Julie Robertson: Výuka v přírodě a její význam

„Lidé mají se učiti, pokud nejvíce možno, ne nabývati rozumu z knih, nýbrž z nebe, země, dubů a buků.“ O učení venku se zase začíná mluvit. I kdyby nám to tak mohlo připadat, nejde v historii učení o nic nového. Pohyb venku je přirozenou součástí lidského druhu.

Přesto, jak Julia Robertson zmiňuje ve své knize „Dirty Teaching“ (2014, 1), jsme si zvykli spojovat školní výuku převážně s pobytem mezi čtyřmi stěnami. Vypadá to, že spoléháme na naši výsadu gramotnosti a ve většině věcí jsme si zvykli učit se převážně z knih. Zapomínáme, že žijeme ve skutečném světě, kde lze věci poznávat všemi smysly, ne je pouze sledovat na obrázku v knížce nebo o nich číst.

Co schopnost pozorovat, cítit, slyšet, prožívat na vlastní kůži? Proč by se děti učily o lese z obrázku v knížce, když mají kus lesa uprostřed vlastního sídliště? Proč se učit anglické předložky z učebnicového obrázku, kde je pokojíček neznámého člověka, když v našem každodenním světě najdeme mnohem více takových příkladů? Možná se lidem zachtělo zavřít učebnice a jít se zase podívat, co se opravdu děje venku.

Význam zapojení venkovního prostředí do výuky

Důležitost zapojení venkovního prostředí do výuky zdůrazňuje Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty a environmentálního poradenství na léta 2016-2025. Jako jeden z pěti hlavních cílů si určil rozšiřování kontaktu dětí a dospělých s přírodou a výuku v terénu popsal jako „plnohodnotný a nepominutelný způsob vzdělávání ve školách všech stupňů“ (36). Jedním z dílčích cílů je pak popsat výuku z terénu v kurikulárních dokumentech (RVP) a „vytvořit organizační podmínky a doporučení pro to, aby učitelé mohli bezpečně realizovat vzdělávání v přírodě s celými třídami (např.

V době, kdy se více mluví o kvalitě životního prostředí a kdy na poli nejen primárního školství se více zdůrazňuje možnost vyučovat venku, jsem se rozhodla prozkoumat možnosti propojení výuky venku v přírodě s výukou cizích jazyků, kombinaci dosud, ve srovnání s ostatními učebními předměty, méně prozkoumanou. Velkou inspirací pro mé zkoumání a následné využití v praxi mi byli lidé aktivně se o výuku v terénu teoreticky i prakticky zajímající, předávající své znalosti skrze veřejně dostupné projekty a kurzy, i učitelé působící na školách, které venkovní výuku pravidelně realizují.

Čtěte také: Výuka o životním prostředí

Tato setkání mě natolik motivovala a inspirovala, že jsem se rozhodla sama venkovní výuku v hodinách anglického jazyka vyzkoušet. Pro efektivní zařazení terénní výuky do hodin cizího jazyka, jsem nejdříve potřebovala pojmenovat výhody a nevýhody takového učení. Společných jmenovatelů venkovních aktivit, které jsem měla možnost během různých setkání a kurzů terénní výuky pozorovat, bylo několik.

Abych byla schopná přirozeně zařadit výuku v přírodě do běžného školního dne a sladit ji s českými kurikulárními dokumenty, pečlivě jsem prostudovala Rámcově vzdělávací program, především kapitolu „cizí jazyk“. Vzhledem k tomu, že jedním z nejčastějších argumentů proti zařazování terénní výuky na běžných základních školách byla přeplněnost kurikula a nedostatek času na další takové doplňkové aktivity, bylo mým cílem navrhnout program vyučovacích hodin co nejvíce tak, aby zapadaly do předepsaného kurikula.

Rozpracovala jsem návrhy aktivit, které odpovídají výstupům z učení pro jednotlivé řečové dovednosti. Svůj projekt jsem se rozhodla navrhnout na míru žákům pátých tříd. V rámci školy, kde jsem svůj projekt realizovala, se mi podařilo uskutečnit hodiny na různých přírodně laděných místech maximálně deset minut chůze od školy. Místo, kde se měla hodina odehrát, jsem vždy pečlivě před hodinou prozkoumala, ujistila se, že jsou k nalezení všechny potřebné materiály a že je prostor pro žáky bezpečný.

Výhody výuky v terénu

Výuka v terénu předpokládá určitou míru tělesné aktivity. V době sedavého životního stylu a zvyšujícího se procenta dětské obezity, je pohyb jednou z hlavních výhod. I moderní výuka cizích jazyků počítá se zapojením pohybu, který dokáže aktivovat dětskou pozornost a dynamizovat průběh hodiny. Joseph Cornell (27, 2015) podporuje učitele, aby se naučili pozorovat klesající a stoupající míru pozornosti a energie ve skupině a citlivě na ni reagovali výběrem aktivit. Ve své knize „Sharing Nature“ doporučuje hodinu rozplánovat do čtyř stádií, které by měly průběh výuky správně dynamizovat.

Na začátek doporučuje aktivnější úkoly, které často zapojují nějaký fyzický prvek a mají vzbudit nadšení. Na ně navazují úkoly klidnějšího rázu, které mají dětem umožnit pozorovat a soustředit se na okolí. Ve svých přípravách na výuku jsem se tímto postupem řídila. Aktivity jsem se snažila kombinovat tak, aby měly potenciál udržet dětskou pozornost. Sekvence byla v podstatě stejná, jako při hodinách ve třídě. Na začátek jsem zvolila rozehřívací aktivitu, která vždy obsahovala nějaký fyzický prvek.

Čtěte také: Jarní inspirace pro učitele

Naše terénní výuka se odehrávala vždy pět až deset minut chůze od školy, to bylo právě toto „přemisťování“, které nám za doprovodu různých aktivit většinou posloužilo jako rozehřívací aktivita. Mohlo by se zdát, že přemisťování je zbytečná ztráta času, pokud se ale doplní o jazykovou aktivitu, může být plnohodnotnou součástí hodiny cizího jazyka. Zvláště motivující se zdála být jednoduchá aktivita, při které jsme po cestě pojmenovávali věci, které jsme míjeli.

Narazili jsme na každodenní věci, ze kterých většinu dokázali žáci pojmenovat. Někteří žáci se sami zastavovali a doptávali se na slovíčka věcí, které neznali. Úkolem pak bylo si slovo zapamatovat a po cestě zpátky do školy, znovu projít stejnou trasou a slovíčka znovu zopakovat. V druhé fázi hodiny představujeme novou látku, jako např. slovní zásobu či gramatické struktury, potřebné k vykonání hlavního úkolu, jímž je třetí část hodiny.

Hlavní úkoly byly navrženy jako příležitosti prozkoumat terén jednotlivými smysly. Takové úkoly, které se kromě čtení a psaní zaměřovaly také na jiné dovednosti, jako spolupráci a komunikaci, umožňovaly prožít úspěch většímu spektru žáků, než tomu bývá v běžné třídě. V poslední části hodiny přichází prezentace výstupů ze třetí fáze a reflexe celého výstupu.

Výstupem z vyučovací hodiny bylo často něco hmatatelného, co si žáci mohli odnést s sebou do třídy a využít pro další aktivity, popř. nechat vystavené ve třídě jako vzpomínku na terénní výuku. Většinou šlo o úkoly, které předpokládaly manipulaci s přírodními materiály. Příkladem takových výstupů byla mapa se zaznamenanými zvuky v okolí, obrázek složený z přírodnin, sbírka přírodních materiálů různých vlastností, přírodní „parfém“ nebo postavička vytvořená z toho, co děti po cestě našly.

Pozitivní vliv na motivaci dětí

Výuka v terénu pozitivně ovlivňuje dětskou motivaci. Její hlavní výhodou je fakt, že na rozdíl od učení se z knihy, výuka v terénu využívá přirozeného prostředí a s ním možnosti využít jazyk více autenticky a pro praktické účely. Podle výzkumu Janákové (2016) vidí učitelé cizích jazyků potenciál učit venku právě skrze zvýšení motivace pro učení. „Možná, že budou žáci více zvědaví. Tady ve třídě vidí pořád ty stejné věci, ale venku mohou vidět nové věci a zeptat se: Jak se tohle řekne anglicky?

Čtěte také: Metodiky výuky klimatických změn

Venkovní hodiny angličtiny, které jsem uspořádala, měly mezi žáky kladný ohlas. Při zamyšlení, co konkrétně jim pomohlo se k práci motivovat, jsem odhalila několik hlavních faktorů. Jeden z hlavních motivačních prvků, které jsem měla možnost při svých venkovních lekcích angličtiny vyzkoušet, bylo zapojení více smyslů. Rozmanitost venkovního prostředí otevřela možnost prozkoumávat okolí více smysly, a tak i zvýšit míru koncentrace.

Ve svých hodinách jsme kromě pozorování okolí očima využili možnost krajině naslouchat, popisovat zvuky v okolí i poznávat okolí hmatem. Žáci ze svého stanoviště zaznamenávali všechny zvuky a vytvářeli zvukovou mapu svého okolí pomocí obrázků a anglických slovíček. Oblíbenou aktivitou bylo vzájemné navigování k pokladu pomocí jednoduchých příkazů: „turn left, turn right, go forward, go back, stop“; kdy žáci spolupracovali ve dvojicích, jeden z dvojice se zavázanýma očima musel spoléhat na svého kamaráda.

Hmatu jsme využívali i v tzv. hmatových pytlíčcích, které obsahovaly různé přírodní materiály o různém počtu. Žáci měli za úkol spolupracovat ve skupině, domlouvat se a společně přírodniny sepsat a určit jejich správné množství. Další možnosti by poskytly školní zahrady, kde by se dalo využít i dalších smyslů, například chuť při rozpoznávání jednotlivých plodin na zahradě vypěstovaných, případně čichu při rozpoznávání jakýchkoli přírodních materiálů, například při výrobě přírodních parfémů.

Jedním z dalších motivačních podnětů byla prostá změna prostředí. Do přírody si lidé chodí pro nápady, podněty ke tvoření. Kreativita je jeden z hlavních motivačních prvků, které jsem ve svých venkovních hodinách angličtiny využila. Ve spojení s výukou cizích jazyků se nabízí možnost využití úkolové učení (task-based learning), které umožňuje žákům využívat jazyk pro dosažení nějakého výstupu, k jehož naplnění mohou zapojit i svou kreativitu.

Příkladem takového úkolového učení je popis a vytváření obrázků z přírodnin, přírodních parfémů, rozhovorů s přírodními materiály a vytváření jejich „životopisu“ nebo například vytváření přehledů a tom, co se v okolí nachází. Žáci několikrát vymysleli k mé radosti něco, co jsem vůbec nečekala, překvapilo mě, jak hravě a kreativně dokázali přírodních materiálů využívat.

Klacíky, které jsme během hodiny využívali k odhadování délek, po cestě zpátky do školy „oživly“ a proměnily se v postavičky s vymyšlenými anglickými jmény. V neposlední řadě bylo venkovní učení i zajímavou příležitostí dát prostor improvizaci a nápadům „teď a tady“. Vzhledem k tomu, že nás příroda několikrát mile překvapila, třeba příchodem veverky, nebo objevením něčeho nečekaného, jsme měli možnost hodinu proložit momenty, kdy jsme cizí jazyk využívali pro čistě autentickou konverzaci, založenou na momentální situaci. I toto se zdálo být pro žáky motivující.

Tento projekt trval zhruba dva měsíce a společně jsem s dětmi prožila pět týdnů, v každém týdnu jednu venkovní hodinu angličtiny. Ideálním scénářem by ale bylo rozložit venkovní výuku angličtiny tak, aby se konala pravidelně během celého školního roku, a stala se tak pro žáky přirozenou součástí školy, udržela potenciál provést žáky čtyřmi ročními obdobími. Pro tuto variantu představuji ve své diplomové práci roční plán, navazující na konkrétní učebnici angličtiny. Každá lekce v učebnici je doplněna jednou, na obsah lekce navazující vyučovací hodinou venku.

Žáci měli možnost strávit příjemné chvíle v přírodě blízko své školy a svého bydliště. Jejich zvídavost a kreativita podpořila pozitivní emoce, které v hodinách angličtiny prožívali a které během hodin sami popisovali. Díky takovým příležitostem měli žáci možnost spojit si kladné prožitky s přírodním prostředím.

Jako učitelka jsem se ujistila, že doplnit výuku angličtiny na základní škole o terénní výuku je možné. Díky realizaci připravených šesti lekcí jsem získala sebevědomí takové hodiny do výuky zařazovat. Těším se, že budu v budoucnu realizovat hodiny angličtiny venku s větší pravidelností.

Učíme se venku

Učíme se venku je iniciativa, za kterou stojí více organizací. Vedle tří zakládajících, tedy TEREZY, Chaloupek a Lipky se zapojilo již více než dvacet dalších. Nejdůležitější cíl je ukázat, že učení venku je normální, jednoduché a zkvalitňuje výuku. Snažíme se, aby byl web projektu místo, kde zájemci najdou vše, co potřebují pro překonání bariér, aktivity, semináře i příklady z praxe. Snažíme se s tématem seznámit i veřejnost, aby učení venku nevnímala „jen“ jako volnočasovou aktivitu.

Proč se učit o světě jen z učebnic, když mnohé můžeme vidět hned za domem či za školou? Asi jsme si zvykli, že když jsou děti ve škole, sedí v lavici pod střechou. Ale když mají příležitost, většina z nich u učení nesedí. Objevují v pohybu. Zkoumají všemi smysly. Devadesát devět procent lidské historie se děti učily venku. I dnešní děti baví učit se v praxi, ne jen teorii. To vše může pobyt venku nabídnout. Stačí jen změnit návyky. Není k tomu potřeba žádná velká změna, drahé vybavení, složité plány.

Často si vzpomenu na věty Aleše Máchala: „Ukažte žížalu malému dítěti a ukažte ji osmačce. Díky projektu mám skvělou příležitost zažít, že pokud děláte to, co vás baví, není rozdíl mezi prací a zábavou. Myslím, že právě díky tomu, že se spojilo tolik nadšených lidí a organizací, daří se nám nabídnout učitelům i rodičům jednoduchou cestu ven.

Vězni v USA ve věznicích se zvýšenou ostrahou mohou být venku na dvoře dvě hodiny denně a velmi rádi této možnosti využívají. A podle reprezentativního výzkumu Nadace Proměny Karla Komárka jsou české děti venku v průměru necelé dvě hodiny denně. Vedle toho, že to prospívá fyzické i psychické kondici, ukázaly výzkumy i to, že čas venku ve skupině rozvíjí i sociální zdraví.

Pobyt venku v zeleni také regeneruje a zvyšuje koncentraci, a to i u dětí s ADHD. S vlivem zeleně na obnovení pozornosti souvisí také to, že u lidí snižuje impulsivní a agresivní chování a pomáhá jim rozvíjet sebedisciplínu, schopnost dosahovat svých životních cílů. Děti, které se ve škole dívají do zeleně, mají lepší vzdělávací výsledky než ty, které tuto příležitost nemají.

Učení venku nejvíc brání nedostatek času, dále pak rodiče a vedení školy, kteří na to nejsou zvyklí. Častou překážkou jsou i obavy z nepozornosti dětí venku, ačkoli studie ukazují pravý opak. Další překážkou je velké množství učiva. Snažíme se proto ukázat, jak venku učit i běžná témata, například násobilku nebo čtenářské dílny.

Velkou podporu nám dávají školy a učitelé po celé České republice, které už běžně venku učí. Ukazuje se, že skvělá příležitost je přesunout ven i přestávky. Našli jsme výzkumy, které ukazují, že i výhled do různorodé zeleně (ne na posekaný trávník) při obědě může u žáků zlepšit nejen vzdělávací výsledky, ale dokonce i chování.

Mít venkovní učebnu je skvělé, Martin Kříž z Chaloupek ale například na seminářích o učení venku dobře dokládá, že to jde i bez speciálně postavené venkovní učebny. Během pár hodin ukáže s jednou krabicí pomůcek klidně celému učitelskému sboru, jak využít okolí konkrétní školy. Lepší je často poznávat bezprostřední okolí, než jednou za půl roku vyrazit do vzdáleného super parku.

Některé školy mají spoustu zajímavých pomůcek. Někdy jsou moderní technologie úžasná příležitost. Když ale děti sledují ptáky na interaktivní tabuli a nemají s nimi přímou zkušenost, odpadá skutečný svět. Když se rozdělí výuka pomocí technologií a venku alespoň půl na půl, bude to skvělé. Ideální je ale obě výhody spojit a vyrazit s technologií ven. Reálný zážitek při učení je dnes pro děti minoritní.

Když na seminářích ukazujeme, jak si mohou učitelé vyrobit pomůcku, která nic nestojí, vždy je to podle naší zkušenosti motivuje hned si to venku vyzkoušet. Příroda sama nabízí hotové vybavení - materiál k pokusům, strom, déšť či vítr. Navíc svou nabídku během roku mění a doplňuje do svého „katalogu“ sezonní pomůcky.

Pracujeme postupně. Právě doplňujeme matematiku a češtinu pro první stupeň. Učitelé i rodiče na naše lekce výborně reagují. Technologie nebereme jako překážku pro to chodit ven. Hledáme aplikace, které by děti lákaly ven. Myslím, že nejdůležitější je sám chtít. Vědět, co vše mi to jako učiteli i dětem přináší. Pokud chápu proč, cestu ven si najdu. Hledat aktivity, které vás tak chytnou, až vás vytáhnou ven.

První krok může být návštěva webu nebo semináře. Za druhé je dobré najít si další „nadšence“. Velkými spojenci mohou být i děti. Je ale důležité jim vysvětlit, proč vyrážíme ven. A za třetí je myslím zásadní nechtít hned všechno. Nejprve vyrazit ven na jednu krátkou aktivitu, později to zkusit na delší čas. Postupně si zvykat a objevovat učení venku pravidelně.

Letos na jaře jste s Učíme se venku získali cenu EDUínu pro inovativní projekty ve vzdělávání. Bylo to velké překvapení. Stalo se to půl roku po tom, co jsme projekt zahájili. Otevřelo nám to další možnosti a partnerství. Jsme moc rádi, že se téma učení venku dostává i díky ceně EDUínu do širšího povědomí. Těšíme se, že za pár let už web Učíme se venku nebude potřeba.

Najdete v něm ke každému měsíci sadu úkolů, které lákají děti ven a motivují je ke zkoumání přírody. Tvůrčí návody, co a jak vyrábět každý měsíc venku s použitím přírodních materiálů nebo pomůcek, které máme všichni doma.

Lesní mateřské školy

Vzdělávání a přírodu propojují lesní mateřské školy. Lesní školka není divočina, kde se děti pouze vypustí do přírody, jak si někdy lidé myslí. Máme pevně daný denní harmonogram, který je každý den stejný a upravuje se jen drobně, třeba když jdeme na výlet. Mezi osmou a devátou ráno se scházíme, rodiče přivádějí děti do školky, a v tu dobu si děti hrají a přirozeně mezi sebou navazují vztahy, někdy si povídají s průvodcem, jak se říká pedagogům v lesních školkách, nebo se jdeme podívat za morčátky a nakrmit je.

V devět začínáme ranním kruhem, který probíhá za každého počasí venku. Máme každodenní rituál, který spočívá v několika básničkách, jimž vítáme nový den a vítáme se s dětmi. Pak se dětí ptáme, jaké je roční období, měsíc a den, a poté jeden z předškoláků spočítá ostatní děti. Pak následují další básničky, tančíme, provádíme pohybové cvičení nebo hrajeme hry podle pravidel.

Příroda je přirozené prostředí a ukazuje se, že se v něm děti cítí nejlépe a že jim nabízí strašně moc podnětů, které my dospělí už často nejsme schopni vnímat. V lese nebo na zahradě máme všechno, co s dětmi potřebujeme. Už mnoho let trávím každý den spoustu času v přírodě. Fascinuje mě, jak se nejen každý den, ale i každou chvilku mění.

Julia Robertson nám na jedné přednášce říkala, že když se podíváte na zahradu, kde je skluzavka a další prefabrikované náčiní, a je tam navíc ještě umělý povrch, a pak se podíváte na stejnou plochu lesa, můžete spočítat, kolik je kde podnětů. Zapojíte přitom všechny smysly a zkoušíte rozeznávat tvary, barvy, velikosti, teplotu… V uměle vytvořené zahradě je podnětů mnohonásobně méně. Umělá zahrada je navíc pořád stejná, kdežto výsek lesa se neustále mění.

Před jurtou máme zaplachtovanou terasu, v podstatě altán, ale bez oken, kde někdy svačíme. Jednou v létě se během svačiny začal zvedat vítr a do toho začaly bubnovat kapky na plachtu. Pak začalo pršet trochu více, ale my jsme byli v závětří. Říkala jsem dětem, co vidím, že cítím vítr a že mi něco spadlo do oka. Ptala jsem se jich také, jestli cítí, jak se najednou proměnily vůně, když před deštěm je vše cítit silněji. Děti říkaly, co cítí a vidí ony samy, takže zapojily několik smyslů.

Pak jsem popisovala, jak déšť bubnuje na plachtu a co jim to připomíná. Děti tak zapojily sluch a také fantazii. Do toho se seznamovaly s počasím, tedy v podstatě se základy meteorologie. Po svačince potřebovalo jedno dítě na záchod, tak jsem se ho ptala, jestli se nepotřebuje nějak přiobléknout. Dítě samo přišlo na to, co si potřebuje vzít na sebe, a zachovalo se tak, aby mu v dané situaci bylo dobře. Děti se tak učí věci z mnoha oblastí naráz, ale nemá to podobu frontální výuky, při které bychom všem najednou sdělili hotové věci. Jen jim popíšeme situaci a ony samy hledají a poznávají, co v ní prožívají.

Použitá literatura

• Cornell, J. (2015). Sharing nature.
• Janáková, K. (2015). (Diplomová práce).
• Kazlepková, K. (2019). Sensitivity in Teaching English Outdoors. (Diplomová práce).
• Robertson, J. (2014). Dirty teaching.
• Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty a environmentálního poradenství na léta 2016-2025. Ministerstvo životního prostředí.
• Taylor, F. A. et al. (1998). Growing up in the inner city. Environment and Behaviour, 30(1).

tags: #julie #robertson #výuka #v #přírodě #zkušenosti

Oblíbené příspěvky:

• Ekologické plakety Rakousko: Průvodce
• Mobilní hry pro děti
• Tajemství kamenných koulí
• Bojovský Potok: Zdroje znečištění
• Kroky k ochraně v Koreji