Chcete se podívat na svět z výšky, překonávat vlastní limity a zažít trochu adrenalinu, ale bezpečně? Lezení, ať už na stěně nebo venku na skalách, vám tohle všechno může dát. Lezení je přátelství dvou lidí na laně, kteří jsou na sebe odkázáni, plně si důvěřují, a právě tenhle aspekt dává tomuto sportu speciální rozměr.
Horolezectví je sport, při kterém může dojít k nebezpečným situacím, úrazu či ohrožení života. Techniky zde uvedené nejsou taxativním výčtem všech technik potřebných k naprosto bezpečnému provozování ledovcové turistiky a nemohou nahradit školení či kurz od certifikovaného instruktora nebo pravidelné navštěvování horoškoly.
Na úvod je potřeba mít základní vybavení:
Pokud budete mířit i ven, pak je nutností přilba, pár karabin s pojistkou navíc a expresky.
Pro lezení na umělé stěně by do začátku mohl stačit jen jeden uzel, a to je ten osmičkový. My se radši naučíme rovnou i druhý, poloviční lodní uzel. Aby ale Vaše znalosti byly kompletní, měli byste znát i další, jako je vůdcovský uzel a lodní uzel.
Čtěte také: Svoz odpadu a zákony
Navázání se na osmičkový uzel je základem, jde o doporučený způsob navázání bezpečnostní komisí UIAA.
Osmička se vždy vyvazuje do pasu i nohaviček úvazku!
Poloviční lodní uzel je jednou z metod jištění a slaňování. Pod zatížením v něm vzniká tření, které brzdí proklouzávání lana. Patří ke znalostnímu základu každého lezce. Využití najde ve všech lezeckých disciplínách.
Frajerský tip na konec: Poloviční lodní uzel se německy řekne: „Halbmastwurf“. Odtud pochází zkratka HMS, která je často spojována s velkými karabinami s pojistkou zámku. Jsou to totiž ideální karabiny pro použití s půllodním uzlem!
Před samotným lezením vždy musí proběhnout základní partnerská kontrola. Zda je lezec správně navázán, má správně zapnutý úvazek a má dostatečné množství materiálu pro zdolání cesty. Zda má jistič správně založené lano do jistítka, správně zapnutý sedák a na konci lana uvázaný uzel.
Čtěte také: Jak objednat svoz odpadu
Správné vedení lana zajišťuje nejen bezpečnost, ale také pohodlí při lezení.
V případě procvakávání postupového jištění (expresek) vždy dbáme na to, aby lano vstupovalo odspodu do karabiny směrem od skály a vycházelo směrem ven od skály a nekřížilo zámek karabiny. To zabrání přetáčení karabin, jejich zatížení přes zámek nebo nechtěnému vycvaknutí lana z karabiny.
Při lezení se snažíme vést lano v co možná nejpřímějším směru. Tím docílíme minimálního zatížení postupových jisticích bodů a minimalizujeme tření lana, takže nezatěžuje prvolezce svým tahem.
Prvolezec by měl správně cvakat jištění z jisté pozice a ideálně ve výšce pasu, ne jako náš lezec na obrázku. Cvakáním vysoko nad hlavou si nabírá příliš mnoho lana a v případě pádu před cvaknutím hrozí mnohem delší pád.
Správně postavený jistič stojí ve vzdálenosti 2 až 3 metrů od stěny tak, aby na lezce pohodlně viděl. Při podávání lana má navíc možnost přistoupit rychle ke stěně a lano podat rychleji. V případě pádu má delší reakční dobu a prostor pro nadskočení a tlumení pádu i vlastní vahou.
Čtěte také: Zajištění tříděného odpadu
Ve většině sportovních lezeckých oblastí jsou zbudovaná fixní spouštěcí / slaňovací stanoviště se dvěma jisticími body spojenými řetězem. V případě, že jsou na místě jen dva jisticí body, použijte sešitou 120 cm dlouhou smyčku a zbudujte stanoviště podle návodu:
Správné a bezpečné slanění může být věda. Zde popisujeme prověřený a bezpečný způsob, jak slanit, v praxi se setkáte se spoustou variant, více či méně bezpečných.
Před slaněním se vždy zajistíme odsedávací smyčkou s uzlem. Lano protahujeme slaňovacím bodem a ujistíme se, že jej máme přesně v polovině. Na jeho koncích uděláme uzly! Slaňovací pomůcku připneme do odsedávací smyčky pod uzel a na lano uvážeme Prusikův uzel, který přicvakneme do jisticího oka karabiny. Prusikův uzel zamezí pádu, pokud ztratíme kontrolu nad lanem a pustíme jej.
Nejjednodušší je rozhodně začít na umělé stěně. Nejen, že si tam můžete zapůjčit veškeré potřebné vybavení, ale také tam máte možnost lézt s horním jištěním, pokud se ještě necítíte na vyvádění cest. Ideálním způsobem, jak bezpečně objevit skály jsou lezecké kurzy s instruktorem, který vám vše potřebné vysvětlí!
Pokud už se sami cítíte na skály venku, vybírejte z prověřených sportovních oblastí, které jsou dobře odjištěny fixním jištěním a je k nim k dispozici kvalitní tištěný průvodce. Vždy je dobré začínat se zkušeným kamarádem, nebo se přihlásit do horolezeckého oddílu či na kurz skalního lezení s instruktorem.
V České republice máme sportovních lezeckých oblastí požehnaně. V okolí Prahy to jsou Srbsko (vápenec), hodně oblastí najdete podél Vltavy (takzvaná Vltavská žula - Roviště, Lomy nad Velkou, Zvírotice a podobně). Moravě kraluje vápencový Kras, ale najdou se i menší oblasti s dostatečným množstvím krásných cest, jako třeba Jevišovice.
V zahraničí toho najdeme samozřejmě hromadu. Nemůžeme nezmínit italské Arco a Nago Torbole, francouzské Ceuse nebo Buoux, slovinský Osp či Vipavu a třeba za humny čekající německou Juru nebo polské Sokoliki.
Pokud se už cítíte na trochu odvážnější cesty a chcete se podívat bezpečně i do hor, můžete pro začátek zkusit některé odjištěné vícedélkové cesty. Jelikož toho v tomhle ohledu v Česku moc není, doporučujeme podívat se do Rakouska: Raxalpe, Dachstein, Hohe Wand, Alpspitze...
I když to není převažující rys vysokohorské turistiky, přesto se mohou a často i dostávají její aktéři i do lezeckých míst, kde budou nuceni použít jištění. Pro tuto činnost musí být turisté vybaveni, a především musí svoji výbavu umět náležitě používat. Jasně řečeno - musí umět zacházet se základní horolezeckou výzbrojí. Toho lze docílit pouze cvičením ještě před vlastní akcí. Je naprosto nemožné, a tím i silně nebezpečné, manipulovat prvně v životě s horolezeckou výzbrojí již naostro v horském lezeckém terénu a experimentovat zde metodou „pokus - omyl“.
Pochopitelně vždy je skupina lidí různorodá, ve skupině je část lidí více zkušených a znalých, a jiní jsou méně zkušení. Tady je však třeba zdůraznit - méně zkušený neznamená nezkušený. I ti méně zkušení musí dříve, než se vydají do hor, ve kterých je možné, že budou překonávat lezecké pasáže, projít horolezeckým výcvikem a vše si vyzkoušet na malých skalách.
Při VHT se buď jistíme klasickými horolezeckými technikami, anebo používáme metodu jištění za lano natažené terénem. Tento druhý způsob je z hlediska uživatele jednodušší, a má některé shodné charakteristiky s používáním a budováním lanové cesty při jednolanové technice (JT).
V jednoduchém lezeckém terénu stačí k zajištění prosté natažení lana a jeho upevnění za horní konec. Lano se tak vine terénem, a je možné se za něj chytat, přidržovat se a přitahovat se. Předpokladem je, že ve skupině je jeden zkušený člen, který je schopen lezecký úsek překonat jako prvolezec, a lano nahoře nad lezeckým úsekem připevnit k jistícímu bodu, ať už to může být nýt, skoba, anebo smyčka okolo skalního hrotu, hodin, apod.
Další členové družstva pak lezou podél lana, a buď rukama a nohama lezou normálně po skále, a lano tak mají připravené jen pro případ nějaké potíže, kdy se ho chytnou, anebo se lana přidržují trvale jednou rukou, což vlastně znamená, že lano je dobrým chytem při každém lezeckém kroku. Poslední možností je po laně ručkovat.
Na fixním laně v úseku mezi dvěma pevnými kotveními se smí pohybovat pouze jeden člověk. Ten pokud se za lano chytá, někdy jím tak prudce škube, že by mohl ohrozit stržením kohokoliv jiného, kdo by se dostal do pole působnosti lana.
Turista si k úvazku připevní dostatečně nosnou prusíkovací smyčku, kterou na lano upevní některým z prusíkovacích uzlů (hodí se vánočkový prusík, nebo Machardův prusík). Smyčka by měla být tak dlouhá, aby při natažení ruky nad hlavu člověk pohodlně dosáhl na prusíkovací uzel. Při prusíkování je dobré mít lano mírně napnuté, zlepší to možnost posunování prusíkovací smyčky nahoru.
Opět je několik možností, jak po fixním laně postupovat. Buď se leze po skále, a co chvíli si turista posune prusík po laně nahoru, přičemž prusík je jen záloha pro případ, že by se turista neudržel na skále. Další možností je ručkovat po laně, přičemž jednou rukou pravidelně posunujeme prusíkovací uzel při každém tempu vzhůru.
Dosud jsme si využití fixního lana ukázali na jednoduché svislé trase. Avšak lezecký terén v horách nebývá vždy tak jednoduchý a jasný. S velkou pravděpodobností lze očekávat, že postup bude tu chvíli svisle nahoru, a tu zase do boku (traverzem), a pak šikmo zpět do původní svislé linie. Zkrátka cesta se může klikatit, zatáčet se, vést šikmo či úplně vodorovně. Rovněž nelze vždy očekávat, že startovní místo lezení (nástup) bude na nějaké rovince v podobě travnatého paloučku.
V rozeklaném skalním prostředí tak bude možná potřeba natáhnout fixní lano, a pevně ho ukotvit za oba konce (dolní, startovní konec lana, a horní, cílový konec lana), a dokonce bude potřeba i zbudovat mezikotvení uprostřed lana. Opět můžeme podél lanového zábradlí postupovat lezením po skále, nebo se jej trvale přidržovat jednou rukou, přičemž ostatní končetiny lezou po skále, popřípadě po něm ručkovat. Rovněž i po lanovém zábradlí můžeme posunovat prusíkovací smyčku nebo blokant.
Protože u lanového zábradlí je pevně zajištěn i dolní konec lana, přibývá zde ještě jedna metoda jištění, a to připnutí se karabinou, která je zapnutá na fixním laně a volně po něm vlečená (tzv. „lanovka“). Tato karabina by měla být masivní, s pojistkou zámku, a k úvazu je nejlépe ji připojit popruhovou smyčkou dlouhou tak, abychom na karabinu pohodlně dosáhli rukou.
Jakou metodu zvolit záleží na naší výkonnosti a zkušenosti vzhledem k obtížnosti, kterou se chystáme překonat.
Takto provedené zajištění fixním lanem se již zcela podobá zajištění, které se vyskytuje na tzv. „zajištěných cestách“ (klettersteig, via ferrata), a tak jsou možné metody jištění, kromě již výše uvedených, podobné těm, které se praktikují na „zajištěných cestách“ - viz.
Na závěr jsme si ponechali téma, které možná čtenáře napadlo, a to, jak tam to fixní lano v té které formě dostat? Poté, co jsme si ukázali možné formy použití fixního lana, bude nyní průzračněji vidět, co je potřeba pro jeho zbudování. Bude to jednak materiál, a pak dovednosti toho, kdo fixní lano bude instalovat.
Ke zbudování lanového zábradlí je samozřejmě potřeba horolezecké dynamické lano, a to dlouhé minimálně 30 m , jdeme-li do neznámého terénu, ale optimální je mít lano 50 metrů dlouhé. Na družstvo turistů je pak nutné mít 5 - 10 karabin, několik pomocných smyček lanových i popruhových, jednu prusíkovací smyčku, a jednu masivní karabinu s pojistkou zámku (hodí se karabina určená pro klettersteigy). Dále pak je při obtížnějších akcích potřeba jistící pomůcka, více pomocných smyček, a 4 - 5 karabin s pojistkami zámku.
I ve snadnějších terénech je jasné, že alespoň jeden člen družstva musí být dobrý lezec, který ovládá horolezecké postupy a metody. V jednodušším terénu se zkušený člen družstva naváže na lano, a prostě vyleze po skále nahoru, kde upevní lano ke zbudovanému jistícímu bodu.
Pokud je terén obtížnější, musí se tento zkušený člen jistit, tedy být prvolezcem, a k sobě musí mít druhého zkušeného člena, který ovládá jištění na jistícím stanovišti. U dolního ukotvení fixního lana si lezci zbudují jistící stanoviště, poté prvolezec vyrazí do cesty, a běžným způsobem zakládá postupové jištění, jako při klasickém horolezeckém výstupu. Jeho druh dole jej běžným způsobem jistí, a posunuje mu lano v jistící pomůcce. Po překonání lezeckého úseku, popřípadě po natažení lanové délky, zbuduje prvolezec nahoře jistící stanoviště, kde ukotví lano, a totéž provede jistič dole na dolním jistícím stanovišti. Tím dokonali instalování fixního lana.
Vše je komplikovanější, chceme-li navíc zbudovat lanové zábradlí s mezikotvením. Pokud máme vyjít z výše uvedené situace, bylo by nyní potřeba, aby se jeden ze zkušených členů družstva vydal do cesty podél lana, a u všech postupových jištěních navázal kotvící smyčky. Lepší je, aby se vydal nahoru ten zkušený člen, který zůstal dole a byl dolním jističem. Pro navázání kotvících smyček ale potřebuje prodloužit lano, protože navázání uzlu a vytvoření oka smyčky na laně ubírá z délky lana. Když druhý zkušený člen doleze nahoru, bude fixní lano předěláno na lanové zábradlí s mezikotvením, ale oba dva zkušení členové jsou nyní nahoře.
Práce pro zkušené členy však nekončí, a jeden z nich musí slézt dolů, a cestou dolů všechna kotvení lana k postupovým jištěním zrušit. Posléze dole musí i zrušit dolní kotvení lana, a navázat se na dolní konec lana. Pokud je v místě, kde hrozí pád musí být při této operaci sebejištěn v jistícím stanovišti, které může zrušit, až když bude navázán na lano a bude jej jistit druh z horního jistícího stanoviště!
Nyní opět vyrazí dolní zkušený člen do cesty, ale poleze klasicky jako jištěný druholezec, a cestou sebere postupová jištění. Jak vidno, operace to není jednoduchá, a od zkušených členů vyžaduje hodně práce. Tím je patrné, jak by se hodilo, aby v družstvu turistů bylo více zkušených členů. Zrušení lanového zábradlí by provedl další zkušený člen družstva.
Každopádně je nyní jasné, že daleko nejvíce se při zajišťování lezeckých úseků při vysokohorské turistice používá metoda lanového zábradlí průběžného s postupovým jištěním. Při této metodě je míra zajištěnosti v poměru k bezproblémovosti zřízení a zrušení optimální, zatímco metoda lanového zábradlí s mezikotvením se používá spíše tam, kde chceme lano instalovat na delší čas. Hodí se to v úseku, který budeme procházet vícekrát, například budeme-li tudy postupovat při výstupu, ale pak i při sestupu z hory.
Na závěr je třeba upozornit, že všechny tyto manévry s jištěním potřebují svůj čas. Také je dobré upozornit na to, že po dobu budování lanového zábradlí nejsou ostatní členové družstva ničím zaneprázdněni, a při čekání na zajištění lanem se ocení jejich trpělivost a schopnost tichého čekání. Je opravdovou pohromou mít v družstvu člověka, který nevydrží déle než pět minut stát na místě, a má neodolatelné nutkání někam vyrazit. Tomuto problému lze čelit tím, že se družstvo dočasně rozdělí, zkušení členové jdou napřed, a lanové zábradlí zbudují v předstihu. Ne vždy však časový kalkul vyjde na minuty přesně. Proto nelze než připomenout, že jakákoliv akce v horách nutně vyžaduje klid a trpělivost.
Některé výstupové trasy v horách jsou natolik frekventované, že jejich lezecké úseky byly v minulosti lidmi opatřeny trvalým zajištěním. K tomu účelu se nejvíce používají ocelová lana a řetězy. Jejich ukotvení v terénu odpovídá logice fixního lana s mezikotvením.
Je tu však jeden podstatný rozdíl; ocelové lano nebo řetězy nejsou pružné, a rovněž nejsou ukotveny pomocí uzlů, které jinak trochu tlumí při zachycení pádu. Právě ocelová lana, ale třeba i svisle upevněné železné žebříky, jsou hlavním jistícím prostředkem na tzv.
Oproti ocelovým lanům nejsou řetězy uzpůsobeny ke kontaktu s karabinou. Například jištění přes vlečenou karabinu (tzv. „lanovka“) není na řetězech příliš praktické, karabina se nepříjemně zadrhává o jednotlivá oka řetězu, a postup tak není plynulý. Hrozí ztráta rovnováhy.
Na úsek řetězu mezi pevnými kotveními smí vstoupit jen jeden člověk. To proto, aby rozpohybováním řetězu nemohl strhnout dolů ze skály další lidi.
Dále můžeme v horách narazit na trvale osazené lano z umělých vláken, či dokonce na konopné lano. S těmito trvalými zajišťovacími prostředky opatrně! Je třeba pečlivě zhodnotit jejich pevnost, protože tyto materiály působením klimatických vlivů (teplota, vlhkost, UV záření) značně ztrácí nosnost.
Jedná se o náročnější techniku jištění, která je vyhrazena jen pro zdatné lezce, kteří musejí mít jasnou převahu nad terénem, musejí lézt s jistotou. Jištění lanem je jim při tomto způsobu jištění pouze jakousi poslední pomocí pro případ, že by zcela neočekávaně spadli ze skály.
tags: #jak #zajistit #stanoviste #s #řetězem #lezení