Jeřáb popelavý: návrat a vliv na životní prostředí v České republice

Tah jeřábích hejn za doprovodu hlučného dorozumívání i hnízdění spojené s hlasitým troubením při obhajobě teritoria jen těžko unikne pozornosti v přírodě se pohybujícího člověka. Jeřáb popelavý navíc patří mezi nejnápadnější ptačí druhy evropské přírody. Přesto zatím není dostatečně známo, že se na území České republiky během posledních přibližně třiceti let vrátili jeřábi, aby zde hnízdili a vychovávali svá mláďata.

Autor ale poctivě sděluje, že je poněkud sporné psát jednoznačně o návratu jeřábů, a to proto, že fakticky chybí historické doklady o jejich hnízdění v české kotlině i v moravském a moravskoslezském regionu. Zmínky o původním výskytu se týkají buď pozorování, nebo úlovků a vycpávání preparátů, i takové údaje jsou poměrně řídké.

Přítomnost i nepřítomnost jakéhokoli druhu mají obvykle své příčiny. První příčinou absence jeřába v českých podmínkách by mohla být nepřítomnost vhodných hnízdních biotopů v minulosti. Pohlédneme-li ale na prostředí, kde se jeřábi za posledních přibližně 30 let pokusili usadit anebo posléze usadili, zjistíme, že rybníky s rákosinami se u nás vyskytují 500 až 700 roků. Rašeliniště v různých nadmořských výškách jsou zde přítomna od pradávna.

Druhým významným důvodem vymizení a regionální nepřítomnosti bývá lovecký tlak, k návratu a zvyšování početnosti pak vede ochrana druhu. O lovu jeřábů u nás ale opět chybí potřebné doklady, nastával-li, byl tedy vysloveně náhodný. Šír (1890) udává dva konkrétní úlovky z druhé poloviny 19. století, k tomu preparace tří dalších úlovků. Z pohledu ochrany přírody je jistě zbytečné chránit druh, který je v regionu nepřítomný.

Za určitých okolností bylo možné masivně táhnoucí jeřáby pokládat za ptáky škodící úrodě. Jediná písemná zmínka o tom pochází z Německa, je zaznamenáno, že pruský král Fridrich Vilém I. nechal jeřáby jako škůdce hubit a vyhánět. V okamžiku, kdy potřebná vysvětlení nenacházíme v regionu, je možné a nutné se obrátit do širšího okolí.

Čtěte také: Změny v Chování Jeřábů

Životní cyklus jeřábů

Součástí každoročního životního cyklu jeřábů je kromě hnízdění zejména jejich migrace. V předjaří obsadí jeřábí páry svá teritoria. V našich podmínkách (myšleno v nížinách) se to zpravidla odehraje na přelomu února a března. Migrace do teritorií i jejich obsazení probíhají poměrně nenápadně, dobře slyšitelné jsou jen teritoriální hlasové projevy, zvané troubení.

Vlastní hnízdění je relativně krátké, sezení na zpravidla dvou vejcích trvá třicet dnů, dosažení vzletnosti mláďat šedesát dnů, celkem tedy devadesát dnů. Poté se jeřábi vydávají na podzimní shromaždiště, kde se páry s letošními mláďaty setkávají s nehnízdícími jedinci. Těch je v populaci poměrně velké množství, vezmeme li v úvahu, že počátek hnízdění připadá zpravidla na pátý až šestý rok života.

Na podzimním shromaždišti stráví jeřábi dalších přibližně devadesát dnů. Odsud se postupně vydávají hejna na zimoviště. Západní cesta vede z podzimního shromaždiště v Německu (rozkládá se v rozsáhlé oblasti mezi ostrovem Rujána na severu a Berlínem na jihu) přes Francii do jihofrancouzského regionu Akvitánie (kde leží nejsevernější zimoviště) a dále do Španělska, část hejna pokračuje přes Gibraltar do Alžírska, doloženy jsou i výskyty na Kanárských ostrovech.

Doložen je vznik nového zimoviště v jižní Francii, konkrétně v Camargue, kde početnost za relativně krátkou dobu narostla na 10 tisíc jedinců. Lze patrně jen spekulovat, odkud tito jeřábi přilétají. Početnost jeřábích hejn na jižních koncích tahových cest vedla, ostatně velmi podobně jako u jiných ptačích druhů, u místních obyvatel k představě nevyčerpatelné kořisti a možné potravy.

Jeřáb jako potrava

Jeřáb byl jako potrava vnímám dlouhodobě. Doklady lovu a konzumace jeřábů nacházíme už v odpadních jamách mezolitických lovců. Ulovení jeřábi byli v antice pokládáni za lahůdku. Jejich lov nebyl snadný, jeřábi jsou velmi opatrní. Je patrné, že tradiční metody lovu (tenata, pasti) byly vystřídány v 19. století lovem s užitím výkonných střelných zbraní. Ochrana živočišných druhů, které jsou pokládány za lahůdku, je obecně nesnadná.

Čtěte také: Přečtěte si více o jeřábu lesním

De re coquinaria se ostatně dočkala řady novověkých překladů do evropských jazyků. Očištěný pták se měl uvařit v kotli, pak napíchnout na rožeň a opékat, nikoli ale do hotového stavu. V této fázi se připravila omáčka tak, že se nechalo zpěnit velké množství slaniny posypané šafránem spolu s několika na kousky rozkrájenými cibulemi. Po přidání trochy dobrého vína se do takto připravené omáčky vložil rozkrájený jeřáb a vše se povařilo.

Jeho autor nicméně sděluje, že pochází z kuchařky po jeho prababičce. Nakrájíme maso na kousky (vyjde jich asi 6), prošpikujeme slaninou a zprudka osmahneme na oleji asi 2-3 min. Na dně pánve (nejlépe tvaru wok) připravíme vrstvu cibule osmažené na oleji a na ní se položíme kousky masa a zalijeme 1 litrem předem připraveného vývaru (který se vaří z krku a křídel). Dusíme asi hodinu. 15 min před odhadovaným koncem přípravy ragú osolíme.

Šíření jeřábů v České republice

Na území dnešní České republiky se jeřábi v posledních desetiletích šířili od severu. Zdrojem hnízdních párů bylo v každém případě Německo, konkrétně Sasko, a tamní sílící populace. Německá populace (myšleno Německo v současných hranicích) čítala v šedesátých letech 20. století o něco méně než 400 hnízdních párů. Západní Německo udávalo 12 párů, východní Německo pak 370 párů.

V té době přistoupili Němci k důslednější ochraně, zejména k ochraně hnízdních biotopů v tom smyslu, že byly zastaveny nesmyslné meliorace mokřadů. K lovu na německém území dlouhodobě nedocházelo. Jeřábi ovšem citlivě reagují i na lov ostatních živočišných druhů v tom smyslu, že se vyhýbají lokalitám, kde se zjednodušeně řečeno střílí. Těžiště podzimního výskytu jeřábů proto leželo na ostrůvku Hiddensee východně od Rujány, na kterém bylo už před druhou světovou válkou vyhlášeno chráněné území. Hiddensee mělo na svém území mokřady, které jeřábi užívali k noclehu.

Samotná ochrana hnízdních biotopů by ale patrně nestačila. Při ochraně migrujících druhů platí pravidlo, že je potřebné a nutné chránit celou migrační trasu. Roku 1973 vyhlásilo ochranu jeřábů Španělsko. Ještě o dva roky dříve byl v tamní myslivecké legislativě jeřáb zcela oficiálně jmenován mezi lovnou zvěří. Tím byla de jure chráněna nejvýznamnější část západní migrační trasy.

Čtěte také: Jeřáb ptačí: Stanoviště, využití a charakteristika

V roce 1979 byla schválena takzvaná Ptačí směrnice EHS (Směrnice Rady č. 79/409/EHS z 2. dubna 1979 o ochraně volně žijících ptáků), která ve své příloze nařizovala kromě ochrany jiných druhů také ochranu jeřába popelavého. Tento dodnes platný dokument byl ve své době zcela převratnou právní normou, jehož přijetí a včlenění do národních legislativ se stala povinnou součástí přístupových jednání pro nové členské země EU.

Další významnou roli v životě jeřábů hraje samozřejmě potrava. Jeřábi jsou obecně poměrně skromní, což jim umožňuje život a rozmnožování v podmínkách rašelinišť a rákosin od nás až za polární kruh. Jako potravu přijímají rostliny včetně loňských plodů, bezobratlé i drobné obratlovce.

Vliv kukuřice na populaci jeřábů

Jiná situace nastává na podzimních shromaždištích, kde se v současnosti soustřeďují hejna o početnosti desítek tisíc jedinců. Obživu jim na takových shromaždištích poskytují sklizená pole. Kukuřice je v Evropě zcela nepůvodní plodina. Dovezli ji Španělé z Nového světa poměrně záhy po jeho objevení, pěstování ve Španělsku je doloženo od roku 1530. Její pěstování se postupně rozšířilo v celém Středomoří a proniklo i do Panonské oblasti.

Nárůst osevních ploch kukuřice ve druhé polovině 20. století způsobily dva faktory. Celkem očekávatelným způsobem se projevila mechanizace setí a sklizně, včetně příchodu kukuřičného kombajnu. Druhým faktorem byla snaha Nikity Sergejeviče Chruščova (v letech 1953-1964 prvního tajemníka ÚV KSSS, tedy autonomního vládce tehdejšího Sovětského svazu) vyřešit pomocí pěstování kukuřice tamní permanentní nedostatek potravin. Osevní plochy kukuřice byly zvyšovány až do Chruščovova pádu roku 1964. Zároveň byly intenzivně hledány odrůdy schopné přežívat v chladnějších podmínkách, tento výzkum souběžně probíhal i v tehdejších sovětských satelitech.

V současnosti jeřábi využívají kukuřičné zbytky na obou hlavních podzimních shromaždištích. Dostatek kvalitní potravy zlepšoval jeřábí kondici před cestou na zimoviště, ochrana ve Španělsku zvyšovala šance na návrat.

Součástí růstu německé populace bylo i dynamické zvětšování osídlené oblasti. Ta se šířila všemi směry, pro nás je ovšem podstatný směr k jihu, z Meklenburska a Branibor do Saska, jehož součástí jsou i Horní a Dolní Lužice. Odsud bylo vlastně jen skok přes Lužické Hory do oblasti Českolipska. Zde se podle literatury i pamětníků jeřábi začali pravidelně vyskytovat počátkem osmdesátých let, konkrétně na Břehyňském rybníku.

Hlasitá obhajoba teritoria troubením v hnízdní době sice ledacos slibuje a naznačuje, ale pro zoology, kteří postrádali zkušenosti s novým druhem, nebylo snadné hnízdění prokázat To se po značném úsilí podařilo až roku 1989 ing. Arnošt byl na Českolipsku odchycen jako dospělec a označen satelitním a pozemním vysílačem začátkem července 2001. Jeho odchyt byl, jako u každého jiného dospělého ptáka, nesnadný.

V polovině září se Arnošt vydal na podzimní shromaždiště. Téměř dva měsíce se zdržel na shromaždišti Grünwald u Lauchhammeru severně od Drážďan, 120 kilometrů severoseverozápadně od hnízdiště. Na témže shromaždišti bylo zaznamenáno i jeho mládě narozené roku 2000. Odsud pokračoval Arnošt do akvitánského Arjuzanx, kam dorazil v polovině listopadu. V krajině uzavřených lignitových dolů se zastavují jeřábi cestou do Španělska a někteří z nich tu posléze i zimují. Lokalita leží poblíž Biskajského zálivu, který ji tepelně stabilizuje do podoby mírné atlantické zimy.

Arnošt se vydal zpět počátkem února, se zastávkami v severozápadní Francii a znovu v Lauchhammeru. Pak dorazil 28. února zpět na hnízdiště.

O něco méně než o německé populaci je známo o populaci polské. Její početnost byla na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století odhadována na 2300-2600 párů. Polský odhad z roku 2011 už činil 15 000 párů. Odhad IUCN z roku 2014 udává 20 000-22 000 párů. Těžiště polské populace (dvě třetiny hnízdních párů) se nachází v oblasti Mazurských jezer na severovýchodě Polska.

Současný stav populace jeřábů v ČR

Aktuální počet jeřábích párů v Česku lze s ohledem na všechny okolnosti odhadnout pesimisticky na 70, optimisticky pak na přibližně sto párů. Exaktně roku 2016 byla udávána početnost 67 párů. Úspěšnost hnízdění je poněkud odlišná záležitost, a to zejména s ohledem na doloženou predaci hnízd prasetem divokým, jehož početnost na našem území setrvale roste. Obětí této predace se pravděpodobně stávají spíše začátečnické páry, starší ptáci se blížícím se potenciálním predátorům savcům dokážou podle severských zkušeností zdatně bránit a to zejména kopáním.

Samostatnou kapitolu tvoří mimohnízdní výskyty jeřábů. V Atlasu zimního rozšíření ptáků v České republice není z intervalu let 1982-1985 zaznamenán zimní výskyt vůbec. Na počátku listopadu 2012 protáhla přes Čechy neobvykle velká hejna jeřábů. Tah probíhal v neobvyklém směru od východu k západu a zdálo se, že ptáci poněkud bloudí. Sám jsem jejich výskyt zaznamenal na Hluboké nad Vltavou, při noční procházce se psy. Mlžnou nocí letících jeřábů byly nejméně stovky, možná i tisíce, hlasitě se dorozumívali, a v té chvíli jim velmi pravděpodobně odpověděli jeřábi ze ZOO Ohrada. Hejno pak delší dobu kroužilo nad Munickým rybníkem, posléze se vydalo k Českým Budějovicím, kde je zaznamenali další ornitologové.

V posledních třech teplých zimách byli jeřábi často pozorováni i v nečekaných termínech, tedy v lednu a únoru. Poslední pozitivní zprávou je nárůst početnosti jeřábů táhnoucích východní tahovou cestou. Jejich početnost na shromaždišti v Národním parku Hortobagy v posledních desetiletích se zvyšuje. A to z řádu tisíců v osmdesátých letech 20. století na letošní rekordní počet 135 000 jedinců (na konci října 2016, údaj poskytlo sčítání organizované správou Národního parku). Nárůst velmi pravděpodobně souvisí s implementací výše zmíněné Ptačí směrnice do národních legislativ pobaltských států, nových členů EU. Také nárůst početnosti východopolské populace by mohl částečně vysvětlovat rostoucí hortobágyské počty. Dobrých zpráv není v druhové ochraně nikdy dost. Příchod hnízdících jeřábů na naše území mezi ně nesporně patří.

Etymologická poznámka

Podobnost stojícího ptáka jeřába a stroje, jako příklad uveďme přístavní jeřáby, je skutečně nápadná. Primární označení ptáka je rozhodně onomatopoické (zvukomalebné). Řecké geranos i latinské grus vychází z volání letících jeřábů (z latiského grus pak pochází španělské grulla a francouzské grue). Pro vývoj ve slovanských jazycích je podstatné ruské žuravl (жура́вль), a polské žuraw. Do češtiny se slovo dostává jako rzerzab, řeřáb, řežáb, také zorav. Ruští etymologové upozorňují na možnou souvislost se staroindickým slovesem járatē = zpívat, volat. Germánské jazyky opět akcentují hlas letících jeřábů.

Je nutné zmínit i to, že dávní a dobří pozorovatelé přírody si povšimli, že jeřábi po svém příletu na rašeliniště těsně po odtání sněhové pokrývky sbírají zbylé loňské plody. To pak použili k označení rostliny z čeledi brusnicovitých, která se u nás jmenuje klikva bahenní (Vaccinium oxycoccos L.). Klikva je Preslův novotvar z poloviny19. století a pochází z ruštiny (Клюква). Dříve se u nás rostoucí klikva nejmenovala druhovým jménem bahenní (viz Kubát 2002), ale žoravina (viz například Dostál 1954). Polsky se klikva jmenuje Żurawina stále. V angličtině se slovem Craneberry obvykle míní klikva (občas ale i brusinka).

Lingvistická poznámka by nebyla úplná bez sdělení, že české označení stromů rodu jeřáb (Sorbus) vychází ze zcela jiného slovanského jazykového kořene.

Početnost jeřábů v Evropě

Následující tabulka shrnuje odhady početnosti jeřábů v některých evropských zemích:

tags: #jerab #stroj #ekologie #dopad #na #životní

Oblíbené příspěvky:

• Více o rostlinách v přírodě
• Legislativa Odpadového Hospodářství ČR
• Harmonogram svozu odpadu Drnholec
• Vývoj podnebí v českých zemích
• Kurzy přežití v přírodě Tiské stěny