Jak přežije kočka v přírodě

O kočkách se říká, že se bojí vody, a většinou to skutečně platí. Jak už to ale v přírodě bývá, výjimky potvrzují pravidlo - jsou kočky, které vodu naopak milují. Podívejte se na pět koček vodomilek - od rybářek po dálkové plavkyně. Kočky „vodomilky“ nevyhledávají vodu jen proto, že si rády zaplavou. Většina z nich ve vodě především loví.

A to i kořist, která je ve vodě doma a má tudíž zdánlivou převahu. Kočkovité šelmy jsou však velmi přizpůsobiví predátoři. Nejznámější rybařící kočka má svou specializaci přímo v českém pojmenování kočka rybářská (Prionailurus viverrinus). Jejím domovem jsou mokřady a mangrovové porosty jihovýchodní Asie. V jejich prostředí jsou ryby a další vodní tvorové (žáby, krabi a další bezobratlí) tou nejdostupnější kořistí.

I rybařící kočka ale zůstává kočkou a jako většina ostatních loví ze zálohy. Na ryby většinou číhá ze břehu, a když nějakou spatří, po hlavě po ní skočí. Jen uši přitiskne k hlavě, aby jí do nich nenatekla voda. Rybářka má na předních nohách tak dlouhé drápy, že je ani nemůže úplně zatáhnout. Také zuby má delší a ostřejší než ostatní stejně velké kočky.

Snad ještě lépe než kočka rybářská je k lovu ryb přizpůsobena její menší a méně známá příbuzná kočka plochočelá (Prionailurus planiceps). V jihovýchodní Asii (Malajsie, Sumatra, Borneo) žije v nížinných záplavových oblastech v okolí vod, kde nahrazuje vydry. Kočka plochočelá žije tak skrytě, že byla v roce 1985 prohlášena za vyhynulou. O deset let později byla znovu objevena a díky novým metodám výzkumu (např. Byla spatřena dokonce na palmových plantážích a ryby loví i v zavodňovacích kanálech.

Pro svůj neobvyklý vzhled si jihoamerický jaguarundi (Puma yagouaroundi) vysloužil přezdívku „vydří kočka“. Má dlouhé štíhlé tělo a krátké nohy jako skutečná lasicovitá šelma. Jaguarundi není přímo vodní kočka, která by se za svou kořistí potápěla, přesto se ryby na jejím jídelníčku objevují poměrně často. Brodí se v mělkých vodách a ryby se snaží vyhodit na břeh předními tlapami vyzbrojenými dlouhými ostrými drápy. Na svou velikost (jaguarundi je velká jako domácí kočka) je poměrně slabá.

Čtěte také: Více o životě křečků

Vládcem jihoamerického pralesa je obávaný i uctívaný jaguár (Panthera onca). V poměru k tělu má nápadně robustní hlavu, což je způsobeno tím, že má mimořádně silné čelisti s dlouhými zuby a mohutné čelistní svaly. Nedostatek velkých savců v Jižní Americe vedl k tomu, že se jaguáři zaměřili na lov vodních plazů: želv a krokodýlů, kterých je naopak v místních řekách nadbytek. Jaguár je tak skvělý plavec, že si může dovolit lovit plazy v jejich vlastním prostředí. Jaguáři proto zabíjejí jinak než ostatní kočky - své oběti prokousnou hlavu. Plazí jídelníček si příležitostně zpestřují tapíry či kapybarami.

Za úplně nejlepšího kočičího plavce lze překvapivě považovat druh, který se rybami či jinými vodními živočichy neživí. Největší kočkovitá šelma, tygr (Panthera tigris), potřebuje větší „sousto“. Přestože několik poddruhů tygrů obývá nejrůznější biotopy, většinou se od vody příliš nevzdalují. Některé populace tygrů v Indii a Indonésii žijí téměř trvale ve vodě - v mangrovech a rákosinách.

Všichni tygři však mají vodu v takové oblibě, že jsou to možná jediné kočky, které si do vody jdou prostě jen tak zaplavat. A plavci jsou to náramní. Nedělá jim problém přeplavat prudký proud tak mohutné řeky, jako je např.

Né každé domácí zvíře má to štěstí, že se v zimě schoulí v teple domova. Nejhůře jsou na tom tzv. kočky nikoho, tedy polodivoké kočky žijící na okraji naší společnosti. Kočka domácí je však zvíře domácí. Za příznivých podmínek je schopna přežívat bez péče člověka, kdy se její potravou stávají zejména myši a hraboši. Není žádným tajemstvím, že mají ve svém jídelníčku i plazy, ptáky či mláďata zajíců. Tím se kočky dostávají v nelibost ochranářů, jelikož často páchají škody na početních stavech našich pěvců.

Ztráty na kočičích životech způsobuje zejména zima. Výše zmíněné kočky mají málokdy příležitost schovat se alespoň na chvíli na teplém suchém místě. Díky tomu mají obrovský výdej energie, kterou spotřebovávají na výrobu tepla a nejsou schopné ji z potravy doplňovat zpět. Navíc polodivoké kočky jsou málokdy v dobré kondici. Dle některých informací je pro divoce žijící kočky kritická teplota - 15°C (u domácích pak i mnohem méně). Omrzliny vznikají nejdříve na uších a ocase, pak na tlapkách a následně je postiženo celé tělo.

Čtěte také: Morčata: život a chov

Mnoho lidí toulavými kočkami opovrhuje. Někteří lidé je odhání od svých domovů, z míst, kde se schovávají. Ničí jim dokonce krmná místa či provizorní příbytky. Žádají jejich odchyt, často dokonce eutanazii. Kočka je březí zhruba dva měsíce, tudíž je při příznivých podmínkách schopná až 5 vrhů za rok. Průměrný počet koťat v jednom vrhu je čtyři.

Ano, polodivoké kočky jsou problém. Existuje však mnoho spolků a dobrovolníků, kteří těmto kočkám poskytují nejen potravu, ale také základní veterinární péči a hlavně, což je nejdůležitější, kastrace. Některé kočky pak jsou nabídnuty do adopce, ale jsou i kočky neadoptovatelné.

Jednou ze známých organizací zabývající se kastrací a krmením toulavých a opuštěných koček je KasPro, která poskytuje rady a finanční prostředky na kastrace. Nejste-li milovník koček, prosíme, krmící a odpočinková místa alespoň neničte. Vy ostatní, víte-li o polodivokých kočkách ve vašem okolí, pomozte jim. Pokud je v místě spolek či jednotlivci, kteří se o kočky starají, domluvte se s nimi jak jim můžete pomoci či ulehčit práci.

Mnohdy jsou schopni zajistit pro kočky krmení z vlastních zdrojů a budou rádi pouze za pravidelného „krmiče“, který bude mít o kočkách a jejich zdraví přehled. V zimě je kromě potravy třeba také voda, protože té je v městském prostředí nedostatek nebo při velkých mrazech zamrzá a kočky mohou být dlouhodobě dehydrované. Nejdůležitější je pak zajištění vhodných míst k přečkání největších mrazů. Osvědčené jsou polystyrenové boudičky umístěné na vyvýšených místech.

Ze všeho nejdříve je důležité pochopit, proč kočky vůbec loví. Určitě víte, že kočka domácí je potomkem kočky divoké. V minulosti se kočky musely postarat o svou potravu samy. A ačkoliv to u domácích koček není nutné, protože dostávají kvalitní kočičí krmivo, lovecké instinkty jim zůstaly. Měli byste také vědět, že lovecký instinkt se u kočky aktivuje, i když je sytá. Nezáleží na tom, zda jde o kočku domácí, venkovní nebo tu, které už má za sebou úspěšný lov.

Čtěte také: Nejsilnější v přírodě

Samotný lov se skládá z několika po sobě jdoucích kroků. Kočka nejprve tiše sedí na daném místě a čeká - někdy i opravdu dlouho. Vhodná místa se obvykle nacházejí v blízkosti myší díry. Jakmile se myš objeví, následuje „myší skok“ - kočka vyskočí svisle a předními tlapkami dopadne vysokým obloukem co nejpřesněji na myš. Pokud se kočka rozhodne pro kořist, která se pohybuje po zemi a v jejím dohledu, zaujme speciální pozici. Snaží se využít jakéhokoliv úkrytu, který najde.

Často to vypadá tak, že tiše sedí nebo leží v trávě a vykukuje. Uši má kočka při číhání v pozoru a tlapkami se pohybuje opravdu pomalu. Rychlými kroky si krátí vzdálenost ke kořisti. Teprve ve chvíli, kdy je malý tygřík dostatečně blízko, provede závěrečný výpad, při kterém se snaží přiblížit se ke kořisti dobře mířeným skokem. Kočka domácí využívá při lovu kořisti smrtící kousnutí.

Díky své genetické výbavě tito chlupáči přesně vědí, kam se zakousnout - do přechodného místa mezi tělem a krkem a poté u hlavy, tedy v nejužších částech těla kořisti. Vědci v současné době předpokládají, že kočky mají vrozenou inhibici kousnutí.

V poslední době se objevily v tisku a na internetu články, odvolávající se na americké studie koček domácích a jejich vlivu na okolní faunu. Řekněme si rovnou, že kočky z toho nevyšly právě nejlépe a soudě podle titulků v našem tisku, jmenované studie padly na úrodnou půdu i u nás. Kočky jsou pokládány za mnohem škodlivější faktor než chemizace zemědělství, dráty vysokého napětí, skleněné tabule oken a vliv silniční dopravy dohromady.

Podívejme se však na “kočičí problém“ nezaujatě a zvažme, zda je třeba v podmínkách střední Evropy vyvolávat hysterii podobnými studiemi, navíc implantovanými z poněkud jiného prostředí. Kočka domácí (Felis silvestris catus) provází člověka již od starověku. Její přítomnost v osadách zemědělců měla jistě nemalý praktický význam, protože účinně hubila hlodavce, kteří jinak lidem ujídali ze zásob obilí.

Archeologické nálezy, které potvrzují kočičí přítomnost u lidských obydlí na Blízkém Východě, pocházejí z období asi 10 000 let před naším letopočtem. Je ovšem otázkou, zda je tato zvířata možné považovat již za kočky domácí, či jen za ochočené kočky divoké, přesněji kočky plavé (Felis silvetris lybica). Proces domestikace lze ale docela dobře sledovat na vyobrazeních a hlavně kočičích mumiích pocházejících ze starověkého Egypta.

Nejstarší patří ještě kočkám, které nesou všechny znaky divokých koček plavých z Núbie. Teprve mumie z doby 12. a 13. dynastie, tedy z konce Střední Říše, asi 1800 let př. n. l., patří kočkám skutečně domácím, se zkrácenou lebkou a různorodým zbarvením. Ve starověkém Egyptě byly kočky zasvěceny bohyni Bastet, která byla zpočátku zobrazována jako malá kočka se lví hlavou, později jako žena s hlavou kočičí.

Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Jejich chov měl kromě kultovního významu i význam ryze praktický, který z racionálního hlediska uctívání koček vysvětloval - obrovské sýpky naplněné obilím byly terčem invazí myší a dalších hlodavců a kočky byly nejúčinnější zbraní proti nim. Dochoval se nespočet kočičích mumií, neboť jejich těla byla po smrti balzamována, i množství sošek koček a bohyně Bastet. Ta na obrázku pochází z egyptských sbírek muzea v Louvru v Paříži.

Nejnovější genetické studie naznačují, že kočka plavá byla hlavním, ne-li dokonce jediným předkem kočky domácí, která tedy od dob starověkého Egypta provází člověka jeho historií. Neměla to vždy lehké. Zatímco v Egyptě byla zvířetem posvátným (jak by ne, uvážíme-li množství obilí skladovaného tam v sýpkách), zasvěceným bohyni Bastet, která byla zobrazována jako žena s kočičí hlavou, za pár tisíc let, ve středověku, se černá kočka stala symbolem ďábla a například papež Řehoř IX. vyhlásil, že černé kočky chovají pouze církevní odpadlíci a prohlásil je za ďábelská stvoření.

V Egyptě se trestalo i neúmyslné zabití kočky smrtí, na konci 15. století papež Innocenc VIII. přikázal, aby byla společně s čarodějnicí upálena i její kočka. Pronásledování koček dosáhlo vrcholu na začátku 16. století, kdy byly kočky věšeny nebo upalovány v koších. Existuje dokonce teorie, že tehdejší urputné pronásledování koček bylo jednou z příčin morových epidemií, neboť nedostatečný počet koček v ulicích měst nestačil zvládnout nápor potkanů a s nimi se přemnožily i morové blechy.

V díle Historiae animalium od Conrada Gessnera z let 1551-1558 se dočteme, že „kočičí píseň je s to dohnat člověka k šílenství“. To není zrovna lichotivé hodnocení pěveckých výkonů zamilovaných kocourů, ale kdo měl na zahradě koncem února dva nebo více kocourů, dá tomuto klasikovi přírodovědné literatury jistě za pravdu (za možnost reprodukovat tuto ilustraci z dnes již vzácného tisku děkujeme Strahovské knihovně v Praze).

Ve středověku to neměly kočky v Evropě vůbec lehké. Na základě papežských ediktů byly kočky jako ďábelská stvoření upalovány samostatně či se svými majitelkami „usvědčenými“ z čarodějnictví, věšeny na šibenice, přibíjeny na vrata či zaživa zazdívány do základů budov (to, aby chránily dům před požárem a přinesly mu štěstí). Zatímco o jejich zabíjení při čarodějnických procesech máme jen písemné zprávy, mumie koček zazděných v budovách se vzácně dochovaly a můžeme je spatřit v některých muzeích.

Situace koček se zlepšila až s koncem čarodějnických procesů, když si lidé uvědomili, jak důležitého pomocníka v boji s hlodavci hubí, a začali také obdivovat kočičí krásu. To již byl jen krok do současnosti, kdy se chovem koček zabývají stovky organizací a miliony chovatelů, o spoustách zdivočelých koček domácích ani nemluvě. Kočka se v tomto mezidobí dostala prakticky do celého světa, a ne všude sehrála kladnou úlohu.

Zvláště na ostrovech, kde fauna nebyla zvyklá na tento typ predátora, napáchala obrovské a většinou již nenahraditelné škody. Výčet druhů ptáků a drobných savců, kterým kočky pomohly do nenávratna, by daleko přesáhl rozsah tohoto článku. Ovšem vinu nelze svalovat jen na kočky, protože ty musel někdo na nevhodná místa přivézt, a tím někým byl člověk.

To však není případ střední Evropy, tedy i naší republiky. Tady došlo k poněkud obrácenému procesu, neboť kočka divoká evropská (Felis silvestris silvestris) měla ve zdejších neprostupných lesích domovské právo o několik tisíciletí dříve než člověk. Avšak s narůstající lidskou populací ubývalo klidných lesů, a tím i divokých koček. Původní populace byla v Čechách vyhubena na přelomu 18. a 19. století.

Později se sice občas objevovali zatoulaní jedinci (např. v r. 1952 u Telnice v Krušných horách), ale stálá populace tu již nevznikla. Ve Slezsku a zvláště na jihovýchodě Moravy (zejména v Bílých Karpatech) se zřejmě občas vyskytuje dodnes, avšak konkrétní informace chybějí. Teprve osvícenecká doba přinesla poněkud přívětivější pohled na kočky.

Nebyly již zobrazovány ve společnosti čarodějnic a jako zlí démoni - i když - na obraze Cornelise Corneliszoona van Haarlem, De zondeval (Pád) z roku 1592, uloženém v Rijsk Museu v Amsterdamu je roztomile vyhlížející kočička v poněkud pochybné společnosti hada, opice a Adama a Evy při jejich vyhnání z ráje.

V 70. letech 20. století byl podniknut neúspěšný pokus o vysazení divoké kočky na Šumavě v Královském Hvozdu. Teprve nyní se však zvyšuje pravděpodobnost jejího opětovného výskytu na našem území v důsledku vysazení skupiny koček v Bavorsku, která zatím docela dobře prospívá.

Vyhubením divokých koček však vznikla v naší fauně mezera, kterou jen neúplně vyplňují toulavé kočky domácí. Těm je kladeno za vinu, že pohubí množství zpěvného ptactva a dokonce, že pytlačí i na drobné zvěři. Myslivci jim proto vyhlásili lítý boj a již po celé generace je střílejí, kde mohou, a často i tam, kde by neměli.

Podle zákona o myslivosti smí po kočce vystřelit pouze myslivecký hospodář nebo myslivecká stráž, a to jen tehdy, je-li nejméně 200 m od nejbližšího obydleného stavení, a pokud je toto stavení oplocené, tak 200 m od plotu. Další podmínkou je, že kočka musí v době, kdy po ní myslivec střílí, útočit na zvěř - tedy nikoli lovit hraboše.

Je pochopitelné, že určitá regulace stavů zdivočelých koček je nutná, ale měla by se provádět s rozumem a hlavně dbát pokud možno litery zákona. I myslivci a milovníci opeřenců by si měli uvědomit, že určitý predační tlak na populaci nějakého druhu zvířat zvyšuje kvalitu populace a jedince, kteří dokáží přežít, zvýhodňuje. To platí pochopitelně i o zpěvném ptactvu.

Kočka divoká evropská (Felis silvestris silvestris) je zvíře, se kterým se pravděpodobně za celý život v naší přírodě nesetkáte. A není to jen proto, že žije skrytým životem - prostě u nás není. I když kdoví, kolik z těch statisíců „toulavých koček“ zastřelených myslivci za posledních sto let bylo ve skutečnosti kočkami divokými, které se naivně snažily vrátit do své původní domoviny.

S určením, zda jde o kočku divokou nebo domácí, má leckdy problémy i renomovaný zoolog, natož nějaký myslivec, který udělal „poznávačku“ naší fauny jen s odřenýma ušima. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody

Ráda prozkoumává neprobádaná území a dává sama sobě těžké úkoly. Navíc ji zajímají kočkovité šelmy. I proto se Bc. Jana Pospíšková, která studuje na Přírodovědecké fakultě UK, rozhodla věnovat výzkumu koček divokých a vypátrat, zda vůbec na území České republiky tento vzácný živočich žije. Ještě před pár stoletími to přitom byl u nás běžný živočišný druh.

„Kočky divoké u nás nejsou běžným tvorem, máme však indicie o tom, že se tady vyskytují. Teď se snažíme vypátrat kde,“ říká Jana Pospíšková a vzpomíná, že téma ji oslovilo před několika lety, kdy vyjela do Beskyd na „vlčí hlídky“, tedy pátrat po velkých šelmách. Tehdy se poprvé dozvěděla o možném výskytu kočky divoké na území České republiky a překvapilo ji, že se jejímu výzkumu u nás nikdo nevěnuje.

Přirozeným prostředím kočky divoké jsou spíše níže položené teplejší zalesněné oblasti. Taková místa jsou však také hustě osídlená, proto vědci předpokládají, že kočka ustoupila do vyšších hornatějších poloh, kde ji člověk svou činností neruší. Z území dnešní České republiky začaly kočky divoké houfně mizet na počátku 19. století, zapříčinilo to nejspíš také to, že bylo povoleno je střílet.

Jana Pospíšková se ve svém pátrání zaměřuje především na Beskydy, Podyjí a Šumavu. Nejnadějnější indicie o tom, že kočka divoká stále žije v divoké přírodě České republiky, přicházejí překvapivě ze Šumavy, kde přitom nejsou ideální podmínky pro její život, protože jí v lovu překáží vysoká sněhová pokrývka v zimních měsících.

Terénní výzkum je velmi náročný. V jeho prvopočátcích Jana Pospíšková instalovala fotopasti na vytipovaných místech v Beskydech. To však příliš úspěchů nepřineslo. Navíc je to velmi nákladná metoda, pro kterou nemá dost financí. Vloni se jí však podařilo získat od Agentury ochrany přírody a krajiny ČR finance na čtyřletý průzkum výskytu kočky divoké na našem území.

Teď proto s dalšími nadšenci, které se jí podařilo získat, instaluje po horách hrubě opracované dřevěné kolíky potřené výtažkem z kozlíku lékařského, jehož pach kočky velmi přitahuje, a o kolíky se rády otírají. Chlupy, jež na kolících Jana Pospíšková spolu s dalšími pomocníky najde, pak analyzuje v laboratoři.

Kočku divokou pozorovatel snadno rozliší od mourovaté kočky domácí především podle ocasu. Zatímco ocas kočky domácí se ke konci ztenčuje do špičky, ocas kočky divoké je velmi silný, neztenčuje se a je ukončen dokulata. Konec je černý a před ním je několik tmavých pruhů.

V celé Evropě je kočka divoká ohroženým druhem, početnější populace však hlásí Slovensko, Francie, Španělsko nebo Německo. Daří se jí také v odlehlejších oblastech Ukrajiny, Rumunska nebo Balkánu.

„Stoprocentní důkaz toho, že kočky divoké v České republice žijí, zatím nemáme. Ale máme zaznamenaných několik pozorování, která ukazují, že kočky se tu zřejmě pohybují. Dokud se o to někdo nezačne skutečně zajímat, bude se zdát, že tu nejsou. Chtěli byste pomoci s výzkumem kočky divoké? Stačí se pozorně dívat kolem sebe při cestování krajinou.

Pokud někde mimo lidská sídla najdete sraženou mourovatou kočku, dejte o tom Janě Pospíškové vědět na mobil: +420 721 568 673. Stačí poslat informace o místě, kde jste kočku spatřili, nebo GPS souřadnice.

Ve 21. století si spojujeme kočky především s roztomilými obrázky a klipy na internetu. Jenže kočky jsou také jedním z faktorů, které obrovskou měrou přispívají k likvidaci jiných druhů zvířat.

Zásadní měrou přispěly k vyhubení 63 druhů ptáků, savců a plazů, dokládá práce zveřejněná v odborném časopise Proceedings of the National Academies of Sciences. Trvalo jim to pouhých 500 let. Podobně nebezpečná jsou pro přírodu také další domestikovaná zvířata, například psi, krysy nebo prasata. Kočky ale hrají po krysách a potkanech ze všech zmíněných tvorů nejvíce destruktivní roli.

Vědci popsali celkem 30 druhů zvířat, která jsou zodpovědná za nejintenzivnější likvidaci zvířat po celém světě. Vymřelo nebo se na hranici vymření kvůli nim ocitlo 738 druhů obratlovců - tedy celkem 58 procent všech vyhynutí.

tags: #jak #přežije #kočka #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Důležité zprávy z Hlušovic
• Je mouka a cukr pro naše zdraví prospěšné, nebo škodlivé?
• Rozměry barových košů
• Relaxace s podzimními zvuky
• Budoucnost antivirového trhu