„Jak odpočíváte?“ zeptali jsme se pěti lidí kreativních a náročných profesí. A zjistili jsme, že odpočinek pro většinu z nich znamená některé ze tří „p“: pohyb, přírodu a přátele.
Na duben do Lucerny připravila projekt písní Kurta Weilla nazvaný Wanted - sedmnáct představení velkolepého kabaretu v režii bratří Cabanů. A na začátek září pak hudební festival Zlatá Pecka v rodné Chrudimi. To obnášelo nejen nastudování muziky, ale také dramaturgii, scénář, v případě Kurta Weilla i překlady písní. Mezitím si střihla několik koncertů s komorním souborem Barocco sempre giovane a natočila nové CD: Mahlerovu Píseň o zemi.
V Chrudimi - když zrovna nezpívala - sázela stromy, na happeningu vařila svou vyhlášenou dýňovou polévku, dělala modelku na přehlídce Ivany Follové, založila sbírku pro zchátralý zámek v Medlešicích… A nazkoušela hru Carmen Y Carmen, kterou pro ni a Báru Hrzánovou napsal Jan Jiráň. „A už přemýšlím o příštím ročníku festivalu. Představitelé města jsou naklonění nápadu rozeznít celou Chrudim. Letos byla hlavním tématem Carmen, na příští rok hledám skladby o krásné Heleně. A Jan Jiráň dostal za úkol napsat o ní divadelní hru,“ spřádá plány.
Když vloni soutěžil ve StarDance v páru s Veronikou Lálovou, byl nejen sympatický a roztomilý. Přestože mu bylo teprve osmnáct, překvapil maximálním nasazením. Nakonec soutěž vyhrál. Dělat všechno pořádně se naučil už v dětství.
„Tatínek snil o tom, že bude mít doma fotbalistu, takže jsem šest let hrál fotbal. Pak jsem chodil na break dance, což mě po roce omrzelo, a přešel jsem do kroužku muzikálového herectví.“ První roli před kamerou získal v seriálu Vyprávěj. „Bylo mi dvanáct a vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že mě to může někam posunout. Byl jsem rád, že poznávám svět a nové lidi. Poté přišli Tři bratři a já jsem byl ohromen tím, že budu točit s pány Svěráky a ještě s Tomášem Klusem a Vojtou Dykem.
Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách
Letos Zdeněk odmaturoval na konzervatoři a místo plánovaného roku volna přijal několik pracovních nabídek. Do konce října natáčí seriál Lajna, jezdí po republice s představením Skleněný zvěřinec, od ledna bude v režii Radima Špačka natáčet film o československých basketbalistech. „Kvůli roli se učím hrát hokej a basketbal. Naštěstí mě oba ty sporty baví, takže je to zároveň relaxace.“
Nejvíc energie Zdeněk čerpá v přírodě. „Ten klid je k nezaplacení. Les a obecně přírodu mám rád, protože si tam uvědomuju, že se přibližuju ke kořenům. Je pro mě příjemné připomínat si, kdo jsme, z čeho jsme a proč jsme. Jsem si jist, že jednou si postavím dům někde na venkově, nejsem městský ,betonový‘ typ.
Divadelní prázdniny si Romana obvykle snaží rezervovat pro odpočinek. To se tentokrát trochu zvrtlo. „Od června vlastním Divadlo Radka Brzobohatého a bylo třeba zrenovovat interiér, připravit nový grafický styl a nazkoušet první premiéru. Byl to fičák,“ směje se nejmladší tuzemská divadelní ředitelka. Navíc se na konci srpna provdala za režiséra Karla Janáka.
Už dva dny po svatbě začali novomanželé pracovat, místo svatební cesty si tedy užili dovolenou předsvatební. „Nevadí mi to, protože miluju hraní i veškeré zařizování kolem. Je to mnohdy makačka, ale mám radost, když se to povede.“
Po konzervatoři sice „jen“ hrála v Černém divadle Jiřího Srnce, pak v Ta Fantastice, ale brzy poté, co začala účinkovat v zájezdovém Divadle Různých Jmen, tam začala šéfovat. „Chyběla nám stálá scéna, tu jsme našli v Divadle Radka Brzobohatého. Postupně bych tu chtěla mít divadlo fenoménů s adaptacemi ikonických filmů, románů a osudů zajímavých osobností.“
Čtěte také: Více o rizicích v přírodě
Když chce Romana úplně vypnout, obuje si kolečkové brusle nebo jde cvičit. S manželem milují cestování, to si zpestřili úkolem vylézt na nejvyšší hory svých cílů. „Teď jsme si dali čtyřtisícovku v Africe, předtím Fudži v Japonsku. Jako protiváhu k takovému adrenalinu mám masáže, saunu a posezení s Kájou a přáteli u vína a dalších dobrot.
Vědecké poznatky jasně ukazují, že stres má negativní vliv na naše zdraví. Od chronických onemocnění po psychické problémy, význam relaxace pro moderního člověka nemůže být podceněn. V dnešní době, kdy práce často zasahuje i do našeho osobního života, se učíme relaxaci vnímat nejen jako luxus, ale jako nezbytnou součást života.
Zatímco někteří dávají přednost tradičním formám relaxace, jako jsou procházky v přírodě nebo čtení knihy u šálku teplého čaje, jiní objevují nové možnosti. V dnešním světě technologií a neustálého pohybu začíná hrát roli světlo do ložnice, vytvářející ideální atmosféru pro odpočinek. Osvětlení, které simuluje východ a západ slunce, pomáhá lidem lépe usínat a probouzet se přirozeněji.
Mezi současné trendy v relaxaci patří bezesporu praxe mindfulness, jóga nebo návštěvy wellness a spa center. Technologie přináší do tohoto prostoru aplikace pro meditaci nebo virtuální realitu pro hlubší imerzi do relaxačních prostředí.
Klíčem je správná správa času a odvaha občas se "odpojit" od digitálního světa. Denní krátké rituály mohou zahrnovat ranní rozcvičku, večerní četbu nebo dokonce minutu hlubokého dýchání mezi jednotlivými úkoly. Tipy pro relaxaci v každodenním životě jsou ceněny pro svou dostupnost a jednoduchost začlenění do našich naplněných dnů.
Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě
Inspirace může přijít i z příběhu souseda. Jeden ze způsobů, jak změnit život k lepšímu, je pravidelná relaxace a péče o vlastní duševní pohodu. Příběhy lidí, kterým se podařilo překonat stres a najít harmonii díky relaxaci, můžou být motivující pro všechny, kteří ještě stále hledají svou cestu. Ať už preferujeme tradiční metody nebo se rádi pohybujeme na hraně moderních trendů, důležité je najít si vlastní unikátní způsob relaxace.
Jak uvádí server TED Ideas, v Japonsku je populární relaxace formou výletů do přírody. Název „shinrin yoku“ znamená „lesní koupel“ a sestává z pobytu v přírodě a divočině. Japonci tímto způsobem efektivně relaxují.
„Fika“ pochází ze Skandinávie. Jedná se o rituál, při kterém lidé na pracovišti přestanou pracovat, sesednou si spolu a dají si kávu a k tomu sladké pečivo. Fika trvá okolo patnácti minut. Dodržuje se především ve Švédsku a koná se dvakrát denně, jednou dopoledne a jednou odpoledne. Není to jen pauza na kávu, ale relaxace, stav mysli a zpomalení.
Neboli „Slow Radio“ na BBC. Jedná se o poslech živých zvuků, který vám umožní na chvíli zapomenout na strasti práce a každodenního shonu. Můžete poslouchat například vlaky, lodě na Temži nebo slony v rezervaci v Zimbabwe.
Jihoafrický princip „Ubuntu“ dává důraz na komunitu. Jeho hlavní myšlenkou je, že pokud se chcete cítit dobře, klidně a pozitivně, musíte pomáhat ostatním a musíte zpomalit. Musíte vnímat svět kolem sebe a být jeho aktivní součástí. Snažte se, například cestou do práce a z práce, myslet ve smyslu principu „Ubuntu“, vnímejte svět a lidi kolem sebe a když uvidíte, že někdo potřebuje pomoci, například přejít přes ulici nebo nechat sednout, pomozte mu.
Nebo italský výraz pro „sladké nicnedělání“. Dnešní svět je plný neustálých aktivit a informací, které se na nás chrlí ze všech stran. Umět nedělat občas vůbec nic a být jen sám se sebou už je forma umění. A je to potřeba. Občas to zkuste. Semtam se zastavte a třeba se jen dívejte z okna. Nebo na skleničku před sebou. Nedělejte nic a buďte přítomní v daném okamžiku. Je to skvělé psychologické cvičení, které vás naučí skutečně vypnout a nenechat se rozptylovat.
tags: #jak #relaxují #slavní #v #přírodě