Dopad igelitových sáčků na životní prostředí

Plastové sáčky a igelitové tašky jsou dnes symbolem znečištění, ať už oceánů nebo rovnou celé planety. Česko v roce 2018 zareagovalo nejen na povinnost vyplývající z evropského práva, ale především na znečištění přírody, které už je neúnosné. Jsou to už dva roky, co se Česká republika přidala k zemím, které zpoplatňují, a tím i omezují spotřebu plastových tašek. Každá země, která provedla určitou regulaci, zaznamenala značný pokles jejich spotřeby.

Daleko od lidské civilizace na hladině Tichého oceánu se rozprostírá pás plastu zabírající plochu jako čtyři Německa. Vědci ve výzkumu odhadli množství koncentrovaného odpadu téměř na osmdesát tisíc tun a podle nich se skvrna rozrůstá velmi rychlým tempem. Tichomořský pás je však jen jedním z mnoha odpadových pásů, které znečišťují světové oceány. Vznikají tím, že lidé neustále vyrábí a - třeba jen po jednom použití - zase vyhazují plastové výrobky a obaly.

Ty kromě oceánů končí často i na ulicích či v lesích a následně znečišťují velké vodní zdroje, řeky, potoky a ohrožují volně žijící zvířata, která je v domnění, že jde o potravu, mohou konzumovat. S plasty na svých pobřežích bojuje i ráj na zemi: Thajsko. Zachránit svět před plastovým šílenstvím už se snaží mnoho zemí světa. Úplně první byla v roce 2002 Bangladéš, která zavedla totální zákaz plastových tašek. Některé další státy zatím volí, podobně jako Česko, zpoplatnění či částečný zákaz. Podle dosavadních výzkumů se zdá, že ano, tedy pokud jde o samotnou spotřebu plastových tašek.

Například město Austin v Texasu, kde byly zakázány mikrotenové tašky už v roce 2011, sice pokles jejich spotřeby zaznamenalo, na druhé straně začali lidé více používat tašky ze silného plastu, které sice vydrží více použití, pokud však nejsou dostatečně využívány a správně likvidovány, mohou mít na životní prostředí ještě horší dopady.

Alternativy k plastovým sáčkům

Když ale přijde na otázky klimatických změn, jejich dostupné alternativy - papírové a bavlněné tašky - jsou ve skutečnosti ještě horší variantou, než plasty. Jak to? „Při hodnocení environmentálních dopadů plastových sáčků se máme tendence dívat až na samotný konec životního cyklu,“ vysvětluje výzkumná pracovnice Isabel Keyová z oxfordské univerzity. „A tam skutečně plasty představují masivní problém.

Čtěte také: Minimalizace dopadu igelitů

Stačí jen trochu zabrousit trochu do historie a podívat se na patent z roku 1959 od švédského Stena Gustaf Thulina, vynálezce plastových sáčků. „Tehdy se na všechno hodně používaly sáčky papírové, na jedno použití. Nápad s lehoučkou taškou, kterou klidně zmuchláte do kapsy a přitom přetrvá léta, se jevil jako velmi schůdná cesta. V průběhu 70. a 80. let to tak i fungovalo: méně pokácených stromů na papírové sáčky, protože plast byl prostě pohodlnější. Jenže pohodlnější se stávali i jejich spotřebitelé, kteří zapomněli na originální ideu a to, jak správně sáčky a tašky používat. Nikdy totiž neměly být jednorázové, na jedno použití.

Výsledek teď vidíme všude kolem a cestou z bludného kruhu plastového znečištění se nám má znovu stát papírová taška/sáček nebo bavlněná taška. Což nás ale navrací zpět k problémům z šedesátých let. Na výrobu papírových tašek je zapotřebí více energie a vody, nejsou zrovna skladné a také váží o něco více, než sáčky plastové. Pak záleží, kde a z čeho jsou vlastně vyrobeny, jak dlouhou cestu k vám musely urazit.

„A bavlněné, látkové tašky, ty jsou ještě horší,“ říká profesorka Margaret Batesová, specialistka na odpadové hospodářství. „Pěstování bavlny je velmi intenzivní proces, zvlášť spotřebou vody. Protipólem materiálově a energeticky nákladných alternativ jsou plasty, na jejich výrobu je zapotřebí minimum energie a trocha ropy. Papírová taška se stane stejně ekologickou jako plastový sáček poté, co ji použijeme nejméně třikrát. U bavlněné tašky se skóre vyrovná někde u 131 použití, kdy se dopady její výroby na životní prostředí využitelností srovnají s plastových sáčkem. Tedy za předpokladu, že se všechny tyto tašky dočkají řádné recyklace.

Studie a výzkumy

Zatímco klasický igelitový sáček se rozkládá 25 let a silnější plast i několik stovek až tisíc let, u tašky z bavlny či z papíru je to jen několik měsíců. Studie britské Agentury pro životní prostředí, která zkoumala životní cyklus tašek ze supermarketů, přišla s překvapivým zjištěním. Podle ní má totiž běžná plastová taška oproti ostatním typům včetně papírových či textilních nejnižší dopad na životní prostředí hned v osmi z devíti kategorií. Její výroba nespotřebuje tolik energie - asi 4krát méně než výroba papírové tašky. Také z hlediska dopravy a nenáročnosti výroby jsou plastové tašky jasným favoritem. Vyrábí se totiž z vedlejšího produktu (v podstatě z odpadu) ropy či zemního plynu, který by vznikal i v případě, že by tyto obaly vůbec neexistovaly.

Ani ty si mimochodem ve výzkumu nevedly nejlépe. Pro transport stejného množství textilních tašek je třeba 80krát víc lodí a kamionů, než pro tašky plastové, přičemž se vyprodukuje 80krát víc oxidu uhličitého a spotřebuje 80krát víc paliva. Výše zmíněné samozřejmě platí pouze v případě, že každou z tašek použijeme jen jednou. Pokud tedy máte k plastovým taškám odpor, řešením může být opakované použití jiných typů. Pokud tedy klasickou mikrotenovou tašku použijete jen jednou, tu papírovou musíte využít 4krát, tašku z polyetylenu s nízkou hustotou 5krát, z netkaného polypropylenu 11krát a bavlněnou 171krát. Pokud ovšem 100 % mikrotenových tašek využijete znovu, výše zmiňovaná čísla se samozřejmě poměrově zvyšují.

Čtěte také: Igelitové sáčky a kompostování

Podle dvou australských studií použijeme papírovou tašku v průměru pouze jednou a pak ji vyhodíme. Tašku z polyethylenu s nízkou hustotou používáme 10 až 12krát a tašky z bavlny se v průměru dočkají „jen“ 52 použití.

Co tedy s tím?

Jedním z hlavních poselství kampaně Ministerstva životního prostředí bylo právě to, abychom co nejvíce a opakovaně používali vlastní hlavu a vlastní tašku. Pokud tedy chcete co nejméně přispívat k plastovým mořím v oceánech i přírodě, nezapomínejte svou textilní tašku doma a využívejte ji co nejdéle, nejlépe několik let. Druhým nejlepším řešením je stále ještě plastová taška, zejména pokud ji použijete alespoň dvakrát.

Plastové tašky, které by měly být rozložitelné, ve skutečnosti v přírodě vydrží nejméně tři roky - aniž by se začaly rozkládat. Jde o vůbec první rozsáhlý výzkum toho, jak se rozkládají plasty, které jejich výrobci označují za „biodegradabilní“, tedy rozložitelné v přírodě. Vědci zkoumali jejich dva typy, jeden typ takzvaně kompostovatelné tašky a také tradiční plastové tašky, které nejsou rozložitelné - to vše v různých podmínkách v moři, na vzduchu i v zemi. Žádná z tašek se během experimentu v žádném z testovaných prostředí nerozložila.

Vědci z Plymouthu upozorňují, že řada výrobců těchto předmětů uvádí nepravdivé informace o tom, jak snadno a rychle se stanou součástí přírody. V ideálních podmínkách se plastový odpad rozkládá odpovídajícím způsobem - ale musí se jednat o kompost s vhodnou teplotou a vlhkostí. Naopak v běžných podmínkách se rozkládá mnohem pomaleji, než vědci předpokládali. Pokud by se tedy měl nějak intenzivněji plastový odpad recyklovat do přírody, bylo by potřeba dělat to ve speciálních zařízeních v kontrolovaných podmínkách - a to se zatím nikde neděje.

Environmentální dopad různých druhů tašek zkoumala nedávno také česká studie expertů z Vysoké školy chemicko-technologické. Ti popsali, že bavlněné tašky mají na životní prostředí horší dopad než polyesterové textilní tašky pro opakované použití. Posuzovali tašky z papíru, z HD polyetylenu (plast s vysokou hustotou - HDPE), z LD polyetylenu (plast s nízkou hustotou - LDPE), z bavlny a z polyesteru.

Čtěte také: Rozložitelné vs. kompostovatelné: Jaký je rozdíl?

Zatímco my si život usnadňujeme jednorázovými obaly a rychlými řešeními, příroda si s našimi nevítanými „dary“ v podobě odhozených odpadků dává načas. A někdy jí to trvá dlouho, s některými odpady si neporadí vůbec.

Ohryzek od jablka: Zdánlivě neškodný s dobou rozkladu přibližně za 14 dní. Ale pozor! Plastový kelímek a jiné plastové odpady: Pohozený se bude v přírodě rozkládat podle odhadů 70 let! O moc lépe na tom nejsou ani ostatní plasty - igelitový sáček bude potřebovat přibližně čtvrt století, PET láhev pak dle odhadů potřebuje k rozkladu století celé.

Mnohem lepší by ale bylo přejít na udržitelnější způsoby balení potravin, případně bezobalové prodeje a další možné způsoby, jak plasty v našem životě omezit.

Suroviny dále procházejí samotným procesem výroby, který zahrnuje i způsob získání použité energie. Hotový výrobek je distribuován ke spotřebiteli. Ten výrobek po určitý čas používá, jednou či opakovaně, než ho vyhodí do odpadu. Na konci svého životního cyklu může být výrobek odstraněn různými způsoby, např. na skládce nebo ve spalovně, resp. v zařízení pro energetické využití odpadu ZEVO, nebo recyklace, která může celý okruh uzavřít.

Autoři studie došli k závěru, že nejnižší environmentální dopady má textilní taška z polyesteru pro opakované použití. Až za ní se umístila taška z bavlny, i té organické, vlivem vyšší zátěže ve fázi pěstování bavlny v podobě emisí a spotřebované vody. Jako nejhorší varianta byla vyhodnocena taška vyrobená z tuhého plastu (LPDE) a za ní následovala taška z lehkého plastu (HDPE) a poté taška papírová. Papírová taška se totiž teoreticky vyrovná polyesterové tašce až v případě, že dojde k její sedminásobné recyklaci.

Mikrotenový (HDPE) sáček je přímo vyroben z fosilních surovin, jejichž spalování se podílí na globálním oteplování. Nedá se recyklovat a v přírodě se rozkládá i stovky let na potenciálně nebezpečné mikroplasty. Zároveň je ale velmi lehký - to šetří zdroje při výrobě i přepravě - a přitom relativně odolný.

Papírový sáček je vyroben ze dřeva, které je při správném lesním hospodaření obnovitelným zdrojem, v přírodě je plně rozložitelný. Těžba dřeva a výroba papíru jsou náročné na energii a vodu. Recyklace spotřebu energie i vody na výrobu výrazně snižuje a způsobuje zároveň méně znečištění. Oproti plastovému sáčku je papírový sáček výrazně těžší, a přitom méně odolný např.

Bioplastový sáček je vyroben z obnovitelných zdrojů (například z kukuřice nebo cukrové třtiny). Bioplasty lze vyrobit také z odpadní biomasy ze sklizně. Základní rada tedy zní: omezte spotřebu VŠECH sáčků, často nejsou vůbec potřeba! A když si v obchodě vezmete jakýkoliv sáček, použijte ho opakovaně.

Odhaduje se, že každý rok doputuje do oceánů 8-12 milionů tun plastů (asi z 27 % se jedná o odpad spojený s rybářstvím). Pokud by současné tempo znečištění moří a oceánů pokračovalo, bude do roku 2050 v oceánech co do hmotnosti více plastů než ryb. Plastovým odpadem je ohroženo více než 700 druhů mořských živočichů.

Největší koncentraci plovoucího plastu na světě představuje tzv. Velká tichomořská odpadová skvrna (Great Pacific Garbage Patch) - odhaduje se, že má plochu větší než 1,6 milionu čtverečních kilometrů!

Každoročně končí v oceánech miliony tun plastového odpadu, což ohrožuje mořské živočichy, narušuje ekosystémy a má vliv i na lidi - nejnovější výzkumy hovoří o mikroplastech v lidských orgánech a tkáních.

I země bez přístupu k moři mohou hrát klíčovou roli v řešení této krize. Přestože vnitrozemské státy nemají přímý přístup k oceánům, plastový odpad z jejich území může do moří doputovat řekami. Mezi hlavní toky, které celosvětově přispívají k znečištění světových oceánů plastem, patří řeka Mekong. V Evropě drží toto neslavné prvenství řeka Dunaj, která přinese do moře cca 1 500 tun plastu ročně!

Většina odpadu z plastů (asi 79 %) končí buď na skládkách odpadu, nebo v přírodě, zbývajících 12 % je spalováno. Mikroplasty se dnes nacházejí nejen v mořských plodech, ale i v pitné vodě, v tkáních živočichů i lidí a i ve vzduchu. Jsou tak drobné a lehké, že mohou být přenášeny vzduchem a dostat se i do oblastí, kde je přítomnost plastových produktů nulová. Mikroplasty jsou všude - a dostávají se i do lidského těla!

Mikroplasty byly nalezeny v dešťové vodě na místech, kde bychom to neočekávali - například v odlehlých oblastech, jako je Národní park Rocky Mountains v USA, nebo dokonce na Antarktidě. To ukazuje, jak rozšířené je znečištění mikroplasty.

Právě nedopalky patří mezi nejčastěji pohozený odpad a málokdo tuší, jak negativní mají dopad. Doba rozkladu je přibližně 15 let, po celou dobu se z nich ale uvolňují mikroplasty, dehet a další škodlivé látky - proto bychom odpad nikdy neměli pohazovat, ale vždy bychom jej měli vytřídit.

Je tedy zřejmé, že předcházení používání plastů a třídění těch použitých je v každém případě klíčové, a to i tehdy, když moře nemáme! Budeme pít vodu z opakovaně použitelné kovové láhve, nebo z jednorázové petky? Budu si nosit obědy v jídlonosičích, nebo v polystyrenových krabičkách? Dám si kafe do opakovaně použitelného termohrnku, nebo do jednorázového plastového kelímku? A sváču si zabalím do igeliťáku, který pak vyhodím, nebo do krabičky, kterou umyju a použiji znovu? Každý krok směrem k udržitelnosti se počítá, u plastů obzvlášť…

Odpadky podél cest i ve vodních tocích jsou jak plastové, tak papírové, výjimkou nejsou ani další materiály. Aby se snížilo množství odpadu, nejčastěji skloňovaným řešením je recyklace.

Problémem nejsou plastové obaly. Souvisí to podle něj s hrdostí a osobní odpovědností: „Udržitelnost představuje jak ekologickou, tak ekonomickou a sociální starost.

Do litteringu není zařazován odpad odložený mimo určená místa, tj. drobné obaly na jídlo a nápoje (PET lahve, kelímky apod.), sáčky, brčka a jednorázové příbory, kapesníky, tiskoviny, zbytky potravin (např. žvýkačky) nebo nedopalky cigaret. Z výčtu je patrné, že nejde jen o plasty.

Podle EU představuje deset nejčastějších odpadků na plážích celých 43 % celkového odpadu v mořích a oceánech. Pro životní prostředí představuje littering dvojí zátěž: u plastových výrobků se nejčastěji mluví o všudypřítomných mikroplastech. Plastový odpad ale hlavně jako nevyužitý zdroj materiálu přispívá ke klimatickým změnám.

Když environmentální dopady hodnotí metoda LCA (Life-cycle Assessment), nebývá littering součástí analýzy. Nezbývá než sázet na udržitelnost v celé její šíři.

Tabulka: Doba rozkladu různých druhů odpadu

tags: #igelitovy #sacek #v #prirode #dopad

Oblíbené příspěvky:

• Amerika: Od vápence k turismu
• Podmínky pro ekologickou plaketu v Berchtesgadenu
• Kvalita ovzduší v Praze
• Kompost jako zdroj tepla
• Souvislosti Environmentální Výchovy a Obezity