Katalog biotopů je příručka, která vymezuje jednotky používané pro mapování biotopů v České republice. Významným počinem Agentury ochrany přírody a krajiny ČR je druhé vydání publikace Katalog biotopů České republiky, která vymezuje jednotky používané pro mapování biotopů.
Po jejím prvním vydání v roce 2001 bylo zahájeno rozsáhlé mapování biotopů, během kterého se shromáždily podrobné podklady pro vytvoření národního návrhu evropsky významných lokalit soustavy Natura 2000. Základní mapování bylo dokončeno v roce 2004, v současnosti se mapy biotopů průběžně aktualizují a zpřesňují terénním mapováním.
Druhé vydání Katalogu biotopů shrnuje nové a upřesněné poznatky o biotopech získané při terénním mapování, odráží pokrok v základním výzkumu vegetace a biotopů na našem území za poslední desetiletí a zohledňuje změny v evropských systémech klasifikace biotopů. Kvůli zachování návaznosti na dosavadní mapování biotopů však zůstává základní klasifikace biotopů stejná jako v prvním vydání s výjimkou některých podjednotek na nejnižší hierarchické úrovni.
Celkem je v Katalogu rozlišeno a popsáno 173 biotopů, z nichž 60 je hodnoceno jako typy přírodních stanovišť soustavy Natura 2000. Katalog biotopů je nejen základním odborným podkladem pro vymezení biotopů, ale také shrnující příručkou o českých biotopech a vegetaci pro širší veřejnost.
Základním předpokladem účinné ochrany ohrožených druhů je právě péče o jejich biotopy, a proto je systém ochrany přírody v Evropské unii založen převážně na principu ochrany biotopů. Směrnice Evropské unie předepisují členským státům povinnost vytvářet soustavu chráněných území Natura 2000 a jedním z hlavních kritérií pro zahrnutí určitého území do této soustavy je právě přítomnost vybraných biotopů.
Čtěte také: Azbest v České republice: Průvodce
Druhé vydání Katalogu biotopů shrnuje nové a upřesněné poznatky o biotopech, odráží pokrok ve výzkumu vegetace a zohledňuje změny v evropských systémech klasifikace biotopů. Kniha je určena především profesionálním ochráncům přírody a přírodovědcům, studentům, ale i dalším zájemcům o poznání naší přírody.
Příklady biotopů z Katalogu
A1.1 Vyfoukávané alpínské trávníky
Zpravidla nezapojené jednopatrové porosty, v nichž jsou plochy s vegetací často přerušovány plochami holé půdy, kameny nebo obnaženým skalním podložím. V bylinném patře se jako dominanty uplatňují trsnaté trávy, např. metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a kostřava nízká (Festuca supina), a hojně jsou vtroušeny keříčky: vřes obecný (Calluna vulgaris) a brusnice brusinka (Vaccinium vitis-idaea). Mechové patro je zpravidla bohatě vyvinuto, nejčastěji je tvoří lišejníky rodů Cetraria a Cladonia a mechy rodů Polytrichum a Racomitrium.
Deflační vrcholové plošiny, vrcholy a osamělé skalní útvary (mrazové sruby) v hřebenových polohách alpínského stupně. Půdy jsou mělké, kamenité, silně vysýchavé, s nízkým obsahem organických i minerálních látek. Extrémní ekologické podmínky nejvyšších horských poloh výrazně umocňuje zejména účinek větru, který mechanicky i fyziologicky ovlivňuje rostliny, způsobuje vysušování půd a odnos půdních částic. Účinkem větru je v zimě vegetace kryta jen tenkou vrstvou sněhu, což umožňuje promrzání půdy a aktivní kryopedogenetické procesy, jejichž výsledkem je např. tvorba mrazových půdních forem.
Narušování sešlapem a lyžováním, výsadby kleče, eutrofizace.
Nejvyšší polohy Krkonoš, Hrubého Jeseníku a Králického Sněžníku.
Čtěte také: Katalog Odpadů
A1.2 Zapojené alpínské trávníky
Hustě zapojené trávníky s dominancí smilky tuhé (Nardus stricta) nebo metličky křivolaké (Avenella flexuosa), v nichž se vyskytuje jen málo druhů jiných travin nebo dvouděložných bylin, např. ostřice Bigelowova (Carex bigelowii), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), podbělice alpská (Homogyne alpina) a bezkolenec modrý (Molinia caerulea). Mechové patro zpravidla chybí nebo je jen slabě vyvinuto.
Ploché hřebeny, vrcholové plošiny s výjimkou deflačních a mírné svahy nad horní hranicí lesa. Primárně se tato vegetace pravděpodobně vyskytovala v mělkých terénních sníženinách s déle ležící sněhovou pokrývkou, později došlo hlavně vlivem pastvy k rozšíření smilkových porostů na větší plochy. Půdy jsou kamenité, chudé živinami, avšak dobře vyvinuté a poměrně hluboké. Na rozdíl od vyfoukávaných alpínských trávníků (A1.1) jsou zapojené alpínské trávníky po celou zimu chráněny vyšší vrstvou sněhu.
Sešlap turisty, výsadby kleče, eutrofizace.
Hřebenové oblasti Krkonoš a Hrubého Jeseníku.
A2.1 Alpínská vřesoviště
Porosty drobných keříčků v alpínském stupni tvořené zejména vřesem a v menší míře brusnicovitými druhy: vřes obecný (Calluna vulgaris), šicha oboupohlavná (Empetrum hermaphroditum), brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus) a b. brusinka (V. vitis-idaea). Časté jsou plavuň jedlová (Huperzia selago), méně plavuník alpínský (Diphasiastrum alpinum), dále se vyskytují kostřava nízká (Festuca supina) a jestřábníky z okruhu Hieracium alpinum. Bohatě jsou zastoupeny lišejníky a mechy rodů Cetraria, Cladonia, Polytrichum aj.
Čtěte také: Odpad a Elektroodpad
Vyfoukávaná místa nad horní hranicí lesa, na mělkých substrátech, často na vrcholových skalách.
Eutrofizace a s ní spojená expanze trav na úkor keříčků, sešlapávání při pěší turistice.
Nejvyšší polohy Krkonoš, Králického Sněžníku a Hrubého Jeseníku.
A2.2 Subalpínská brusnicová vegetace
Zapojené, druhově chudé porosty nízkých keříčků v subalpínském stupni tvořené zejména borůvkou (Vaccinium myrtillus), řidčeji také brusinkou (V. vitis-idaea). Ve vegetaci jsou často přítomny juvenilní dřeviny: smrk ztepilý (Picea abies), borovice kleč (Pinus mugo) a jeřáb ptačí olysalý (Sorbus aucuparia subsp. glabrata), kvůli extrémnímu klimatu však nedorůstají vyšší výšky. Bylinné patro je vedle dominantní borůvky tvořeno hlavně trávami, především třtinou chloupkatou (Calamagrostis villosa) a metličkou křivolakou (Avenella flexuosa). Z bylin jsou hojné např. hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), podbělice alpská (Homogyne alpina), černýš luční (Melampyrum pratense) a sedmikvítek evropský (Trientalis europaea). Mechové patro je obvykle vyvinuto.
Porosty borůvky se vyskytují na závětrných i návětrných svazích především v blízkosti horní hranice lesa, kde vytvářejí přirozené lemy horských smrčin, dále na konvexním reliéfu v závětrných prostorech karů a na rozsáhlých vrcholových plošinách v mozaice s kosodřevinou. Mocná sněhová pokrývka chrání v zimě vegetaci před mrazem. Půdy jsou většinou kamenité, mělké a vysýchavé, na jejich povrchu se hromadí surový humus. Na rozdíl od alpínských vřesovišť podjednotky A2.1 neosídluje tato vegetace nejexponovanější vrcholové polohy, a není tak vystavena účinkům silného větru.
Sešlapávání při pěší turistice, eutrofizace a s ní spojená expanze trav na úkor keříčků, sjezdové lyžování.
Subalpínské polohy Krkonoš, Králického Sněžníku a Hrubého Jeseníku.
A3 Sněhová vyležiska
Nízké, druhově chudé a rozvolněné porosty trav o výšce do 10 cm nebo iniciální mechová vegetace na suťových substrátech. Druhově chudé bylinné patro tvoří především smilka tuhá (Nardus stricta), bezkolenec modrý (Molinia caerulea) a metlička křivolaká (Avenella flexuosa). Častěji se vyskytují ještě psineček skalní (Agrostis rupestris), protěž nízká (Gnaphalium supinum) a borůvka (Vaccinium myrtillus). Z mechorostů jsou běžně zastoupeny Oligotrichum hercynicum, Pohlia nutans, Polytrichastrum sexangulare a Polytrichum longisetum.
Terénní sníženiny v alpínském stupni s extrémně dlouho vytrvávající sněhovou pokrývkou, která zkracuje vegetační období na několik týdnů. Vyležiska vznikají především na závětrných svazích v nadmořských výškách nad 1400 m, nejčastěji v karech. Důležitým faktorem je vítr ukládající v zimě mohutné vrstvy sněhu o mocnosti několika metrů. Sněhová pokrývka vytrvává 8-10 měsíců v roce a její poslední zbytky odtávají koncem července, někdy i v srpnu a výjimečně se sníh udrží i po celý rok. Půdy jsou mělké, kamenité, podzolované, chudé živinami a silně kyselé. Účinkem dlouho odtávajícího sněhu nebo hromadění dešťové vody v mísovitých terénních sníženinách jsou po většinu roku silně provlhčené, na povrchu často postižené vodní erozí. Velké množství sněhu chrání půdu před promrzáním, působí erozně, tlakovými účinky a podmiňuje soliflukční pohyby zvětralin.
Globální oteplování klimatu.
Velká kotlina v Hrubém Jeseníku a několik míst v Krkonoších, zejména Sněhový žleb v Úpské jámě, Jelení důl na východním svahu Sněžky, Modrý důl na jižních svazích Studniční hory a pravděpodobně i další sněhová pole v zářezech a žlebech na obvodu karových stěn.
A4.1 Subalpínské vysokostébelné trávníky
Jako dominanty se uplatňují především trávy třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), t. chloupkatá (C. villosa), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), bezkolenec modrý (Molinia caerulea) a lipnice širolistá (Poa chaixii), k nimž přistupuje větší počet světlomilných druhů bylin, jejichž přítomnost je patrná zvláště v době květu: sasanka narcisokvětá (Anemone narcissiflora), hořec tolitový (Gentiana asclepiadea), pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius), silenka nadmutá (Silene vulgaris), kýchavice bílá Lobelova (Veratrum album subsp. lobelianum) aj. Porosty jsou většinou zcela zapojené a dosahují výšky 40-60 cm. Mechové patro je zpravidla jen slabě vyvinuto. Zvláště pro porosty s třtinou rákosovitou (Calamagrostis arundinacea), které jsou druhově nejbohatšími typy přirozené travinobylinné vegetace v ČR, je charakteristickým znakem současný výskyt alpínských druhů, např. sasanka narcisokvětá (Anemone narcissiflora), mázdřinec rakouský (Pleurospermum austriacum) a koniklec alpinský bílý (Pulsatilla scherfelii), druhů lesních: lilie zlatohlavá (Lilium martagon), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis) a kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum) i druhů relativně teplomilných, např. náprstník velkokvětý (Digitalis grandiflora), bedrník větší (Pimpinella major), b. obecný (P. saxifraga), černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora) a mateřídouška ozdobná sudetská (Thymus pulcherrimus subsp. sudeticus).
Chráněná místa nad horní hranicí lesa, závětrné svahy různých sklonů, zpravidla jižní až východní orientace, nejčastěji v karech. Půdy jsou obvykle sušší, hluboké a hlinité, s různým obsahem skeletu, často na zazemňujících se sutích (porosty s třtinou rákosovitou (Calamagrostis arundinacea)), ale také hlubší a vlhčí v mělkých terénních sníženinách nad horní hranicí lesa, porosty s metlicí trsnatou (Deschampsia cespitosa). Jsou dostatečně zásobené živinami a bázemi. Druhově nejbohatší porosty bývají vyvinuty v karech, kde osídlují úpatí svahů i pravidelné lavinové dráhy. Důležitým ekologickým faktorem je sníh, který chrání vegetaci před účinky nízkých teplot, ale působí i mechanickým tlakem. Trvání sněhové pokrývky je však kratší než u vysokobylinných nebo kapradinových niv.
Vysazování kosodřeviny, vysoké stavy jelení a kamzičí zvěře, expanze trav metličky křivolaké (Avenella flexuosa) a třtiny chloupkaté (Calamagrostis villosa) na úkor ostatních druhů. Odstraňování výsadeb nepůvodní kosodřeviny.
Krkonoše, Králický Sněžník, Hrubý Jeseník a fragmentárně Šumava.
A4.2 Subalpínské vysokobylinné nivy
Hranice segmentů biotopů a relační databáze jejich charakteristik (vč. druhové skladby) ze základního mapování biotopů - stav k 1. 5. 2006; klasifikace biotopů viz CHYTRÝ, M.; KUČERA, T.; KOČÍ, M. (eds.) (2001). Katalog biotopů České republiky: Interpretační příručka k evropským programům Natura 2000 a Smaragd. Vyd. 1. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. 307 s. ISBN 80-86064-55-7.; popis charakteristik biotopů a segmentů viz Guth, J. (ed.), 2002: Metodiky mapování biotopů soustavy Natura 2000 a Smaragd. 3. přepracované vydání.
Význam Katalogu biotopů
Biotop je prostředí přirozeného výskytu rostlin a živočichů. Katalog biotopů je příručka, která vymezuje jednotky používané pro mapování biotopů v České republice.
- Slouží jako základní odborný podklad pro vymezení biotopů.
- Je shrnující příručkou o českých biotopech a vegetaci pro širší veřejnost.
- Pomáhá při vytváření soustavy chráněných území Natura 2000.
Mapování biotopů je opakováno v pravidelných cyklech, především efemérní biotopy mohou být pominuty. Je metodicky nastaveno na celostátní úrovni, v lokálním měřítku je pouze zjednodušeným podkladem.
The system of Czech habitat types is compatible with those delimited in Annex I of the Habitats Directive (92/43/EEC), a European Union legal instrument for the development of Natura 2000, a network of Special Areas of Conservation whose purpose is the protection of European natural habitats, wild fauna and fl ora. However, unlike the Annex I list, which includes only selected habitats of high conservation value, the Czech system of habitat classifi cation is comprehensive: it contains all major habitat types occurring in the country and enables assignment of any site in the fi eld to a particular habitat type. In some cases, the delimitations of habitat types within Natura 2000 do not refl ect actual patterns of variation observed in the Czech Republic and in fact contrast sharply with traditional systems of vegetation classifi cation used in this country. Therefore the habitat classifi cation presented in this Catalogue has been developed as a compromise between the Natura 2000 system and adequate description of Czech habitat types.
Lze jí objednat či zakoupit v Knihovně AOPK ČR.
Chytrý M., Kučera T., Kočí M., Grulich V. & Lustyk P. eds. (2010): Katalog biotopů České republiky. Ed. 2. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha. 445 str. ISBN 978-80-87457-02-3.
tags: #katalog #biotopu #ceske #republiky #agentura #ochrany
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]