Jak vyjádřit emise skleníkových plynů

Lidmi způsobené emise skleníkových plynů zesilují v atmosféře skleníkový efekt, což vede k oteplování planety. Hlavním antropogenním skleníkovým plynem je oxid uhličitý (CO2), který k oteplování přispívá přibližně ze 70 %. Jeho koncentrace v atmosféře rostou především kvůli spalování fosilních paliv, ale například i kácení pralesů nebo výrobě oceli a cementu.

Dalším významným skleníkovým plynem je metan (CH4), který do atmosféry uniká hlavně při těžbě fosilních paliv a chovu dobytka. V roce 2022 celý svět vypustil do atmosféry 57,4 miliard tun CO2eq. Tato jednotka přepočítává množství různých skleníkových plynů na množství CO2, které by mělo stejný příspěvek ke skleníkovému jevu.

Klimatická změna závisí na celkovém množství skleníkových plynů v atmosféře, při srovnávání jednotlivých zemí je však také vhodné vyjádření na obyvatele.

Skleníkových plynů je řada, nejvýznamnější z nich je oxid uhličitý, tedy CO2. Jednotka tuna CO2 udává tedy výhradně množství oxidu uhličitého. Jednotlivé skleníkové plyny se přepočítávají na tzv. CO2eq (CO2 ekvivalent), tedy na množství oxidu uhličitého, které by mělo stejný příspěvek ke skleníkovému jevu atmosféry jako množství těchto ostatních vypuštěných plynů.

Vzhledem k různému poločasu života jednotlivých plynů v atmosféře se tento příspěvek uvažuje za určitou standardizovanou dobu, zpravidla uvažujeme horizont 100 let a používáme tzv. GWP (Global Warming Potentital) koeficienty.

Čtěte také: Vše o emisních normách

V porovnání s celosvětovými emisemi se mohou zdát emise Česka zanedbatelné - v roce 2022 Česká republika vypustila 118,5 milionu tun CO2eq (při zahrnutí sektoru využití půdy a lesnictví 121,8 mil. tun CO2eq). V roce 2022 Česko vypustilo 118,5 milionů tun CO2eq, přepočteno na obyvatele jde o 10,9 tuny CO2eq na osobu. Světový průměr v roce 2022 byl 7,2 tun CO2eq na osobu.

Podíl jednotlivých sektorů na emisích

Jednotlivá hospodářská odvětví přispívají ke klimatické změně v různé míře. Například v Česku je výroba elektřiny a tepla zodpovědná za 33 % emisí skleníkových plynů, oproti tomu průmysl přispívá 28 %, doprava 16 % a zemědělství přibližně 8 %. Podíl jednotlivých sektorů na emisích se liší jak v čase, tak napříč zeměmi.

V Česku jsou relativně vyšší emise z energetiky oproti ostatním zemím kvůli vyššímu podílu uhelných elektráren a skutečnosti, že Česko je vývozcem elektřiny.

Mnohé přírodní jevy také uvolňují skleníkové plyny. Například dýcháním člověk vyprodukuje přibližně 300 kg CO2 za rok, podobně oxid uhličitý vydechují také jiné organismy. Dýchání však nepřispívá ke klimatické změně, neboť se jedná o uzavřený cyklus uhlíku: veškerý vydechovaný uhlík byl dříve pohlcen z atmosféry při fotosyntéze rostlin.

Silným skleníkovým plynem je vodní pára, avšak její cyklus v atmosféře je také uzavřený a množství vypařené vody je dáno teplotou. Na přibližně 70 % světových emisí skleníkových plynů se podílí oxid uhličitý.

Čtěte také: Více o pamětních emisích

Globální oteplování je přibližně přímo úměrné celkovému množství emisí skleníkových plynů, které vypouštíme do atmosféry. Pro zastavení klimatické změny je tedy nutné přestat vypouštět skleníkové plyny a dosáhnout takzvané klimatické neutrality.

Roli však nehraje pouze to, kdy skutečně snížíme množství vypouštěných plynů na nulu, ale také trajektorie, podle které toto snížení bude probíhat. Množství emisí, které lze ještě vypustit, abychom nepřekročili určitou teplotní hranici, se označuje jako uhlíkový rozpočet.

Pro zastavení klimatické změny je nutné přestat vypouštět skleníkové plyny, neboli dosáhnout tzv. net-zero či klimatické neutrality. Výraz „net-zero“ můžeme přeložit jako „čistá nula“ a je tím myšleno, že daný stát či firma je klimaticky neutrální, tedy odstraňuje z atmosféry stejné množství skleníkových plynů jako do atmosféry vypouští.

Tato situace je také označována jako klimatická neutralita nebo uhlíková neutralita s tím, že druhý z pojmů se většinou týká pouze oxidu uhličitého, nikoli všech skleníkových plynů.

Podíl jednotlivých sektorů na emisích skleníkových plynů poskytuje užitečné vodítko pro zaměření mitigačních snah. Největších emisních úspor může Česko dosáhnout proměnou svého energetického mixu.

Čtěte také: CIM Ministerstvo Emise: Vysvětlení

Emisní intenzita ekonomiky označuje množství skleníkových plynů vyprodukovaných na jednotku HDP a zpravidla se uvádí v gramech CO2eq na jeden dolar. Hospodářsky rozvinutější země mají zpravidla méně emisně náročné ekonomiky, neboť služby tvoří větší podíl jejich hospodářství.

Oproti tomu v rozvojových zemích tvoří větší podíl hospodářství emisně náročné sektory: zemědělství, průmysl a stavebnictví.

Nástroje boje s klimatickou změnou

V boji s klimatickou změnou se jako lidstvo snažíme o dvě věci: snížit emise skleníkových plynů a alternativně odčerpávat ty, které už v atmosféře jsou. Státy v tomto ohledu mají k dispozici dva nástroje. Přílišné vypouštění emisí mohou jednoduše zakázat. To ale v případě skleníkových plynů není tak jednoduché - jsou emitovány v celé řadě klíčových sektorů a rychlý zákaz jako v případě freonů ztenčujících ozonovou vrstvu není prostě možný.

Emise CO₂ je tak lepší potlačovat postupně, prodražit je a naopak „čistší“ chování ocenit. Bičem, který má znečišťovatele odradit od nadměrného vypouštění emisí, jsou například uhlíkové daně, které velké emitenty zatěžují fixní částkou za vypuštěnou tunu CO₂. Druhá podoba biče do hry více zapojuje tržní mechanismy, když se vytváří takzvané uhlíkové trhy, kde mohou podniky obchodovat s uhlíkovými kredity nebo emisními povolenkami.

Uhlíkové trhy můžeme rozdělit na povinné a dobrovolné. Povinné trhy tvoří většinou uhlíkové povolenky, ty dobrovolné zas uhlíkové kredity. Evropský systém pro obchodování s emisemi (EU ETS) je nejstarším a zároveň největším povinným uhlíkovým trhem na světě. Obchodují se zde emisní povolenky, které stanovují maximální počet emisí CO₂, jež mohou evropské firmy za rok vypustit. EU má s off‑sety špatnou zkušenost.

Do oběhu se povolenky dostávají každý rok dvěma způsoby. Část jich je zdarma přidělena nejvíce znečišťujícím podnikům. Zbytek jde do dražby, kde si je může koupit kdokoli. Povolenky, které podniky nevyužijí, mohou přeprodat jiným firmám, které jich mají nedostatek. Současná tržní cena povolenky je přibližně 70 eur za tunu CO₂. Logicky se pak podniky snaží své emise snížit a povolenky ušetřit.

„Menším bráškou“ povolenek jsou uhlíkové off‑sety, které jsou pak obchodovány v podobě uhlíkových kreditů. Spadají do dobrovolné větve uhlíkového trhu. Jejich účelem je kompenzace uhlíkové stopy jedince či firmy skrze takzvaný offsetový projekt.

Off‑sety se dělí podle dvou zásadních aspektů: jestli skleníkový plyn z atmosféry aktivně odčerpávají, nebo jestli „jen“ zabraňují jeho vypuštění. Obvykle se off‑sety myslí jen první varianta. Klimatickou změnu způsobují skleníkové plyny v zemské atmosféře, mezi které patří oxid uhličitý, metan, oxid dusný či ozon.

Jednotlivé plyny mají různý potenciál globálního oteplení, což je de facto jejich schopnost zadržovat teplo a oteplovat tak planetu. Takový metan je v této disciplíně v relevantním horizontu sta let až 28krát silnější než CO2. Ten má ale zas o poznání vyšší životnost v atmosféře a také je ho mezi skleníkovými plyny s přehledem nejvíce (81 %). Následuje metan (11 %), oxid dusný (6 %) a ostatní plyny (2 %). Proto se stalo nakonec základní měrnou jednotkou CO2.

Z hlediska budoucnosti je zajímavé případné propojení off‑setů s výše zmíněnými povolenkami. To by se z „menšího brášky“ mohl stát pořádný velký brácha. Za jakých podmínek mohu třeba svůj off‑set prodat uhelné elektrárně, která si pak nemusí pořídit povolenku? EU se zatím k propojení těchto trhů nechystá. Důvod je prostý - zatímco emise, a tedy potřebu povolenek lze více méně přesně měřit a monitorovat, u off‑setů je to o poznání těžší. Ostatně sama EU má s off‑sety špatnou zkušenost. Například se odčerpaný uhlík z atmosféry prodal dvakrát, takže celý mechanismus ve finále klimatickou krizi ještě zhoršil. Pochybnosti panovaly také o již zmíněné adicionalitě projektů, takže jejich přínos pro klima byl možná dokonce záporný.

Jedním z nejznámějších a běžným lidem asi nejpřístupnějším typem off‑setů je právě zalesňování krajiny. Průměrně vzrostlý strom dokáže za rok odčerpat kolem 20 kilogramů CO₂. Výsadba jednoho hektaru lesa stojí přibližně 150 tisíc korun. Když na této ploše vyroste 600 stromů s předpokládanou životností 100 let, odčerpají za celý svůj život asi 1200 tun CO₂. To znamená, že cena jedné odčerpané tuny CO₂ je pak i se započtením dalších finančních nákladů za údržbu a odečtení emisí vypouštěných při výsadbě cca 200 korun neboli osm eur.

Cenovka 30 eur za tunu je lákavá. Má to ale háček a tím je, stejně jako u dalších „přírodních“ off‑setů, celkový potenciál. Abychom od roku 2030 vysávali každoročně z atmosféry polovinu současných emisí, tedy nějakých 22 gigatun, museli bychom vysázet přes bilion stromů, a to pomineme fakt, že mladé stromky ukládají uhlíku méně než staleté duby. Na planetě by bylo o třetinu více stromů a nový les by zabíral 15 milionů kilometrů čtverečních. To je nějakých 200 Českých republik nebo čtyřikrát rozloha celé EU.

Pokud řekneme, že je realistické, abychom celosvětové lesy rozšířili o desetinu, tedy nějaké čtyři miliony kilometrů čtverečních (50 x ČR nebo 1 x EU), začne se postupně odčerpávat každým rokem okolo pěti gigatun, což je něco okolo 10 procent současných emisí skleníkových plynů. To není málo, ale asi nás to nespasí. Nehledě na to, že abychom nepřivodili katastrofu pro biodiverzitu, museli bychom si dát velký pozor, jaké lesy vlastně sázíme.

Jinak není problém, že nově vysazené stromy uložený uhlík později opět vypustí (třeba je někdo pokácí a spálí nebo se prostě přirozeně rozloží), protože na místě nových lesů můžeme vysázet jejich další generaci. Vedlejším produktem regenerativního zemědělství je zachytávání uhlíku v půdě.

Jedním z jeho hlavních principů je minimalizace obdělávání půdy. Další klíčovou technikou jsou krycí plodiny, které jsou pěstovány mezi hlavními plodinami, lepší rotace plodin a jejich diverzifikace. Celkem se může regenerativním zemědělstvím uložit v půdě jedna až tři tuny CO₂ na hektar za rok. Cena takto uloženého uhlíku se pak obchoduje za nějakých 20 až 30 eur za tunu. Tento dodatečný příjem zemědělcům kompenzuje nižší výnosy a vyšší náklady.

V České republice se regenerativní zemědělství praktikuje na 50 tisících hektarech, tedy přibližně 1,5 procenta orné půdy. Třeba ve Francii je to ale 10 procent. Na celém světě je asi 1,4 miliardy hektarů orné půdy. Kdyby se nám teoreticky podařilo zavést regenerativní zemědělství na celé této výměře, ušetříme v průměru až tři gigatuny CO₂ ročně, tedy asi sedminu cíle do roku 2030.

EU se dlouhou dobu potýkala s takzvaným únikem uhlíku. Společnosti, které se chtějí vyhnout nákladům na povolenky, radši přesouvají svou výrobu mimo Evropskou unii a zboží do ní pak dovážejí. Z EU mizí pracovní místa a stává se ještě více závislá na dovozech. Navíc to neřeší emise skleníkových plynů z globálního hlediska - Evropa je sice nevypustí, ale pak si je stejně ve zboží doveze.

A nemůžeme přírodě trochu pomoci? Co nadbytečné skleníkové plyny a zejména CO₂ z atmosféry vysát pomocí nějakého přístroje? I na tomto poli se pracuje. Nejlogičtější je lapat oxid uhličitý přímo u jeho zdroje. Podobné projekty jsou známy pod zkratkou CCS nebo CCUS: uhlík se snažíme zachytit a pak ho někde uložit, případně využít. CCS nachází uplatnění především v průmyslových procesech: ve výrobě cementu, celulózy, chemikálií nebo v těžbě ropy a zemního plynu. V současné době mají tyto technologie celosvětovou kapacitu asi 50 milionů tun odčerpaného CO₂ ročně. Další projekty s kapacitou zachytit 312 milionů tun CO₂ jsou ve výstavbě nebo se připravují. Lze najít různé cenovky odčerpané tuny CO₂, většinou se pohybují v rozmezí od 20 do 100 eur. To jsou ale často jen přímé náklady.

Emise CO₂ je také možné odsávat až z atmosféry, tedy nikoliv v přímé spojitosti s nějakým průmyslovým procesem. Jestli u technologií CCS mluvíme o stadiu v plenkách, tak v případě DAC jde jen o porod s nejistým výsledkem. Podle americké energetické agentury IEA je na světě jen 27 projektů, a to výhradně pilotního charakteru. Největším z nich je islandský projekt Orca, který odčerpá ročně čtyři tisíce tun CO₂. Desítky dalších projektů jsou ale v přípravné fázi. Jedna zachycená tuna CO₂ touto technologií stojí v rozmezí 250 až 1000 eur za tunu.

tags: #jak #vyjádřit #emise #skleníkových #plynů

Oblíbené příspěvky:

• Příroda Řecka
• Úvod do krajinné ekologie
• Kvalitní koš do kuchyně
• Knihy o historii klimatu
• Návod na výrobu pracovních nástrojů