Hluboká Adaptace Jema Bendella: Mapa pro Cestu Klimatickou Tragédií

Otázka, jestli ke změně klimatu dochází, nebo nikoliv, už není na pořadu dne. Průzkumy veřejného mínění dnes přesvědčivě ukazují, že si většina české společnosti existenci klimatické krize uvědomuje a zbylá procenta menšiny popíračů se ocitla v defenzivě. Realitu zkrátka není možné popírat donekonečna, což obzvláště platí v situacích, kdy ji můžeme vidět všude kolem sebe. Změna klimatu přestala být otázkou specializovaných vědeckých pracovišť, odborných diskursů nebo aktivistické praxe a pronikla do lidské každodennosti. Všichni nastalou situaci chápeme alespoň na rovině základní intuice, která nám říká, že se „s přírodou něco děje“. Nic z toho není normální. Nic z toho nikdo nepamatuje. Ne vždy je taková intuice konceptualizovaná prostřednictvím komplexních intelektuálních schémat, jako je „klimatická nouze“, „antropocén“, „nový klimatický režim“ apod. Pojmově nerozvinutá intuice je ale cenná ve své „autenticitě“.

Není to jazyk nějakého vnějšího diskursu, který nám byl nějak vnucen, abychom si jej osvojili jako jednu z dominantních forem řeči. Není výsledkem vědecké analýzy klimatického systému, která k nám mluví prostřednictvím popularizačních snímků, knih nebo výzev klimatologické komunity. Pokud je ale popíračství uzavřená kapitola, jaký nový příběh teď píšeme a jaké dějové zvraty nás čekají v dohledné budoucnosti? Pakliže už víme, že ke změně klimatu dochází, co to tedy konkrétně znamená? Jak vážné to s klimatem je a co se s tím dá ještě dělat? Zatímco na samotné existenci změn klimatu panuje ve vědecké komunitě prakticky jednohlasná shoda, otázka budoucích scénářů vývoje je podstatně komplikovanější. Jak interpretovat ten obrovský soubor dat, měření, studií a analýz? Jak pochopit, co to vlastně všechno říká?

Studie Hluboká Adaptace Jema Bendella

Předložená studie Hluboká adaptace profesora udržitelného rozvoje Jema Bendella představuje ojedinělý pokus o právě takovou konceptualizaci, která má čtenáři umožnit pochopení klimatické krize v jejím celku. Na následujících stránkách Bendell rozvíjí svoji „agendu hluboké adaptace“ jako výsledek jeho osobní interpretace klimatických dat z posledních let. Dochází totiž k přesvědčení, že sociální a civilizační kolaps v důsledku změn klimatu je v blízké budoucnosti už v zásadě nevyhnutelný, protože jsme situaci nechali zajít příliš daleko. Tím se agenda hluboké adaptace významně odlišuje od „mainstreamových“ interpretací klimatických dat. To, čemu se obyčejně ekologická hnutí snaží předejít - totiž fatálním dopadům klimatické krize na lidskou civilizaci - Bendell chápe jako výchozí bod, na němž svoji hlubokou adaptaci staví.

Nutno ovšem podotknout, že Bendellova interpretace klimatické vědy patří mezi ty nejpesimističtější vůbec a nepředstavuje nějaký obecný vědecký konsensus. Zvlášť během posledních let ale vidíme, jak se rétorika vědců i aktivistů postupně zostřuje a varování před klimatickým rozvratem nabírají na síle a naléhavosti. Mohli bychom tuto strategii označit jako „alarmismus“, který se chce stát civilizačním poplašným signálem, jenž by vedl k probuzení veřejnosti a urychlené klimatické mobilizaci. Bendellův příspěvek je ale o poznání kontemplativnější a psychologičtější. Usiluje spíše o smíření, než že by chtěl burcovat veřejnost k frenetické aktivitě. Přestože to autor na mnoha místech popírá, z agendy hluboké adaptace mnohdy čiší určitá odevzdanost.

Ačkoliv je Bendellova pozice jakousi apokalyptickou krajností, s níž lze jen stěží souhlasit bez výhrad, její význam tkví přinejmenším v tom, že člověku poskytuje příležitost uvědomit si prekérnost a nezajištěnost vlastní existence tváří v tvář titánským silám planetárního klimatu. Je ztělesněním odvahy přiznat si, že nevíme a ani nemůžeme vědět, zdali naše úsilí o zvládnutí klimatické krize bude úspěšné, nebo nikoliv. Je pozvánkou do této nezajištěnosti, která je základní charakteristikou člověka ocitnuvšího se v antropocénu. Ztráta jistot, budoucnosti, stability, pevné půdy pod nohama… to vše nás může paralyzovat, uvrhnout do deprese, úzkosti a klimatického žalu, ale stejně tak nás to může vést ke smíření, vyvíjení nových aktivit nebo přehodnocení našeho dosavadního života. Tato syntéza mě dovedla k přesvědčení, že společnost směřuje k brzkému kolapsu, který bude mít na život čtenářů dalekosáhlé dopady.

Čtěte také: Navigace v klimatické tragédii

Tato studie nedokazuje, že společenský kolaps je neodvratný - taková teze by vyžadovala zahrnout do výzkumu sociální, ekonomické, politické a kulturní faktory. Esej v tomto smyslu nabízí nový metarámec pro pochopení důsledků tohoto výzkumu, pro praktickou organizaci, osobní rozvoj a veřejnou politiku a nazývá se Plán hluboké adaptace. Také vysvětluje jeho hlavní pilíře, zakládající se na odolnosti, opuštění a obnově. Mohou odborníci v oblasti managementu udržitelnosti, politiky a výzkumu - mě nevyjímaje - nadále pracovat s předpokladem nebo nadějí, že dokážeme zpomalit změnu klimatu nebo na ni dostatečně reagovat, abychom udrželi naši civilizaci?

Když se na mém monitoru neustále objevovaly znepokojivé informace o změně klimatu, nemohl jsem už tuto otázku dál ignorovat a rozhodl jsem se věnovat několik měsíců analýze nejnovějších poznatků klimatické vědy. Když jsem začal docházet k závěru, že s tímto předpokladem nebo nadějí již nemůžeme pracovat, položil jsem si druhou otázku: Diskutovali odborníci v oblasti udržitelnosti o možnosti, že už je příliš pozdě na odvrácení ekologické katastrofy, a o tom, co z toho vyplývá pro jejich práci? Rychlý přehled literatury odhalil, že moji profesní kolegové nepublikovali práce, které by zkoumaly naši situaci z této perspektivy. Při hledání odpovědí na tuto otázku jsem čerpal z psychologických analýz, rozhovorů s kolegy, diskusí mezi ekology na sociálních sítích a také ze sebereflexe mé vlastní opatrnosti. Nakonec jsem dospěl k závěru, že je potřeba podporovat diskusi o důsledcích společenského kolapsu vyvolaného ekologickou katastrofou, a položil jsem si čtvrtou otázku: Jakými způsoby lidé mluví o kolapsu na sociálních sítích? Našel jsem nejrůznější konceptualizace, které mě vedly k otázce, co by mohlo lidem sloužit jako orientační mapa tohoto extrémně náročného problému.

Struktura Eseje a Její Cíl

Výsledkem těchto pěti otázek je text, který nepřispívá jen k nějakému konkrétnímu souboru textů nebo praxi v široké oblasti řízení a politiky udržitelnosti. Spíše zpochybňuje základ veškeré práce v této oblasti. Nesnaží se rozvíjet stávající výzkum, politiku a praxi v oblasti adaptace na změnu klimatu, protože jsem zjistil, že jeho základní rámcem je přesvědčení o možnosti zvládnutí dopadů měnícího se klimatu na naši fyzickou, ekonomickou, sociální, politickou a psychologickou situaci. Chtěl bych, abyste si udělali čas na úkrok zpět, abyste zvážili ono „co když je analýza na těchto stránkách pravdivá?“. Nejprve stručně vysvětlím, proč se výzkumům v oblasti udržitelnosti, které reflektují možnost společenského kolapsu v důsledku ekologické katastrofy, dosud příliš nedaří, a vyjadřuji uznání existující práci v této oblasti, kterou mnozí čtenáři mohou považovat za relevantní. Téma společenského kolapsu je pro mě samotného nové a rád bych jej definoval jako konec našich běžných způsobů zajišťování obživy, přístřeší, bezpečí, slastí, identity a smyslu.

Následně shrnuji to, co považuji za nejdůležitější poznatky klimatické vědy z posledních několika let, a to, proč čím dál více lidí vedou k závěru, že budeme v blízké budoucnosti čelit převratným změnám. Za třetí vysvětluji, jak je tato perspektiva v rámci profesionálního environmentálního sektoru marginalizována, a zároveň s tím vás vyzývám, abyste zvážili možnost, že je na čase opustit tyto mainstreamové názory. Dále nastiňuji způsoby, jakými lidé v relevantních sociálních kruzích chápou naši současnost jako situaci, v níž čelíme kolapsu, katastrofě nebo zániku, a k jakým různým emocím a idejím tyto představy vedou. A nakonec načrtnu „agendu hluboké adaptace“, která má pomoci vést diskuse o tom, co bychom mohli dělat, pakliže uznáme, že změna klimatu je právě probíhající tragédií. Jako vědečtí pracovníci a lidé schopní reflexe máme jedinečnou příležitost a povinnost dělat nejen to, co od nás očekávají naši zaměstnavatelé a normy naší profese, ale také se zamyslet nad tím, nakolik je naše práce relevantní pro širší společnost.

Reakce a Kontroverze

Jsem si vědom toho, že někteří lidé budou považovat prohlášení akademiků o hrozbě blízkého a nevyhnutelného společenského kolapsu za nezodpovědné, a to především kvůli možnému dopadu na osobní motivaci a psychické zdraví lidí, kteří si takové prohlášení přečtou. Moje vědecká práce a zájem o tento diskurs (a některé poznatky nabízím i v této eseji) mě vedou ke zcela opačnému názoru. Když se diskutuje o negativních vyhlídkách na změnu klimatu a jejích důsledcích pro lidskou společnost, odpovědí je často hledání vhledu prostřednictvím zasazení takových informací do kontextu. Často se předpokládá, že tento kontext vytváří jakousi protiváhu negativním informacím. Vzhledem k tomu, že informace o naší klimatické situaci jsou velmi pesimistické, jako protiváha se často zdůrazňují pozitivní informace o pokroku v oblasti udržitelnosti. Tento proces snahy o „vyvažování“ je zvykem informovaného a reflektivního myšlení.

Čtěte také: Udržitelné zemědělství

To však neznamená, že se jedná o logický způsob uvažování, pokud se sdílené pozitivní informace nevztahují k situaci, kterou popisují informace negativní. Diskutovat o pokroku v politice ochrany zdraví a bezpečnosti společnosti White Star Line s kapitánem Titaniku, který se právě potápí do ledových vod severního Atlantiku, by bylo plýtvání časem. V posledních desetiletích jistě došlo k určitému pokroku v environmentálních otázkách, od snižování znečištění přes ochranu životního prostředí až po nakládání s odpady. Za posledních dvacet let bylo vynaloženo mnoho hrdinného úsilí na snížení emisí uhlíku, což je jedna část opatření v oblasti klimatu oficiálně nazývaná „mitigace“ (Aaron-Morrison et. al. 2017). V oblasti klimatické a uhlíkové politiky bylo učiněno mnoho kroků vpřed - od informovanosti přes politická rozhodnutí až po inovace (Flannery, 2015). Je ale třeba dělat větší a rychlejší kroky. Tomu napomáhá dohoda dosažená v prosinci 2015 na mezivládním klimatickém summitu COP21, a to zvláště dnes, kdy se v otázce změn klimatu významně angažuje Čína. Podpora a rozvíjení tohoto úsilí jsou nezbytné. Kromě toho dochází ke stále většímu úsilí o adaptaci na změnu klimatu, jako jsou protipovodňové zábrany, zákony o plánování a zavlažovací systémy (Singh et al., 2016).

Spíše než aby vycházela ze stávajících teorií o udržitelnosti, zaměřuje se tato studie na samotný jev. Tím jevem není změna klimatu jako taková, ale stav změny klimatu v roce 2018. Tvrdím, že sekundární analýza původních studií nás nabádá k závěru o společenském kolapsu v blízké budoucnosti. Mezerou v literatuře, kterou si tato esej klade za cíl zaplnit, je nedostatečná diskuse v rámci studií udržitelnosti, které by se věnovaly myšlence nemožnosti zvládnout změnu klimatu. V magazínu Sustainability Accounting Management and Policy Journal (SAMPJ), do něhož byl tento článek původně předložen, neexistovala na toto téma kromě mého vlastního příspěvku (Bendell et al., 2017) dosud žádná diskuse. „Organisation and Environment“ je přední magazín, který poskytuje prostor pro diskusi ohledně dopadů klimatu na různé organizace. Od osmdesátých let se na jeho stránkách řeší filosofické a teoretické perspektivy s ohledem na životní prostředí, stejně jako jejich vliv na organizaci a management. Časopis však nepublikoval žádné výzkumné práce, které by zkoumaly teorie a důsledky společenského kolapsu v důsledku ekologické katastrofy.

Data a Výzkumy

Tento dokument si neklade za cíl podrobné zkoumání všech nejnovějších poznatků o klimatu. Procházel jsem však odbornou literaturu z posledních let a tam, kde dosud panovala nejistota, jsem hledal nejnovější data z výzkumných ústavů. Přímé důkazy globálního nárůstu teploty jsou nesporné. Sedmnáct z osmnácti nejteplejších let ve 136letém záznamu nastalo od roku 2001 a globální teploty se od roku 1880 zvýšily o 0,9 °C (NASA/GISS, 2018). Tato data je poměrně jednoduché zpracovat, nejsou nijak kontroverzní, a tudíž jsou snadno k nalezení v akademických publikacích. Avšak pro vyvození důsledků tohoto oteplení na životní prostředí a společnost je třeba aktuálních dat ohledně současné situace a ohledně scénářů, které mohou nastat. Je zjevné, že klimatická změna a s ní spojené dopady byly za posledních pár let značné.

Pro správné pochopení této situace je tedy třeba čerpat z nejaktuálnějších informací, přímo z vědeckých ústavů a podívat se na práci jednotlivých vědců. To ale také znamená využívat nejenom akademické publikace a pomalu vznikající zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Někteří vědci dospěli k závěru, že změna klimatu probíhá a bude probíhat mnohem rychleji, než předpověděl IPCC (Xu et al., 2018). Například IPCC dříve určil pravděpodobnost 17 procent pro překročení hranice globálního oteplení o 1,5 °C do roku 2030, což byla predikce podceňující několik klíčových faktorů, které „posouvají odhadované datum oteplení o 1,5 °C na rok 2030, přičemž hranice 2 °C patrně dosáhneme do roku 2045“ (Xu et al., 2018). Přirozené výkyvy v Pacifiku „zvyšují pravděpodobnost překročení stupně oteplení o 1,5 °C do roku 2025 na nejméně 10 procent,“ píše se ve zmíněné studii. Bližší studie „Interdecadal Pacific Oscillation (IPO)“ zjistila, že pokud se posune do fáze pozitivního oteplování, „vedlo by to k předpokládanému překročení míry oteplení [1,5 °C] kolem roku 2026“ (Henley a King, 2017). I proto budu v této eseji čerpat z mnoha zdrojů nad rámec zpráv IPCC, avšak se zvláštním důrazem na data pocházející z období po roce 2014. A to z toho důvodu, že data po tomto roce bohužel často korelují s nelineárními změnami v našem prostředí. Nelineární změny jsou pro pochopení klimatické krize naprosto zásadní, neboť předpokládají, že důsledky budou mnohem rychlejší a razantnější, než ukazují lineární projekce, a že tyto změny už nem...

Dopad Studie na Jednotlivce

Stovky tisíc stažení po celém světě zaznamenal autor vědecké studie „Hluboká Adaptace“ Jem Bendell. Ten se ve své práci zabývá současnou ekologickou a klimatickou situací lidstva. Jeho teorie jsou ale tak pesimistické, že se po jejich přečtení lidé uchylují k podivnostem. Stěhují se z měst na venkov, a někteří dokonce upadají do hlubokých depresí.Představte si, že za vámi někdo přijde a řekne, že je konec. Že už se nemusíte snažit, protože konec lidstva tak, jak ho znáte, je už na cestě. Šílenost? Ne tak úplně. Jeho studie neměla být zprvu příliš čtená. Lidem se ale jeho práce zalíbila a začala se jako lavina šířit do celého světa. Bendellova 36stránková studie vzbudila obrovský zájem a po světě si ji stáhlo už přes sto tisíc lidí. Proč? Čtenáře nejspíš šokovala Bendallova tvrzení o tom, že je příliš pozdě na to, něco řešit. Snahy o to zabránit klimatické katastrofě jsou prý už marné. Profesor a vědec připouští, že jsou jeho názory velice přímočaré a pro někoho nepochopitelně pesimistické, má ale údajně své důvody k obavám, které podkládá i fakty. Bendell se mimo jiné opírá i o fakt, že 17 z 18 nejteplejších let v historii této planety nastalo po roce 2000.

Čtěte také: Hluboká ekologie: Průvodce pro začátečníky

To bude mít prý brzy za následek rozpuštění arktických ledovců. „Naše normy chování, kterým říkáme civilizace, pravděpodobně také zaniknou,“ nechal se slyšet Bendell. Jak ale bude takový zánik lidstva podle něj probíhat? Spouštěčem prý může být hladovějící lidstvo. „Když na světě pak vypnou proud, všude přestane téct voda z kohoutků. Váš přísun jídla a tepla bude záviset na vašich sousedech. Budete podvyživení. Než zemřete hlady, budete se strachovat, že vás někdo zabije,“ straší ve studii vědec. Ostré názory autora práce po celém světě mírní jiní vědci, kteří sice s prací v zásadě souhlasí, ale uvádějí například, že kolaps lidstva nastane za desítky, možná i stovky let. Sám Jem Bendell navíc připouští, že je jeho práce spíše filozofickým dílem, než něčím, podle čeho by se měli lidé řídit. Bedellova práce po přečtení ovlivnila řadu lidí po celém světě. Čtenářům často způsobuje ztrátu chutě do života, často se jim do ničeho nechce. „Jsem si vědom nepříjemných emocí, které spouští,“ přiznal akademik.

Do hlubokých depresí přivedlo přečtení studie i jednatřicetiletého Nathana z Hamiltonu v Kanadě. „Připomíná mi to, jako by mi diagnostikovali nevyléčitelnou chorobu,“ svěřil se muž médiím. Bendellův článek ale mnoho lidí také přiměl přemýšlet o svém životě. Uznávaná akademická vědkyně Alison Greenová opustila po úvaze o životě svoji práci a odstěhovala se do hor, kde hodlá žít blíže k přírodě. Vědec a akademický profesor Jem Bendell věří, že lidé se z jeho myšlenek a názorů nebudou nadále hroutit, ale naopak se zamyslí nad svými životy. „Věřím, že když si tento článek přečtete, zármutek a zoufalství jsou přirozené. Ale proč by to tak nemohlo být? Všichni nakonec zemřeme.

Extinction Rebellion a Klimatické Trauma

I když vědci odhalují realitu krize stále detailněji, environmentální hnutí se až donedávna vyhýbala konfrontaci lidí s předpověďmi dystopické budoucnosti s odůvodněním, že příliš mnoho chmurných scénářů lidi jen znechutí. Gail Bradbrooková, jedna z hlavních představitelek hnutí, která má doktorát z molekulární biofyziky, měla v březnu 2019 proslov na víkendovém festivalu „Jarního povstání“, který byl napůl oslavou a napůl přípravou na plánované stávky v Londýně. „Pokud vláda nechrání vás a budoucnost vašich dětí, pak je rebelie vašim právem i povinností. Když řeknete „ne“, vyjdete do ulic a vykonáte akt občanské neposlušnosti, změní to vaše uvažování. Pokud ještě vůbec máme čas jednat, postačí ale stovky nebo tisíce lidí k tomu, aby vlády učinily nutná opatření?

Politici většinou začínají reagovat, až když jsou voliči dostatečně znepokojení. Přestože po celém světě už vznikají hnutí za lepší budoucnost a lidé hluboce s přírodou soucítí, ticho, jakým většina společnosti stále reaguje na nadcházející ohrožení planety, je ohlušující. A není to proto, že bychom neměli dostatek informací. Spisovatel a aktivista Cory Doctorow používá termín „vrcholná lhostejnost“, když poukazuje na neschopnost společnosti jednat tváří v tvář ohromujícím problémům, dokud není možné je ignorovat. Proč to děláme? Pravděpodobně to prostě lépe neumíme, neboť i odborníci mají problém pravdu zpracovat. Takovým příkladem je i Alison Greenová. Kognitivní psycholožka z Ardenské univerzity o sobě říká, že je hyper-racionálním protikladem „citově založených“ sociálních vědců. Poté, co se o problém klimatu začala více zajímat, byla prý měsíc v šoku.

„Už jsem svět viděla úplně jinak,“ uvedla. „Najednou jsem se cítila hrozně zranitelná - došlo mi, jak křehký život na téhle planetě ve skutečnosti je.“ Znepokojená, že její kolegové nevědí, jak je situace závažná, začala Greenová nosit do práce vědecké studie o klimatu. „Bylo to opravdu tvrdé zjištění, uvědomit si, že má kariéra je naprosto zbytečná,“ řekla terapeutka. „Věděla jsem, že buď budu pokračovat v tom, co jsem dělala doposud a v noci nebudu moct spát kvůli krizi, ve které se nacházím, nebo dám výpověď.“ Nakonec se Greenová rozhodla pro druhou možnost a přidala se k hnutí Extinction Rebellion. Také začala dobrovolničit jako ředitelka veřejné skupiny na ochranu Země Scientists Warning. Prý ji nejvíc frustrují ti, kteří jí soukromě tvrdí, že cíle hnutí podporují, ale nechtějí to říct veřejně, aby neuškodili své kariéře. „Je tu stále ten pohled - a v akademické obci převažuje - že máte pracovat jako součást systému,“ říká.

„Ale jim ještě nedošlo, že právě systém je příčinou problému. Ekoložka Joanna Macyová popisuje „kolosální úzkost“, kterou lidé cítí, když sledují devastaci přírodního světa jako „velké veřejné tajemství“. Naše podstata je důvěrně spjata s přírodním světem. „Bez ohledu na to, jak jasně chápeme současné dění, mnoho mých přátel, kteří si jsou vědomi blížícího se zániku, mi přiznali, že velikost ztráty, kterou prožíváme, je pro nejniternější psychiku nepřijatelná,“ dodává. „Může to být podobné, jako když rodič ztratí malé dítě... Ale tentokrát jsou to všechny malé děti. Všechna zvířata. Všechny rostliny. Zhiwa Woodbury, právní zástupce v oblasti veřejného zájmu a ekopsycholog propojený s Kalifornským institutem integrálních studií, věří, že tuto naši paralýzu lze nejlépe vysvětlit skrze takzvané „klimatické trauma“ - ochromující poznání, že život udržující systémy na planetě se začínají hroutit. Přirozený impulz uchýlit se k popírání skutečnosti nebo nějaké formě odreagování však nebude fungovat dlouho, protože lidská psychika není konec konců od přírody oddělená.

„Naše podstata je důvěrně spjata s přírodním světem. A pokud se vzájemný vztah s ním zhroutí, což už se stalo, pak zaniknou všechny vztahy,“ řekl. „Ale nakonec je v tom i určitá naděje.

Globální Oteplování - Překročení Hranice 1,5°C

Podle studie "Interdecadal Pacific Oscillation (IPO)" se předpokládá, že pokud se posune do fáze pozitivního oteplování, „vedlo by to k předpokládanému překročení míry oteplení [1,5 °C] kolem roku 2026“ (Henley a King, 2017).

tags: #jem #bendell #hluboka #adaptace #mapa

Oblíbené příspěvky:

• Odtokové poměry
• Statistiky obnovitelných zdrojů
• Veřejná emise dluhopisů v ČR: Průvodce
• Příroda v bakalářské práci
• Ceník odvozu odpadu Dobříš