Právě to tvrdí slogan lákající k návštěvě nejjižnějšího státu afrického kontinentu. Nutno přiznat, že je více než přiléhavý pro nesmírně různorodou zemi pohnuté historie, úžasných měst a mnoha etnik, národností i barev pleti a především úchvatné přírody. Země získala díky své rozmanitosti a rozloze přezdívku Svět v jedné zemi.
Na území Jižní Afriky se rozkládají deštné lesy, křovinaté savany, vysoké hory i vyprahlé pouště a uvidíte tu slony i tučňáky.
Jihoafrická republika je jednou z největších afrických destinací pro setkání s divokou přírodu a safari. Rozsáhlý Krugerův národní park je plný zvířat a je jednou z ikonických atrakcí kontinentu.
V Jihoafrické republice jsou národní parky a privátní rezervace oba druhy chráněných oblastí, ale existují mezi nimi některé rozdíly. Národní parky jsou vlastněny a spravovány vládou Jihoafrické republiky a jsou otevřeny veřejnosti pro návštěvu a turistické aktivity. Tyto parky mají obvykle větší rozlohu a hostí širokou škálu divokých zvířat, včetně velkých kočkovitých šelem, slonů, nosorožců a dalších.
Národní parky obvykle nabízejí širokou škálu ubytování, včetně kempů, chat, bungalovů a luxusních lodge. Většina turistů navštěvujících Jihoafrickou republiku se zaměřuje na návštěvu těchto národních parků.
Čtěte také: Jihoafrická republika počasí únor
Na druhé straně jsou privátní rezervace obvykle menší a jsou vlastněny soukromými vlastníky. Tyto rezervace jsou také otevřeny pro turisty, ale jsou často nabízeny jako exkluzivní a luxusní destinace pro safari. V privátních rezervacích jsou divoká zvířata ochraňována a chována s cílem poskytnout turistům co nejlepší zážitek ze safari.
V privátních rezervacích se také nabízejí možnosti pro noční safari a další aktivity, které nejsou v národních parcích běžné.
Hlavní rozdíl mezi národními parky a privátními rezervacemi je tedy vlastnická struktura a cíl, kterým jsou tyto oblasti spravovány. Zatímco národní parky jsou vlastněny vládou a mají za cíl ochranu přírody a podporu turistického průmyslu, privátní rezervace jsou vlastněny soukromými vlastníky a mají za cíl poskytnout exkluzivní a luxusní zážitek ze safari.
Při safari v Jihoafrické republice je důležité dbát na bezpečnost a dodržovat některá pravidla. Zde je několik tipů, na co si dát pozor:
Národní park Augrabies dostal jméno po své největší atrakci, mohutných vodopádech Augrabies (čti óchrobís). Na cestě k nim každého naviguje jejich hlasitý hukot. Řeka Oranje se řítí mezi žulovými skalisky přes četné peřeje a náhle padá do hloubky 56 metrů. Ze strany se přidává vodopád Bridal Veil Fall, který má sice méně vody než hlavní vodopád, zato jej však předčí výškou 75 metrů.
Čtěte také: globální výzvy v oblasti odpadů
Mezi hejny velkých zelenomodrých a červenohnědých ještěrek, posedávajících na skalních plotnách omletých padající vodou, se docela bezstarostně pohybují obratní damani skalní. Tito savci o velikosti králíka, o nichž málokdo tuší, že jsou velmi blízkými příbuznými slonů, se cítí bezpečně za nízkým plůtkem chránícím návštěvníky před pádem přes burácivou vodní tříšť do temné hlubiny vymleté padající vodou, v níž podle pověsti sídlí říční příšera.
Pod vodopády pokračuje Oranje dalších osmnáct kilometrů hlubokým kaňonem, do něhož spadají další menší vodopádky. Vody této největší jihoafrické řeky nadskakují v dalších peřejích a dávají tušit, že kaňon se stále více a více zahlubuje až na úctyhodných 186 metrů.
Nad meandry zaklesnuté řeky krouží rorýsi i orli, pátrající po rybách v šedozelené vodě. K nim se přidává několik druhů ledňáčků. Nad kaňonem po obou stranách vystupují nevysoké žulové pahorky, ty vzdálenější jsou již v Namibii. Nedostatek vody se odráží na typu vegetace. Nejčastějším zástupcem sporých dřevin je Aloe dichotoma, zvaná toulcový strom, z něhož původní obyvatelé Khoinové (Hotentoti) vyráběli toulce na šípy. To oni dali vodopádům, které pokládali za posvátné, jejich jméno, jež lze přeložit jako „Místo velkého hluku“.
Břehy řeky tonoucí ve svěží zeleni kontrastují s písčitými pláněmi a vyprahlými skalami hned o několik metrů dál, které se táhnou až k obzoru. I přes vyprahlý polopouštní povrch žije na území parku mnoho zástupců fauny. Vyskytují se zde pouze čtyři druhy hadů, ale všechny jsou nejjedovatější na světě: zmije písečná a růžkatá, kobra a korálovec.
Z travnatých planin nedaleko pobřeží Atlantského oceánu vystupují první skalnaté pahorky porostlé makchiovou vegetací. V ní září vysoké stonky červeně kvetoucích aloí (Aloe littoralis). Asi půl metru vysoká termitiště střídají obrovské balvany. Ticho hor náhle prořízne silné ječivé zařvání. Na vrcholku jednoho z balvanů sedí mohutný samec paviána a dává nám jasně najevo, komu toto místo patří.
Čtěte také: Greenpeace a biomasa
Ve vyšších polohách střídají balvany skalní bloky, po jejichž svazích hbitě prchají vyplašení damani. Tvary skal z velmi tvrdých pískovcových bloků jsou fantastické: věže, jehly, okna, hřiby, viklany…
Mezi ležícím kamenným velbloudem a dvojoknem se krčí pokřivené porosty podivných jehličnanů. Že by to byly pověstné clanwilliamské cedry, podle nichž dostalo pohoří své jméno? Tento vzácný druh cedrů je místní endemit a kdysi pokrýval celé pohoří, ale dnes se kvůli mýcení zachovaly jen málo rozsáhlé porosty ve vyšších polohách.
Jedno údolíčko připomíná americké Monument Valley. Po jeho dně se řítí malý potůček, kde se míhají vírníci. Stačí vyšplhat na rozlehlou náhorní plošinu a roztodivných skalních útvarů rapidně přibývá. Mnohé skalní stěny pokrývají malby kmene Sanů (Křováků). Spoustě pokliček, voštin i skalních hodin vévodí Wolfberg Arch, červenavě zbarvená skalní brána, 15 metrů vysoká a asi 12 metrů široká.
Rozeklané špičky Dračích hor připomínají ostré hřbety draků. Tato nejdramatičtější část Velkého stupně prudce vystupuje z nížiny plné zulských vesnic. Bojovnost jejich obyvatel je proslulá a průvodce oprávněně radí raději nezastavovat. Proto fotíme jen za jízdy z okna, ale přesto po nás letí několik kamenů. Špičaté štíty v oblasti Cathedral Peak zakrývají mraky, v kruhovém údolí zvaném Amfiteátr v nejvyšší části parku je jasno.
Stoupáme po sytě zelených loukách s rozkvetlými liliemi a hyacinty, které se střídají s malými lesíky proteí, stromových fuchsií a starčeků. Díky vysoké vlhkosti vzduchu visí z větví dlouhé cáry lišejníků. Říčka Tugela se zahlubuje do příkrého údolí, které zanedlouho přechází do úzké soutěsky. Z kolmých i převislých skalních stěn padají malé vodopády. Bočními údolími se otvírají průhledy na skalní věže na rozeklaných hřebenech.
Soutěska se i nadále zužuje až do „tunelu“, jen něco přes metr širokého otvoru ve skalním masivu, kudy zurčí říční voda a v zátočinách vytváří hluboké tůně. Za ním se otvírají vysoké skalní stěny v závěru údolí ve tvaru půlměsíce. Jsou dlouhé asi osm kilometrů a po vrcholu probíhá hranice s Lesothem. Bujná křovinatá vegetace tvořená převážně stromovými kapradinami šplhá vysoko po strmých svazích.
Tam, kde se úhel sklonu blíží k devadesáti stupňům, vystupují ze svého zeleného hávu už jen kolmé skalní stěny, končící v mracích. Kdesi ve výšinách jen tušíme i nejvyšší horu Jižní Afriky, 3284 metrů vysokou Mount-aux-Sources, pojmenovanou po francouzském misionáři, který se v roce 1837 jako první pokoušel vystoupat Amfiteátrem. Odtud, z domova orlů, padá střemhlav dolů druhý nejvyšší vodopád světa, Tugela, který ve třech stupních dosahuje výšky 853 metrů. K našemu zklamání má velmi málo vody, takže sledujeme jen tenký čůrek. Z rozjímání nás vyrušuje početné stádo paviánů s mláďaty, tudíž se raději dáváme na ústup.
Nejstarší africký park byl vyhlášen v roce 1902 a dnes je nejnavštěvovanější a nejznámější přírodní zajímavostí Jižní Afriky. Nese jméno významného búrského politika Paula Krugera (1825-1904). Od Krokodýlí řeky na jihu až k Limpopu tekoucímu na severním okraji měří 350 km. Tento malý „stát ve státě“ protkává 2400 km silnic a pro nekončící proudy turistů je připraveno 24 kempů. Po zakoupení vstupenky je každý návštěvník registrován počítačem. V 18 hodin musí být buď přihlášen a ubytován na některém z tábořišť, pokud neopustil brány parku. Hledání opozdilců je nepříjemnou ostudou, která navíc stojí nemalé peníze.
Tady si konečně připadáme jako v pravé Africe. Křovinatá buš kryje mírně zvlněnou krajinu plnou nejrůznějších druhů divokých zvířat. Množství zvěře je až nepředstavitelné. Zoologové zde napočítali 137 druhů savců, 112 druhů plazů, 49 druhů ryb, 33 druhů obojživelníků, 227 druhů motýlů a téměř 500 druhů ptáků.
Pobřeží Indického oceánu mezi Mossel Bay a Storms River nazval již v 18. století francouzský přírodovědec Francois le Vaillant „pozemským rájem“. Rozeklaná skaliska na pobřeží Indického oceánu ověnčená barevnými majáky střídají zálivy lagunového typu. Odliv v nich odkrývá bělavé písčité výspy daleko od břehů, na nichž hejna mořských ptáků hledají potravu.
Nejzajímavější části Garden Route, zejména v okolí městečka Knysna, lze objet parním vláčkem. Velmi příjemné klima tu zajišťuje teplé zimy, kdy teplota neklesá pod 10°C, a vlahá léta s maximy do 28°C. Vlhký oceánský vzduch a rovnoměrně rozložené srážky po celý rok sem nalákaly množství zámožných Jihoafričanů, takže poklidné břehy lagun lemují čtvrtě honosných vil.
Stačí projít podél úzkého průlivu spojujícího lagunu s oceánem a dostáváme se k útesům. Slaná voda, která po tisíce let narážela do tvrdé skály, zde vytvořila hluboké jeskyně.
Jižní Afrika se ve světě řadí mezi státy s největším počtem slunečných dnů. Přibližně kilometrová hora, lemovaná strmými srázy Ďáblův vrchol, Signální hora a Lví hlava, se tyčí nad Kapským městem. Je nejen jeho dominantou, ale také jedním z turisticky nejnavštěvovanějších oblastí JAR. Tvrdí se, že se jedná o nejčastěji zdolávanou horu světa.
Stolová hora představuje obrovský blok pískovce dlouhý přes 2 km a starý možná i 500 miliónů let. Na vrchol této hory se můžete dostat celkem pohodlně lanovkou. Nazývá se tak západní část Kapského poloostrova a jedná se o ostrý pevninský výběžek v JAR.
Mys Dobré naděje je často (a nesprávně) označován jako místo, na kterém se setkávají Atlantský oceán a Indický oceán. Kapské město je druhé největší město JAR a zároveň hlavní legislativní město JAR.
tags: #jihoafrická #republika #příroda #zajímavosti