Globalizace a její projevy v ekologické oblasti

Současná klimatická změna je způsobena činností člověka. Tím se výrazně liší od změn klimatu v minulosti. Spalování uhlí, ropy a zemního plynu a některé další činnosti mění složení atmosféry a přidávají do ní skleníkové plyny. Planetární klima vzniká souhrou velkého množství fyzikálních procesů: sluneční záření je hlavním zdrojem energie, skleníkové plyny mění prostup tepelného záření atmosférou a ovlivňují tak celkovou energetickou rovnováhu planety, oceánské a atmosférické proudy distribuují teplo do různých oblastí planety.

Čím vyšší jsou koncentrace CO2 v atmosféře, tím vyšší je teplota planety. Zvýšení koncentrace oxidu uhličitého o 10 ppm způsobí oteplení planety asi o 0,1 °C -⁠ tento vztah je přibližný, ale dostatečně přesný, aby byl užitečný k odhadům budoucího vývoje. Často se jako citlivost klimatu nazývá oteplení, ke kterému by došlo při zdvojnásobení koncentrací CO2. Podobně jako rodinný rozpočet na dovolenou udává, kolik peněz je celkově možné utratit v průběhu dovolené, globální uhlíkový rozpočet říká, jaké množství CO2 může ještě lidstvo vypustit, aby nebyla překročena určitá hodnota globálního oteplení. Vyšší teploty a častější sucha nepříznivě ovlivňují zdraví lesů a pěstování potravin, vzestup hladin oceánů ohrožuje města na pobřeží a kvůli tání horských ledovců chybí voda v povodích, která jsou jimi napájena. To jsou příklady dopadů klimatické změny.

Velikost dopadů, s nimiž se budeme setkávat v následujících desetiletích, přímo závisí na tom, kolik skleníkových plynů do atmosféry ještě vypustíme. Každý ekosystém má svůj „bod zlomu“, tedy moment, kdy začne být změna přírodních podmínek natolik významná, že už ji tento ekosystém není schopen dále zvládat a „zlomí se“ - podobně jako větev stromu při příliš velkém zatížení.

Globalizace a světové hospodářství

Světová ekonomika prochází významnými změnami, ovlivněnými novými jevy, které se vzájemně doplňují a podmiňují, ale mají i rozporuplné projevy. S procesem globalizace v ní paralelně působí tendence k regionalizaci. Na rozdíl od globalizace, která vede k univerzalizaci světové ekonomiky, má regionalizace za následek rozklad světové ekonomiky na menší hospodářské celky. Regionalizace se ve světovém hospodářství výrazně prosazuje od poloviny 50. let 20. století a projevuje se jako jeho územní fragmentace. O globalizaci světového hospodářství se začíná hovořit od poloviny 80. let 20. století.

"Globalizací rozumíme komplexní transformaci tržních vztahů (ale i jiných společenských vztahů) v celosvětovém měřítku, která se zhmotňuje v množství změn, a to jak v ekonomické, tak i mimoekonomické sféře." Globalizace mění svět a světovou ekonomiku směrem k větší provázanosti jednotlivých ekonomických subjektů, jejich vazby nejenom posiluje, ale také kvalitativně mění, popřípadě vytváří jejich zcela nové formy. Globalizace byla vyvolána komplexem technologických, společenských a kulturních změn a ty pak značně zmenšily vzdálenosti mezi jednotlivými zeměmi."Zlepšení dopravních a komunikačních technologií snížilo náklady přepravy zboží, peněz, osob a informací. Globalizace světového hospodářství se prosazuje jako jisté pokračování internacionalizace světového hospodářství. Představuje však zcela nový fenomén jiné kvality a intenzity.

Čtěte také: Projevy špatného vzduchového filtru

"Jedná se o proces, který zvyšuje závislost trhů a výroby různých zemí díky dynamice obchodu se zbožím a službami, pohybem kapitálu a technologií. Národní státy do značné míry ztrácejí svou autonomní rozhodovací moc a schopnost sledovat své vlastní cíle.Jestliže se dvacáté století vyznačovalo existencí silných států a silných státních institucí, které byly schopny kontrolovat politický a ekonomický vývoj na svém území, pak pro přelom tisíciletí je příznačné, že se hranice mezi státy, díky rostoucí komunikaci, mobilitě, vzájemnému obchodnímu a finančnímu propojení, stávají relativními.

Přes rozdílné názory na globalizaci se odborníci shodují v tom, že se jedná převážně o ekonomický jev. Otevírá nové trhy a díky dokonalejší dopravě se zrychluje pohyb zboží po celé planetě. Nové komunikační a informační technologie zprostředkují rychlý přesun peněz. Toky zboží a peněz vytvářejí jeden velký globalizovaný trh. Uspět na něm znamená budovat transnacionální společnosti, které dokáží využít možnosti tohoto trhu. To vše vede ke vzniku nových pracovních příležitostí a růstu životní úrovně. Na druhé straně však dochází snadněji k rychlým a nečekaným výkyvům ve vývoji světového hospodářství a ke vzniku takzvaných globálních krizí.Ekonomická globalizace má rovněž své stinné stránky, a to zejména v sociální oblasti. Z ekonomické prosperity nemají užitek všichni, a proto vede k sociální polarizaci ve společnosti.

Není pochyb, že globalizace v současném světě probíhá jakožto proces, který nelze zastavit. V odborné literatuře se však diskutuje o jejích příčinách, projevech a důsledcích. Můžeme se setkat se širokou škálou názorů, od jednoznačného vyzdvihování globalizace až po její odmítání opřené o různé katastrofické vize. Globalizace je jev velmi složitý a rozporuplný a stejně složité a rozporuplné jsou její projevy a sociálně ekonomické a politické důsledky.

Projevy globalizace

Mezi projevy globalizace patří:

• Ekonomický růst původně rozvojových zemí (zejména Jižní Korea, Tchaj-wan, Malajsie, Hongkong), které jsou dnes zeměmi s vyspělými ekonomikami.
• Růst spotřeby: v r. 1975, tedy na počátku „historické“ éry globalizace činila spotřeba 12 tisíc miliard, tj. 12 biliónů USD, v r. 1998 to bylo již 24 tisíc miliard, tj. 24 biliónů USD. Jen pro srovnání: v r. 1900 světová spotřeba představovala 1,5 tisíc miliard, tj.
• Vzniká kultura tzv. „druhé moderny“ nebo postmoderny (tzv.
• V ekonomické oblasti je to nekontrolovaný transfer finančního kapitálu, který je několikanásobně vyšší než objem obchodovatelného zboží.
• Roste nerovnost v přístupu k celkovému společenskému růstu. Získávají pouze ti, kdo mají lepší předpoklady k růstu, zejména díky flexibilnějšímu postoji svých vlád schopných zajistit předpoklady pro vstup zahraničních investorů (rozvíjení infrastruktury, lépe zajištěné právní podmínky ochrany vlastnictví, odstranění korupce, politická stabilita, sociální koherence atd.).

Avšak vzhledem k rozdílné úrovni zemí se v těchto souvislostech uplatňuje sociální darwinismus (v rozvojových zemích např. díky nedostatku vzdělání velké části populace, zadlužení atd., v rozvinutý zemích mj. Třebaže globální spotřeba roste, mimo spotřební explozi zůstává 20 % populace v nejchudších částech světa, tj. asi 1,2 mld. lidí. V některých zemích této kategorie spotřeba dokonce klesá. Kupříkladu průměrná africká domácnost dnes spotřebovává o 20 % méně než před 25 lety. Roste nebo neklesá nezaměstnanost v rozvinutých průmyslových zemích. Příčina tkví v stálých technických inovacích a tedy zvyšování produktivity, ve stále lepších metodách výrobního, obchodního a finančních managementu, v neposlední řadě působí i přesuny výrob a služeb do zemí s různými komparativními výhodami (např.

Čtěte také: Příklady ohrožení biosférického systému

Globalizace oslabuje roli národního státu. Tlak globálních trhů, určovaný praktikami NNS, vede v zemích periferie a semiperiferie k destrukci tradičních zemědělských struktur zemědělské výroby, nahrazuje diverzitu zemědělské produkce monokulturami nebo plodinami využitelnými komerčně. Tyto často rychlé a radikální změny působí na sociální strukturu a soudržnost v zemích s tradičními venkovskými společnostmi. Kulturní invaze zprostředkovaná globalizací a jejími nositeli v oblasti informací vede k růstu kulturních antagonismů. Vlivem médií a informačních technologií vzniká ve společnostech technologicky prostředkované „druhé“ prostředí.

Globální svět se prezentuje jako svět člověku cizí, vybízí jej, aby na své bytí, na jeho smysl, zapomněl. Průvodním jevem je to, že se uvolňují stále častěji síly ničivé, agresivita, násilí, teror. Každé historicky významné období spojené se vznikem velké kultury je obdobím jasného vymezování toho, co je zakázáno, a toho, co je požadováno jako nejvyšší cíl - toto postmoderní kultuře chybí. Člověk zaujetím pro vše, co je nové a mimo něj, zapomíná na sebe, přestává si klást otázku, co je smyslem života. Rozvoj masmédií je jedním z projevů globalizace, bez médií se moderní člověk nemůže obejít - možnost svobodné volby je značně omezená. Důsledkem globalizace je na individuální úrovni ztráta "ontologické jistoty" (Giddens) - tedy, že vnější svět je takový, jaký se nám jeví. Globální ekonomika je ve značné míře anonymní, proto nemůže být založena na personální důvěře.

Globalizace oslabuje slabší země a způsobuje ekologickou devastaci. Lesů nikdo neskrýval již při kolapsu mexického pesa v roce 1994. Popud k nárůstu kácení dalo mj. mexicko-americkou hranici. Krácení práv venkovanů a ekologických zájmů. Zasadil revoluční vůdce Emiliano Zapata. I vody. Trpce vědom faktu, že 80 % mexických lesů dosud zůstává v držení obcí. Exportní dobytek, propuklo zapatistické povstání. Zapatistické rebelie, chtějí svá tradiční území zpět. Guerrero. Riu, spustila své hospodářství na vyšší obrátky. Biologické rozmanitosti. Která měla posílit postavení Brazílie na světovém trhu. Přepravu dřeva, nerostů a zemědělských plodin. Spojení řady z nejodlehlejších oblastí s velkými přístavy. Amazonské pralesy. Stala druhým největším vývozcem sóji po USA). Xavante. Amazonských lesů stojí průmyslové zemědělství. Pesticidů. Usadit. Aby dostali nevyužívanou zemědělskou půdu. Rodin. Na milionech hektarů. Několika příštích let definitvně hotovy. Optimální volba. Do Brazílie. I biologické rozmanitosti, našli bychom jej v Chile. Ekonomického růstu. Let existence. Souvislý panenský les mírného pásu na světě. (polovina endemických). Proměňován v dřevotřísku pro asijské trhy. Ekonomického rozvoje otočí směrem k ekologické udržitelnosti.

Ekologické hnutí a globalizace

Hnutí, které v této úvaze budu nazývat hnutím ekologickým, vzniklo zhruba před třiceti lety. U jeho zrodu stálo přesvědčení, že nestačí chránit přírodní a krajinné krásy v jednotlivých místech, jak se domnívali ochránci přírody, jejichž první spolky vznikaly již v minulém století. Ekologické hnutí sahá dál: nechce pouze chránit přírodu před důsledky neuvážené lidské činnosti, přichází naopak s požadavkem, aby veškerá lidská činnost brala na přírodu ohled a chovala ji v úctě jako pramen naší existence. Takové uvažování sugestivně vyjádřila v roce 1962 kniha Ráchel Carsonové „Tiché jaro“, popisující možné konce využívání biocidů typu DDT v průmyslovém zemědělství. Právě tato kniha vzbudila ve Spojených státech značný ohlas a přispěla ke vzniku celé řady ekologických spolků. V roce 1972 vznikají dvě organizace dodnes zosobňující ekologické hnutí: Greenpeace a Přátelé Země.

Průmyslové znečištění, jaderné provozy (zbrojní i tzv. „mírové“), ničení panenských pralesů a oceánů, ohrožení přírody zprůmyslněným zemědělstvím, velkoplošné plenění lesů - na těchto tématech se ekologická hnutí ustavují. Od samého začátku se tak dostávají do křížku se zájmy průmyslu. Ekologické hnutí usiluje o regulaci a odstraňování příčin ničení přírody a proniká ke stále hlubším souvislostem: od bezprostředních politických a obchodních zájmů, přes legislativní, ekonomické a politické uspořádání, až po nejhlubší souvislosti společenské, etické, civilizační a kulturní. Nepřetržitě se v ekologickém hnutí i mimo ně vedou diskuse nad podstatou ekologické otázky: v čem tkví skutečné příčiny ekologické krize?

Čtěte také: Globalizace a životní prostředí

Pomineme-li propagandistické názory různých kvazi-odborných „institutů“ financovaných průmyslem, podle nichž ekologická krize vznikla v posedlých myslích samozvaných mesiášů, stále ještě zůstává spektrum názorů velmi široké. Na jednom kraji stojí názor, že postačí technologické změny, ekonomická opatření a úpravy legislativního rámce, jinými slovy známá standardní řešení (koncept trvale udržitelného rozvoje). Krajnost druhou vyjadřuje mínění, podle nějž jediná cesta spočívá v opuštění průmyslové civilizace se vším všudy a v návratu k principům kultur, které vzývaly Zemi jako svoji Matku (stanovisko radikální hluboké ekologie). Hlavní odlišnost všech ekologických hnutí (tedy bez ohledu na hloubku změn, jež touží vyvolat) od dřívějších spolků ochránců přírody spočívá v tom, že vždy mají silný politický náboj, neboť usilují o prosazení konkrétních změn vázaných na politická rozhodnutí. Právě proto se tato hnutí mohla plně rozvíjet pouze v otevřených demokratických společnostech. V zemích tzv.

V sedmdesátých letech se ekologické hnutí v západních demokraciích zprvu setkávalo s více méně vřelým přijetím veřejností, která pociťovala ohrožení přírody jako nanejvýš palčivý problém. Rychle se díky tomu vzmáhalo a poměrně snadno dosahovalo řady úspěchů především v omezování znečištění. V osmdesátých letech se ekologické hnutí již stalo respektovanou politickou silou. Svého nejimpozantnějšího úspěchu v tomto období ve velké většině zemí dosahuje vítězstvím nad jaderným průmyslem. Ekologické hnutí rozšiřuje svůj záběr - začíná stále zřetelněji provazovat konkrétní ekologické problémy (energetika, biodiverzita, doprava, lesnictví, toxické látky apod.) s otázkami společenskými (ekonomický systém, prostor pro působení občanských iniciativ, vztahy mezi bohatým Severem a chudým Jihem) a etickými (diskuse o konzumním životním způsobu, snahy o obrodu obcí, ekologická výchova a osvěta). Takto vstupuje do devadesátých let a na jejich počátku se může zdát, že hluboké změny stojí přede dveřmi. Diskutuje se mj.

Avšak dnes na sklonku devadesátých let se naopak zdá, že to byly roky pro ekologické hnutí nebývale hubené: mluví se o „zelené únavě“, „anti-ekologickém protitlaku“. Na jedné straně jako by se snižoval vliv ekologických organizací, z nichž mnohé včetně Greenpeace dokonce musely radikálně omezit počty svých zaměstnanců, na straně druhé došlo k neobyčejnému posílení politického vlivu nadnárodních obchodních společností (TNCs) ztělesňujících zájmy průmyslu. Slovem desetiletí, tolik už víme, se nestalo „zelenání“ nebo „ekologizace“, nýbrž „zesvětovění“ čili „globalizace“. Jejím podstatným rysem je právě odstraňování ekologických i sociálních norem, které stály v cestě dalšímu rozmachu průmyslu. Touha porozumět, proč se vedle ekologické krize musíme dnes zabývat i krizí ekologického hnutí, staví před nás úkol vnořit se do spleti dějů dosti komplikovaných a navzájem různě propletených. Jen část z dnešních těžkostí ekologů (zde a dále ve smyslu přívrženců ekologického hnutí) vznikla z jejich chyb či nedostatečné prozíravosti. Pokusme se nejprve pohlédnout pod slupku onoho zvláštního sousloví „únava z ekologického hnutí“. Jak mohlo ekologické hnutí veřejnost unavit?

Každý člověk, ocitne-li se v situaci, v níž musí řešit více komplikovaných problému, postupuje obyčejně tak, že se nejprve vrhne na ty jednodušší. Zvláště pokud se jedná o politika, vybírá si materiál, který mu umožní nejlépe do čtyř let poukázat na průkazná zlepšení. Není známo, proč by ekologické problémy měly být z tohoto pravidla vyňaty. Tak i politici, když se pod tlakem veřejnosti na počátku sedmdesátých let odhodlali upřít pozornost i na problémy ekologické, vybrali si zprvu ty snáze řešitelné. Na komíny a výpusti se pak promptně umisťují filtry, do výfuků katalyzátory, začínají se třídit odpady, rozšiřuje se zájem o výrobky šetrnější k životnímu prostředí. To vše přispívá k autoritě ekologického hnutí. Velká většina výsledků této „první ekologické vlny“ sama o sobě prospívá. Ovšem současně nelze přehlédnout, že se jedná o opatření snadno technologicky uskutečnitelná, nevyžadující na lidech žádné podstatnější změny chování. Drobným úpravám navzdory ekologických problémů v globálním měřítku spíše přibývá, což napovídá, že ne vše lze řešit „nasazením filtru“. Prosazování hlubších změn však zákonitě naráží na tužší odpor. Průmysl se brání regulaci ohrožující jeho zisky, ekologická otázka se stále více začíná spojovat s otázkou životní úrovně a mírou spotřeby.

Ještě v osmdesátých letech svádí ekologické hnutí několik úspěšných bojů s velice silnými protivníky: v tom o jadernou energetiku více méně vítězí, v tom o freony taktéž. Boj o pralesy dále trvá a zatím nevyústil ve více než zpomalení zrychlování jejich ničení. Na konci osmdesátých let stojí ekologické hnutí na vrcholu sil. Přirozenou kulminaci jeho snah mnozí spatřují v Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED) svolané v roce 1992 do Ria de Janeira. Koncept trvale udržitelného rozvoje, který se stává díky Riu klíčovým pojmem, čelí sice kritice ideologických odpůrců z pravicových kruhů, podle nichž omezuje svobodu podnikání (v Riu takto vystupoval George Bush, u nás později Václav Klaus), ve skutečnosti se jej však děsí zbytečně. „Trvale udržitelný rozvoj“ svou vágností umožňuje rozmělnění věcných diskusí, čehož mnozí uměli znamenitě využít. Slůvko „sustainable“ pravděpodobně významně přispělo k tomu, že ekologické hnutí začíná v diskusích o ekologických problémech ztrácet iniciativu. Tu přebírá průmysl a politici, kteří demonstrují snahu učinit ekonomické aktivity „sustainable“ - trvale udržitelnými. Málo vadí, že již v Riu došlo k hrubé devalvaci tohoto pojmu, když se jím zaštiťovaly mj. nadnárodní petrochemické koncerny, mluvilo se dokonce i o trvale udržitelném rozvoji jaderného průmyslu.

Z principu nelze vyloučit, že ekologickou situaci mohou zlepšit čistě úpravy legislativy, ekonomiky, technologií. Je možné, že až dosud se uplatňovaly nedůsledně. Diskuse o trvale udržitelném rozvoji tuto analýzu znepřehledňuje, ale tím ji nezbavuje platnosti. Růst průmyslového hospodářství se neobejde bez přísunu zdrojů, bez prostoru, v němž se průmyslové aktivity uskutečňují, a bez produkce zplodin, splašků a odpadů. Průmyslová společnost ze své podstaty přírodu zatěžuje. Za růst průmyslové ekonomiky platíme mizením pralesů a biologických druhů v nich, ztrátou vzácných biotopů, klimatickými změnami, chemikáliemi v potravních řetězcích.

Zde se snad dostáváme k první zásadní příčině únavy z ekologického hnutí. Již třicet let v podstatě opakuje totéž. Unavuje svou monotónností. Už nemůže těžit ze své neotřelosti, dávno minuly časy, kdy se jednalo o módní záležitost. Situace je o to horší, že přes dílčí výsledky se globální ekologická krize prohloubila a též její řešení se zdá být mnohem obtížnější než na počátku, neboť jednoduchá efektní technologická řešení se již z velké části vyčerpala. S tím souvisí druhá příčina „únavy“, kterou lze vyložit nad klíčovým ekologickým problémem dneška, hrozbou klimatických změn. Tato otázka se svou komplikovaností vzpírá kategorickým soudům (mj. proto, že veškeré poznatky nemají podobu jednoznačných závěrů, nýbrž pravděpodobnostních výroků). Nicméně vše nasvědčuje tomu, že klimatické změny, vyvolané především spalováním fosilních paliv, skutečně začínají působit a že vážně ohrožují ekologickou stabilitu na naší planetě. Přitom odstranit jejich hrozbu nebude zřejmě možné bez radikální změny průmyslového systému, který na fosilních palivech spočívá. Člověku nesejde na tom, zda lampičku na jeho stole rozsvěcí proud z elektrárny větrné nebo jaderné. Pokud by ale měl přestat jezdit v automobilu? Pokud by se měl zříci každodenního užívání věcí ze vzdálených krajů? Pokud by se měla zásadně omezit letecká doprava?

Druhým důvodem zelené únavy bude zřejmě právě tato nejistota. Ekologická krize trvá už velmi dlouho a lidé nevědí, co všechno ještě budou muset vykonat, aby ji překonali. K tomu navíc přistupuje neobyčejná komplikovanost ekologických problémů. Jen výjimečně za nimi stojí zřejmá příčina. Navíc na přelomu osmdesátých a devadesátých let západní svět postihují poměrně hluboké problémy sociální. Ekologickému hnutí se tím sice otevírají i nové příležitosti, ale přinejmenším zpočátku na ně nedokázalo pružně reagovat.

Druhou překážkou v cestě ekologických hnutí se stává mohutnějící protitlak systému, jehož nositelé (především obchodní společnosti a politické skupiny spojené s jejich zájmy) se ani příliš netají snahou vliv ekologických iniciativ omezit. Protitlak vzniká z pochopitelných příčin. Ekologická krize se prohlubuje navzdory dílčím technologickým změnám. Proto se zvyšují nároky ekologických iniciativ na rozsah i pronikavost ústupků, které požadují po průmyslu. S tím se logicky snižuje ochota průmyslových podniků k těmto ústupkům.

Princip tohoto konfliktu nelze pochopit, neuvědomíme-li si, že obě strany v něm zastávají úplně jiná stanoviska. Ekologické hnutí sleduje potřeby přírody, v tom je důvod jeho existence. Průmyslové podniky sledují své ekonomické zájmy. Jednou z nejnaivnějších tezí tradovaných v naší současnosti je teze o tzv. společenské odpovědnosti průmyslových podniků. Podle ní manažerům všech firem záleží tak jako komukoliv jinému na tom, aby naše děti mohly dýchat čistý vzduch, pít čistou vodu atd. Tož potud vesměs ano. Ovšem bezbřehé naivity se dopouští ten, kdo nerozlišuje mezi manažerovou osobní citovou náklonností a tvrdými ekonomickými podmínkami konkurenčního boje, do nějž každodenně ve službách svého podniku vstupuje. K řízení manažera jistě nekvalifikuje míra citlivosti k přírodě, nýbrž schopnost zohledňovat racionální potřeby podniku. Z logiky konkurenčního boje plyne jednoznačně, že se každý musí snažit o maximální snížení nákladů, včetně těch na opatření ekologická či sociální. Podnik, který si dopřává ve velké míře „společenskou odpovědnost“, se může kochat svou ušlechtilostí jen do té doby, než jej méně ohleduplná konkurence zlikviduje. Stejně tak manažer může překypovat empatií k budoucím generacím jen do té doby, než jej správní rada ze sebezáchovných pohnutek vystřídá ekonomem méně romantického založení.

Nemohou-li se obchodní společnosti podvolit nárokům, jež na ně kladou ekologická hnutí, musí hledat jiné prostředky, jak si od jejich dotírání ulehčit. Takto vzniká „anti-ekologický protitlak“. Obchodní společnosti vydávají jen ve Spojených státech ročně miliardu dolarů na omezení vlivu ekologických iniciativ. Právě tolik pojme živě se rozvíjející průmyslové odvětví obchodující s „utvářením veřejného mínění“ (public relations - PR). V naší zemi dosud panuje dosti rozšířená, avšak bludná představa, že PR agentury v podstatě provozují pouze poněkud důmyslnější reklamu. Ve skutečnosti, jak dokládá vynikající studie Sheldon Ramptonové a Johna Staubera „Toxic Sludge Is Good For You“ (vydaná americkým Centrem pro média a demokracii), disponují celou škálou prostředků - od ovlivňování politiků a médií, až po metody zpravodajských služeb včetně provokace a špionáže. Mezi konkrétní metody patří zakládání a financování „občanských iniciativ“, které vystupují v zájmu obchodních společností. Ve Spojených státech vzniklo za asistence PR agentur hnutí Wise Use („wise use“ ve smyslu rozumného užívání přírodních zdrojů). Tuto, podobně jako řadu dalších příbuzných metod, PR agentury vyvinuly při svých bojích za tabákový průmysl, který se stal jejich první „zlatou žílou“. Takto tehdy vznikla v USA „Národní asociace kuřáků“.

Tak jako už v případě práce ve službách tabákového průmyslu, další zásadní metoda spočívá ve zřizování a financování „vědeckých“ institutů, které zpochybňují poznatky o příznacích ekologické krize. Už dříve jsem zde zdůvodnil komplikovaností a spletitostí problému klimatických změn, proč se o tomto jevu a jeho rozsahu čile diskutuje. Přesto drtivá většina vědecké obce dnes o klimatických změnách, ani o tom, že představují zásadní nebezpečí pro lidstvo, nepochybuje. V České republice se k šíření anti-ekologického fanatismu, případně závěrů pavědeckých „studií“, propůjčil ke své hanbě Občanský institut. Škoda je o to větší, že tato pražská organizace se věnuje i některým prospěšným programům (např. možnost školní výchovy dětí v rodině). Brožury Občanského institutu nesou názvy „Summit Země - karneval hlupáků“, „Zelená cesta k nevolnictví“, „Malé zelené lži“, „Trh a příroda“, „Vlastnická práva a životní prostředí“.

Uplatňování další metody „rozděl a panuj“ by nebylo možné, pokud by obchodní společnosti, případně jimi najímané PR agentury nenacházely ekologické iniciativy ochotné se za úplatu propůjčit k trapnému leštění firemních štítů umazaných ekologickými hříchy. Průmysl zde sahá k osvědčené metodě „cukr a bič“. Jako „bič“ samosebou slouží Wise Use a jemu podobné úchylky. „Cukr“ potom na sebe bere tvář byznysmena s medovým úsměvem: „Buďte rozumní, určitě se dohodneme, i my máme rádi ty vaše želvičky…“ Ekologické spolky, které se k tomuto propůjčují, dovolují průmyslu ekologické hnutí rozdělit (spolupracující tj. „rozumní“ vs. nespolupracující tj. „nerozumně radikální“), čímž hrubě podlamují jeho sílu. Účinnost služeb, které PR agentury mohou nabídnout svým klientům, samozřejmě stoupá s vlivem, který mají na konkrétní politická rozhodnutí a obsah sdělovacích prostředků. Čím větší mají vliv, tím větší je poptávka po jejich službách, tím větší dostávají zakáz...

tags: #globalizace #ekologické #oblasti #projevy

Oblíbené příspěvky:

• Pohled na Přírodu u Aristotela
• Příčiny znečištění ovzduší
• Průvodce výběrem odpadkového koše
• Důležité informace o svozu odpadu
• Adaptace ptáků na prostředí