Malá filosofie člověka od Jana Sokola: Recenze a zamyšlení

Kniha Malá filosofie člověka od Jana Sokola vznikla ze souboru přednášek určených studentům Filosofické fakulty Karlovy univerzity. Tyto přednášky jsou ale koncipovány neakademicky, takže řeči autora porozumí i úplný laik, který s filosofií jako vědou dosud neměl co do činění. Proto autor soubor těchto přednášek doplnil do uzavřeného celku a vydal knižně.

Že je to knížka úspěšná není sporu, dočkala se několika reedicí. Je psána čtivě, autor příliš nepoužívá odbornou terminologii. Je to sice na úkor "vědeckosti", ale pro vědce zabývající se filosofií knížka určena není. Velkou předností textů je srozumitelnost, takže po knížce může sáhnout bez obav i široká veřejnost. Může ale posloužit i pro střední a vysoké školy jako úvodní materiál pro kursy filosofického myšlení.

Autor se nepouští do hlubokých filosofických sentencí, tak jak je známe z cíleně zaměřených učebnic, nezabývá se ani jednotlivými filosofickými školami a směry. Snaží se uvažovat nad věcmi, které člověka obklopují v běžném dni, s nimiž se setkává při své pouti životem. Je zřejmé, že pokud se stane vnímavému a lačnému čtenáři tato publikace branou do filosofie, dalších pramenů se dopídí sám; ostatně závěr celé knížky tvoří pěkná řádka doporučené literatury.

Publikace je vlastně složena ze dvou samostatných dílů - Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Druhá část obsahuje nejběžnější filosofické pojmy a velmi vhodně tak doplňuje celé dílo a čtenáři usnadní orientaci v neznámých vodách.

Stručný obsah některých kapitol

Soubor tvoří 32 volně navazujících kapitol, v nichž autor postupně uchopuje jednotlivé kategorie, pohrává si s nimi a pak je klade jako na sebe navazující dílky stavebnice, která se jmenuje člověk a jeho svět. Na závěr každé kapitoly předestře čtenáři několik otázek, či lépe řečeno témat k zamyšlení. Nutí tak poctivého čitatele k nejen zopakování si probraného tématu, ale i k vlastním úvahám a vytvoření vlastního náhledu. A to je vlastně cílem knihy - naučit čtenáře nejen "něco o filosofii", ale umět filosofovat!

Čtěte také: Ochrana přírody a role člověka dle Jana Sokola

• Filosofie: mezi vědou, uměním a mýtem. Počátek filosofování je údiv. Jak se vyvíjí vysvětlování světa. Vztah mýtus - filosofie - věda.
• Jak vidíme a slyšíme. Člověk si barevné body na sítnici spojí v celek, mozek dokáže rozpoznat a domyslet i chybějící část. Proto se občas zmýlí. Podobně je to i u sluchu - z několika tónů rozeznám píseň. Za normálních okolností člověk vnímá zvuk i obraz dohromady (např. rozhovor = hlas + pohyb rtů), není-li obojí propojeno, je "něco v nepořádku". Zrak a sluch jsou smysly "na dálku", ostatní "na blízko".
• Vnímání a pozornost. Člověk je stále zahrnován podněty, dokáže si ale z nich vybrat jeden (či několik), ostatní pomíjí. Nazýváme to zaměření, soustředění a pozornost. Agresivní podněty, nebo jejich přílišné množství nás dokáže otupit.
• Jazyk a myšlení. Myšlenka či nápad přichází nejdříve "beze slov". Poté nastupuje jazyk, pojmové myšlení, které dokáže nápad zjasnit, artikulovat.
• Řeč jako hra. Jazyk se skládá z formální stránky a stránky významové. Nejvlastnějším místem jazyka je řeč, ať monolog, či dialog. Podobá se tak hře, která je spjata s životem. Rozhovor jako hra je živelný a spontánní, podléhá ale jistému souhrnu pravidel a možností.
• Vědění a věda. Vědět znamená nejen něco poznat a být o něčem přesvědčen, ale i být si jist, že své přesvědčení dokážu obhájit. Smyslové vnímání - okolní svět vnímáme smysly, ale obraz o světě si tvoříme úsudkem - ten může ale být mylný. Jiná možnost poznání je rozumové poznání - bez účasti smyslů. Rozumové poznání je základ vědy - cíl: pravé a jisté poznání a porozumění.
• Pravda. Pravda se snaží proniknout k předmětu poznání. Na pochopení pravdivosti a pravdy poznání se zakládá étos vědy. Je nutná nezaujatost. Pravda ale může mít různou cenu v různý čas. Feuerbach: „já nemám pravdu, pravda má mne“ - nemám ji ve svých rukou, neurčuji pravdivost; hledám ji.
• Příroda. Vymezení přírody: svět venku, který lidé nevytvořili a kde nejsme doma. Pragmatický přístup k přírodě - zdroj surovin - nevratný proces ničení přírody. Romantický přístup - návrat k přírodě, ta už ale není taková jako dřív, podléhá stále více civilizaci. Lidstvo se v budoucnu bude muset omezit.
• Text a výklad. Základní podoba řeči je rozhovor, řeč ale figuruje i v psaném textu. Pozbývá ale některé prostředky, které mluvenou řeč provázejí - gestikulaci, mimiku, tón hlasu. Psaný text proto může být pochopen špatně. Opětný výklad (hermeneutika) se snaží najít původní význam textu. Důležitou roli hraje zaujatost či nezaujatost čtenáře. Psaný text může být psán i záměrně tak, aby čtenář byl nucen hledat v něm hlubší smysl (básnická tvorba).
• Město. Město je umělý svět, vytvořený lidmi a vyčleněný z přírody. Dříve bylo město jako centrum obchodu a politické moci, později dalo vzniknout kultuře, demokracii, právu, vzdělanosti atd. V 19. století města provází industrializace - stěhování nemajetných námezdních sil. Druhá polovina 20 století naopak znamená částečný odliv obyvatelstva do satelitních sídlišť. Město vyžaduje spletitou a vyváženou organizační a technologickou síť. Vztah k venkovu - město a venkov nelze sloučit. Město i venkov jsou na sobě závislé.
• Člověk a svět. Člověk povstal z přírody, ale vyčlenil se vůči ní, vyčlenil se vůči okolnímu světu. Současný postmoderní člověk je k přírodě stále bezohledný. Civilizace neví jak dál, nezná řešení dalšího vývoje. Úkolem filosofie je upozorňovat na tento stav, ukazovat všem, že je kolem nás spousta věcí, nad kterými se máme a musíme zamyslet.

Vlastní úvahy nad vybranými tématy

Dítě jako nejlepší filosof?

Jan Sokol ve svých úvahách často zmiňuje malé děti, srovnává jejich chování s chováním dospělých nebo se na nich snaží demonstrovat antropologický vývoj člověka. Staví mezi dítě a dospělého jedince jakousi hráz. Hned v první stati naznačuje, že nejlepší filosof je asi dítě, protože se všemu diví, vše je pro ně nové. Časem ale si na věci začne zvykat a v dospělosti má tendenci spíše "dívat se na cestu, než pozorovat hvězdy".

Cožpak ale jsou všichni dospělí takoví? Cožpak každý znás se stará jen "o to své", aby měl co jíst a kde bydlet a nad ostatními věcmi příliš nehloubat? Vždyť přece každý z nás zůstává více či méně i v dospělosti dítětem - a ten, komu je dáno po celý život umět se radovat z maličkostí, hrát si a žasnout nad drobnostmi může být opravdovým filosofem, i když nemá filosofické vzdělání. Zůstal totiž divícím se dítětem, je ale navíc vybaven poznáním a vědomostmi, díky nimž může svůj údiv prohloubit a rozvinout smysluplným směrem.

Pouze malé dítě si prý všimne oprýskaného stropu a dovede si ve své fantazii oprýskané místo připodobnit k nějaké věci, zvířeti. Dospělý dle pana Sokola vidí pouze oprýskaný strop. Ale co například umělec, který oprýskaný strop "dooprýská" a doplní tak, aby vzniklo umělecké dílo? Není to důkaz toho, že dítě žije v některých z nás stále? Není přece pravda, že jedinec, jakmile dospěje, ztrácí schopnost hry "na něco". Jen je jeho hra rozvinutější a důmyslnější.

Pan Sokol tvrdí, že krabička v mysli dítěte v určitý okamžik může být lodí, či automobilem. Dospělý ale prý stále jen vidí krabičku, která v rukou dítětě představuje loď. Není tomu tak, vždyť stačí vzít druhou krabičku, prohlásit stůl za moře a ke hře se připojit - v tu chvíli skutečně stůl je moře, krabičky jsou lodě a zápalky dělové koule, které střílejí vojáci na piráty. Je to přece jen otázka pojmů a jejich pojmenování.

Dítě nejprve vydává různé zvuky a postupně, jak poznává řeč, určité zvuky používat přestane. Dadaismus dvacátých let se snažil vymanit se z fonetického systému jazyka a používat ony zvuky, které zdánlivě dospíváním upadly v zapomnění.

Čtěte také: Sokol lovecký v přírodě

Nesouhlasím proto s panem Sokolem a domnívám se, že nejen dítě, ale i dospělý může být šťasten při žasnutí nad maličkostmi i celým vesmírem tak, jak nad ním žasnul když byl dítětem. Což ostatně, jak bylo řečeno, je prazáklad filosofie.

Hra

V desáté kapitole se autor zabývá hrou. V zásadě s jeho vývody souhlasím, dovolil bych si jen kapitolu doplnit o své poznámky. Hned v úvodu je zmínka o tom, že člověk provozuje hru od nepaměti. Odkdy si ale člověk může dovolit (v dospělosti, viz níže) hru provozovat? Dokud v prehistorických dobách měl prapředek člověka celý den starost jen o to, jak se uživit a jak zachovat rod, na hry čas nezbýval. Jakmile ale člověk dospěl ve svém vývoji ke stadiu, kdy začal produkovat nadhodnotu, stala se hra přirozenou součástí jeho života, začala též vyplňovat čas odpočinku.

Ve stati o hrách mi chybí alespoň náznak základního rozdělení her. Já bych hry rozdělil na:

• dětské (děti si hrají "na něco" - na maminku - příprava na budoucí život)
• hry dospělých - vyplnění volného času, sebezdokonalování
• v češtině neodlišitelná kategorie "hra na hudební nástroj". Použijeme-li krásné archaické slovo "housti na něco", pak nám hra na hudební nástroje z množiny her vypadne.

Pan Sokol ale hru ve smyslu "soupeření" s hrou na nástroj směšuje, což je dle mého soudu zavádějící a celou kapitolu znejasňující. Taktéž do množiny her počítá hry divadelní a sportovní klání. Myslím, že tato kapitola by si zasloužila rozdělit minimálně na dvě samostatné; v jedné se zabývat hrou ve smyslu soupeření dvou stran (ale i sám se sebou) a ve druhé hrou z hlediska kultury.

Hráč, který nebere hru s plným nasazením hru jen kazí... Ano to je pravda, chybí mi zde pro objasnění příklad - uvedu tento: Hraje-li se mariáš o peníze, všichni hrají soustředěně a snaží se vyhrát. Hraje-li se však o zápalky, soustředění opadne, hráči začnou nesmyslně riskovat a hrát tak, jak by si v prvním případě hrát nedovolili.

Čtěte také: Informace o Sokolském pobytu

Pan Sokol dále uvádí, že cílem hry, kdy hrají proti sobě dva hráči, je porazit soupeře. Dovolím si nesouhlasit. Hra přece může být hrána i pro samu radost ze hry, bez ohledu na výsledek! Vždyť z porážky si vnímavý jedinec dokáže odnést poučení, či dokonce ještě větší chuť do příští hry. Z poučné prohry se přece dá vytěžit mnohem více, než z levné výhry. V oddíle o hrách mi dále chybí zmínka o Komenského okřídleném rčení "Škola hrou".

Nesouhlasím též s páně Sokolovým striktním oddělováním hry od skutečného života. Hra a práce se přece může prolínat! Zjevně to lze pozorovat u badatelských profesí, kdy bez doslova "hraní si s nápady" se práce stane jen mechanickým bezinvenčním zkoumáním. A o umělecké práci nemluvě.

Ve zmínce o pravidlech se pan Sokol dotýká hudby a uvádí, že hudba má svá přesná pravidla a jejich porušení vede spíše ke ztrátě přehlednosti. a běžnému posluchači zní nelibozvučně. Není tomu tak. Hudba, jako každý jiný obor, se vyvíjí a hledají se nové a nové postupy. Mnohé z nich skutečně jsou slepými uličkami, které upadnou v zapomnění. Nicméně některé se osvědčí a stanou se dokonce standartem. Jako příklad uvedu, že do určité doby platilo přísné pravidlo, že hudební pasáž (sloka) musí mít sudý počet taktů. Pak ale Paul McCartney napsal skladbu Yestrday, která je psána na taktů sedm. Zní snad někomu Yesterday nelibozvučně? Stejně tak dnes posloucháme mnohé jazzové skladby v pětičtvrťovém rytmu, což bylo dříve naprosto nemyslitelné.

Na závěr zmíním ještě jeden omyl pana Sokola, když tvrdí, že v každé hře jeden z hráčů začíná a druhý odpovídá. Když už tedy pod pojem "hra" zahrnuje jak sport, tak hudbu, nemůže si toto apriorní tvrzení dovolit. Ve sprintu startují všichni soupeři v jeden okamžik a v hudbě právě přesný nástup všech nástrojů je jeden z aspektů určujících kvalitu ansámblu. Hudební skladby, kdy jeden nástroj začíná a druhý se ho snaží odpovědí přetrumfnout jsou spíše raritou a slouží spíše ke zpestření produkce. Nehledě na hry, které si člověk může zahrát sám se sebou - například luštění křížovky.

tags: #jan #sokol #malá #filosofie #člověka #příroda

Oblíbené příspěvky:

• Program školy v přírodě v Blansku
• Více o kriticky ohroženém nosorožci bílém
• Kampaň "Plast je past" a boj proti plastům
• Kompostér na trávu: Průvodce výběrem
• Brána do fascinující krajiny