V tomto článku se zaměříme na to, jak opravit odpadní potrubí a přidáme užitečné tipy, které vám pomohou předejít budoucím komplikacím. Nejprve je nutné upozornit, že je zapotřebí si uvědomit rozsah poškození. Zejména u starého potrubí se bude nejspíše dále zvyšovat tím, jak trubky křehnou. V případě odpadů obvykle nebývá problém s lokalizací poškozeného místa. Prozradí jej mokrá skvrna.
Běžně se k opravám používá například samovulkanizační páska. Dbejte na to, aby bylo před jejím použitím postižené místo důkladně očištěné a suché. Možnou volbou je instalatérská páska. Z dalších materiálů, které se pro tyto případy hodí, lze podle zkušeností těch, kteří se o opravu odpadů svépomocí pokusili, použít i dvousložkový epoxidový tmel. Může to být v podstatě jakýkoli, obecně dobré zkušenosti jsou s produktem, který se prodává pod obchodním názvem DUOTMEL. Jiní radí, že se nemusíte problematické místo bát i utěsnit betonem. Tomu nepřekáží dokonce ani voda. Podobně se v mnoha praktických případech ukázalo být účinným řešením použití montážního lepidla, které je určeno na novodur.
Potrubí prakticky z libovolného materiálu můžete opravit i speciální opravnou objímkou. Použít lze na PVC, litinu, ocel i nerez. Objímka velmi dobře těsní a odolává vysokému tlaku, proto je výsledek velmi dobrý. Rychlé a nepříliš náročné opravy potrubí lze realizovat rovněž se speciální těsnící kapalinou. Tyto produkty pracují na bázi rozpuštěných minerálních krystalů.
Chcete-li opravu provést co nejefektivněji, je zásadní zjistit, jaký je důvod vzniku závady. Mezi hlavní faktory patří:
Rozpoznání problémů s odpadním potrubím je klíčové pro řešení problému. Zde jsou varovné signály, na které si raději dejte pozor:
Čtěte také: Maskování odpadové trubky
Oprava odpadního potrubí závisí na konkrétním problému, který řešíte. Pojďme se podívat na jednotlivé možnosti.
Povrchy ze dřeva a kovu se během používání opotřebovávají, případně v daném prostředí degradují, mění tvar, praskají… Tím nejen ztrácejí na kráse, ale poškozený předmět mnohdy přestává plnit požadovanou funkci.
Tmelů na dřevo je celá řada. Při výběru záleží na tom, co vlastně od tmelu budeme požadovat - zda potřebujeme tvrdý výplňový tmel, který vyplní velké praskliny, spáry a díry a který se dá dobře brousit, nebo tmel, který vyplní spáry, ale zůstává stále pružný. Ten se nedá brousit a většinou se používá na lišty kolem podlahy nebo pro ukončení spáry.
Při koupi je také potřeba zvážit, zda budeme chtít tmel po aplikaci přetřít, nebo ho necháme v jeho původním odstínu. Barevné tmely, jak brousitelné, tak i pružné, se prodávají v průhledných kelímcích (Soudal, Kitfortt, Clou a podobně), případně se podíváme na spodek kartuše, kde prosvítá odstín. V prodejnách bývají vystaveny i vzorky nanesených barevných tmelů, takže si budeme moci snadno vybrat.
Ať budeme tmelit jakékoli dřevo, platí, že musí být suché, vyčištěné a zbavené mastnoty. Na větší praskliny a díry jsou nejvhodnější tvrdé dvousložkové tmely - polyuretanové, epoxidové či polyesterové. K osvědčeným patří například Uniflex, bílý polyesterový tmel s bílým iniciátorem (složkou, která způsobuje vytvrdnutí). Při jeho použití pak nebude po přetření bílého tmelu lazurou, mořidlem nebo barvou výsledný odstín zkreslený, jako to bývá u tmelů s barevným iniciátorem (většinou bývá červený, platí to zejména pro tmely na kov).
Čtěte také: Kreativní řešení pro zakrytí odpadu WC
Tmelem lze v případě potřeby vytvarovat i hrany. Vypomůžeme si přitom lištou ze dřeva nebo z jiného materiálu, který obalíme igelitem. Na něj tmel nepřilne, a my tak vytvoříme hranu i při větší tloušťce vrstvy tmelu. Pokud tedy někdo uvažuje o zatmelení velkých prasklin, například v trámech, je to vhodná alternativa.
K výhodám dvousložkových tmelů patří rychlost vytvrdnutí, je ovšem nutné s nimi rychle pracovat. Oproti akrylátovým tmelům se po aplikaci nepropadávají. Vždy si připravíme jen takové množství tmelu, které budeme odhadem potřebovat - po natužení iniciátorem tmel ztvrdne a po vytvrdnutí ho můžeme rovnou brousit.
Při tmelení tvrdými tmely, které budeme brousit, necháme tmel vystupovat trošičku víc nad povrch. Pak ho bruskou nebo i jen ručně zbrousíme do roviny s podkladem. V každém případě ale bude opravené místo i po přetření nakonec vždycky trochu vidět, protože jde o jiný materiál nežli dřevo.
Jinou možností je použití akrylátových tmelů. Ty jsou už předpřipravené v různých odstínech. Musíme ale počítat s tím, že se tmel po aplikaci může částečně propadnout a že pak bude potřeba ho znovu nanést a po vytvrdnutí (pokud nejde o tmel, který zůstává stále pružný, například u dřevěných lišt) dobrousit do roviny.
Dělá se to tak, že po stržení břitem dláta či jiného ostrého předmětu dobrousíme tmel velmi jemným smirkem zrnitosti 200 až 350, namotaným na dřevěném hranolku. Pokud bychom brousili jen rukou, mohli bychom totiž znovu vytvořit dolík.
Čtěte také: Tipy pro zakrytí kompostu
Většinu akrylátových tmelů včetně těch v kartuších lze přetírat barvou. Pozor ale na záměnu se silikonovým tmelem v kartuších, který se běžně přetírat nedá.
Výhodou tmelů v kartuších je, že pokud budeme chtít vyplnit spáru nebo prasklinu do hloubky, dlouhým hrotem tmel vneseme daleko hlouběji než při zapravení špachtlí.
Tmel se osvědčil i v případech, kdy je potřeba zcela nahradit velmi poškozené části dřeva, například oken či dveří, tedy tam, kde bychom jinak museli hledat truhláře kvůli doplnění větší části uhnilého nebo degradovaného dřeva.
Chybějící část můžeme doplnit sami pomocí tmelu Dry Flex (můžeme si vybrat typ tmelu podle toho, kolik času nám zabere vlastní vytvoření chybějící části či více částí dřevěných lišt nebo vytvoření členitého reliéfu). Po vytvrdnutí můžeme takto opravený povrch mechanicky upravovat jako dřevo a také ho natírat.
Na poškozenou podlahu z prken či z parketových lamel nebo na opravu děr po nesprávném vrtání a podobně lze použít speciální tmely v podobě tyčinek v různých odstínech.
Tmel z tyčinky odkrojíme přiloženou umělohmotnou špachtličkou, přitlačíme ho na poškozené místo a necháme vytvrdnout. Po vytvrdnutí strhneme přebytečnou hmotu dlátem do stejné výšky jako je podklad, přebrousíme jemným smirkovým papírem a rozleštíme. Tímto materiálem můžeme opravit dřevěné zárubně, poličky či nábytek, aniž by se opravená místa vzhledově lišila.
Opravné tyčky jsou ve všech hobby marketech v různých barevných odstínech.
Truhláři díky svému nástrojové vybavenosti i díky svým zkušenostem postupují při tmelení trochu jinak. Pokud chceme ušetřit, obrousíme smirkem či rašplí podobný kus dřeva, abychom získali odstínově podobné piliny, a ty pak přidáváme do disperzního lepidla, například Herkules. Vytvoříme hustou kašičku a vyplníme poškozený otvor.
Tímto způsobem vytvoříme takřka stejný odstín, jen musíme počítat s tím, že se nám vrstva propadne a že budeme muset prohlubeň ještě znovu vyrovnat. Pak povrch přebrousíme velmi jemným smirkem do roviny. Samozřejmě před lepením poškozené místo vyčistíme a odmastíme.
Často dochází také k vypadávání suků ze dřeva. Pokud suk nechceme nahradit kusem dřeva, jako to dělají truhláři, ale chceme použít tmel, musíme z prohlubně odstranit případný výskyt smůly. Stačí ji vymýt nitroředidlem nebo acetonem.
Brusné či lakové tmely se už nevyrábějí, proto si musíme vystačit a akrylátovými tmely (případně velmi pracně shánět a draho koupit zahraniční výrobky).
Trochu jiný postup vyžaduje tmelení před nátěrem krycími barvami. Před lakýrnickými pracemi, zejména u velkých děr, se nejdříve provede základní podtmelení (tmely zahuštěným křídou aj.) a po řádném vyschnutí a vytvrdnutí celoplošné plné tmelení. Z důvodu rychlosti se používají akrylátové tmely, například Jubolin.
Tmelení kovů je náročné (známe jej z průmyslu či autolakoven) a zdraví nebezpečné kvůli odparu emisí. S menšími opravami si ale můžeme poradit sami, například máme-li promáčklou část karoserie auta, proláklinu v zárubni a podobně.
Poškozené místo řádně odmastíme a obrousíme, tím dosáhneme lepší přilnavosti tmelu než u naprosto hladkého materiálu. Na kov použijeme vyzkoušené polyuretanové, polyesterové či epoxidové tmely, s nimiž dokonce i velké nerovnosti, vrypy či díry můžeme s úspěchem srovnat do krásné roviny nebo zaoblit podle původního tvaru.
Velké díry prohlubně a podobně můžeme vyspravit pomocí podpůrné bandáže z jemného kovového pletiva (síťky z kovu, jako je například síť proti mouchám), které drží tvar. Vhodné jsou tmely, které obsahují skelné vlákno. Sice s nimi nedocílíme hladkého povrchu, ale zaplníme a upravíme nerovnost tak, že po vytvrdnutí můžeme pokračovat dalším tmelem.
Další postup volíme podle toho, jak se nám povedlo srovnat povrch - buď pokračujeme tmelem uni ( uniflot), nebo pokud je povrch docela pěkný, mírně ho srovnáme jemným tmelem. Po vytvrdnutí pak brousíme smirkem zamokra, tedy smirkem namočeným ve vodě, a zbrušujeme do rovné plochy. Opět si pomáháme rovnými pomůckami (korkovým špalíkem, gumovým špalkem a podobně. Někdy je třeba tmelení víckrát opakovat.
K dočištění pak použijeme stříkací tmel (pro drobné opravy si vystačíme se sprejem (Motip Dupli) nebo se stříkacím tmelem s plničem. Pak teprve přichází oprava lakováním.
Při větších opravách je ale i přes finanční zátěž lepší zajet do autolakovny a využít práci odborníků.
Tmel se skvěle hodí také na utěsnění prostupů nebo spojů konstrukce.
Velice rozšířeným názorem je, že dobře omítají pouze profesionálové. Skutečnost je však jiná. Pokud zvládneme dobře základy, můžeme za čas omítat stejně dobře jako oni. Na opravu malých prasklin, děr či otlučenin nám stačí trochu malty, tmel nebo kousky desky ze sádrové lepenky.
Moderní sádrové omítky jsou velikým přínosem pro usnadnění práce při omítání v bytě. Nanášejí se snadněji, rychleji tvrdnou a mají hladší povrch než vápenocementové omítky. K „suché stavbě“ pevných stěn můžeme zvolit sádrové desky. Využívají se k pokrytí hotových omítnutých stěn či ke stavbě nezatížených příček. U těchto desek se setkáme i se speciální úpravou vhodnou k malbě, tapetování, nebo mohou být použity jako základ pro nanášení omítky. Sádrové desky mohou zlepšit izolaci a stejně jako běžná omítka nám poskytují povrch pro výzdobu.
V dnešní době používáme dva základní druhy malty na omítku. První využívá jako pojiva cement a druhá sádru. Vápenocementovou maltu můžeme použít na vnitřní omítky, ale musíme počítat s tím, že dlouho tuhne a pokud ji nenamícháme ve správném poměru, špatně „chytá“ na podkladové zdivo. Sádrové malty rychle tuhnou. Dodávají se v suché směsi a pouze přidáváme vodu. Některé obsahují ještě vylehčující plnidla (např. vermiculit) a jejich zpracování je snadnější.
Stěny nahazujeme ve dvou vrstvách. První (silnou) označujeme jádro a vyrovnává nám nerovnosti stěny. Druhá (vrchní, slabší vrstva) se vyhladí do úplně rovného povrchu pro malování či tapetování. Před nanášením vrchní vrstvy je třeba jádro zdrsnit.
Budeme-li stěnu malovat, zpevníme povrch omítky základním nátěrem. Pro typ omítky je též důležitá savost stěny. Vysoce savé stěny (např. cihlová) rychle absorbují vodu a proto na jádro použijeme tzv. ostrou maltu. Beton, těžké tvárnice, sádrové desky apod. jsou méně savé a nahazují se „mastnou maltou“. Vrchní omítku nanášíme v obou případech.
Savost stěny vyzkoušíme nástřikem vody na zdivo. Pokud se voda ihned vsákne, je stěna silně savá. V případě, že voda stéká, jedná se o málo savou stěnu.
Před opravami (či omítáním) je nutné dobře připravit celou plochu. Odstraníme uvolněnou omítku, zbytek staré strhneme zednickým dlátem a paličkou. Poté plochu očistíme od prachu. Obnovíme drolivou maltu ve zdivu a zdrsníme hladké povrchy jako beton či stavební dřevo, aby na nich omítka držela. Do povrchu betonu vysekáme křížové záseky ostrým sekáčkem a natřeme jej PVA pojivem. Přes dřevěné části přibijeme na míru ustřižený tahokov.
Ve chvíli, kdy se voda vsákne do maltové směsi, pomalu a důkladně ji promícháme např. dřevěnou tyčkou. Vyklopíme maltu na kousek desky, rozsekáváme ji a převalujeme čistou zednickou lžící. Pokud se nám zdá příliš mokrá, posypeme ji suchou maltou a mícháme dál. V opačném případě si pomůžeme vodou a teprve ve chvíli, kdy má malta správnou hustotu, můžeme začít nahazovat.
Důležitá je i volba nádoby pro rozdělání malty. Na začátku bychom měli používat spíše kbelík a postupovat po menších plochách.
Úspěch závisí nejen na správné hustotě malty, ale také na rovnoměrnosti omítání (nahazování omítky). Suchou maltu promícháme s vodou, aby vznikla hustá kaše bez hrudek. Povrch omítky nám může poškodit špína či úlomky zdiva. Pro zvládnutí nahazování musíme umět nabrat maltu na maltový talíř, odebrat ji z talíře zednickou lžící a nanést (nahodit) na povrch stěny.
Pro drobnější opravy omítek stěn a stropů využijeme celulózový tmel. V těchto případech nemusíme strhávat celé plochy, malé díry a praskliny stačí zaplnit tmelem a uhladit. Tmely se dodávají v tubách, plechovkách nebo jako prášek, který se rozdělá s vodou na hustotu krému.
Problémy bývají velice často s rohy stěn, které se snadno odlomí. Naneseme tenké vrstvy tmelu až nad povrch stěn a po zatvrdnutí obrousíme do požadovaného tvaru. Povrchové oděrky vyplníme jemným vrchním tmelem, který naneseme na povrch a rozetřeme širokou stěrkou. Poté přebrousíme a vznikne hladký povrch.
Popraskaný strop ze sádrových desek natřeme silnou vrstvou stěrkové nátěrové hmoty. Tmelící hmotu rozděláme jen v množství, které stačíme zpracovat za čas uvedený v návodu (kolem 30 minut), jinak by nám ztuhla.
tags: #jak #zakrýt #díru #po #odpadu