Jarní příroda v básních: Analýza díla Jiřího Pištory

09.04.2026

Tato práce se věnuje básnickému dílu Jiřího Pištory - jeho publikovaným i nepublikovaným básním. Diplomová práce si klade za cíl pohlédnout na Piaštorovu poezii jako na celek a pokusit se vysledovat tematické a motivické posuny, ke kterým v jeho poezii dochází. Cílem je vyzdvihnout ty motivy, které Pištorově poezii dominují a potažmo ji také scelují.

Tematicko-motivická analýza prokázala, že Pištora byl spíše básníkem monotematickým a k motivickým posunům v jeho poezii docházelo minimálně. Jeho poezie tvoří uzavřený celek bez výraznějších tematických a motivických proměn.

Častěji se objevujících témat a motivů a zjistit, zda u nich dochází k výrazným motivickým posunům. Jde především o lyriku reflexivní, existenciální, přírodní a milostnou. Čas, existenciální úzkost, samota a vzpomínky. Čas a osud.

Piaštorova tvorba je činností stále je, srovnávána s poezií Oldřicha Mikuláška, je zařazeno okrajové srovnání Piaštorových básnických textů s básněmi Oldřicha Mikuláška. Hlavním cílem práce je ale rozbor básnických textů Jiřího Pištory.či naopak zůstávají neměnnými. času a motivům existenciálním.

1. Básnická generace 60. let

Patřil k početnou skupinou mladých básníků. autoři šedesátých vstupovali do literárního života. Pro tyto autory byla válka spíše jen vzpomínkou, přesto do života některých z nich vstoupila hlouběji. Tak tomu bylo i u Jiřího Pištory, jehož otec byl popraven v Pardubicích za heydrichiády. časů budoucích, což se promítá i v jeho verších. Mladí autoři měli v té době cestu otevřenou a nakladatelství Mladá fronta pro ně zřídilo samostatnou edici nazvanou Mladé cesty, Československý spisovatel přichystal almanach Mladé víno (1961) a v roce 1963 vychází v Brně Almanach Tvář věnující se tvorbě mladé generace. Kromě Jiřího Pištory mladou básnickou generaci šedesátých let představovali například Josef Hanzlík, Petr Kabeš, Karel Tomášek, Ivan Wernisch, Jiří Gruša, Antonín Brousek, Marie Červenáková aj. Z let vydaných debutů jsou léta 1961, 1963, 1964 1969.

Čtěte také: Jarní příroda a květy

Jiří Holý charakterizuje generaci mladých autorů 60. let jako skupinu lidí, která již nebyla formována zážitkem války natolik jako jejich předchůdci, tj. účastnila únorového převratu ani na straně vítězů, ani poražených. část byla ušetřena iluzí. V dílech těchto mladých autorů tedy nenajdeme patos ani sebedůvěru. Jejich díla se podle Holého nesnaží proměnit svět, spíše jim jde o to pročíst ho. né generaci (např. ve své publikaci Na tvrdém loži z psího vína zmiňují poprvé Piaštorovo jméno v kapitole věnované 50. létům, když hledají odpověď na otázku, kterou si již v polovině 60. kem, přestože byla šedesátá léta ve znamení větší volnosti a svobody, nežli léta předcházející, nebyl nástup nejmladší básnické generace snadný a bezproblémový. První analýzy této skupiny básníků narozených ve 40. článku U hranic staré a nové poezie, ve kterém se mimo jiné zaobírá Piaštorovou druhou básnickou sbírkou Země přibližných. nosti a jejich poezie je neměnná. část mladé básnické generace, které se podařilo sebe a svou poezii zvýraznit natolik, aby se stali jakýmsi zástupným pojmem za generaci celou.

1.1.

článku Generace sirotků i Marie Langerová. autoři šedesátých let objevily takové básnické sbírky, které znamenaly přechod od poetiky básníků Května k hledání nového výrazu, nových témat a hledisek. V tomto období podle ní sehrála významnou roli například sbírka Lampa Josefa Hanzlíka. nými osudy a šokovaný pohled na svět. Vzpomínky na mrtvé a válku se však objevují i v dílech mnoha dalších autorů, nejen básníků (například Vlastimila Miloty, Václava Honse, Antonína Přidala, Vladimíra Kafky aj.). Podle Langerové je tedy pro básníky šedesátých let typická smyslovost spojená s potřebou uchopení vnějšího světa, která postupně přenechává místo reflexi a průzkumům básnického jazyka. ná. i Vladimíra Holana. článku se zaobírá Langerová i dílem ostatních básníků, jako např. i Zbyňka Hejdy.

1.2.

začátku 60. začátku 60. let věnuje Dobrava Moldanová. časopisu Tvář odlišná od těch, kterými se staly ve druhé fázi svého vývoje, tedy v době, kdy byl jejich prominentním autorem Václav Havel. začátku 60. let. Upozorňuje ale také na to, že se tato mladá generace v letech sedmdesátých a osmdesátých jako by rozplynula. ní vlny projevovaly už na přelomu 50. a 60. let, kdy se objevily debuty Jiřího Pištory, Jany Štroblové, Jiřího Gruši, Josefa Hanzlíka a jiných. časopis Tvář. časopisu pro mladou literaturu, Května. čela redakce Tváře se dostal básník František Vinant a jako redaktoři byli ustanoveni básníci Jiří Pištora a Jiří Gruša. článek nazvaný Tvář Tváře a jeho autorem byl Jiří Gruša. lenské funkci umění. časopisem samým. ovalo, že se hlásí ke slovu generace, která nebude konformní se stávající kulturní politikou. Je jí také nutno přiznat, že to byla generace, která svou tvář hledala poměrně těžko. časopisu pro mladou literaturu . článku se autorka vrací k mladým básnickým debutům. čet těchto debutů byl rekordní, ale že v žádném případě nereprezentovaly pouze jednu generaci; uvolněná politická atmosféra umožnila například i některé opožděné debuty (Jan Zábrana, Emil Julián). často uhranuti poetikou poezie všedního dne a jejím tázáním se po smyslu věcí všedních . stit okolní svět. ni. Podle Moldanové tedy nebyli mladí básníci lidé, kteří by věřili, že systém lze reformovat zevnitř, jak o to usilovala generace Května, ale chtěli se od něj odpoutat. Vyslovili jen pocit, který byl pouze rozostřený. Na druhé straně však Moldanová poukazuje na fakt, že byli v tomto směru od února 1948 prvními, kteří se o něco takového pokusili. eni, a díky tomuto spojenectví se velice rychle profilovali.

2.

českou veřejnost již svou první sbírkou Hodiny v řece, která byla vydána v Československém spisovateli v roce 1961. V pozdní prvotině rozpoznáváme básníkovu tendenci klást sobě i svému okolí otázky týkající se podstaty lidského bytí a neschopnosti ovlivnit svůj osud. Cestu k jejich možnému zodpovězení Piaštora spatřoval především ve věcech zdánlivě prostých, přesto však zásadních. ček. uje tematický a motivický rozsah celé sbírky. čas; to všechno jsou prvky, které sjednocují báseň za básní. Ve verších Jiřího Piaštory ožívá příroda a lyrický subjekt hledá odpovědi na otázky o podstatě našeho života a našeho souznění s přírodou. člověka i země. často plné přírodní symboliky. člověkem. nice. částí nás. Příroda se pro něj stává místem k inspiraci i meditaci: Za cestou vyšlo pole lun. nem dýchat, / natož / mluvit dál. Touží po splynutí s přírodou: Tak je mi krásně, / že bych se dal k ptákům. Ve svých verších rád zachycuje především podzimní přírodu, která tak koresponduje s melancholií lyrického subjektu. To podzim nese v korunách stromů vzpomínky a tíži osudu. častější motivy živlů v Piaštorových básních. člověka (železo, zdi, dlažba aj.). A tak se mění i prostředí básní, střídají se popisy přírody s popisy města, které ale neztrácí na kráse. člověka, jenž si před okolním světem staví ochrannou zeď. častá je také personifikace přírodních živlů, i když otázkou zůstává, do jaké míry se jedná o personifikaci. Voda (popř. i vítr představují v podstatě živou přírodu. Pro Piaštoru je ale i dřevo živým nástrojem přírody. člověk. často doprovázejí melancholické metafory. ver v říjnu je podzim místo obvyklého přirovnání ke stáří představován depresí a trýzní duše. Dřevo a voda jsou v Piaštorově poezii atributy života a zachyceny jsou i jejich proměny. člověk a jeho sepětí se zemí, list padne na listí a zní to, jako když praská v kloubech světla , síla toku vody, která odnáší vše, co zkříží cestu, to vše hraje pro Piaštoru důležitou roli. Výraznou symboliku v sobě bezesporu nese i hojně užívaný motiv ptáka. ních významech volnosti, svobody a nespoutanosti se pták v Piaštorových básních proměňuje také v srdce, a to v srdce lyrického subjektu. člověka.

2.2.

Existenciální tíseň a snaha postihnout podstatu lidského bytí jsou charakteristickými rysy Piaštorovy poezie. Projevují se opakováním otázek, které iniciuje sám lyrický subjekt a které mnohdy přesahují schopnost lidského vnímání. nosti, marnosti lidského konání a nihilismu: Zeptej se slunce, kam jde / & Podívej se ještě a zeptej se listí, / kam padá. Další významnou otázkou, na kterou se Piaštora neustále snaží nalézt odpověď, je otázka, zda existuje Bůh. času, nebo je jeho pánem? S tímto nosným tématem polemizuje především ve stejnojmenné básni Hodiny v řece. Ale ty hodiny v řece, / pane, / od toho raději dál. Podobně jako Boha však Piaštora apostrofuje i měsíc srpen v básni Ořechy: My přece všichni, srpne, / máme v hrudi ořech. čtenáře však nutí dosadit místo oslovení srpne, pane. času, se stává dominantním ve většině básní. Stejně jako v názvu sbírky objevuje se i v názvech básní. často zdrojem existenciálně stísněných básnických obrazů. čas byl neomezeným vládcem. čas řídí naše životy. časem dokáže pak soupeřit snad pouze přírodní živel v podobě vody: a voda, / voda to pořád bere do ruky . Snad pro její nespoutanost, nezkrotnost, nepředvídatelnost a sílu. Za zamyšlení stojí i samotný název sbírky Hodiny v řece. času a přírodního živlu v podobě vody, tedy spojení dvou Piaštorových typických motivů. Pohyb v síle, spojení síly a moci. člověka, voda přírodu. čas je pro Piaštoru především synonymem ztráty, neschopnosti pozměnit svůj osud a uvědoměním si vlastní smrtelnosti. ver v říjnu , je právě o půl nebe po dešti . Hojně je užíváno i spojení nic než , kterým jako by Piaštora sděloval jen prosté věci, které pro nás na první pohled nemají žádný význam. Na pohled druhý jsou to ale věci, které tvoří podstatu všeho. činností, ale i těch velkých , ze kterých se stávají dějiny . ným; a možná to tak bylo / a možná jinak , budoucností a minulostí. člověkem a také Bohem. člověk a odměňují všem stejně spravedlivě podobně jako Bůh. částí našich životů, nelze je ignorovat ani ovládat. čas dává našemu životu řád a zároveň nás nutí plánovat budoucnost a vzpomínat na minulost, která je nenávratně pohřbena na dně moře : Víte, co je to dvacet let?

Čtěte také: Jarní inspirace

2.3.

Již ve své první sbírce se Jiří Pištora stává básníkem milostným. Jeho vyznání jsou spíše bolestného rázu a láska na sebe bere podobu lítosti. Bolest vychází především ze ztráty lásky a odchodu milované ženy. nou krásu si uvědomujeme až ve vzpomínkách. Vykoupením z existenciální tísněnosti a strachu je vztah dvou lidí a jejich vzájemná láska. Všem milostným básním dominuje báseň Stisk. času je tolik typickým ohlédnutím, rekapitulací. Jsem rád, / protože jsme spolu viděli slunce a města, / protože jsem tě slyšel vykřiknout, / když jsi uklouzla v peřeji. čekala. se omlouvat, / že táhlo v suterénu, / v mém životě to taky pořád táhne& Přes melancholické ladění pramenící ze ztráty milované ženy však Piaštora v žádné ze svých milostných básní na lásku nerezignuje. člověka vytrhnout z šedi a stereotypu a zasáhnout srdce i mysl. ně žili. Se svou pozdní prvotinou se Jiří Pištora zařadil po bok těm autorům, kteří kladou důraz na smyslové působení díla. ného básníka. Vše, co autor vkládá do veršů své prvotiny, neopouští už ani ve svých dalších sbírkách. čas, přírodní živly, vzpomínky a také láska. člověka ke světu i k životu. Další důležitou úlohu hraje v jeho poezii již zmiňovaná příroda. nem krásy života, vetknuté především v mnohotvárnost přírody. ří. , píše o sbírce Marie Langerová. V přírodních scenériích jako by se zrcadlil celý lidský osud. Bolesti, melancholii, úzkosti, ale i radosti je příroda přítomna. částí se stává. času. člověka i země však Jiří Piašotra není básníkem smrti. Přemýšlí o boží i lidské existenci, smrti ale ponechává její tajemství. Přestože i jeho lyrický subjekt bývá mnohdy sužován, smrt mu není nikdy vykoupením. ením z životního koloběhu a obav jsou mu prchavé okamžiky a vzpomínky zasvěcené lásce.

3. Země přibližných

Země přibližných země, ve které bychom chtěli žít a ve které bychom našli sami sebe, země, ve které žijeme nitrem a která existuje pouze v naší mysli. natým přeludem. častěji plný bolesti, ztráty a nestálosti. I o tom píše Piaštora v úvodní básni sbírky Země přibližných. částí světa na pár chvil, jsme svědky okamžiků, které nás míjí: je po bouřce. nem mimo nás. Existenciální podtext, podobně jako v Piaštorově pozdní prvotině, je tím, co spojuje většinu básní sbírky druhé. času, to jsou motivy, které udávají směr celé sbírky. začátku 60. let píše, že: Země přibližných je místo, kde mladý básník prožívá svůj život. Svět, který obklopuje lyrický subjekt, je nejistý, přibližný a věci jsou a zároveň nejsou a slova znamenají něco jiného, než doslovně říkají. Dále uvádí, že věci, které básníka obklopují, jsou jakousi přeludnou krajinou, kde poetické se projevuje s krutou realitou, v níž je život devalvován a jeho smysl rozostřen. Vše tedy znejisťuje základní jistoty básníka. ené a jasně definovatelné. Piaštorův svět jsou bezesné noci, vzpomínky, obavy z budoucnosti, strach z neporozumění a stavění zdí mezi sebe a okolní svět. Nahlíží na vše přes matné sklo a ve svém srdci nosí ukrytý jiný svět než ten, ve kterém žije.