Hodnota C pro klimatický region Česká republika

Účelem klasifikace podnebí je stanovení klimatických typů a vymezení klimatických oblastí jak v globálním měřítku na Zemi, tak v jednotlivých geografických oblastech. Třídění probíhá podle mnoha kvalitativních a kvantitativních hledisek jako jsou teplota vzduchu a půdy, atmosférické srážky, výpar aj.

Klasifikace klimatu mají jednu velikou nevýhodu, a to že vychází z poměrně dlouhé řady klimatických měření. Proto nevypovídají o klimatu, který odpovídá současnosti, ale minulosti. Například velmi používaná Quittova klasifikace z roku 1971 je postavena na datech z období 1901-1950.

Köppenova klasifikace podnebí

Vůbec nejrozšířenější a nejpoužívanější klasifikací je Köppenova klasifikace podnebí, která spadá do konvenčních klasifikací. Jejím autorem je německý klimatolog Wladimir Köppen. Klasifikace je utvořena podle rozložení teplot vzduchu a atmosférických srážek ve vztahu k vegetaci.

K jejímu přepracování došlo roku 1918 na základě zohlednění většího množství získaných meteorologických dat. V Köppenově klasifikaci je stanoveno 5 hlavních klimatických pásem s 11 základními klimatickými typy. Klimatická pásma jsou značeny velkými písmeny: A-E.

• Cfb - mírné oceánské klima; nejchladnější měsíc v průměru nad 0 °C (-3 °C), všechny měsíce s průměrnými teplotami pod 22 °C a nejméně čtyřmi měsíci v průměru nad 10 °C. Žádný významný rozdíl srážek mezi sezónními obdobími.
• Dfb - vlhké kontinentální podnebí s teplým létem; nejchladnější měsíc v průměru pod -0 °C (-3 °C), všechny měsíce s průměrnými teplotami pod 22 °C a nejméně čtyřmi měsíci v průměru nad 10 °C.
• Dfc - subarkrtické klima; nejchladnější měsíc v průměru nižší než 0 °C (-3 °C) a 1 až 3 měsíce v průměru nad 10 °C.

Quittova klasifikace podnebí

Quittova klasifikace podnebí je nejpoužívanější klasifikací na území ČR i SR. Oproti Köppen-Geigerově vznikala pro regionální, resp. státní úroveň (pro ČSSR) a je tedy jemnější.

Čtěte také: Normy pro Emise Vibrací

Systém klasifikace vytvořil český klimatolog Evžen Quitt a publikoval ho roku 1971 v díle Klimatické oblasti Československa. Při určení klimatických oblastí autor vycházel z klimatologických dat období 1901-1950 a z území republiky rozčleněného na čtverce o straně 3 km (900 ha).

Tímto způsobem vzniklo pro ČSSR 23 jednotek ve třech hlavních oblastech: v teplé pět (T1 až T5), v mírně teplé 11 (MT1 až MT11) a v chladné sedm (CH1 až CH7). Nejvyšší číslo u uvedených jednotek znamená vždy nejteplejší a nejsušší oblast (T5, MT11 a CH7).

Na území naší republiky se vyskytuje jen 13 z 23 jednotek (ostatní se nacházejí na území Slovenska) ve třech klimatických oblastech. Samostatný příspěvek ke Quittově klasifikaci je zde. V ČR se vyskytuje jen jednotka T2 a T4.

Charakteristiky klimatických oblastí dle Quitta

Teplá oblast:

Jaro je poměrně krátké, teplé až mírně teplé, léto je teplé dlouhé a suché, podzim je poměrně krátký, teplý až mírně teplý, zima je krátká, suchá až velmi suchá.

Jaro je velmi krátké a teplé, léto je velmi dlouhé, velmi suché a velmi teplé, podzim je velmi krátký a teplý, zima je velmi krátká, teplá, suchá až velmi suchá.

Čtěte také: O znečištění v České Republice

Mírně teplá oblast:

Na území Česka se nachází jen jednotka MT2 až MT5, MT7 a MT9 až MT11.

Chladná oblast:

Z hlediska orografických podmínek (horstva s relativně malými nadmořskými výškami) se v ČR vymezují jen tři jednotky v této klimatické oblasti: CH4, CH6 a CH7.

Další regionální klasifikace

V rámci klasifikace podnebí či klimatu se v podmínkách ČR používají také dlaší klasifikace. Do této skupiny efektivních klasifikací podnebí určených indexy se řadí Langova klasifikace (1915), Minářova (1948), Končekova (1957) neboli klasifikace Atlasu podnebí ČSR (1958) a klasifikace M.

Langova klimatická klasifikace

Langova klimatická klasifikace, jež se používá zejména pro zemědělské účely, vyjadřuje vlhkostní poměry na našem území zavedením tzv. Langova dešťového faktoru označovaného „L“ nebo „(L) Df“. Hodnota tohoto faktoru se vypočítá jako poměr průměrného ročního úhrnu srážek v mm ku průměrné roční teplotě vzduchu daného místa ve °C.

Vzhledem k tomu, že s rostoucí nadmořskou výškou se většinou zvyšuje průměrný úhrn srážek a snižuje průměrná teplota vzduchu, je L (Df) přímo úměrný nadmořské výšce. Podle L (Df) je pak vymezeno šest klimatických typů. Našemu území však odpovídá pouze typ semiaridní, semihumidní a humidní. Tuto klasifikaci by tedy bylo možné řadit i mezi globální, ale vzhledem k propracovanosti typů vyskytujících se právě u nás (uvedení plodin), ji řadím mezi regionální.

Čtěte také: Česká energetika a OZE

Klimatická klasifikace podle M. Mináře

Tato klimatická klasifikace vychází z výše rozebíraného Langova dešťového faktoru. Nevymezuje však šest, ale pět klimatických oblast a je pro zemědělství stručnější. Dále pak Minář vytvořil i klasifikaci na základě vláhové jistoty.

Klimatická klasifikace M. Končeka

Končekova efektivní klasifikace patří spolu s Quittovou k nejznámějším v ČR i SR. Podle výše uvedených kritérií Konček vymezuje tři klimatické oblasti, pět podoblastí a 19 okrsků. Okrsky jsou vyčleněny na základě průměrného trvání slunečního svitu ve vegetačním období, průměrné lednové teploty a zařazení podle nadmořské výšky do nížin, pahorkatin, vrchovin nebo horských poloh.

• Teplá oblast je ohraničená izolinií 50 letních dnů s denními maximy ≥ 25 °C za období 1926-1950 a izolinií průměrného začátku sklizně ozimého žita 15. července za období 1926-1940. Tato oblast je vhodná pro pěstování plodin, které jsou velmi náročné na teplotu (např. kukuřice). V Čechách ji nalezneme např. v Polabí a na Moravě v oblastech Dolnomoravského a Dyjskosvrateckého úvalu.
• Pro mírně teplou oblast je hranicí červencová izoterma 15 °C za období 1901-1950 a na druhé straně výše zmíněná hranice teplé oblasti. Tato oblast je vhodná především pro pěstování obilnin.
• Chladná oblast se vyskytuje tam, kde průměrné červencové teploty nedosahují 15 °C.

Vzhledem k tomu, že po své první publikaci v r. 1957 byla Končekova klasifikace použita ve vydání Atlasu podnebí ČSR (1958), se tato klasifikace stala velice proslulou a někdy se nazývá též klasifikace Atlasu podnebí ČSR.

Klimatická klasifikace podle M.

Tuto klasifikaci vytvořila Kurpelová s kolektivem hlavně k agronomickým účelům. K vymezení jednotlivých oblastí bylo použito tří agroklimatických faktorů.

• Teplá makrooblast se vyskytuje na území Dolnomoravského a Dyjskosvrateckého úvalu a je pro ni typické, že TS 10 nabývá hodnot od 3.100 do 2.400.
• Mírně teplá makrooblast je ohraničená TS 2.400 a 2.000 a patří do ní oblasti vrchovin, středních výškových poloh a kotliny do 600 m.

Klimatické regiony v České republice

Klimatický region (KR) zahrnuje území s přibližně shodnými klimatickými podmínkami pro růst a vývoj zemědělských plodin. Klimatické regiony byly vyčleněny výhradně pro účely bonitace zemědělského půdního fondu.

Vymezení klimatických regionů bylo provedeno na základě mnoha kriterií, mezi ty rozhodující patří: suma průměrných denních teplot rovných nebo vyšších než 10 ºC, průměrné roční teploty a průměrné teploty ve vegetačním období, dále průměrný úhrn ročních srážek a srážek ve vegetačním období, pravděpodobnost výskytu suchých vegetačních období v %, výpočet vláhové jistoty, hranice sucha a další faktory jako nadmořská výška, údaje o známých klimatických singularitách a faktor mezoreliéfu. Tyto údaje byly zpracovány Českým hydrometeorologickým ústavem z údajů let 1901 - 1950.

Klimatická regionalizace ČR (Moravec-Votýpka 1998) je založena na digitálním zpracování klimatických dat z let 1961 až 1990, naměřenými na 85 klimatologických stanicích ČR. Jejich klimatická kriteria jsou formulována odlišně od E. Quitta a jsou vztažena na plošnou jednotku 100 x 100 m (1 ha).

Příklady klimatických regionů

• Klimatický region VT: Zahrnuje jižní část Moravy (jižní a střední část Dyjskosvrateckého úvalu, Pavlovské vrchy, Dolnomoravský úval) a jeho rozšíření je totožné s rozšířením velmi teplé černozemní oblasti stanovištních jednotek (ČMt).
• Klimatický region T2: Je rozšířen ve středních Čechách (východně od Vltavy po Kutnou Horu), dále koncentricky kolem regionu T1 v severozápadních Čechách.
• Klimatický region MT4: Je z klimatických regionů plošně nejrozšířenější. Zaujímá všechny vyšší části pahorkatin a navazuje tak na region MT2: patří sem Tachovská brázda, Chodská pahorkatina, části Středočeské pahorkatiny, Brdská vrchovina, největší část Českomoravské vrchoviny, Drahanská vrchovina, Vizovická vrchovina, Nízký Jeseník, Žulovská pahorkatina, Podkrkonošská pahorkatina atd.
• Klimatický region MCH: Zahrnuje všechna podhůří v nadmořské výšce zpravidla nad 550 m; jeho plocha je zhruba totožná s vrchovinnou oblastí stanovištních jednotek. Zaujímá nižší části Krušných hor a Českého lesa, Šumavské podhůří, nejvyšší části Středočeské pahorkatiny a Brdské vrchoviny, značnou část Českomoravské vrchoviny, Bílých Karpat, Javorníků a Hostýnských vrchů, nižší část Moravskoslezských Beskyd, nižší část Nízkého Jeseníku, Orlické podhůří, Frýdlantskou pahorkatinu atd.
• Klimatický region CH: Je v podstatě totožný s horskou oblastí stanovištních jednotek, která byla vymezena podle týchž kritérií.

Nová klimatická regionalizace

V současné době se řeší nová klimatická regionalizace České republiky v rámci projektu NAZV QH92030 „Hodnocení půd z hlediska jejich produkčních a mimoprodukčních funkcí s dopady na plošnou a kvalitativní ochranu půd České republiky“. Důvodem jsou klimatické změny, které je nutné v regionalizaci klimatických regionů zohlednit. Nové hodnocení klimatické regionalizace je prováděno Českým hydrometeorologickým ústavem ve spolupráci s VÚMOP, v.

tags: #hodnota #c #pro #klimaticky #region #Česká

Oblíbené příspěvky:

• Inspirace přírodou v umění
• Ekologické stáže pro studenty
• Kompaktní odpadkový koš Franke
• Emisní povolenky v Austrálii
• Skládka odpadu v plamenech