V rámci svých osvětových a vzdělávacích aktivit vyhlašují Lesy ČR již řadu let jednu z lesních dřevin jako dřevinu roku, kterou v daném roce přibližují široké veřejnosti. Pro letošní rok byl v pořadí již patnáctou dřevinou roku vybrán jeřáb.
Jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia)
Nejznámější, nejrozšířenější a lesnicky nejvýznamnější je jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Jeřáb ptačí je opadavá listnatá dřevina z čeledi růžovitých, blízká příbuzná jabloní, hrušní a dalších ovocných dřevin. Jejím původním domovem je Evropa.
Je to takzvaná pionýrská dřevina, které roste na nejrozmanitějších druzích stanovišť. Nejlépe se jí však daří na půdách chudších, kyselejších. Jeřáb ptačí je oproti jiným našim dřevinám relativně krátkověký - dožívá se kolem 100 až 150 let. Dorůstá obvykle do 15 metrů výšky. Má šedou, hladkou kůru, ve stáří lehce brázditou.
Listy, květy a plody
Listy jsou střídavé, řapíkaté, lichozpeřené, s 9 až 21 lístky, které jsou přisedlé, podlouhle kopinaté, lysé, na okraji pilovité, při bázi asymetrické. Bílé, slabě nažloutlé a poněkud zatuchle páchnoucí květy jsou uspořádány do květenství zvaného vrcholík. Plodem jsou oranžově červené malvice (jeřabiny). Dozrávají koncem léta a tvoří významnou složku potravy lesní zvěře a ptactva.
Dřevo jeřábu ptačího je poměrně tvrdé a ohebné, užívá se k např. Jeřáb ptačí dorůstá do výšky 10 - 15 m a vytváří vejčitou korunu. Jedná se o opadavý strom rozšířený z Evropy a po Sibiř, který patří mezi naše původní rostliny.
Čtěte také: Změny v Chování Jeřábů
Poddruhy a variety
V horských oblastech Krkonoš, Králického Sněžníku a Hrubého Jeseníku roste poddruh jeřáb ptačí olysalý (Sorbus aucuparia subsp. glabrata), dorůstající jen asi do 3 m výšky a lišící se především brzy olysávajícími pupeny, spodní stranou lístků a eliptickými malvicemi.
V různých částech areálu tohoto druhu však bylo v historii objeveno několik sladkoplodých odrůd přirozeného původu, poživatelných i za syrova, které pak byly dále šlechtěny. U nás nejznámější je jeřáb moravský sladkoplodý, jehož záměrné pěstování je udáváno od první poloviny 19. století v Ostružné na Šumpersku. V Rusku je to nevežinský jeřáb. Dalšímu šlechtění této odrůdy se věnoval také věhlasný ruský šlechtitel a ovocnář Ivan Vladimirovič Mičurin (1855 - 1935).
Výhodou sladkoplodých jeřábů je mimo jiné skutečnost, že u nich zůstává zachována odolnost proti nepříznivým podmínkám a lze je tedy pěstovat i tam, kde už jiné ovocné dřeviny nejsou schopny úspěšně růst. I proto Lesy ČR podporují spolu s Olomouckým krajem a Městem Jeseník projekt Návrat jedlého jeřábu na Jesenicko.
Další druhy jeřábů
V poslední době se také oživuje zájem o vzácné, regionálně se vyskytující jeřáby, zejména jeřáb břek (Sorbus torminalis) a jeřáb oskeruši (Sorbus domestica), vázané na teplomilnější oblasti státu. Péče o tyto i další vzácné dřeviny je nedílnou součástí trvale udržitelného hospodaření Lesů ČR. Oskeruše se dožívají několika set let. Stáří nejsilnější z nich, Adamcovy oskeruše rostoucí mimo les poblíž Strážnice na Moravě, je odhadováno na 400 let.
Zbývající domácí druhy jeřábů jsou převážně keřovitého vzrůstu. Mnohé jsou výsledkem přirozeného mezidruhového křížení různě starého data. Některé z nich jsou vázány na velmi malá území (jedná se o tzv. endemity), navíc s počtem pouhých několika desítek či stovek jedinců. S ohledem na jejich vzácnost jsou většinou zařazeny do tzv. červeného seznamu ohrožených druhů. Jeřáb sudetský a jeřáb český náleží mezi zvláště chráněné druhy.
Čtěte také: Obnova populace jeřábu popelavého v ČR
Známi jsou také mezirodoví kříženci přirozeného i umělého původu mezi jeřábem mukem (Sorbus aria) a hrušněmi (Pyrus sp.) - tzv. hruškojeřáby (Sorbopyrus) či umělého křížení mezi u nás domácím jeřábem mukem a tzv. černým jeřábem, tedy severoamerickou aronií (Aronia melanocarpa) - tzv. jeřáboplodec (Sorbaronia). V obou případech se však jedná spíše o zřídka pěstované dřeviny, nebo dřeviny rostoucí v dendrologických sbírkách.
Jeřábek lesní
Jeřábek je nejmenším a nejméně nápadným zástupcem čeledi tetřevovitých (Tetraonidae) v naší přírodě. Je nenápadný, žije velmi skrytě a ani jeho tok není tak okázalý jako u jeho příbuzných tetřeva hlušce (Tetrao urogallus) a tetřívka obecného (Tetrao tetrix). Setkat se s ním můžeme v rozsáhlých lesních komplexech a spíše než zrak nám jeho přítomnost prozradí sluch. Jeřábek se ozývá vysokým tenkým pískáním, které kohoutek vydává zjara a hlavně na podzim na přelomu září a října. Tento zvuk se dá poměrně snadno napodobit, a pokud jsme skryti, tak se můžeme pokusit jeřábka pískáním vyprovokovat a přilákat.
Rozšíření a prostředí
Jeřábek lesní je palearktický druh se sibiřským typem rozšíření. Vyskytuje se od západní Evropy po Dálný východ. Na západě běží hranice jeho výskytu od Norska přes Belgii do východní Francie a na jihu zasahuje do severní Itálie, Albánie a Řecka. V rámci střední a západní Evropy je výskyt jeřábka ostrůvkovitý, omezený svým reliktním charakterem na vyšší polohy.
Typickým prostředím výskytu jeřábka lesního jsou starší jehličnaté, listnaté, ale nejčastěji smíšené rozsáhlé a neporušené lesní porosty středních a vyšších poloh. Důležitá je přítomnost keřového patra se zastoupením lísky, olše a břízy, jejichž pupeny a semena tvoří důležitou složku jeho potravy.
U nás se jeřábek vyskytuje ve třech jádrových oblastech, kterými jsou (1) Šumava, Novohradské hory a Blanský les, (2) Jeseníky, Králický Sněžník a Rychlebské hory a (3) Moravskoslezské Beskydy, Javorníky a Vsetínské vrchy. Z většiny lesů vnitrozemí ČR již vymizel.
Čtěte také: Jeřáb ptačí: Stanoviště, využití a charakteristika
Způsob života a popis
Jeřábek je stálý a značně teritoriální pták, který jen zřídka přeletuje na větší vzdálenost několika set metrů, výjimečně několika kilometrů. Většinou jde o přelety za potravou mimo hnízdní období. Žije skrytě, dává přednost vlhkých plochám s hustým podrostem, zdržuje se převážně na zemi v lese na stinných místech, obratně pobíhá v houštinách a je-li vyplašen, usedá do korun stromů, ve kterých se dokáže pohybovat. Může hřadovat dost vysoko.
Velikostí připomíná jeřábek koroptev polní. Celkově je šedohnědý a bohatě tmavě skvrnitý. Křídla má hnědavá a spodinu těla bělavou. Samec má krátkou chocholku, kterou občas zvedá, a od samice se liší černou bradou a hrdlem s bílým lemem a šedavým ocasem s nápadným černým pruhem na konci. Samice má chocholku menší, hrdlo hnědé s bílým, nikoli černým skvrněním a svrchu není tak čistě šedá.
Hnízdění a potrava
Jeřábek žije monogamně, páry vytváří na podzim, ale na zimu se zase rozdělují a není jasné, jestli se k sobě na jaře vracejí stejní jedinci. Hnízdo, které je velice nenápadné, bývá umístěno na zemi u paty stromu, u balvanu, mezi kořeny, keři apod. Jedná se o malou prohlubeň vystlanou listím a travou s roztroušenými pery. Na vejcích sedí pouze samička, a to tak „pevně“, že se k ní lze přiblížit na velice malou vzdálenost. Doba sezení je 22-25 dní a vylíhlá kuřata jsou záhy po osušení odváděna z hnízda.
V potravě jeřábka převažuje rostlinná složka, což se v průběhu roku mění. V zimě se jedná o pupeny a jehnědy břízy, olše a dalších stromů (buk, jeřáb, smrk apod.), pupeny vřesu a různé bobule. Na jaře jsou to převážně pupeny a jehnědy lísky, břízy a olše, pak zbylé bobule brusinky, jalovce, listy šťavele a trav.
Význam a ochrana
Jeřábek je počítán k lovné zvěři a dříve byl pravidelně vykazován ve statistikách ulovené zvěře. I když spadá pod pernatou zvěř, tak ho v ČR podle zákona 449/2001 Sb. o myslivosti lovit nelze z důvodu doby lovu, která u něj není stanovena. Tento druh je uveden v příloze I Směrnice o ochraně volně žijících ptáků 79/409/EHS, a tudíž je předmětem ochrany v šesti ze 41. ptačích oblastí vyhlášených na území ČR (Beskydy, Boletice, Horní Vsacko, Jeseníky, Novohradské hory a Šumava).
Možnosti ochrany pro udržení a zvýšení populace jeřábků by se daly rozdělit do dvou okruhů. Jednak jde o myslivecká opatření směřovaná k tlumení vlivu predátorů (kuna, liška, černá zvěř, jezevec) podílejících se na velkých ztrátách na mláďatech jeřábků v prvních měsících jejich života.
Jeřáb muk (Sorbus aria)
Syn.: Aria collina (M. Lepší, P. Lepší et N. Rozšíření: Středoevropský druh, v Česku roste ve středních, západních a severozápadních Čechách, dále v Bavorsku, Horních a Dolních Rakousích a v severozápadním Maďarsku. Popsán byl v roce 2015, locus classicus se nachází v údolí Vltavy nad Slapskou přehradou.
Ekologie a popis
Typickým stanovištěm jsou lesní okraje, rozvolněné lesní porosty a lesní světliny na kamenitých až skalnatých svazích, obvykle na reliktních stanovištích. Vůči geologickému podkladu je indiferentní.
Opadavý keř nebo menší stromek, dorůstá výšky až 18 m; borka je šedá, v mládí hladká, posléze zejména na bázi kmene rozbrázděná; větvičky jsou tlusté, letorosty jsou v mládí plstnaté, posléze olysalé. Listy jsou střídavé, široce vejčité až téměř okrouhlé, (8,4-)9-10(-12,5) cm dlouhé a (5,7-)7-7,5(-9,8) cm široké, na líci leskle tmavozelené, na rubu šedobíle plstnaté, s 9-10 páry postranních žilek, na bázi klínovité až široce klínovité, na okraji ploché, 1-2(-3)krát pilovité, zoubky, do nichž ústí postranní žilky, obvykle větší, špičaté, na vrcholu tupé, zaokrouhlené až uťaté, jen u listů na fertilních brachyblastech často špičaté.
Květenství je hustý vyklenutý chocholík s plstnatými větvičkami; kališní lístky jsou trojúhelníkovité, špičaté nebo zašpičatělé, za květu rozestálé; korunní lístky jsou široce eliptické, (6-)6,5-7,5(-8) mm dlouhé, bílé; tyčinek je asi 20; blizny jsou 2.
Poznámka: K tomuto druhu lze přiřadit většinu rostlin, které byly v Čechách dříve určovány jako jeřáb muk (Sorbus aria). Od něj se však liší především tužšími, širokými listy, menším počtem žilek na nich, a též tetraploidním počtem chromosomů (S. aria je diploidní). V přírodě roste S. aria v ČR pouze na Moravě, a to zřejmě jen v Podyjí a v Moravském krasu; jinde jsou známi jen vysázení jedinci. Nejrozšířenějším mukem v ČR je rovněž tetraploidní jeřáb podunajský (Sorbus danubialis), který se vyskytuje jak ve středních a severních Čechách, tak na jihozápadní, jižní a střední Moravě.
Využití jeřábu
Rod jeřáb (Sorbus) se řadí do řádu růžotvaré (Rosales), čeledi růžovité (Rosaceae) a zahrnuje asi 150 druhů rostoucích v mírném pásmu severní polokoule. Nejznámější je jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia L.), jinak také jeřáb obecný nebo jen jeřabina. Podzimní dny jsou prozářené barvami zrajícího listí a také různými plody. Zářivé jsou i plody jeřabin.
Jeřáb byl posvátnou rostlinou pro mnoho kultur. Byl zaslíben keltskému bohu světla Lughovi, velšské Ceridwen, norskému bohu hromu, deště, nebe a plodnosti nebe Thorovi či starogermánskému bohu hromu Donarovi. Druidové získávali z kůry jeřábu červenou barvu pro svá obřadní roucha. V mnoha částech Evropy se jeřáby vyskytují v okolí míst středověkého osídlení. Přisuzovala se jim magická moc, chránily před škodlivými vlivy. Z plodů se dělaly náhrdelníky či amulety, malé kousky se všívaly do oděvu nebo vkládaly do kapes.
Jeřáb byl využíván také jako léčivá rostlina. V současném léčitelství se plodům jeřábu přisuzují projímavé a močopudné účinky, podporují vylučování žluče a činnost střev, používají se jako antirevmatikum, dále jako prevence osteoporózy. Uvádí se, že se osvědčily při zánětech horních cest dýchacích. Mohou být užitečné při poruchách činnosti štítné žlázy i při potížích s krevním tlakem. Dokážou ztlumit horečku i čistit krev.
Jeřabiny nalezly uplatnění i v kuchyni - používají se k přípravě sirupů, kompotů, džemů, marmelád, želé, moštu, likérů i vína. V kompotech i marmeládách se jeřabiny hodí do směsi s hruškami i jablky nebo s bezinkami. Jeřabiny jsou vhodné k dochucení pečeného hovězího masa nebo zvěřiny, zejména pernaté, a králíka. Používají se i do omáček.
Dřevo jeřábu je poměrně tvrdé a ohebné, užívá se například k výrobě holí, násad, dýhy nebo hudebních nástrojů. Pokud máte malé děti, jistě si rády z červených jeřabin navlečou korálky.
Pěstování jeřábu
Jeřáb je nenáročný, preferuje vlhké půdy, dobře poroste i v chudších, písčitých nebo kamenitých, mírně kyselých půdách. Rozmnožuje se semeny. Zralá semena se na podzim vysévají přímo na venkovní stanoviště.
Jeřáb ptačí preferuje slunné či polostinné stanoviště. Je nenáročný na půdní druh. Potřebuje jen dobře propustné, živné, vlhčí substráty. Je plně mrazuvzdorný, dost často se vyskytuje v horách jako strom roubící silnice a cesty.
Jeřáb obecný
Jeřáb obecný - středně velký až velký strom, který v dospělosti dorůstá do výšky kolem 10-15 m. Zpočátku má užší korunu, která je později široce vejčitá a polootevřená. Kmen je světle šedý až stříbrný a hladký, v pozdějších letech se kůra začíná odlupovat. Lístky mají hrubě pilovitý okraj, jsou podlouhlého tvaru, během roku jsou matně zelené, později se zbarvují do žluta až oranžově-červené barvy. Drobné plody (malvice) se objevují na podzim a mají žluto-oranžovou až červenou barvu. Strom není náročný na půdní typ. Květy se objevují v květnu a nakvétají postupně až do června. Plody jsou značnou součástí potravy pro ptáky a lesní zvěř. Díky křiklavé barvě plodů je velmi atraktivním stromem a probarví vaši zahradu i v podzimních měsících. Jeřáb obecný je velmi rozšířená rostlina a proto ho můžeme vidět na mnoha zahradách či parcích.
Jeřáb není příliš náročný na polohu ani na péči, jen na příliš vlhkých stanovištích trpí strupovitostí. Ideální je slunné stanoviště a v hlubokých půdách. Jsou plně mrazuvzdorné.
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]