Jaké můžou být nesrovnalosti v přírodě při hře

05.03.2026

Jedna z nejdůležitějších zásad pro survivalisty, preppery všech forem a další osoby řešící aktivně svoji bezpečnost je „vždy se rozhlížejte okolo sebe“, „zůstaňte v kondici žlutá“ a „buďte si vědomí okolí“.

Vždy to znamená totéž, zůstaňte si vědomí současného stavu okolí a vědomi toho, co se děje okolo vás. Zůstaňte situačně povědomí.

Bez vědomí si okolí a a vnímání té informace, jenž vás upozorní na to, že se blíží hrozba, nebudete schopni na ni reagovat, dokud nebude již přímo před vámi.

I když vám řada lidí a příruček radí, že musíte zůstat vědomí si vždy svého okolí, již málokdo se zabývá skutečně tím, jak toho dosáhnout.

V tomto článku se to pokusíme napravit a povíme si, co to znamená, být si vědomí okolí i to, jak toho dosáhnout v praxi konkrétními praktikami ve vašem běžném životě.

Čtěte také: Sazba DPH pro dřevěné odpady

Situační povědomí je praktika sběru a vyhodnocení informací poskytnutých okolím a lidmi okolo vás a to v rámci detekce možných a okamžitých hrozeb, ať jsou již od lidí nebo nikoliv.

Bez situačního povědomí tak nebudete schopni reagovat leckdy ani na ty nejvíce patrné hrozby dokud již nebude příliš pozdě.

Moderní doba přináší nečekané útočníky a cíle, jenž vás mohou mít v hledáčku. Jen proto, že je někdo těhotný, mladý, malý, starý, … nemusí to nutně znamenat, že se od něj nedočkáte žádné hrozby. Nudící se moderní mládež je dobrým příkladem.

Měli byste vědět to, že drtivá většina ze všech moderních civilních lidí existuje za takřka totální absence situačního povědomí na jejich straně.

Jinými slovy, kriminálníci aktivně hledají a sledují ty, jenž toto vědomí postrádají a jsou laxní, pročež tedy i jejich nejsnazší kořist.

Čtěte také: Kompostování krok za krokem

Víme tedy, že musíte zůstat vědomí. Co to znamená tedy? A jak toho dosáhnout?

Hra jako fenomén

Hra je podle Johany Passerin fenomén, jehož prostřednictvím se mohou učit děti i dospělí.

Inspiraci našla u německého přírodního pedagoga Rudolfa Hetticha, který vymyslel termín „prahra“ a popisuje jej jako neopakovatelné stádium her, které nepotřebuje žádné pomůcky ani pokyny dospělého, což často připomíná na svých kurzech i v Čechách.

„Hra je jako voda. Můžeme na řece postavit mlýn a využít její energii k umletí mouky nebo k pohonu turbín a výrobě elektřiny, ale nemůžeme říci, že voda je nástrojem k mletí mouky nebo výrobě elektřiny.

Hra je živel. A také je to jazyk, který má i svou gramatiku.

Čtěte také: Škoda a emisní normy

Hra je potřeba a touha člověka potkat se se světem, symbolicky se spolupodílet na jeho stvoření, prožívat se skrze to setkání.

Setkat se se živly, s prostorem a časem. Hra je zacházením se symboly.

Hra je vždycky spojená s představivostí a s vnitřním jazykem.

V dospělosti, pokud si hru jedinec uchová a dál ji kultivuje, se projevuje jako umění.

Umělci jsou lidé, kteří si uchovali odvahu projevovat hru navenek,“ říká Passerin.

Společný základ hry

Můžeme pozorovat nějaký společný základ, který při hře platí pro všechny děti?

Můžeme odhalovat zejména vlastnosti jejího procesu. Patří mezi ně určitě spontaneita, kreativita, inspirace, všímavost, interakce s prostředím, hluboké soustředění.

Hra vychází z vnitřní motivace a zároveň je inspirovaná prostředím a lidmi.

Hra je dítětem iniciovaná a řízená činnost, tedy vyžaduje vlastní aktivitu, soustředění, pozornost.

Také je důležité říct, že svobodná hra, aby byla svobodnou hrou, potřebuje určité podmínky: bezpečí, důvěru, hranice.

Když nejsou splněné, když například schází bezpečí, nemůže přijít ponor do hry, nemůže se rozvinout její stvořitelský aspekt.

Nedostatečný prostor ke hře

Co se s dětmi může dít, když nemají dostatečný prostor ke hře?

Děti si vždy budou snažit hrát. Ovšem můžou narazit na nedostatečný prostor ke hře.

Buď je to nepodnětné prostředí, dejme tomu betonová džungle sídliště, a tam jsou nám následky dost dobře známy.

Děti se snaží využít, co je k dispozici, hledají jakoukoli skulinu, snaží se narušit, nabourat jednotvárnost, která je frustrující.

To samozřejmě vyžaduje extrémní energii a projevuje se to jako sociálně patologické jevy, někdy je to útěk do virtuality nebo k extrémnímu zkoumání hranic.

Do cesty přirozeným hrám se staví čím dál častěji i časové limity. To se děje zvláště, když rodiče veškerý čas dítěte dopředu strukturují.

Vždyť přece nuda už téměř vymizela z našich životů. A kde není nuda, není ani potenciál pro vznik něčeho nového, pro vlastní vůli.

Jak dětem prostor poskytnout?

Jak tedy dětem prostor poskytnout? Co musíme vzít v potaz?

Podmínkou pro hru jsou laskavé hranice, které vytvářejí bezpečí.

U dětí předškolního věku jsou také důležití průvodci, kteří přinášejí inspiraci.

Bylo by velikým omylem si myslet, že stačí pouze příroda, která vše vyřeší. Když chybí průvodce, děti nemají dostatečný prostor si hrát, protože nemají stoprocentní bezstarostnost, kterou jim přinášejí hranice.

To se týká především předškolního věku. Samozřejmě s přibývajícími léty a s narůstající schopností představivosti roste i potřeba a dovednost hrát si o samotě, bez přímé přítomnosti dospělých, potřeba objevitelských cest, potřeba testovat hranice.

I předškolní děti potřebují alespoň křoví, kde se mohou schovat, chtějí možnost vyjít za hranice zahrady, samy dojít na nákup.

Krásným popisem ideálních podmínek pro hru je kniha Děti z Bullerbynu nebo My děti z Ostrova Saltkråkan.

Spíš jsou tedy pro hru omezující nedostatečné podmínky než prostorové dispozice?

Ano, větší překážkou je nedostatek inspirace, příliš úzké hranice (betonové sídliště) nebo žádné hranice, když jsou děti ponechány samy sobě, nedostatek nestrukturovaného času nebo úplná absence rytmu a řádu.

Obě krajnosti jsou špatné, což mimochodem neplatí jen pro hru, ale ve výchově obecně.

Jedním z největších zabijáků svobodné hry jsou ovšem média. Dítě se vždy bude snažit prorazit a získat si pro sebe prostor pro hru, ale časem to začne vzdávat.

Nejhorším následkem je pak ztráta vnitřní motivace, ztráta vůle. Ztráta toho postoje „dělám, co chci a chci to, co dělám!” - který je tak důležitý pro život.

Hra je prostě svobodná, nelze ji dát. Lze pro ni vytvářet vhodné podmínky nebo při jejich hledání dětem nepřekážet.

Dítě se vždy bude snažit prorazit a získat si pro sebe prostor pro hru, ale časem to začne vzdávat.

Důležitost hry pro děti

Proč je pro děti hra nesmírně důležitá? A do jakého věku dítěte, pokud se to dá sledovat?

Bohužel stále ještě přetrvává názor, že hra patří do školky, možná k prvním pěti letům života. Pak už přece podle většinového názoru nastupuje příprava na školu a dál už je to ztráta času.

Až přijdeme na to, že hra a hravost je důležitá nejen v dětství, ale v celém životě, pak ve školách přibude uměleckého vyučování, ručních prací, řemeslné a zahradnické činnosti, divadla, zpěvu a všeho, kde je možné více než jedno jediné správné řešení a kde je vyloučeno jakékoli testování a hodnocení.