Klimatické anomálie: Příčiny a důsledky

Civilizační a klimatické anomálie a extrémy nám zrcadlí stav společnosti, ve které žijeme, a signalizují nám příchod Transformačního bodu zlomu (konec jedné éry a začátek nové), dochází ke zrychlenému vývoji lidské populace, který bývá často provázen redukcí populace.

Katastrofy způsobené výkyvy počasí jsou nyní 4 - 5krát častější než v 70. letech minulého století a působí také sedmkrát více škod, vyplývá z publikace WMO, která je součástí OSN. Přestože jsou ale živelní pohromy častější, umírá kvůli nim méně lidí.

Extrémní projevy počasí a anomálie

Dochází k výraznému nárůstu výskytu a rozsahu seismických, vulkanických, hydrologických, atmosférických, gravitačních a tepelných anomálií. "Nezpochybnitelné údaje jednoznačně ukazují, že katastrofy na Zemi se stupňují geometrickou řadou," dodává Cholakian. Podle Cholakiana nelze se současným vědeckým přístupem příčiny těchto jevů vysvětlit, stejně tak jako není možné najít efektivní řešení.

Kromě mimořádného posunu a destabilizace zemského jádra dochází i k chaotickému zrychlování rotace planety a posunu její rotační osy.

Když se po pondělku 3. července 2023 meteorologové v různých částech světa ponořili do globálních údajů o počasí, zjistili, že lidstvo na začátku prvního prázdninového týdne zažilo nejteplejší den za posledních 44 let. Podle propočtů řady institucí, jako je americký NOAA nebo britský Met Office, se průměrná globální teplota vyšplhala na 17,01 °C, což byla zatím nejvyšší zaznamenaná hodnota.

Čtěte také: Odpad ve Francii a Indii

Nový rekord ale vydržel pouhý jeden den, protože hned v úterý 4. července vyskočila teplota na 17,18 °C. Odchylka od průměru za roky 1979-2000 tak dosáhla 0,98 °C. Týden rekordů pak zakončil čtvrtek 6. července s 17,23 °C.

Agentura Copernicus oznámila, že se letošní červen stal nejteplejším měsícem v historii měření. Celosvětově průměrná teplota činila 16,51 stupně Celsia, a byla tak o zhruba 0,5 stupně Celsia nad průměrem z let 1991 až 2020.

Lijáky změnily ulice a silnice v rozvodněné řeky, kroupy vytvořily několikacentimetrovou souvislou vrstvu ledu a oblast vzápětí zasáhly bleskové záplavy. Silné bouře zasáhly i oblast Sardinie. "Během 90 minut spadlo 64 milimetrů srážek," popsal Pietro Morittu, starosta města Carbonia. Voda zaplavila ulice, sklepy a přízemí domů navzdory.

Vlnu veder (až 38°C) a sucha vystřídaly silné bouřky, deště a také vichřice. Krupobití doprovázená větrem ničila auta a lámala větve stromů. V některých oblastech začalo sněžit. Zemědělci, kteří se donedávna potýkali s nedostatkem vody, mají nyní opačný problém.

Podle meteorologů z koryt vystoupilo 23 potoků a řek, které zcela nebo částečně zaplavily 42 měst a obcí. Úřady uvedly, že intenzivní déšť způsobil také 280 sesuvů půdy, zablokovaných zůstalo 400 úseků silnic. Počet obětí vystoupal na 13.

Čtěte také: Výzvy a příležitosti pro Indii v souvislosti s klimatickými změnami

S vydatnými dešti se pralo také Chorvatsko. V centrální části země a na severu voda zaplavila ulice i budovy.

Podle vědců nejsou trhliny v zemi přírodním úkazem, nýbrž výsledkem lidské činnosti. Když se vyčerpá příliš mnoho podzemní vody z přírodních vodonosných vrstev, způsobí to podle experta prohýbání země a vznik trhlin. Ty lemují rovné plochy půdy, které kvůli rapidnímu úbytku podzemní vody ztratily oporu.

Zásoby podzemních vod, ze kterých čerpá asi 90 % amerických vodovodních systémů, se podle listu vyčerpají daleko rychleji, než se stihnou přirozeně doplnit.

Ulice se mění v řeky, v některých oblastech strhávají proudy vody auta přímo do moře. Během posledních 24 hodin tam spadly stovky milimetrů srážek.

Cyklóna Gabrielle, která 12. února zasáhla nejsevernější oblast Severního ostrova a následně postupovala na východní pobřeží, podle agentury Reuters napáchala nemalé škody. Premiér Chris Hipkins dokonce řádění přírodního živlu označil za největší katastrofu v tomto století. Podle nejnovějších dat si Gabrielle vyžádala 11 životů a kontakt se stále nepodařilo navázat s více než 3000 lidí.

Čtěte také: Znečištění ovzduší v Indii: podrobný rozbor

Na hoře Mount Washington, jež je nejvyšším bodem státu New Hampshire, naměřili pocitovou teplotu -79°C, uvádí agentura Reuters. Teploty během noci z pátka na sobotu ve státním parku, jehož je Mount Washington součástí, poklesly na rekordních -43 stupňů.

Teplotní rekordy a kontrasty

Průměrná teplota Středozemního moře byla v dubnu 17 °C, což je druhá nejvyšší hodnota v historii měření (loni nejvyšší). Teplé Středomoří může přinést extrémní počasí nejen do pobřežních států, ale také do zbytku Evropy.

Taková pocitovou teplotu naměřili v šestimilionové brazilské megapoli Rio de Janeiro, kterou stejně jako zbytek země sužuje nesnesitelné horko. Situace je nejhorší v chudinských čtvrtích, kde není žádná zeleň.

Sobotní odpoledne tam bylo s 34,7 stupni nejteplejším dnem v roce. Je to také nejvyšší březnová teplota naměřená brazilským meteorologickým ústavem od začátku pozorování v roce 1943.

V některých vesnicích Švédska teploty spadly až téměř k minus 44 stupňům Celsia. O týden později je ale vše jinak a na stejném místě, kde teploty spadly pod minus 40 stupňů, naměřili meteorologové i více než osm stupňů nad nulou, což představuje více než 50stupňový rozdíl.

Rok 2024 bude nejteplejší v historii, připomněl web The Guardian.

V Pekingu meteorologové zaznamenali vůbec nejsilnější déšť v historii měření. Pohromu podle meteorologů způsobil tajfun Doksuri. Východní Asii za poslední tři týdny zasáhly už tři.

Zatímco Severní Amerika čelila smrtícímu mrazu, na evropské straně Atlantiku bylo na začátku roku na mnoha místech teplo jako na jaře nebo dokonce v létě.

Hned v osmi zemích padly národní rekordy, v dalších třech pak regionální rekordy, napsal web BBC. Do první kategorie patří vedle Česka Nizozemsko, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Dánsko a Bělorusko. Ve Varšavě například zaznamenali o 4 stupně Celsia vyšší teplotu, než byl dosavadní rekord. V Bělorusku, kde naměřili teplotu 16,4 °C byl teplotní rekord překonán o 4,5 stupně. Letní počasí zasáhlo i severní Španělsko a jižní Francii.

Dlouhodobé trendy a klimatické klasifikace

Vlastní projev klimatu je založen na režimu základních fyzikálních a meteorologických procesů, které představují výměna tepla, oběh vody a všeobecná cirkulace atmosféry. Parametry oběžné dráhy Země kolem Slunce, tvar Země, sklon zemské osy, aspekty vyplývající z oběhů planety Země aj. představují primární faktory, které přímo ovlivňují hodnotu insolace, délku ročních období atd.

Do cirkulačních procesů, které mají na celkový charakter klimatu největší vliv, patří zejména všeobecná cirkulace atmosféry a systém mořského proudění. V důsledku existence základních typů vzdušného proudění můžeme usuzovat, jaké vlastnosti proudící vzduch do popisované destinace přináší (např. pasáty vanoucí z moře přinášejí mírné ochlazení a vlhkost).

Geografické faktory popisují přímý vliv polohy, složek a prvků fyzickogeografické části krajinné sféry na utváření dílčích charakteristik klimatu. orografie - průběh a charakter horských systémů způsobuje jak změny v převládajícím směru proudění a tím i změnu charakteristik meteorologických prvků.

Výsledkem lidských aktivit je postupná změna hodnot některých meteorologických prvků, které je možno považovat za faktor utváření klimatu.

Klimatické klasifikace umožnují identifikaci (klasifikaci) jednotlivých typů podnebí na základě zjištěných hodnot klimatických prvků. Taková regionalizace klimatu podává přehled o generalizovaných a zákonitě vymezených oblastech.

Klimatická pásma můžeme v důsledku vnitřní heterogenity klimatických podmínek rozdělit na dílčí klimatické oblasti.

Klimatická solární pásma Země - se rozlišují na základě různého úhlu dopadu slunečních paprsků s ohledem na uvažovaný homogenní povrch Země a tedy odlišnou, ale v dané zeměpisné šířce stejnou insolaci. Lze tak rozlišit pět pásem: jedno tropické pásmo mezi obratníky, dvě mírná pásma mezi obratníky a polárními kruhy a dvě polární pásma mezi polárními kruhy a póly.

Teplotní pásma Země - odrážejí skutečné rozložení teplot na heterogenním zemském povrchu. Zohledňují nejen hodnotu insolace, ale také rozložení pevnin a oceánů, všeobecnou cirkulaci atmosféry, cirkulaci mořských proudů atd. Na základě těchto aspektů je vymezeno jedno tropické pásmo ohraničené roční izotermou 20 °C, dvě mírná pásma vymezená roční izotermou 20 °C a izotermou 10 °C nejteplejšího měsíce, dvě pásma chladná rozkládající se mezi izotermami 10 °C a 0 °C nejteplejšího měsíce a dvě pásma věčného mrazu sahající za izotermu 0 °C nejteplejšího měsíce.

Klimatická fyzická pásma Země - představují skutečná klimatická pásma Země, která jsou vymezena nejen na základě teplotních poměrů, ale zohledňují také rozložení srážkových úhrnů, charakter vegetačních formací, odlišnosti v cirkulaci vzduchu apod.

Podle použitých přístupů můžeme klimatické klasifikace rozdělit do dvou skupin. Konvenční klimatické klasifikace vymezují typy klimatu podle předem konvenčně (pevně) stanovených mezních hodnot jednoho nebo více klimatických prvků. Mezi nejčastěji využívané klimatické charakteristiky patří teplota vzduchu a srážkové úhrny, jejichž vzájemná závislost bývá dána do souvislosti s vegetačním krytem, pěstováním zemědělských plodin, geomorfologickými procesy, vývojem půd apod.

Z nejznámější konvenčních klimatických klasifikací lze zmínit Köppen - Geigerovu klasifikaci či Bergovu klasifikaci, která vychází z krajinnogeografických oblastí (př. podnebí tundry, podnebí tajgy, podnebí stepí atd.).

Köppen-Geigerova klasifikace představuje ve světě nejpoužívanější klasifikaci klimatu. Její základ pochází od německého klimatologa Wladimira Köppena, který její první verzi publikoval již na sklonku 19. století. Konceptem Köppenovy klasifikace je předpoklad, že přirozená vegetace je nejlepším odrazem klimatu daného území. Proto zohledňuje Köppenovo vymezení klimatických zón/pásů výskyt konkrétního vegetačního pokryvu. V zásadě je však založena na hodnocení průměrné roční a měsíční teploty a srážkových úhrnů a sezónnosti srážek.

Köppen tak vymezil 5 hlavních skupin klimatu, které dále rozdělil na typy a podtypy.

Charakteristika klimatických pásem dle Köppenovy klasifikace

Tropické klima (A): Zabírá asi 19 % plochy Země. Chybí zde chladná roční období a je charakteristický konstantní teplotou vzduchu. Průměrné roční teploty vzduchu zde neklesají pod 18 °C a roční amplituda teploty nepřesahuje 6 °C. Tento typ klimatu se vyskytuje podél rovníku a jeho hranice se pohybuje mezi 5-10° zeměpisné šířky.

V některých oblastech východního pobřeží však může zasahovat až k obratníkům. Po celých 12 měsíců neklesají průměrné měsíční srážky pod 60 mm a je charakteristický výskyt rovníkových tišin a celoročního pásma nízkého tlaku vzduchu. Klima savan (vlhké a suché tropické klima) je příznačné pro oblasti s charakteristickými obdobími sucha, kdy je množství srážek nejsuššího měsíce menší než 60 mm.

Suché klima (B): Zabírá asi 30,2 % povrchu Země. Je pro něj charakteristický stav, kdy je množství srážek menší než potenciální evapotranspirace. Průměrná teplota 18 °C je překročena po dobu několika měsíců. Klima pouští mají ty oblasti, jejich roční srážkový úhrn je menší než polovina ročního srážkového úhrnu pásu suchého klimatu zohledněná hranicí sucha. Klima stepí a suchých savan indikuje oblasti, jejichž roční srážkový úhrn je menší než hodnota ročního srážkového úhrnu vymezující pás suchého klimatu, ale zároveň větší nebo rovna její poloviční hodnotě.

Mírně teplé klima (C): Rozprostírá se na 13,4 % ploše Země a vyznačuje se značnou proměnlivostí počasí a silně vyvinutou cyklonální činností, střídáním čtyř ročních období a chladnou zimou bez pravidelné sněhové pokrývky. Pás je omezen izotermou 18 °C nejteplejšího −3 °C nejchladnějšího měsíce a podle srážkových úhrnů. Mírně teplé klima se suchým létem, neboli Středozemní klima je příznačné pro západní části kontinentů mezi 30-45° zeměpisné šířky, ostrůvkovitě pak v okolí Kapského města v jižní Africe, v Kalifornii v USA a dále na severozápad, či v jihozápadní Austrálii.

Mírně studené klima (D): Zabírá 24,6 % povrchu Země a je vymezen izotermou −3 °C nejchladnějšího a 10 °C nejteplejšího měsíce. Obvykle se nachází ve vnitrozemí kontinentů, nebo na jejich východních pobřeží, a to severně od 40° severní zeměpisné šířky. Na jižní polokouli se v důsledku menšího zastoupení pevniny v této zeměpisné šířce objevuje jen zřídka, a to ve vazbě na vyšší nadmořskou výšku. Příznačným rysem klimatu je také krátké léto a pravidelná sněhová pokrývka.

Polární klima (E): Rozkládá se na 12,8 % povrchu Země a je charakteristický nižší průměrnou teplotou nejteplejšího měsíce než 10 °C. Teplota vzduchu je tak většinou pod bodem mrazu a srážky většinou sněhové. Určujícím znakem pro klima tundry je průměrná teplota nejteplejšího měsíce v rozmezí 0 až 10 °C. Tento typ klimatu se vyskytuje v nejsevernějších oblastech Severní Ameriky a Eurasie a jim přiléhajících ostrovů. Mrazové klima představuje celoročně teplotně nejchladnější oblasti, kdy teplota nejteplejšího měsíce je nižší než 0 °C.

Přizpůsobení se změnám klimatu

Pokud jde o geoinženýring, tak proti oteplování planety lze bojovat zvyšováním odrazivosti atmosféry (albeda) Země, aby pohlcovala méně sluneční energie. Současné technologie umožňují vytvořit stratosférickou mlhu, například přísadami do leteckého paliva nebo dělostřeleckých granátů, které ve velkých výškách rozptylují plynný sirovodík. Jenže to by mohlo způsobit nezamýšlené změny v klimatickém systému, např. změny ve srážkách.

Adaptace může být účinná.

Změna klimatu způsobená člověkem vede k tomu, že extrémní meteorologické události jako vlny veder, silné přívalové deště, bouře či období sucha jsou v mnoha oblastech světa stále častější a intenzivnější. To ovšem neznamená, že pravděpodobnost výskytu stoupá u všech extrémních událostí - a navíc se v některých částech světa změny projevují více, jinde méně.

Globální oteplování se měří jako průměr pro celý svět, je to tedy něco jiného, než co lidé zažívají. Jak se ale průměrná teplota postupně zvyšuje, mění se i rozsah možných teplot v určitém místě v určitém čase. To znamená, že všude na světě se mírně teplejší dny stávají o něco pravděpodobnějšími a mírně chladnější dny o něco méně pravděpodobnými. Teploty, které dříve představovaly „extrém“, jsou nyní jen neobvyklé. A teploty, které byly dříve téměř nemožné, jsou novou definicí extrému.

Časté omyly a interpretace dat

Problém je v tom, jak fungují počítačové modely, které se používají k predikování budoucího vývoje klimatu. Klimatický systém je totiž tak složitý, že je nemožné ho smysluplně namodelovat. Například víme, že nejsilnějším skleníkovým plynem je vodní pára a také že mraky jsou zároveň velmi významným faktorem v odrazivosti slunečního záření.

Koonin k těm modelům a zprávám IPCC říká: „Nedokážou nám říci, proč se klima během těchto desetiletí změnilo. Současné vědecké poznání není schopné říct, nakolik člověk ovlivňuje klima.

Historický kontext

Po­malé, cyklické změny výstřednosti oběžné dráhy Země, sklon a precese její rotační osy během 730 tisíc let neustále měnily chod ročních období, srážky a výpar na zeměkouli. Anglický archeolog a antropolog Brian Fagan se zevrubně zabýval celý život vztahem lidské kultury, životního pro­středí a globálního klimatu. Říká, že posledních šest tisíc let představuje téměř dnešní klimatické poměry na naší planetě.

Dobu od počátku 9. do konce 12. sto-letí lze bez nadsázky nazvat vrchol­ným obdobím Vikingů, tedy doslo­va „Seveřanů“. Tito lidé znali dobře moře, měli pro něj cit a své poznat­ky si pamatovali a předávali v rámci rodiny z pokolení na pokolení. Proto bylo možné až do 12. století sušit na Islandu seno a pěstovat ječ­men. A v Grónsku byl v té době život dokonce lehčí než na nuzných polích na Islandu, ba se odtud daly podnikat výpravy až na Labrador.

tags: #indie #klimatické #anomálie #příčiny #důsledky

Oblíbené příspěvky:

• Ekologické důsledky hazardu
• České ekologické organizace
• Harmonogram svozu odpadu Drahenice
• Ochrana dudka chocholatého
• Efektivní třídění skla