiny lidí bude poměrně vysoká. Pokud se naopak velké množství lidí bude dělit o relativně malé území, lidem se povede mnohem hůře.

V průběhu historie můžeme pozorovat, že populace lidí má tendenci se neustále rozrůstat - ostatně tak jako populace jakéhokoli jiného živočišného druhu. Až do nedávna přitom platilo, že čím lépe se lidé měli, tím rychleji jich přibývalo a řídce osídlená území s vysokou životní úrovní se tak nevyhnutelně měnila na území hustě osídlená a s nízkou životní úrovní. Tato situace je známa jako tzv. “socio-ekologická krize”, “malthusiánská past”, či “malthusiánská katastrofa” a je to stav všeobecného nedostatku, bídy a strádání. Při každé neúrodě, krizi či konfliktu se oslabená a vyhladovělá společnost snadno stává obětí hladomorů, epidemií a válek, jejichž četnost, délka a brutalita v takovéto době výrazně vzrůstá. Výsledkem bývá zhroucení populace, kdy počet lidí prudce klesne na udržitelnější úroveň a růst populace pak může začít nanovo.

Stěžejní částí malthusiánské teorie je rovněž popis toho, jakým způsobem ovlivňuje lidskou společnost technický pokrok. Bude-li se společnost nacházet ve stavu malthusiánské pasti a dojde-li za takovéto situace k významnému technickému pokroku a s ním spojenému ekonomickému rozvoji, povede to především k odblokování populačního růstu. Dochází tak k paradoxu, kdy na místo toho, aby technický pokrok pomáhal lidem překonávat chudobu, generuje stále větší počet chudých lidí. Teprve ve chvíli, kdy ekonomika roste rychleji než velikost populace, dochází i k pozvolnému zvyšování životní úrovně.

Onen pomyslný strop, do něhož rostoucí populace naráží, se nazývá nosná kapacita, což je termín známý z biologie. Vyjadřuje maximální počet jedinců, které dané prostředí při určitých podmínkách dokáže uživit. Pro lidskou společnost je typické, že nosná kapacita závisí na technologiích, jež lidé k produkci využívají a obecně platí, že rozvoj technologií nosnou kapacitu zvyšuje. Teprve ve chvíli, kdy nosná kapacita roste rychleji než velikost populace, efekt přelidnění mizí a společnost se vrací do stavu relativního blahobytu.

Teorie Ester Boserupové

Teorie Ester Boserupové se zabývá stejným jevem jako malthusiánská teorie, kdy rostoucí lidská populace naráží na limity v podobě omezených přírodních zdrojů. Na rozdíl od Malthusovi teorie se však nezaměřuje na katastrofické důsledky, jež z této situace plynou, ale soustředí se na to, jaký vliv to bude mít na následný ekonomický vývoj a technický pokrok. Teorie E. Tato tzv. “socio-ekologická transformace” bývá pro společnost dosti bolestivá, neboť nový způsob obživy je zpravidla pracnější a časově náročnější než ten dosavadní. Umožňuje však hospodárněji využívat přírodní zdroje a uživit větší populaci lidí. Transformace vede rovněž k rychlému technickému pokroku a prohlubující se dělbě práce, což umožňuje překonat počáteční obtíže a nevýhody nového způsobu výroby.

Zatímco v minulosti byla teorie E. Boserupové často dávána do protikladu k Malthusovi, dnes je naopak vnímána jako integrální součást širší neomalthusiánské teorie známé také jako “Malthus-Boserupiánský model”. Rostoucí populace podle tohoto modelu naráží na nosnou kapacitu, což je spojeno s ekonomickými a tím i sociálními problémy. Tato situace vede na jedné straně k hladomorům, epidemiím a válkám, jež snižují velikost populace (Malthusův scénář) ale současně s tím i k socioekologické transformaci, která zvyšuje nosnou kapacitu (Boserupové scénář). Oba zmíněné jevy - snížení populace i zvýšení nosné kapacity - představují východisko z krize, kdy populační a tím i ekonomický růst může začít nanovo.

Uvedené zákonitosti dobře popisují dynamiku vývoje společnosti, která periodicky čelí problémům relativního přelidnění, doprovázeného katastrofickými událostmi, ale také převratnými společenskými změnami spojenými s technickým pokrokem a novým způsobem obživy. Tytéž zákonitosti také dobře vysvětlují principy působení člověka na přírodu. Stav relativního přelidnění, kdy je společnost sužována nedostatkem půdy a dalších přírodních zdrojů, je totiž kritický také pro místní ekosystémy, neboť právě v této chvíli je tlak na přírodní zdroje největší. Tím jak ekonomický růst naráží na ekologické limity, dostává se do krize jak příroda, tak ekonomika samotná a obě krize tedy mají společnou příčinu.

Působení malthusiánských zákonů

Je fascinující, že díky moderní archeologii dokážeme působení malthusiánských zákonů zřetelně rozpoznat již v prehistorických dobách. Když člověk dnešního typu zahájil asi před 60 000 lety svou expanzi, jednalo se o velmi nepočetnou populaci. Konec konců všichni lidé na světě jsou pravděpodobně potomky jednoho nebo několika nepočetných kmenů. Během pár desítek tisíc let však člověk ovládl všechny kontinenty (kromě Antarktidy) včetně Austrálie a Severní i Jižní Ameriky. I když toho o této době víme pramálo, lze předpokládat, že tato expanze spočívala v hubení velkých šelem a jejich nahrazování v roli vrcholového predátora. Během desítek tisíc let se populace lovců zvětšila natolik, že začala významně ovlivňovat stavy lovné zvěře a jak tlak člověka sílil, začalo docházet i k jejímu vymírání. K prvnímu masovému vymírání došlo již v období před 50 000 až 40 000 lety a to v Austrálii, kde postihlo největší zástupce zdejší unikátní fauny, jakými byli např gigantický býložravý vačnatec Diprotodon, obří klokan Procoptodon, různé druhy obřích ptáků, dravých vačnatců, aj. Vymírání se týkalo především velkých býložravců, jež patřili k preferované kořisti pravěkých lovců, a postihlo rovněž jejich přirozené predátory. Celkově v Austrálii vyhynulo 88% zdejší megafauny.

V celosvětovém měřítku vyvrcholil tlak lovců na velké býložravce zhruba před 12 000 lety, kdy se k němu přidaly klimatické změny spojené s koncem doby ledové. Výsledkem bylo celosvětové vymírání, jemuž padli za oběť i tak ikoničtí tvorové jakými byli mamuti, srstnatí nosorožci, jeskynní lvi, veledaňci a další. Nejvýrazněji toto vymírání postihlo severní a jižní Ameriku, kde vyhynulo celých 72% (Severní Amerika) a 83% (Jižní Amerika) tamější megafauny, k níž patřili například obří lenochodi, obří pásovci, mastodonti, aj.

Model preferované velikosti kořisti

Dynamiku loveckých společností, která k tomuto vývoji vedla, dobře popisuje tzv. “Model preferované velikosti kořisti”, který je v dobré shodě s archeologickými nálezy a je proto široce uznáván odbornou veřejností. Tento model předpokládá, že pro člověka byl výhodnější lov velkých zvířat než drobné zvěře, neboť ulovený kus poskytoval lidem podstatně více masa a tuku než drobnější kořist. Lov menších zvířat byl celkově pracnější, neboť bylo nutné lovit častěji. Proto, měl-li člověk na výběr, preferoval zpravidla velkou kořist. Model rovněž předpokládá, že člověk z podobných důvodů upřednostňoval masitou stravu před rostlinnou.

Archeologické nálezy přitom ukazují, že skladba kořisti pravěkých lovců se zvolna posouvala od velkých zvířat k drobnější zvěři a také k většímu podílu rostlinné stravy. Tyto posuny v jídelníčku lovců jsou pak ve shodě s poklesem výskytu větších zvířat v dané oblasti a růstem lidské populace. To si můžeme ilustrovat třeba vývojem na Předním Východě, který byl díky příznivému klimatu již od nejstarších dob hustě osídlen a tlak lovců na stavy velkých býložravců se tu projevil obzvláště brzy. I zde lovci původně upřednostňovali velké kopytníky jako byl pratur, jelen či kůň. Ale už asi před 40 000 lety se museli přeorientovat na drobnější ale početnější gazely a daňky, kteří se na několik dalších desítek tisíc let staly jejich hlavní kořistí. Před asi 20 000 lety pak v jídelníčku lovců začíná vzrůstat i podíl vysloveně drobné zvěře - ptáků, plazů, zajíců, ryb či měkkýšů a významně rostl také podíl rostlinné stravy včetně obilovin.

Z těchto poznatků tedy můžeme usuzovat, že rostoucí populace pravěkých lovců lovila stále větší množství své oblíbené kořisti a to až do chvíle, kdy došlo ke zhroucení její populace. V tom můžeme spatřovat působení neomalthusiánských zákonitostí, kdy růst lidské populace začal narážet na ekologické limity, což ohrožovalo jak lovnou zvěř tak samotnou lidskou společnost. Východiskem z této krize pak byl přechod k lovu méně preferované kořisti či ke sběru rostlinných produktů, v čemž lze zase spatřovat boserupiánskou transformaci.

tags: #hlubokomořské #vrty #vliv #na #vývoj #klimatu

Oblíbené příspěvky:

• Zpráva o ochraně přírody
• Jak na hraboše polního ekologicky?
• Zajímavosti a ochrana přírody v Bernarticích
• Více o emisích LPG a tachografech v Žatci
• Důsledky znečištění půdy